Itachi na ně stačil jen zaraženě zírat. No, na ně. Spíš na plavovlasého mladého muže, který mu od prvního okamžiku tolik uhranul. Stačilo, aby se na něj blondýnek jen jednou vřele usmál, aby se mu v břiše začalo rojit splašené hejno motýlů, poletujících sem a tam, třepetajících těmi svými tenkými, avšak nádherně barvenými, křidélky a vytvářejícími tak neviditelnou, ale nádhernou duhovou symfonii.

"Sasori, bože! Ani nevíš, jak jsi mi strašně moc chyběl!" vyjekl modrooký a přesunul pozornost opět k rusovláskovi, na nějž se téměř okamžitě nalepil jako klíště. Hromotluk k nim rychle přispěchal a oba dva je sevřel ve svém obřím náručí tak silně, až je zvedl ze země, od k níž jim najednou chybělo několik centimetrů.

"Vy mě přece taky, kluci!" zasmál se Sasori, když je Hidan konečně položil na zem, a trochu se upravil. Už už se Uchihu těm dvěma chystal představit, když se Deidara až možná příliš energicky otočil a znovu jej přejel rentgenovým, hodnotícím pohledem, pod nímž Itachi najednou bůhvíproč znejistěl.

"Páni, našel sis pěknýho přítele!" usmál se lišácky a bouchl rusovláska pěstím do zad, div mu nevyrazil dech.

Itachi na ně jen vyjeveně, beze slov, hleděl. Už už se chystal něco říct a bránit se, že se Sasorim opravdu nic nemá, když se najednou setkal s tím tolik zvláštním, červenofialovým pohledem, jenž vypadal, že se během několika vteřin přepnul do vraždícího režimu. Že by ten chlápek... žárlil? Že by tady opravdu byla, byť jen nepatrná, možnost, že s tím dokonalým andělem přece jenom vůbec nic neměl?

Tak počkat. Že by se mu líbil...?

"To není můj partner, ale nejlepší kámoš Itachi," vyvedl ho z omylu Akasuna a dal si ruce v bok, "s tímhle fešákem jsem strávil pět let na vysoký."

To se mě tu snaží vydražit, nebo co? pomyslel si černovlásek a měl co dělat, aby nezrudnul vztekem smíchaným se studem. Jasně, teď totiž vůbec nevypadal, že není schopný se představit sám.

Stiskl dlaně v pěst, vypjal hruď a natáhl ruku, aby se s oběma seznámil. "Uchiha Itachi, moc mě těší," usmál se na plavovláska a v očích mu zajiskřilo, snad jako kdyby se v něm probudil dávno vyhořelý plamen naděje, který jej dříve poháněl. Bylo to skoro, jako kdyby se do něj opět začaly vlévat všechny ty vlastnosti, kterými dříve oplýval, když před lety po barech naháněl nové známosti. Přesně ty, které k němu přitáhly právě Naruta.

Hlas, do té doby znějící spíše ploše a mrtvě, se mu zabarvil do medového podtónu s jemným nádechem chrapláku, a jak tak držel Deidarovy prsty v těch svých, na malý moment jej přepadla představa, jak jeho dlaň otáčí hřbetem vzhůru a jak se o ni svými rty jemně, jako nějaký gentleman ze starých dob, otírá. Dokázal si dost dobře představit, že by si tím druhého muže mohl příznivě naklonil, ale... To by museli být v nějakém trochu vznešenějším prostředí, než v tomto baru pro nezadané.

Když se konečně seznámil i s bělovlasým velikánem, který se na něj po vyřčené informaci, že vážně není Akasunův milenec, konečně díval normálním způsobem, si vyhlídli jeden z bočních boxíků, schválně umístěných za odzvučněnou stěnou, a dali se do řeči. Itachi po celou tu dobu spíše mlčel a naslouchal jejich vyprávění o střední škole, a sem tam po očku koukl na druhého dlouhovláska. V jednu chvíli se jejich pohledy dokonce střetly, až se mladík stydlivě zarděl, což na jeho tváři vyvolalo potěšený úšklebek.

Když se přibližně po několika desítkách příjemně strávených minut omluvil a odebral se na toaletu, měl snad o milion procent lepší náladu, než toho dne ráno. Za celou tu dobu si na bývalého přítele skoro ani jednou nevzpomněl, a když už k němu myšlenkami nakonec přece jen zavítal, cítil se najednou mnohem líp, jako kdyby z něj nějaký tajný a neviditelný severský či antický Bůh sňal všechny strasti a starosti, které do té doby v nitru uchovával. Najednou už vůbec nelitoval toho, že jej jeho ex partner podvedl, ani, že se nakonec dal dohromady s jeho mladším bratrem.

Když vykonal potřebu a přešel k umyvadlu, aby si pořádně vydrhnul ruce, spatřil se, jak se sám na sebe v zrcadle usmívá. Nemohl uvěřit tomu, co všechno s ním Deidarova přítomnost udělala. Podle toho, co všechno si z toho rozhovoru dokázal odvodit, s nikým momentálně nechodil. Jistě, to samozřejmě přece nemuselo ještě vůbec nic znamenat, ale to, jak se na sebe podívali, a jak sladce se začervenal... To mu prostě vykouzlilo úsměv na tváři! Najednou měl chuť, začít zase pořádně žít a přestat se litovat. Možná, že i když se o něco pokusí, nakonec z toho vůbec nic nebude, ale nebylo důležitější, hlavně to vyzkoušet, a nesedět v rohu jako chcíplá rybička do konce života?

Když se konečně vymanil ze spárů myšlenek, překvapeně si v odrazu všiml, že se na něj zpovzdálí dívá objekt jeho zájmu a ležérně, s rukama složenýma na hrudi, se opírá o zeď. Itachi se k němu překvapeně otočil a chystal se něco říct, ale on jej rázem předběhl.

"Podle Sasoriho bych neměl tlačit na pilu, protože se prej už dlouho dostáváš z těžkýho rozchodu, ale... ," podrbal se na zátylku, "nikdy jsem nebyl moc dobrej v poslouchání jinejch lidí. Navíc mi nepřijde, že by ti bylo nějak extra zle."

Uchiha nakrčil obočí, tohle začalo zajímavě. "Jen povídej, co máš na srdci."

Deidara se ušklíbl, odšpendlil se od zdi a udělal pár kroků jeho směrem, s nádherně modrými tůněmi vpíjejícími se do těch jeho, barvy nejčernější noci. "Nemohl jsem si nevšimnout tvejch pohledů a říkal jsem si, že když tu ani jeden nemáme doprovod-"

"Ty ale máš, doprovod," vstoupil mu do řeči, aby si tak konečně utvrdil, či vyvrátil myšlenku o jeho aktuálním stavu.

Druhý se na něj překvapeně podíval. "Myslíš Hidana? To je jen kámoš. A myslím, že měl radost z toho, že jsem ho tam teď se Sasorim nechal samotnýho. Už na střední si na něj brousil zuby, ale nikdy neměl dost sebevědomí, mu něco říct."

To jej udivilo: "Ten hromotluk?"

Dei pokrčil rameny. "Vždycky nebyl takhle obrovskej."

"Hm..."

Na malou chvíli se rozhostilo trapné ticho, narušované pouze kapáním vody do umyvadla z nedovřeného kohoutku. Po několika sekundách se Itachi opět chystal promluvit, když jej plavovlásek znovu přerušil. Dvěma rychlými, dlouhými kroky k němu přiskočil a jako dravá šelma se rovnou vrhnul na jeho rty.

Přitiskl se k němu nejblíž, co mohl, drobné ručky mu otočil okolo pasu, stoupl si na špičky a vpil se do jeho rtů, jako kdyby snad byly tím posledním douškem čerstvé vody na vyprahlé zemi. Černovlásek na malý moment šokovaně strnul, než mu konečně došlo, co se stalo, a než jej pevně objal a uvěznil jeho drobné tělíčko ve své náruči. Rty se jemně otíral o ty jeho zatímco jej roztřesenýma rukama jemně hladil po těle. V nitru se mu v ten okamžik proháněly všichni čerti, kteří jako kdyby spolu s motýly mířili za obrovským, barevným ohňostrojem.

Jazykem něžně obkroužil ty dva plné, dokonale rudé polštářky, čímž z něj vyloudil tiché zavzdychání.

V ten okamžik se od něj Deidara odlepil a se zrychleným dechem se na něj zvláštně, skoro až hřejivě, podíval. "Máš tak nádherný oči," zašeptal, "vůbec jsem sem dneska nechtěl chodit, ale... nemůžu si pomoct, líbil ses mi už od první vteřiny. To jen díky tobě jsem si všimnul Sasoriho. Nemohl jsem z tebe spustit oči."

Čím víc slov z něj padalo, tím se Itachi cítil víc a víc jako pod účinkem drog. Vůbec nechápal, co to do něj vjelo, ani proč si z ničeho nic připadal jako patnáctiletý puberťák, ale vůbec mu to nevadilo. Bylo to dokonalé. Prsty obou dlaní propletl s těmi jeho a zalapal po dechu, jak mu jemné vibrace z konečků přecházely do zbytku těla.

"Nejsi sám. Mám to úplně stejně," přisvědčil a znovu se sehnul, aby jej krátce políbil.

"Tak... co teď?" zeptal se jej po chvíli Deidara.

Itachi se zeširoka usmál. "Co bys rád? Dneska můžeme dělat úplně všechno. Je přece Valentýn. A já přece nemůžu dopustit, aby se tak krásný princ jako ty, dneska byť jen na malou chvíli nudil."

"Zatancuješ si se mnou?" navrhl ihned plavovlásek a v očích mu nadšeně zajiskřilo.

Černooký kývl hlavou. "Tvé přání je mi rozkazem," řekl a těsně předtím, než se společně ruku v ruce vydali na taneční parket vstříc neznámé, avšak možná společné, budoucnosti, ještě naposledy ochutnal horkost jeho neodolatelných úst.

Valentýn možná nakonec nebyl tak špatný, jak si původně myslel.

Dneska zdravím již podruhé!

Tak a Valentýnský speciál je u konce :3 Budu doufat, že se vám tato krátká oddechová povídka líbila :3 Moc vám děkuji za všechnu odezvu, kterou jste mi u předchozích kapitol nechali :3 Jste prostě nejlepší.

Malá zajímavost na závěr: Všichni určitě vědí, jak hrozně ráda trápím své postavy. U této části jsem vyloženě trpěla (romantika, fuj :D) a měla jsem sto chutí ten bar podpálit a nechat je tam všechny umřít :D Ale jelikož je ten Valentýn, tak jsem se ovládla a dopsala romantiku až do konce :3

Tak a teď jdu psát nějakou drasťárnu, u které si spravím chuť :D

Děkuji za pozornost :3

Vaše přeslazená Majo :D