Prolog

Znechuceně zavrtěla hlavou nad svým bratrem. Proudily kolem nich stovky lidí a on se zkrátka zastavil uprostřed ulice, jen aby ji objal. Zrovna ji. Zoira mu přála štěstí, ale věděla, že s ní ho nikdy nenajde. Byli příliš rozdílní. To on ovšem odmítal vidět. Mnohokrát se kvůli ní pohádali, ale beze smyslu. Mohla jen doufat, že jejich vztah je jen chvilkové pobláznění. Do té doby by ji měla respektovat.

Když k sobě Xanthiu přivinul, zasmála se a krátce ho políbila. Potěšilo ji, že to udělal tak spontánně a přede všemi. Podle jejího názoru měl příliš velké zábrany. Chápala, že ona s tím nemá nic společného, ale někdy se cítila, jako by se za ni styděl, jako by se styděl za to, že ji miluje. Ona se nestyděla ani náhodou. Milovala ho vroucněji a hlouběji než všechny předtím a nechtěla se ohlížet na turisty, které už stejně nikdy nepotká.

„Už bych asi šel domů," prohlásil Tayrigen a pohlédl na stánky všude okolo. „Stejně ty trhy budou ještě tři týdny, dneska už jsem celkem unavený."

„Jo," přidala se k němu Zoira. „A navíc je to tu prostě stejný jako vždycky."

Tayrigenova přítelkyně se trochu zamračila. Chápala, proč už tady nechtějí být, ale ona si přála zůstat ještě chvíli. Tivas bylo jindy pro její temperament moc klidné městečko, žilo jen při těchto podzimních slavnostech. Věděla však, že to by jako argument neobstálo, navíc nechtěla ještě více klesnout v Zoiřiných očích. Proto se rozhodla, že se tady vrátí až další den.

„Takže ty už teďka nebudeš fotit?" prohodila, jen aby řeč nestála a významně pohlédla na černý těžký fotoaparát, který Tayrigenovi visel kolem krku. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč tyto trhy navštěvovali, i když téměř nikdy nic nekupovali. Našlo se na nich hodně objektů hodných zachycení.

„Ani ne," odvětil stroze. Věděl, že Xanthia očekává lepší odpověď, ale on už byl unavený ze všech těch davů. Tolik miloval zimní měsíce, kdy všichni turisté odjeli a Tivas se zase stalo tichým místem s několika málo obyvateli. Jeho dívka pokrčila rameny. Otevřela ústa, aby zavedla řeč na jiné téma, ale přerušil ji neznámý hlas.

„Kupte květiny! Kupte květiny! Máme všechny druhy, barvy, vůně, vše za výbornou cenu!" Xanthia se vesele usmála a ohlédla se za oním obchodníkem. Když ho však spatřila, úsměv na rtech ji zamrzl.

Muž byl oděn do historického oblečení. Na tom nebylo nic zase tak zvláštního, spousta prodavačů lákala zvláštním vzhledem, i když musela uznat, že zrovna tyto šaty byly hodně věrohodné. Trochu ji znepokojovala strohá bílá maska, která mu zakrývala celý obličej, a zdobily ji jen malované černé rty. To, co ji však zneklidňovalo především, byly jeho oči. Měly olivově zelenou barvu, ale něco jí na nich nesedělo. Možná za to mohl ten chlad, který vyzařovaly.

„Zdravím, krásné dámy a pane!" hulákal na ně dále. Bylo to zvláštní, jelikož rty masky se samozřejmě nehýbaly. „Mám tady květiny z dalekých krajin i ze zdejších luk, všechny jen za pět sommií!" Xanthia se pousmála a všimla si, že úšklebek si neodpustili ani sourozenci. Pět sommií byla skutečně nízká cena, ale ne v zemi, která byla pěstováním květin pověstná. Když se však zadívala na zboží, které nabízel, všimla si, že některé druhy opravdu neznala. Přistoupila k dřevěnému stolku a ukázala na jeden oranžovo-žlutý květ, který se jí líbil nejvíce.

„Promiňte, co je tohle?" zeptala se. Mužovy oči se vůbec nezměnily a přísahala by, že i jeho výraz pod maskou zůstal stále stejný.

„Aksamitník," odvětil a květinu i s květináčem zvedl. „Přivoňte si, prosím." Když to Xanthia udělala, z té intenzivní vůně se jí až zatočila hlava. Muži se v očích konečně zjevilo pobavení. „Tenhle není z velké dálky, jen z Gory, ale myslím, že květina vyjadřující věčnou a bezmeznou lásku překonávající všechny překážky se k vám opravdu hodí, lady." Xanthia usoudila, že pokud roste jen dvě země od jejich Artii, našla by ho i někde tady, ale doposud takový květ nezahlédla. Tayrigen se postavil vedle ní a podal prodavači pár mincí. Dívka na něj zmateně pohlédla.

„To, že se mi líbí, neznamená, že ho chci, Tayi," podotkla a usmála se. „Ale děkuju."

Tayrigen však zavrtěl hlavou a vtiskl jí do ruky květinu. „Miluju tě," vysvětlil prostě, proč to udělal. Poté se otočil ke své sestře. „Líbí se ti taky nějaká?"

Zoira si odfrkla, což byla dostatečná odpověď. Tayrigen věděl, že ji na takové věci neužije, ale považoval za hezké se alespoň zeptat. Prodavač je zvědavě sledoval.

„Možná by se dámy dobře vyjímaly na vaší fotografii, kdyby držely v rukou květiny," prohlásil. Tayrigen se nad tím krátce zamyslel a pak si uvědomil, že má vlastně pravdu. Sáhl po jedné květině, obchodníkova ruka ho však zastavila. „Ať si vybere sama."

Zoira nad tím však nepřemýšlela o nic více než její bratr. Popadla první rostlinu, která se jí alespoň trochu líbila a poznala ji. V prodavačově očích se zablýsklo.

„Žlutý karafiát. Velice zajímavá volba." Zoira raději nepátrala po tom, co tím myslel, a postavila se vedle Xanthii.

Tayrigen oběma dívkám dával rady, co mají udělat, aby byl snímek ještě povedenější, doopravdy však přemýšlel nad tím, proč obchodníka napadlo, že by je mohl takto zachytit. Jistě, fotoaparátu si nepochybně všiml každý, ale ještě nikdo kromě něj neviděl ten potenciál, který jeho sestra a přítelkyně skýtaly. Byly přibližně stejně vysoké i krásné, ovšem první z dívek měla bledou pleť a plavé rovné vlasy, zatímco ta druhá byla se svými kaštanovými loknami a snědou kůží jejím opakem. Obě navíc byly přirozeně fotogenické. Možná by společně okouzlily i profesionálnějšího umělce. To by se však musely v první řadě začít mít rády. Možná byl obchodník také fotograf. Nebo vůbec nepřemýšlel tímto směrem, těžko říct.

Když doladil všechny detaily a stiskl spoušť, po zádech mu přeběhl mráz. Bylo to zvláštní, ale náhle měl pocit, že se něco pokazilo. Možná je vyfotil špatně? Pro jistotu chtěl udělat ještě jeden snímek, ale to už se mu jeho modelky rozutekly na různé strany. Potřásl hlavou. Koneckonců, až vyvolá tento film, uvidí, jestli je něco skutečně špatně.

Pak si uvědomil, že za karafiát ještě nezaplatili. Když se však ohlédl po obchodníkovi, nikdo zde nebyl. Zůstal jen prázdný stánek. To bylo podivné, protože nikdo nenechával své zboží bez dozoru.

„Kam šel?" optal se obou dívek. Rozhlédly se kolem sebe a zatvářily se přesně tak zmateně, jak se on cítil.

„Ještě před pár vteřinama tu stál," zamračila se Zoira. Znepokojilo ji to. Zdálo se, že Tayrigen ani Xanthia si s tím hlavu nelámou. Ona ho po chvíli znovu objala a zvesela spustila něco o tom, jak je podzim krásné období a on se na ni vesele usmíval, ostatně jako vždy. Zoira ale věděla, že se něco stalo. Co, to ovšem netušila.

V extérních odkazech máte jeden na maličkou mapu, která ukazuje oba státy, o kterých tam zatím byla řeč. Předem říkám, že zkouším napsat něco, kde nebude výprava, takže se moc cestovat nebude, ale zmínky o jiných místech tam budou.

Aksamitník je jiný název pro afrikán a jeho význam v květomluvě je vyjádřen v příběhu. Kdo zná význam i pro žlutý karafiát, je o krok před postavami. Celý příběh je vůbec trochu detektivka, takže dávejte pozor na všechny informace, každá může být klíčem. Ale nebojte se, postavy o tom neví o nic více než vy, takže budete zkoumat pravdu společně.

A konečně, měnu zmíněnou v prologu snadno převedete tak, že částku vynásobíte pěti. Takže jedna květina stála asi dvacet pět korun.

Jak se vám to zatím líbí?