Krásnou sobotu přeji. Vím, že svátek svatého Valentýna je až zítra, ale jelikož mi povídka vyšla na dvě části (modlete se, ať jich není víc), rozhodla jsem se první část vydat již dneska. Jedná se o oddechovou povídku, tak snad se vám zalíbí :3 Vaše Majo :3

Valentýn.

Svátek, který se po celém světě slavil v jeden jediný den, čtrnáctého února. Spousta mladých, zamilovaných, ale i starších lidí trávila čas ve společnosti svých drahých, milovaných poloviček. Bylo úplně jedno, jestli se zcela řídili tradicemi a kupovali si drahé dárečky, nebo se zvali na ještě dražší večeře, aby na svého partnera udělali dojem, či jestli si něco dobrého uvařili doma a udělali si naprosto klidnou pohodičku a na nic si nehráli. Nejdůležitější na tom byl ten společně strávený čas plný lásky, pochopení a dobré, pohodové nálady.

Ti, kteří žádnou lásku momentálně neměli, trávili chvilky s rodinou či se svými přáteli, protože i přesto, že v jejich vztahu nebylo nic romantického, stále se jednalo o vřelou a hřejivou lásku.

A pak tady byl Uchiha Itachi, vysoký, tmavovlasý muž s očima temnýma jako ten nejčernější uhel, který Valentýna absolutně nenáviděl, snad až do morku kostí. Stačilo, aby si jen vzpomněl na jeho název, aby se mu vzteky a agresí roztřásla kolena. Měl k tomu zcela jednoduchý, avšak i tak dost podstatný, důvod. Byl to přesně rok, co se s ním na loňského svatého Valentýna rozešel jeho sladký, plavovlasý přítel. Ačkoliv mezi nimi byl pětiletý věkový rozdíl, který mohl jiné páry v tomto věku docela odrazovat, jim dvěma to vůbec nevadilo a i přes všechny nevhodné narážky ostatních, poznámky a rozdíl v psychické vyrovnanosti a dospělosti, byli opravdu, ale opravdu šťastní.

Itachi ten rok akorát dodělal státnice na právnické fakultě a téměř okamžitě byl přijat do jedné advokátní firmy jako čerstvý koncipient, kde měl ostatním, o mnoho let zkušenějším kolegům, pomáhat s jak jednoduchými věcmi, tak mnohem složitějšími případy. Naruto se naproti tomu akorát chystal k maturitě, a i když měli oba spoustu práce, byl to právě mladý Uchiha, kdo neměl ani špetku volného času.

Svátek zamilovaných byl ale přece naprosto výjimečný den, během něhož měli být spolu, a Itachi to moc dobře věděl. Ať kvůli tomu u nadřízených škemral, jak dlouho chtěl, oni mu stejně volno nedali, a dokonce ho ani nepustili dříve domů, kvůli čemuž se den předem s Narutem děsně pohádali. Jistě, hádka nakonec měla šťastný konec a oni si to nakonec pořádně vyříkali ve sprše. Když ale Itachi druhý den večer, přibližně kolem půl jedenácté v noci, dorazil domů, zcela vyšťavený a bez energie, byl nějaký svátek opravdu to poslední, co jej zajímalo. Jediné, na co měl náladu, bylo dát si rychlou koupel, něco k snědku a rychle zapadnout do postele.

Když ale konečně odemkl dveře od domku, jenž sdílel se svým o pět let mladším bratrem, zarazil se hned ve dveřích. Kufřík, který do té doby svíral v dlouhých prstech, pustil s mírným zaduněním na zem, stoupl si na špičky a našpicoval uši, snad jako kdyby mu to pomohlo lépe slyšet.

Ano, rozhodně se nemýlil!

Místnostmi se ozývaly zvláštní zvuky, které se linuly přímo od bratrova pokoje. Itachi normálně nebyl zvědavý a nikdy nestrkal nos do cizích věcí, ale tentokrát si nějakým zvláštním způsobem nemohl pomoci. Něco uvnitř něj jej nutilo, vydat se napříč domem a zjistit, co se děje. Když dorazil až před Sasukeho pokojíček, který obýval již od dětství, na malý moment se zarazil a opět nastražil uši. V ten okamžik šokovaně vykulil oči. Věděl, že poslouchat nebylo správné a že by měl co nejrychleji odejít, ale teď... teď už nemohl.

Rozhořčeně rozrazil bratrovy dveře a i když již už podvědomě tušil, co se za nimi ukrývá, i tak překvapeně strnul. Jeho vlastní příbuzný, vlastní krev, měl pod sebou jeho blonďatého anděla, a jak to tak vypadalo, vyrušil je zrovna v tom nejlepším. Zorničky se mu hrůzou rozšířily a měl sto chutí začít rozzuřeně křičet, avšak nevyšlo z něj ani jedno jediné slovo.

Hned, jakmile si jej ti dva všimli, se Naruto urychleně zvedl, začal se oblékat a mezi poskakováním na jedné či druhé noze, také překotně omlouvat. I přesto, že mu Itachi ve svém momentálním stavu a plavovláskovu drmolení skoro vůbec nerozuměl, dokázal pochopit, že Sasukeho má už nějakou dobu rád a že se mu to chystal každou chvíli říct.

Starší Uchiha měl v ten okamžik neuvěřitelnou chuť udělat spoustu různých věcí, od rozzuřeného křiku přes nějaký ten pohlavek, a proto jej samotného velice překvapilo, když jen s pootevřenou pusou němě kývl, otočil se na podpatku a zabouchl za sebou dveře. To kdyby snad ti dva náhodou ještě chtěli pokračovat.

Jediné, na co najednou dokázal myslet, byla opravdu horká sprcha. Nebo studená?

A dnes, přesně po tři sta šedesáti pěti dnech, měl už od rána příšernou náladu. Po probuzení jej bolela hlava jako střep, a když se, potom, co nahmatal telefon na nočním stolku, podíval na datum, bylo mu snad ještě hůř. Zhluboka si povzdechl a dlaní si promnul rozespalý obličej. Tak jako před rokem, jen o pár hodin dřív, zapadl do koupelny nového bytu. Nebyl nijak extra velký a dřív by nad ním možná i ohrnoval nos, ale za ten rok se docela uskromnil. Na přežití mu stačil a nic jiného vlastně ani nepotřeboval. Dům rodičů velice rád přenechal zrádcovskému bratříčkovi i s jeho novým přítelem. Křena jim rozhodně dělat nepotřeboval.

Černovlásek si nejdříve pořádně vyčistil zuby a pak konečně zapadl do sprchy, kde na sebe pustil pořádně studenou vodu, aby se co nejrychleji probral z toho nepříjemného, mimózního stavu. Pravačkou sáhl po šampónu, kousek vymáčkl na ruku a prsty se ihned zabořil do dlouhých loken. Zatímco řádně omýval jednotlivé prameny a čas od času si i dovolil promasírovat bolavé spánky, utápěl se v depresivních vzpomínkách a tíživých myšlenkách.

Popravdě vůbec netušil, co ten den bude dělat. Jasně, mohl jít do práce a nadělat si pěkných pár hodin k dobru, což by vůbec nebyl špatný nápad, když mu před pár měsíci zvedli plat, ale... to by nesměla být sobota. To se klienti k soudu zrovna dvakrát moc nehrnuli.

***

Když se konečně pořádně probral a vylezl ze sprchy, oblékl se do spodního prádla a šedivého, na omak příjemného, županu, a připravil si skromnou snídani s kávou, s níž se potom usadil na velkém gauči, rozhodnutý pustit si televizi a vesele dál pokračovat v sebelítosti. Po dvou hodinách zírání na nějaký béčkový romantický film mu zazvonil telefon. Rukou po něm šmátnul, stiskl zelenou ikonku a přiložil jej k uchu, aniž by se podíval, kdo ho otravuje.

"Uchiha Itachi u telefonu," zabručel.

"Nazdar, tady Sasori!"

"Ahoj," pozdravil bez nálady.

"Co se děje? Zníš nějak sklesle, kámo," poznamenal překvapeně.

Itachi si povzdechl. "Dneska je to rok," brouknul a na malý moment se z telefonu ozývalo jen hrobové ticho.

Uchiha věděl, že nemusí vůbec nic vysvětlovat. Akasuna byl jeho nejlepší přítel už od vysoké a o jeho milostný život a štěstí se vždycky dosti zajímal a záleželo mu na něm. Tak jako pravému příteli.

"Co budeš dneska dělat?" zeptal se místo toho, aby navázal na černovláskovu poznámku.

On jen pokrčil rameny. "Ležet na gauči, jíst objednané jídlo a litovat se.

Opravdu krásně strávený den..., pomyslel si a v duchu si nad svým zoufalstvím odfrkl. Kdy přesně, že se z něj stala taková troska?

"Sakra Itachi, přestaň se v tom už šťourat a začni konečně žít! Co jít třeba dneska do klubu? Celej den je tam valentýnská seznamovačka!" rozeřval se na něj, aby ho trochu vyhecoval.

"Dneska? Nechce se mi. Chodíme tam v pátek, dnes tam budou lidi, které neznám a já nemám chuť se sezn-"

"Takže za hodinu," nenechal jej domluvit rudovlásek a hovor ukončil.

Dlouhovlasý protočil očima, zvedl se a robotickou chůzí přešel do ložnice se obléknout.

"No co, horší to snad ani být už nemůže," vydechl a začal se připravovat.