Kapitola XVIII.

Zoira po dlouhé době pracovala na zahradě. Spíše jí to ubližovalo, protože téměř všechny rostliny byly po takové době nestarání se dost zničené a některé náročnější už se dokonce nedaly zachránit. Navíc ji to příliš připomínalo ony květy, které nevadly, alespoň dokud se s jejich mocí člověk nenaučil žít. Ale chtěla se k pěstování vrátit. Byl to její život, její největší záliba. Nemohlo to skončit jen proto, že si prošla těžkým obdobím.

Věděla, že ji její bratr pozoruje skrze okno. Sice ji štvalo, že jí nepomůže, ale jako jednu z mnoha věcí pochopila, že lidé už jen z principu neudělají to, do čeho by je nutila. Možná jí časem pomůže sám od sebe, jen mu musí dát možnost, aby chtěl, ne aby měl pocit, že je do toho tlačen. Ani nevěděla, kdy přesně na to přišla a jak, ale byla si tím naprosto jistá. Možná to souviselo s tím, že i ona zápasila s květinou o svou svobodnou vůli a tak ji chtěla dopřát i ostatním.

Tayrigen se usmíval. Byl rád, že se jeho sestra k zahradě vrátila. Možná vážně nelhala a cítila se v pořádku. Možná ji Prodavač ovládal, ale ona působila, že je tak mnohem šťastnější. Netušil, kam to povede, ale možná že ta iluze nebyla až tak špatná. Minimálně rozhodně netrpěla a přestože se neshodli v tom, jestli je zmanipulovaná nebo ne, byli si bližší než kdy dříve.

„Nad čím přemýšlíš?" ozval se hlas jeho dívky.

„Nad Zoirou," odpověděl popravdě a otočil se ke Xanthii. „Jak vypadá šťastná."

„Nejspíš ji Prodavač tak moc ovládá, že si ani neuvědomuje vážnost situace."

Pokrčil rameny. „Možná. Ale ovládaný člověk by měl mít pochybnosti, měl by být v sobě ztracený a ona tak... prostě nepůsobí."

„Nechceš mi tvrdit, že bychom měli Prodavači věřit, že ne?"

Její přítel zavrtěl hlavou. „Ne. Jenom... že, víš, možná to jde i jinak než se utápět v sebelítosti."

Xanthia si odfrkla. „A proč? Stejně umřeme."

„Jo. Ale do té doby bychom mohli zkusit být víc jako ona. Víc šťastní."

„Nebudu žít v iluzi, že všechno dopadne dobře. Protože nedopadne."

Tayrigen k ní nesměle natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Ucukla, ale viděl, že je z toho zmatená. „Vždycky jsi byla taková optimistická. A já jsem to na tobě miloval."

„Jo. Byla jsem optimistická, než jsem se dostala do tohohle pekla. Umřeme, Tayi," zašeptala a sklonila hlavu, aby neviděl smutek v jejích očích. On si ho ale stejně všiml. Objal ji, uchopil její bradu a trochu ji zvedl nahoru. Poté přitiskl své rty na její. Bylo to tak dlouho, co se naposledy líbali. Xanthia se k němu nepřipojila, ale on se tím nechtěl nechat rozhodit.

„Miluju tě. A na tom se nic nezmění, ať už se kvůli kytkám bude dít cokoli. A víš, i když bude všechno v háji, pořád je tady naše láska."

Xanthie po tváři začaly téct slzy. „Pro mě už to nic neznamená. Promiň." Tayrigen na ni šokovaně hleděl. Cítil, jak se jeho mysl blíží ke stavu šílenství, ale pomáhalo mu si opakovat, že za to nemůže a že jeho sestra s tím dokázala také bojovat.

„Nemiluješ mě?" zeptal se trochu přiškrceně.

Pohladila ho po tváři. „To není tvoje vina. Prostě nedokážu cítit vůbec nic kromě smutku a zoufalství."

„To se změní, jestli budeš chtít," odpověděl a znovu ji políbil. Hladil ji po vlasech, tiskl ji k sobě. Už ani jeden z nich neřekl ani slovo. Xanthia mu jeho doteky začala pomalu oplácet. Tayrigen se na ni usmál. Všechno se zdálo být alespoň na okamžik v pořádku.

„Xanny," zašeptal. Dívka na něj zvědavě pohlédla. Nechápala, jak to dělá. Po takové době k němu skutečně něco cítila. Po takové době ji znovu přišlo, že „miluji tě" není jen prázdná fráze. „Možná... možná bychom to dokázali."

„Co?" hlesla.

„Možná nás láska může udržet naživu. Víš, navždy. Možná nás udrží v pořádku tak dlouho, dokud kytky nezvadnou a my budeme volní."

„Jak by mohly? Tvoje kytka přináší smůlu."

„To ne. Možná... možná tady ta smůla byla vždycky, jen jsem ji nenechal realizovat. Alespoň podle toho, jak to vysvětlovala Zoe. A já ji můžu nenechat realizovat i teď. A ty musíš nechat realizovat lásku."

„Ale... přesně to moje květina chce."

„Já vím. Ale možná jsou dva druhy. Ty, co přinášejí špatné věci a ty uděláš chybu, když je poslechneš, a ty, které přinášejí dobré věci, které ale z nějakého důvodu odmítáš a ony ti berou energii na základě toho odmítání."

Xanthia se nad tím zamyslela. „Možná. Víš, když jsi mi teď dal tu pusu a tak... fakt se cítím líp."

Tayrigen se usmál. „To jsem rád. Zkusíme to alespoň? Prosím. Já už takhle nechci žít. Chci být jako Zoe."

„Budeme. Budeme šťastní," hlesla. Začínala to celé chápat. Možná měla Zoiru více poslouchat. Odmítala to jen z toho důvodu, že se předtím příliš nemusely, ale možná na tom, co o květinách říkala, něco bylo. Možná tady byla naděje, že to všechno zvládnou. Společně.

„Tenhle přístup se mi líbí," usmál se Tayrigen. „Pojď."

„Kam?" zeptala se dívka zmateně.

„Přece na zahradu," odvětil s úsměvem. Sice už začínalo být poměrně chladno, ale jemu připadalo, jako by v jeho myšlenkách náhle začalo jaro. Popadl už po těch týdnech dost zaprášený fotoaparát a Xanthia se široce usmála. Bylo pro ni těžké pochopit, jak se mohla kvůli pár slovům jejího přítele cítit znovu tak dobře, ale zkrátka se to stalo. A byla za to nesmírně ráda.

Tayrigen došel až k udivené Zoiře. „Úsměv," hlesl a zachytil ji, jak na zimu seřezává dřevnaté stonky. Jeho sestra na ně zmateně hleděla.

„Co... co se děje?"

„Měla jsi pravdu," odvětil Tayrigen. „Přemýšlel jsem nad tím, když jsem viděl, jak jsi šťastná a... jde to. Můžeme porazit moc květin" Převyprávěl jí všechno, co říkal Xanthie. Věděl, že než to všechno začalo, vysmála by mu, ale nyní s úsměvem chápavě přikyvovala.

„Bála jsem se, že to všechno dopadne zle," vydechla s úlevou. „Že... že budeme muset udělat věci, které udělat nechceme."

„Jaké věci?" zeptala se Xanthia.

Dívka nad tím mávla rukou. „To už je jedno. Já... tohle jsem fakt nečekala."

„To ani my," odvětil Tayrigen. „Ale měla jsi pravdu. Jenom teď nechápu jednu věc."

„Jakou?" zeptala se Zoira, stále nadšená z toho, z jakého důvodu k ní ti dva přišli.

„Proč se pořád bavíš s Prodavačem, když ses z vlivu květin dostala."

Zoira si povzdechla. „Já vím. Ani já to nechápu, ale... on není zlý člověk. Teda, jasně, to, co udělal, je fakt hnusné." S obavami pohlédla na svého bratra. Zaťal pěsti, ale nechal ji pokračovat. „Nechci argumentovat tím, že toho lituje, ale on..." Povzdechla si. „Prostě se po tom všem, co udělal, bojí umřít."

„Ale tímhle to jen zhoršuje," namítla Xanthia.

„Jo. Jenže je těžké si představit, co ho po smrti čeká. Jestli vůbec něco. Neomlouvám ho nebo tak, jenom ho docela chápu."

„Proč s tím vším začal?" zajímalo Tayrigena.

Pousmála se. „To je na tom to nejtragičtější. Kvůli lásce. Ve válce, ve které bojoval, se zamiloval do nějaké holky, která mu ukázala, že je válka zbytečná a když pak umřel, prostě... chtěl ji najít za každou cenu." Oba přikývli.

„A jak víš, že si tohle všechno nevymyslel, aby ti zahrál na city?" položila další otázku Xanthia. Neznělo to zle, spíše zaujatě.

„Nevím," pokrčila Tayrigenova sestra rameny. „A asi je to chyba, ale prostě mu to tak nějak věřím. Jestli to je lež, tak hodně dobrá." Tayrigen se nad tím zamyslel. Možná by se jí v duchu neměl pošklebovat za naivitu. Zoira nikdy nikomu příliš nevěřila, snad kromě něj. Tak proč by nemohla člověku, který udělal tolik špatných věcí, věřit prostě proto, že jí nelhal a ona to nějakým způsobem zkrátka věděla?

„A kromě toho," pokračovala Zoira. Nebyla si jistá, že mu to má říct. Možná si jen bude o to více myslet, že je zmanipulovaná, ale chtěla, aby pochopil, že Reixel je člověk a ne nějaká nestvůra. „Myslím, že mě má doopravdy rád."

„Proč myslíš?" otázal se její bratr.

„Jednak mi to řekl a znělo to fakt upřímně. Ale hlavně, prostě... kdyby to předstíral, dokázala bych tam vždycky vidět nějaký sobecký záměr, když mi třeba pomůže. Ale někdy tam prostě není. Třeba když jsi na mě zaútočil, přišel ke mně a místo aby mi tvrdil, jak jsi zlý a že se na tebe mám vykašlat, což by udělal, kdyby mě chtěl zmanipulovat, radil mi, že si mám pamatovat, že za to nemůžeš a tak. Buďto je fakt dobrý ve lhaní, nebo prostě nelže."

Mezitím, co nad tím Tayrigen přemýšlel, se ozvala jeho přítelkyně. „A ty? Ty ho máš ráda?"

Zoira znejistěla. Tu otázku si nikdy nepoložila. Brala Prodavače jako někoho, koho měla zachránit, ale co k němu vlastně cítila? Pak znejistěla ještě více, když si uvědomila, že Reixel může její rozpaky cítit. „Udělal spoustu špatných věcí."

„Jo, to vím," pousmála se Xanthia. „Ale máš ho ráda." Nebyla to otázka.

Zoira zavrtěla hlavou. „Je mi ho prostě jenom líto." Xanthia přikývla. Nejspíš to považovala za vyřízené, ale nasadila tím Zoiře brouka do hlavy. Byla si svou odpovědí jistá, ale zároveň o ní dost pochybovala. Vážně tam nebylo nic jiného než lítost?

Než si stihla v hlavě promítnout všechny možnosti a nápady, slyšela odněkud známý hlas. Ztuhla, když si vzpomněla na jejich poslední zvláštní rozhovor. I Xanthia se na okamžik zarazila, z jiného důvodu, ale pak přistoupila k brance a návštěvnici otevřela.

„Nam," oslovila ji a nechala se obejmout na přivítanou. „Co tady děláš?"

„Chci se ještě domluvit na nějakých věcech ohledně toho rituálu. Půjdeme do knihovny?" Šeptala, ale sourozenci to přesto slyšeli. Tayrigen na svou sestru zmateně pohlédl, ale Zoira se jen smutně pousmála. Ona tomu rituálu nejspíš nedokáže zabránit. A možná ani neměla. Chystala se to přesto zkusit, ale Xanthia náhle řekla něco, co nikdo nečekal.

„Ne. Já... já už ten rituál nechci." Vzpomněla si na Zoiřina slova. „Instantní řešení nefungují a kdo ví, co by to způsobilo. Zbavím se toho prokletí jako Zoira." Namma na ni chvíli udiveně hleděla.

„Myslíš si, že to dokážeš? Nechci tě podceňovat, víš, ale..."

„Já vím, Nam. Máš pravdu. Jsem slabá. Ale chci to zkusit, víš. Tak nějak cítím, že je to prostě správné. Vím, jak se asi cítíš. Všechno jsi to pro mě udělala zbytečně, ale já si toho strašně vážím a..."

„Chtěla jsem ti pomoct," zašeptala duchyně a z očí jí začaly téct slzy. „Chtěla jsem pro tebe něco udělat."

„Udělala jsi toho pro mě dost. Jenom... tohle prostě nechci. Promiň."

Namma trochu zaraženě, ale přece jen přikývla. Stále plakala, ale vypadala o něco klidněji. „Přála bych si, abys to dokázala tím způsobem, jakým chceš. A promiň, že jsem to chtěla jinak, jenom jsem v tebe nevěřila."

„Já v sebe taky ne," mávla nad tím Xanthia rukou a znovu dívku objala. „I tak děkuju. A snad ti Prodavač odpustí, co jsi kvůli mně udělala."

Namma se smutně pousmála. „Říkal, že mi odpustil. A stejně měl pravdu. Držela jsem se ho jenom proto, abych dokázala přežít v posmrtném světě. A to si nezaslouží ani on. A snad už to nějak zvládnu sama. Mimochodem," náhle se jí rozzářily oči. „Víš, že dneska zemřel člověk, kterého jsem zachránila od sebevraždy? Přirozenou smrtí. Takže už jen čtyři lidé a budu volná."

Co si myslíte o Xanthiiném rozhodnutí? Myslíte si, že to zvládne? A věřili byste na Zoiřiném místě Reixelovi nebo ne? Jaký máte názor na tuto kapitolu?