,,Počkej, počkej! " zarazila mě Leah. ,,Takže, kde všude jsi to byl?"

,,Všude." usmál jsem se.

,,Né, to není možný." nevěřila mi.

,,Jak to že ne? Willy Fog stihl objet svět za 80 dní! "

,,Willy Fog je animovaná postavička!"

,,No a co?!" rozhodil jsem rukama

,,Pane Freemane?" ozvalo se mi za zády.

,,Ano?"

,,Velitel vás chce do pěti minut v kanceláři." ukázal muž - nejspíš voják - palcem za sebe. ,,Všechny. "

,,Co se děje?" prohodil jsem směrem k Leah. Nechápal jsem náhlou Velitelovu činnost.

,,Já nevím." pokrčila Leah rameny a společně jsme vyšli z jejího pokoje. O kousek dal se k nám ze společenské místnosti připojili ostatní, dokonce i Jack a Jerry, se kterými jsem od namíchání protiléku téměř nemluvil.

Trčíme tu už skoro dva měsíce. Zima se pomalu blíží ke konci a pořád jsme nic neudělali. Nic se neděje.
Všichni jsou zase zdraví, Thomas živý, já a Leah zase spolu... Všechno je tak, jak má být. Tak, jak to bylo kdysi. Jediné, co nesedí, je zmizení mojí mámy.
Ale asi jsme si všichni zvykli na to, že máme pořád něco v rukách, máme co na práci, protože to tak bylo za poslední rok a půl pořád.
Ale teď se nic neděje. Nikdo nás neunáší, nezabíjí, nepronásleduje, ani z nás nedělá zombie a my jsme si museli přiznat, že se neskutečně nudíme. V životě jsem si tak strašně nepřál vidět svého otce. Samotného mě to děsilo.
Ale myslím, že jsem nebyl sám.

Když jsme totiž teď běželi do Velitelovy kanceláře, všem na obličeji zářil široký úsměv, od ucha k uchu. Asi stejně jako já tušili, že nuda už nebude.
Vyběhl jsem ty točité železné schody a zabušil na dveře.
Velitel se vyřítil ven. Divoce kolem sebe  máchal rukama a křičel: ,,Ven! Ven! Všichni ihned ven!"

,,Pane, co se děje?" snažil se z něj Thomas něco dostat, ale bylo to marné.
Dokud jsem teď neviděl Velitele, nevěřil bych, že člověk jeho rozměrů může takhle rychle běžet. Fascinující.

,,Veliteli! Co je?" zkoušela to znovu Kate.
Velitel si něco nesrozumitelně mumlal. Byl jak smyslů zbavený. Vyděšeně nahlížel do každé chodby, než do ní vběhl a pořád se otáčel, jako by se bál, že nás někdo sleduje.

,,Gregu!" zařvala Kate. Velitel sebou cukl a zastavil se. ,,Řekněte nám, co se to tu sakra děje!"

,,Vy hlupáci," v hlase mu byl slyšet strach. Strach a nervozita. ,,Vy jste si mysleli, že máte vyhráno?"

,,Pane, o čem to mluvíte?" vystoupil dopředu Thomas.

Velitel nás všechny přeletěl očima. Kdyby jsme byli ve filmu, zaručeně by teď hrála dramatická hudba, asi bubny, možná klavír. Dělala by tuhle situaci ještě napínavější, než doopravdy byla.

,,Jsou tady, Tome." řekl tiše Velitel. ,,Armáda Endemondů."

,,O čem to do háje mluví?" sykla Kate. ,,Jaká armáda Endemondů? "

,,Já nevím, Kate," zavrtěl jsem hlavou. ,,Ale určitě se nám to nebude líbit. "
Koutkem oka jsem se na ní podíval. Měla strach. Bylo to na ní vidět. Byla Piery, neměla oproti nim sama žádnou šanci. Kdokoliv z Endemondů by ji svoukl jako svíčku. Měla právo se bát.

,,Kate, nemusíš tam chodit." šeptl jsem.

,,Nevíme, co tam je." zamumlala zarazeně. Hlas se jí třásl.

,,Ale jestli tam jsou vážně Endemondi, tak -"

,,Nemám šanci." přerušila mě. ,,Já vím."
Podívala se na mě očima plnými slz, ale zároveň i odhodláním vložit ruku do ohně spolu s přáteli.

,,Kate..." stiskl jsem rty. Za tu dobu, co tu jsme, mi přirostla k srdci. Byla pro mě jako mladší sestra. Sestra, kterou musím chránit před takovými hajzly, jako je můj otec. Byla moc bezbranná na to, aby to zvládla sama. Potřebovala někoho, kdo ji bude krýt záda až to bude nejvíce potřebovat. A to bylo právě teď.

,,Budu pořád u tebe." slíbil jsem.

,,Dobře," přikývla rázně. ,,Děkuju. "
Povzbudivě jsem se na ni usmál a pomalu jsme všichni vyšli ke dveřím.

Z venku byl slyšet nějaký hluk. Nebyl hlasitý, dveře mu bránily dolehnout nám až k uším. Ale stále to byl hluk. Hluk naštvaného davu.

Tohle není dobrý. Tohle vůbec není dobrý...

Nikdo nic nedělal. Jen jsme stáli za dveřmi, pár metrů od nepřátel a nikdo nic nedělal. Jen jsme těkali očima kolem sebe a snažili se rozhodnout, jestli nám to za to stojí. Jen tak tam vtrhnout a bojovat na život a na smrt. Jestli by nebylo lepší zůstat tady. Zabarikádovat se ve sklepě a čekat, až to přejde. Čekat, až je to přestane bavit.

Měli by nás za zbabělce. Ale bylo by to tak doopravdy? Jak můžeme vědět, kolik jich tam venku je? Jestli jich tam je jen hrstka, tak ano, byli by jsme zbabělci. Ale proč by hrstce říkali armáda?

,,Všichni připraveni?" otočil se na nás Thomas.

,,Počkej, počkej," zarazil jsem ho a prodral se dopředu. ,,Ty tam chceš jen tak vběhnout?"

Tom se na mě nechápavě zamračil. ,,Emm... Teď tak úplně nechápu, co jsi tím chtěl říct?"

Jeho reakce mě nutila se usmát, ale napjatá atmosféra a nepřející okolnosti radost potlačily.

,,Chtěl jsem říct, že tam nemůžeme jen tak jít. Nevíme, kolik jich je, ani nic jiného. Můžou jich tam být desítky, možná i stovky!"

,,A?" nechápal Thomas pořád.

,,A nás je sotva půl tuctu."

,,Teď už ne!"

Všichni jsme se prudce otočili. Sborové zalapání po dechu bylo to jediné, co jsme ze sebe v tu chvíli dostali.
Stáli tam. Všichni. Přijel Andy a Amanda, které po vyléčení odvezli k rodinám. A za nimi se krčili zase mí přátelé. Naposledy jsem je viděl ve White Toweru. Derek, Mike, Natalie i Rossie.
Skoro se mi nahrnuly slzy do očí. Tak dlouho jsem je neviděl a teď, když je nejvíc potřebujeme, se tady z ničeho nic objeví a jdou s námi do války.

,,Ahoj, Matty." zamávala na mě Rossie. Zeširoka jsem se usmál a roztáhl ruce. Padla mi do náruče a pevně mě objala.

,,Ach, Rossie,'' vydechl jsem jí do vlasů. ,,Tolik jste mi chyběli."

,,Ty nám přeci taky," ozval se Nataliin pisklavý hlásek. ,,Teď je to jako za starých časů. "

,,Hele, lidi,'' přerušil to Thomas. ,,Já jsem sice rád, že nás je víc, ale teď není asi vhodná doba na to, brečet si na ramenou. Tam za dveřmi čeká smrt."

,,Ale jestli se teď pořádně nepřivítáme, budeme se už jen loučit." řekl jsem tiše.

,,Jak to myslíš?" podívala se na mě Leah.

,,No jak asi," povzdechl jsem si. ,,Jestli je to pravda a tam venku vážně stojí banda Endemondů, stále je nás málo na to, aby jsme je porazili a už tuplem málo na to, aby jsme se vrátili v plném počtu."

Rozhostilo se ticho. Všichni věděli, jak jsem to myslel. Jestli tam půjdeme, musíme počítat se ztrátami. Ti nejslabší z nás padnou. Což jsou v našem případě moji přátelé. Rossie a Mike mají reálnou šanci přežít, ale Naty a Derek? A co Kate? Oni nejsou bojovníci. Jestli tam půjdeme a oni zemřou, budu si to navždy vyčítat. Pokud ovšem přežiji já. Přece jenom, já nejsem ten nadopovaný VitaSérem. To oni, ne já. Svoje tři znamení jsem získal během hledání Leah. Neznamená to tedy víc? Neznamená to, že jsem silnější, než třeba Thomas nebo Amanda? Oni jsou stvořeni chemicky. V podstatě si svoje znamení ani nezasloužili.

,,Jdeme teda?" zeptal se Tyler.

,,Ale vždyť nemusíme nutně bojovat," nahodil jsem další téma, abych zpozdil východ ven. ,, Můžeme zkusit třeba vyjednávat."

,,Vyjednávat? S tvým otcem?" uchechtla se Amanda.

,,Ty jsi mi vážně chyběla." protočil jsem oči.

,,Ty mně taky." usmála se. U nikoho z nás nešel přeslechnout ironický podtón.

,,Amanda má pravdu," vložil se do toho zase Tom. ,,Se Stephenem nic nedomluvíme. Zdrhli jsme mu a teď za to musíme platit."

,,Ano, ale -"

,,Matthew." zarazila mě Leah. ,,Nic s tím nenaděláme."

,,Ale třeba -"

,,Matthew!" řekla rázněji. Zoufale jsem si povzdechl. Musí přece existovat způsob, jak tomuhle všemu zabránit. Nemusíme přece bojovat! Jsme rozumní lidé, můžeme se přeci domluvit!

,,Měli by jsme jít." řekl Thomas.

,,Jo." kývl jsem nejistě. Nikdo se ke dveřím nijak nehrnul. Nikomu se to nelíbilo stejně jako mně. Ale proč nikdo nic neřekl? Proč zase jen já otevřel pusu??
Ozvalo se cvaknutí zámku a do stínů chodby pronikl slabý paprsek světla, ve kterém se vznášela zrnka prachu. Paprsek se změnil v pás a všichni jsme pomalu vylezli ven ze dveří zvědaví, co nás čeká.
Ostré sluneční světlo mě na chvíli oslepilo. Zamžoural jsem do země.

Pomalu jsme šli podél stěn Centráli. Udivilo mě, že nikdo nijak nelapá po dechu ani nic jiného, proto jsem radši zvedl hlavu do slunce s cílem zjistit proč.
Důvod byl celkem jasný. Nikdo tu nebyl. Otevřená písčitá plocha byla úplně prázdná.

,,Kde jsou?" zarazil se Thomas.

,,Nebyl to jen planý poplach?" zeptala se Leah.

,,To je blbost. Hlídky je viděly přicházet. Musí tady být."

,,Taky že jsme!!" ozvalo se od někud. Všichni jsme zmateně koukali kolem sebe, ale vážně tu nikdo nebyl.

,,Hej,"  sykl jsem. Tušil jsem, kde jsou. Ukázal jsem nahoru na budovu. Leah na mě kývla a společně jsme opatrně podél zdi vzlétli ke střeše. Vznášeli jsme se těsně pod okrajem. Kývl jsem na Leah a když můj pohyb zopakovala, pomalu jsme nahlédly přes okraj. Nakrčil jsem čelo. Čekal jsem, že jich bude víc. Mnohem víc. Ne že tam bude jen můj otec!
Věděl o nás. Koukal se mi do očí, ale nic neudělal. Byl naprosto klidný, ani se nehnul. Chtěl, aby jsme šli za ním.

Jako by se mi v hlavě rozsvítila kontrolka.
Je to past!

Pokynul jsem hlavou k Leah a snesli jsme se zase dolů.

,,Co je?" reagoval na to Tyler.

,,Je tam." řekla Leah.

,,Kolik jich je?" zeptal se Andy.

,,Jeden."

,,Cože?" nechápal Thomas.

,,Je tam jen Stephen."

,,Sám?" nevěřícně zvedl obočí.

,,Jo. Je tam jen on." ujišťovala ho Leah.

Thomas nám přesto nevěřil a vznesl se do vzduchu taky. Nakoukl přes okraj střechy.

,,Hahaha," ozvalo se. ,,Vážně vtipný, vy dva. Ale jestli jste si nevšimli, tak teď není zrovna dobrý čas na vtípky!"

,,Ale my jsme si nedělali srandu. " tentokrát zmátl on nás.

,,Ale vždyť tam nikdo není!" nadával Tom.

,,Do hajzlu, snad ještě nejsme slepí!" opáčil jsem naštvaně a dolétl ke střeše.
Vykulil jsem oči. Nikdo tam nebyl.

,,Dělá si z nás srandu." zamumlal jsem si pro sebe. Opřel jsem se o střechu a snažil se přemýšlet. Proč bojovat na střeše, když za zádama máme obrovské volné prostranství? Prudce jsem se otočil. Stál tam. Jen několik metrů za námi.
Snesl jsem se dolů, aniž bych z něj spustil zrak. Prodral jsem se ostatními dopředu a zůstal stát pár metrů od něj.

,,Co po nás chceš?!" křikl jsem. ,,Proč jsi přišel?!"

,,Říká se tomu odplata, synku," promluvil. ,,Dělají to lidé, kterým bylo něco odcizeno, nebo jim někdo ublížil."

,,My ti nic neudělali." zavrtěl jsem hlavou.

,,Na to máme odlišný názor," usmál se a upřel svůj pohled na někoho za mnou. ,,Vzal jsi mi ji."
Leah zaskočeně vydechla. V podstatě jsem tátu chápal. Leah byla jeho životní úspěch, jeho trofej, a my mu ji vzali.

,,A aby to bylo fér," promluvil zase. ,,Taky jsem vám něco vzal. Každému."
Máchl rukou a ve vzduchu se objevila dvě těla

,,Proboha..." vydechla Natalie a padla na kolena. Nebyl to pěkný pohled. Poznával jsem ty obličeje. První byla Carry, pro lidi z White Toweru. Při pohledu na druhé tělo se mi zaplnily oči slzami.

,,Matte..." objevil se vedle mě Tyler. ,,To je máma."

,,Já vím." zlomil se mi hlas.
Teď už jsou všechny nevyřešené otázky jasné. Už víme, kam zmizela Carry, když nás tehdy při vloupání do White Toweru opustila. A už taky víme, kam se poděla naše máma.

,,Ty ubožáku!" sykl jsem směrem k otci. Jediné, co to v něm vyvolalo, byl úšklebek na jeho tváři. Bylo mu to úplně jedno. Bylo mu ukradené, koho zabíjí. Těšil se ze smrti a utrpení ostatních. On nebyl člověk. Byla to stvůra. Nestál ani za smrtelné kouzlo. Zasloužil si pomalou, bolestivou smrt.

,,Tak, když už jsme vyrovnáni v krádežích našich nejbližších," otec luskl prsty a těla zase zmizela. ,,Myslím, že je čas dostat ze sebe všechen ten vztek. Kdo chce bojovat?" řekl vesele.

,,Bojovat tady chceš jenom ty!" křikl Thomas, který tiskl v náruči zdrcenou Leah.

,,Ale notak," zasmál se Stephen. ,,Každý z vás má teď chuť provrtat mi ohnivou kouli hrudí. "

,,To bych sice strašně rád udělal," ukázal jsem na něj prstem. ,,Ale mi nejsme takový stvůry jako ty. Nemusíme vraždit, aby jsme se pomstili. "

,,A i kdyby ne," objevila se mi po boku Rossie, což mě dost překvapilo. ,,Jakou byste měl proti nám asi tak šanci? Je nás dvanáct. Vy jste sám."

Stephen se zamyšleně zamračil. ,,A kdo řekl, že jsem sám?"

Jako na povel jsme všichni couvli. Kolem Stephena se objevovaly záblesky světel, ze kterých vycházeli lidé. Všichni na chlup stejní. Oblečení do přiléhavých černých a bílých kombinéz, s viditelnými znaky na čelech a zuřivými výrazy ve tvářích.

,,Poznáváte je?" promluvil k Leah, Andymu, Amandě a Tomovi. Zřejmě je poznávali. Byla mezi nimi i Carry. Držela za ramena nějakou dívenku. Vypadala hodně mladě, ale ďábelský úsměv nějak zahnal moje mateřské pudy.

,,Proboha..." vydechla Leah. ,,To je Violet."

,,To není možné. Viděl jsem ji umřít!" přidal se Andy.

,,A nejen Violet." řekla Amanda. ,,Jsou tam všichni. Všichni, co kdy prošli White Towerem a doslova nám zemřeli v náručích."

,,Stephen přivádí k životu mrtvé," zamumlal Thomas. ,,Jak je to možné?"

,,Dobrá otázka, Thomasi," vyrušil nás Stephen. ,,Schválně, zkuste hádat. Napovím vám - jedno slovo na devět písmen."

Zamračil jsem se. Tohle bylo téma pro lidi z White Toweru, ne pro nás. Netýkalo se nás to. Ale odpověď byla nad slunce jasná.

,,VitaSérum." řekla Leah.

,,Výborně," zatleskal jí otec. ,,Funguje i na mrtvé. No není to úžasné?"

,,Ne, to teda není," vybuchl jsem. ,,Kdo je jednou pod zemí už pod zemí navždy musí zůstat."

,,Tohle je proti přírodě." dodal Tyler.

,,Ale prosimtě," máchl rukou otec. ,,Proti přírodě by bylo nechat je mrtvé. Takhle zachráním náš druh navždy. Už žádní Piery a Fiery. Už jen Endemondi! Jen čistá krev!"

,,Jaká čistá krev?! Ty lidé jsou laboratorní pokusy! Nejsou praví Endemondi! Nezasloužili si svá znamení, jsou nebezpeční!" ukázal jsem na jeho armádu.

Stephen nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Samou touhou po boji nevíš, o čem mluvíš, Jamesi."

,,Jsi blázen." sykl jsem.

,,A vy skoro mrtví." úšklíbl se Stephen.

Věděl jsem, co to znamená. ,,A do hajzlu..."

,,Na ně!!!" zařval Stephen. ,,Za čistou krev!!!"
Všechna jeho stvoření ze záhrobí se s uši rvoucím řevem rozeběhla proti nám.

,,Matte!" zařvala zoufale Leah.

,,Co je?!!" štěkl jsem nevrle.

,,Co budeme dělat?"

,,Ježiš, já nevím!" rozhodil jsem rukama. Nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Všechen ten hluk a stres a strach... Hrnulo mi to příliš mnoho krve do mozku.
,,Musíme, musíme..." nevěděl jsem. Zoufale jsem těkal očima kolem, hledal jakoukoli pomoc.

Kate si všimla, že je toho na mě moc. ,,Musíme je udržet co nejdál od nás. Uděláme vzduchovou hradbu. Nebudou přes ni moct projít."

,,Dobrej nápad. " uznal Tom a jako první vymrštil ruce před sebe a utvořil kus neviditelné obranné zdi. Za ním se přidala Kate, Andy, Amanda, Mike a nakonec Leah. Ta se na mě podívala a mile se usmála.

,,Pomůžeš nám?"

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu, ruku po ruce, posílil to jediné, co nás od nepřátel dělilo.

,,Tohle je nezastaví. " varoval nás Stephen.

,,Neposlouchejte ho," oponoval mu Thomas. ,,Snaží se nám jen nasadit červa do hlavy."

Všichni mlčky přikývky.
Začínal jsem pomalu pociťovat první známky únavy, když se celá zeď otřásla. Vzhlédl jsem od země, kam jsem celou dobu koukal, a pohlédl přímo do očí jednoho z nich. Byl to vysoký kluk, kost a kůže, ale sílu teda měl. Bušil pěstí do stěny, až se celá otřásala. Ale nebyl sám. Ostatní do ní taky tloukli a kopali, někteří proti ní dokonce naivně posílali kouzla, ale to byla spíš sebevražedná než vražedná mise. Kouzla se od stěny totiž odrážela a trefovala zpátky své stvořitele.

,,Možná, že když udržíme tu stěnu dostatečně dlouho, pozabíjí se sami." uchechtla se Leah. Ale zakřikla to. Jen co dokončila větu, stěna přede mnou začala praskat. Vyhudlý kluk se zakřenil od ucha k uchu, ustoupil kousek dozadu a s rozběhem do zdi praštil. Jeho pěst proletěla skrs a trefila mě do obličeje. S bolestným zakňučením jsem dopadl na zem a ovanul mě studený vítr z rozbité stěny. Převalil jsem se na záda a naskytl se mi pohled na stvůrce moňoklu pod mým okem. Stál nade mnou a šklebil se ještě víc než předtím. Než jsem se vzpamatoval, řítila se na mě pěst. Uhnul jsem jen tak tak, zabořila se do země vedle mé hlavy.
Po jeho třetím nezdařeném pokusu rozmáznout mi hlavu do hlíny jsem získal trochu času a poslal proti němu vzduchový polštář, který ho vymrštil několik metrů daleko. Než stihl vstát, proletěla ním Thomasova ohnivá koule. Treštil jsem oči na chlapcovu hruď, ve které se skvěla obrovská díra, takže technicky vzato už žádnou hruď neměl.

,,V pohodě, kámo?" zeptal se Thomas.

Ztěžka jsem polknul. ,,Jasně. Dík."
Než jsem se nadál, byl Thomas pryč a dělal díry do hrudí dalším a dalším zlým Endemondům.
Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se. Zatím jsme byli všichni, nikdo nechyběl. Naopak jsem si troufl tipnout, že třetina nepřátel už leží bez hnutí. Ale z té třetiny se většina pozabíjela sama a zbytek obstaral Thomas. Zřejmě byl jediný, kdo na to měl žaludek.
Viděl jsem Leah a Kate, jak odrážely útočníky, ale nezabíjely je. Jen je omračovaly. Thomas to pak dodělal. Ostatní neměli ani na to omračování. Většinou útočníky jen vyvedli z míry, ale moc jim neublížili. Taky na nich bylo vidět, že mají mnohem víc šrámů, než Leah, Kate a Thomas.

,,Jamesi, " ozvalo se nade mnou. Cuknul jsem sebou a podíval se na otce, jak ke mně přichází. Honem jsem se postavil a připravil se na útok.

,,Ale notak, schovej to kouzlo. Chci si jen promluvit." řekl, když zahlédl kamennou kouli, kterou jsem potěžkával v pravé ruce.

,,My dva už nemáme o čem mluvit." štěkl jsem.

,,To se ale mýlíš, synku," už byl téměř u mě. ,,Naše činy mají o čem mluvit pořád!" s těmi slovy po mě hodil ohnivou kouli. Potkala se ve vzduchu s tou mou vodní a zbyla z ní jen pára.
Stephen se však nedal a házel po mně další a další. Všechny jsem úspěšně likvidoval, nebo se jim vyhýbal.

,,Tak dost!" zahřměl, vzlétl a přistál o několik metrů dál. Natáhl ruku vedle sebe. Viděl jsem, jak se kolem ní zatetelil vzduch a než jsem se nadál, držel Leah pod krkem.

,,Pusť ji!" křikl jsem.

,,Né," zasmál se. ,,Víš, něco jsem se za ty roky naučil, Jamesi. Jestli chceš někomu ublížit, ubliž jeho nejbližším. "

,,To neuděláš." hlas se mi třásl. Leah se v očích zračil obrovský strach. Věděla, že může umřít. A já jsem nemohl nic udělat. Jestli se jen pohnu, zlomí jí vaz. A nemůžu proti němu poslat ani žádné kouzlo bez toho, abych ji trefil.
Nemělo cenu skrývat zoufalství, které ve mně vládlo.

,,Co po mně chceš?" řekl jsem klidně.

,,To je snad jasné," řekl. ,,Chci ji!"
Leah vyjekla.

,,Proč? K čemu ti je? Máš celou armádu Endemondů! Pravých Endemondů!"

,,Copak tobě to pořád nedochází?!" zasmál se Stephen. ,,Ona je výjimečná! Je to moje trofej!"

,,Ale proč? Čím se od nich liší?" naléhal jsem.

,,Oni jsou chemické zrůdy. "

,,A Leah snad ne?"
Jestli to přežije, tam mě za tuhle větu zabije.

,,Ty hlupáku! Ona v sobě žádné VitaSérum nemá!!"

,,Cože?" zarazil jsem se. ,,Chceš říct, že -"

,,Ano," přerušil mě. Po spáncích mu tekl pot, oči měl zarudlé a ruce se mu třásly. Byl nemocný. Jak psychicky tak fyzicky. ,,Celou tu dobu, celý ten čas v mé laboratoři, se nic nedělo. Všechno, co získala, má jen díky sobě. Ona si páté znamení zasloužila! Je to práva Endemondka!!!"

,,Ale proč ti byla věrná? Proč nás chtěla zabít a nic si nepamatovala? " snažil jsem se pochopit situaci.

,,Drogy, milý Jamesi, drogy. Nevěřil bys, co všechno se s nimi dá člověku udělat, když víš jak na to."

,,Ty hajzle!" zařval jsem. V návalu vzteku jsem proti nim mrštil vzduchovou vlnu. Odletěli dozadu, takže byla Leah daleko od Stephena a blízko ke mně. Ale na kouzlo to stačilo.
Stephen se s řevem vyhrabal na nohy a posla proti ní oblak plný ostrých kamenů.

,,NÉ!! " zařval jsem a srazil Leah k zemi.  Oblak nás tak tak minul, ale zasáhl někoho jiného. Můj řev zaslechl Thomas a než jsem  zvedl hlavu země, měl můj otec v hrudi díru. S pohledem upřeným na mě naposledy vydechl a padl k zemi.

,,Jsi v pořádku?" otočil jsem se na Leah. Hleděla kamsi do dáli.

,,Matthew... " vzlykla. Zmateně jsem se koukl stejným směrem a zastavil se mi dech.
Kamenné střepy opravdu někoho zasáhly. Drobnou dívku s tmavými vlasy a smaragdově zelenýma očima.

,,Proboha, Kate!!!" zařval jsem. Běžel jsem k ní. Třesoucíma se rukama se opatrně dotýkala střepů v její hrudi. Když jsem k ní doběhl, zvedla ke mně oči plné slz.

,,Kattie, bože, Kattie..."  vzlykal jsem.

,,Au." vydechla a podlomila se jí kolena. Honem jsem ji chytil a pomalu si ji položil do klína.

,,Kate, Kate, to mi nemůžeš udělat. Nemůžeš umřít. " plakal jsem.

Usmála se na mě. I přes všechnu tu bolest se na mě dokázala usmát. Pomalu zvedla ruku a dotkla se mé tváře.
,,Jsi úžasný chlap, Matte. Leah musí být šťastná, že tě má."

,,Kate..."

,,Nech toho. Všichni jsme věděli, že to takhle skončí. Jsem z vás nejslabší." hlas ji slábl, už jsem jí skoro neslyšel.

,,Můžu za to já, Kate. Strašně mě to mrzí." vykoktal jsem mezi vzlyky.

,,Přestaň se omlouvat."

,,Nikdy si to neodpustím." jako bych jí to sliboval.

,,Matthew, já -" rozkašlala se a z úst jí vytekl pramínek krve. ,,Miluju tě."
Ruka na mé tváři pomalu povolila a spadla dolů.

A tehdy Katherine Reedová vydechla naposled...

Tak co k tomu dodat?
Snad jen jedno:

Rest in peace, Katherine Reed... ♥

ElenWh†