Hned po túře (k cíli jsme se díky Kacchanovi dostali jako první) se šlo hromadně na pláž. Měli jsme to brát jako odpočinkový zbytek dne protože to byl náš poslední den na tomto zájezdu. Dost lidí se koupalo díky stále silnému slunci, které zajišťovalo příjemné teplo i přesto, že je září. Kdo chtěl mohl se koupat, opalovat, hrát plážový volejbal do kterého mě Kirishima ukecal. Naneštěstí se ten volejbal uchytil tak moc, že jsme chtěli hrát téměř všichni, takže jsme se dohodli, že budou hrát jednotlivé dvojice z chatek proti sobě, což byl vynikající nápad.
     Večer jsme se už balili a nařizovali budíky na sedmou ráno, abychom vyjeli včas.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Během cesty zpět hodně lidí spalo nebo usínalo. Autobus už nebyl tolik upovídaný jako tomu bylo v pondělí. Upřímně řečeno jsem taky dost ospalý, ale snažím se udržet oči otevřené. Přeci jenom před hodinou a něco jsme se vzbudili.

     Koukám se z okénka na místo, kde jsem strávil tento týden. Snažím se vrýt do paměti každičký detail, abych mohl ve stáří vzpomínat.
     Jedeme dobrou čtvrt hodinu a Midoriya už stihnul usnout? A to jsme se sotva vzbudili. Ale vím, že byl unavený, tento týden se pořád jenom chodilo, takže musí být utahaný.
     Jeho hlava spadla na mé rameno, čehož jsem se lekl. „Takhle mě nesmíš strašit Midoriyo," pronesu šeptem tak, aby mě slyšel ve svém snu pouze on. Nikdo z okolních sedaček nemusí vědět, co mu šeptám. „Jen si odpočiň," pronesu poslední slova a poté začnu sledovat krajinu venku.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Už je to týden, co jsme byli na tom stupidním campu. Jsem rád, že jsem konečně pryč. Ačkoliv škola taky není zrovna příjemné místo. Každopádně mě momentálně nemusí děsit páč se nacházím doma. Což koneckonců taky není výhodné. Důvodem je moje máti. Je totiž víkend a tak jsem opouštěl otřesné místo jménem intr, abych se vrátil do dalšího otřesného místa s názvem můj domov. Zajímavá to cesta z bodu A do bodu B. Lepší jsem si to opravdu nemohl udělat.
     „Tak jak se má Izuku-kun?" vytrhne mě z myšlení má otřesná matka, která se snaží tvářit jako andílek. Avšak mě neoklame. Znám ji dost dlouho na to, abych věděl, že to je pouhá maska za kterou se skrývá věc, která je horší jak satan. Na ni je peklo krátké.
     „Bože... Pokaždé, když sem přijedu, tak se o nikom jiném nebavíme," pronesu dost naštvaně. Je to pravda. Jedna z prvních otázek je směřovaná právě na Dekua. Jak já ho nenávidím.
     „To není pravda, ptám se taky na tebe, ale neodpovíš mi normální větou. Navíc Izukuho jsem hlídala, když jste byli malí. Hráli jste si. To jste byli roztomilí. Kupodivu i ty," obhájí se a hned na to dokazuje jak je Deku hrozně úžasný a já stojím za starou bačkoru.
     „Jak sis mě vychovala, takového mě máš," pronesu drze aniž bych měl nějaké výčitky. Zalíbí se mi její nasupený výraz v tom jejím přepatlaným ksichtě.
     Chvíli mlčíme, rád bych se ponořil do svého toku myšlenek, ale je mi jasné, že mě každou chvílí opět vyruší, takže se místo toho koukám kolem sebe. Sedíme v obýváku na gauči. Respektive já na gauči a matka v křesle vedle gauče, které se nachází po mé pravici. Nic se tu nezměnilo. To bude tím, že jsi tu před týdnem byl. Vlastně každý víkend tu jsi. A své volné dny taky.
     Oh... Páni, to by mi nedošlo chytrej-blbej mozku. Díky!
     „Tak už mi o něm povíš? Jak se má?" zkusí to znovu, což mě vytočí natolik, že na ni vyštěknu.
     „Co já vím jak se má! Copak tu teď je?! Netrávím s ním žádný volný čas protože nechci! JASNÉ?!"
     Každá normální matka by se teď tvářila ublíženě, ale to neznáte mou matku. Ta totiž začne vyšilovat pomocí hněvu. „PŘESTAŇ NA MĚ LASKAVĚ ŘVÁT SPRATKU! Jen jsem se ptala jak se mu daří!! Tak si nech ty své kecy!" poté se umlčí aby se vydýchala a pak zase spustí „měl bys z toho už vyrůst. Izuku ti sice způsobil nespočet potíží, které tě asi zatěžovali - samozřejmě, že zatěžovali, byl si ještě dítě, co nemělo tohle vůbec vidět natož se o někoho s těmito problémy starat - ale víš moc dobře, že Izuku za své zdraví nemůže. Ani za svou nešikovnost," nakonec se zvedne z křesla a namíří si to směrem ke kuchyni. U dveří se ale zastaví a otočí ke mně hlavu - což vidím jen díky tomu, že jsem její pohyb postřehl v odrazu televize, která je přede mnou - a pronese poslední slova „nemůže za to, že je takový jaký je, tak se přes to koukej přenést, už nejsi malý."
     „Samozřejmě, že se přes to nepřenesu! Myslel jsem si, že jsem se ho už dávno zbavil! A teď se čirou náhodou ocitne na stejné škole, na stejném intru a ve stejném pokoji! Je jako hromádka karet, která se rozsype. Divím se, že za ten měsíc a půl ještě neonemocněl," vyjádřím se už kupodivu klidnějším hlasem.
     A ona na má slova zareaguje „takže z toho ještě nevyrostl. Přeci jenom to má po své matce," spíše si tato slova zamumlala sobě a na základě této myšlenky se pousmála. Klasická žena. Někdo je někomu podobnej a už je z toho strašný drama. „Katsuki?"
     „Co zas?!"
     „Důvodem, proč jsem ti Izuka svěřovala a říkala ti kdy co máš dělat, byl ten, že jsem ti věřila. Věděla jsem, že pokud se o něj někdo dokáže postarat, tak ty. Jsi inteligentní dítě, akorát výbušné."
     Zase přesládlé řečičky „jestli se mě na základě těchto přeslazených slov snažíš udobřit, tak-"
     „Postarej se tam o něj, jsi jediný, kdo o něm ví všechno. Já a jeho matka toho víme hodně, ale tys mu podal nejvíce pomoci bez které by dost možná zemřel. Takže se o něj koukej postarat," poté odešla.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Jsem nervózní. Je víkend a měl bych tedy být doma. Což jsem. Ale... Dnes mám jít ven s Todorokim. V týdnu navrhl, že bychom se mohli někdy setkat. Samozřejmě jsem mu okamžitě vyčetl vzdálenost mezi námi, ale na to mi odvětil, že objede klidně celý svět jen aby nebyl doma, takže to dopadlo tak, že jel na víkend k nám. Celý víkend. A chce ukázat město, ve kterém žiji. Nejsem zrovna dobrý průvodce. Opravdu ne. Tohle bude katastrofální.
     „Todoroki-kun? Jak máš rád vajíčka?" zavolá mamka z kuchyně ve které zrovna dělá snídani.
     Okamžitě k ní zamíří se slovy „počkejte, běžte si sednout, já tu snídani udělám. Jen mi ukažte kde co je."
     Vím, že je Todoroki z nějaké bohatší rodiny, takže je potřeba, aby chodil formálně - na což je pravděpodobně i zvyklý, takže nějaké otrhané hadry mu přijdou absolutně nenositelné - ale neočekával jsem, že bude i doma chodit v riflích a košili. Nebo to je tak jen proto, že je u nás na návštěvě?

     Vracím se se třemi talíři v rukách, které položím na stůl. Celou cestu z kuchyně, přes obývák až k jídelnímu stolu mě pozorují čísi oči, které mi za celou tu cestu propálily do těla několik děr. Viník mého děravého těla mi došel po velice krátké době. Midoriya. Pohlédnu na něj, abych se přesvědčil, že mě opravdu soustředěně skenuje. Jeho oči přeskakují na každičkou část mého těla. Je to úsměvné. Dojdu k němu a řeknu první myšlenku, která mě napadla „nechodím takhle oblečený vždycky. Přisednu si vedle něj na gauč a pobaveně sleduju jeho rudnoucí tváře. Červeň se přemístí i na uši jelikož jí malá plocha tváří nestačí.
     „P-p-promiň, nechtěl jsem takhle zírat," vykoktá ze sebe. Očividně jsem ho zaskočil.
     „Já to chápu, není to zrovna časté, že takto někdo chodí i doma. Není to tak, že bych trika a volnější kalhoty či tepláky nenosil, ale není to častý. Otec mi dával tvrdé lekce a tyto oděvy byly nevkusné, takže je pro mě o hodně přirozenější košile než triko. Neformální oděvy nosím když jsem sám, většinou," vysvětlím.
     „Oh... Todoroki, už vím, co mi to jméno říká! Tvá rodina vlastní nějakou tu agenturu, že?" zeptá se Midoriyova matka. Potvrdím jí její tušení o mé rodině s mírným úsměvem na rtech.
     „Do ničeho tě nutit nebudeme, co ti je pohodlné, to ti je pohodlné, ale u nás můžeš chodit klidně jako vandrák. Možná tě nějaké pohodlné oblečení odreaguje od přísné výchovy tvého táty." Nikdy jsem se nad tím takto nezamyslel. Chodím tak, protože jsem si zvykl. Ale kdybych tak nechodil, tak by mě to mohlo uvolnit, ne? Na tomto místě nefungují pravidla, která mi otec nařídil.
     „Nejspíš máte pravdu. Midoriyo? Můžeš mi dnes ukázat nějaký obchod s oblečením? Něco bych si zkusil koupit. A taky nesmíš zapomenout na knihovnu! Potřebuji vidět jak moc je obrovská a kolik toho v ní je," zeptám se a on s úsměvem přikývne v souhlas.

Ehm... tak další kapitolka po měsíci :D Nevím, co jsem to při psaní blbla, ale něco ze mě vylezlo, tak doufám, že to bylo alespoň trochu čitelné