Kapitola XVI.

Zoira seděla u stolu, dlaněmi si podpírala tvář a i přes bolest hlavy se snažila usilovně přemýšlet. Vůbec netušila, co by měla dělat, jaký krok by měl následovat. Věděla jen, že s tím něco udělat musí. Že se musí nějak rozhodnout. Kdyby nechala situaci jen plynout a čekala, jak se to vyvrbí, vinila by se za to. Sice neexistovalo správné řešení, ale ona musí přijít alespoň na nějaké.

Stále dokola zvažovala všechna pro a proti. Ale nebylo už nad čím přemýšlet. Pochopila, o co Reixelovi šlo. Sám se zničit nedokázal a chtěl, aby to udělala ona. Nevhodně ji to v prvních chvílích potěšilo. Znamenalo to totiž, že pro něj skutečně něco znamená, že s ní nemluví jen proto, že nemá na výběr. Vzápětí si však uvědomila, že on by tohle pravděpodobně žádal po každém, kdo by došel tak daleko, aby se od něj dozvěděl pravdu. Nebyla ničím výjimečná. A koneckonců, na tom, jestli je pro Prodavače výjimečná nebo ne, nezáleželo.

Než začala celá ta věc s květinami, vedla naprosto obyčejný život. Nikdy nevěřila, že by něco jako duše vůbec existovalo. Tak jak měla posoudit, jestli jsou cennější desítky, stovky, možná tisíce životů, nebo dvě duše? A vůbec, opravdu by to zničilo jen Reixela a Xanthiu? A co všichni ostatní, kteří jsou na květiny napojení? Věděl vůbec Prodavač, jaké to všechno může mít důsledky? Pochopitelně že ne. Nemohl to vědět, když to ještě nikdy nezažil. Na druhou stranu, kolik zdevastovaných životů to bude ještě stát.

Ano, dalo se z toho dostat. Dalo se zlomit kletbu. Ona to dokázala. Ale nemyslela si, že takových lidí je příliš. Všichni si přáli rychlá a pohodlná řešení, nikdo si nepřiznal, že by se mohl zkusit změnit, že by mohl odhodit všechny své masky a stát se takovým, jakým doopravdy byl, i když riskoval, že mu ostatní ublíží. Málokdo se chtěl naučit žít v harmonii, protože to stálo příliš mnoho úsilí. Dobrým příkladem byla Xanthia. Raději by zkoušela nějaké pochybné taktiky duchyně, která na světě pobývala o pár století méně než jejich domnělý nepřítel a nevěřila, že by to šlo i jinak, přestože jasně viděla, že Zoira to dokázala.

Náhle se zarazila. Xanthia to nejspíš nedokázala, ale někdo jiný možná ano. Možná kdyby se pokusila alespoň některé duše z prokletí květin osvobodit, nebylo by všechno marné. Reixel by v tom mohl pokračovat a možná by se pak nemusel bát zemřít, kdyby své skutky alespoň částečně odčinil. Možná byl moc zlomený, než aby s tím souhlasil a ona to bez něj dokázat nemohla. Ale musela to alespoň zkusit. V hlavě se jí začínal rodit plán.

„Tayi," oslovila svého bratra, který si zadumaně četl. Xanthia byla při něm, četli společně, ale ani nezvedla hlavu, když uslyšela jméno svého přítele. „Kde jsou papíry?"

„Pod stolem," odvětil. „Ale proč?"

„Chci... chci si jenom něco načrtnout." Zlobila se, že ji zdržuje, aby svůj plán rozběhla, ale chápala, že se asi diví jejímu nadšení.

„Ale...co se děje? Zoe, mám o tebe strach. Poslední dobou se prostě chováš jako... posedlá."

„Já nejsem posedlá. Jenom jsem asi vymyslela řešení na všechny naše problémy. Tayi, budeme v pořádku!" Vzala papír. Ani náhodou však nečekala, že jí ho její bratr vytrhne z rukou.

„Zoiro," zavrčel a poté udělal něco opravdu zvláštního. Vycenil zuby. Vypadal skoro jako vlkodlak. „Nic si kreslit nebudeš. A nevyjdeš z tohohle domu. Prodavač tě ovládá, jasný?!"

„Chováš se jako cvok. Pusť mě, Tayrigene." Snažila se mluvit s klidem, aby ho nerozčílila. Xanthia na ně jen nechápavě hleděla. Nechtěla zasahovat, aby se náhodou nepohádali ještě více.

„To ty jsi cvok. Bože, Zoe, nemůžu se starat ještě o tebe." To dívku rozzuřilo.

„Ty jsi vždycky myslel jenom na sebe, co? Místo aby ses zeptal, na co jsem přišla, tak jsem hned blázen. Ale já vás chci zachránit! Zachránit, chápeš?!"

Čekala jakoukoli reakci. Ale ne, že do ní strčí tak silně, že upadla na zem. Bolelo to, ale neměla příliš času si tu bolest uvědomit. Tayrigen na ni skočil a kdyby necukla hlavou, uhodil by ji. Nesnažila se ho ptát, co dělá. Byl úplně smyslů zbavený. Nejspíš ani nevnímal, co dělá. Xanthia křičela a snažila se ho od Zoiry odtáhnout, ale on se po ní jen ohnal. Zoira se rozplakala. Tohle nebyl její bratr. Byla to stvůra a ona byla naprosto bezmocná.

„Tayrigene," zašeptala zoufale, když se znovu rozmáchl. Nějaký zbytek vědomí donutil muže nad ní se zarazit. Využila toho a skopla ho ze sebe. Někde v koutku duše jí napadlo, jestli neublíží i Xanthii, ale neměla sílu se tím zabývat. Vyběhla ven a snažila se na nic nemyslet, snažila se nevnímat psychickou ani fyzickou bolest. Už neplakala. Byla na to příliš vystrašená.

Chvíli jen chodila odnikud nikam, než vedle sebe ucítila pohyb. Odvrátila tvář. Nedokáže to. Nedokáže teď být v jeho přítomnosti. Byla příliš slabá. Možná toho využije a vezme jí všechnu pracně získanou energii. Co nevidět se jí podlomí kolena. Byla na to připravená. Když ji však Prodavač vzal kolem ramen, žádnou slabost necítila.

„Vymaňuješ se z vlivu květiny. Už na tebe nemohu, i kdybych chtěl, Zoe."

„Víš, co se stalo?"

„Tayrigenova květina se konečně dostala k moci," ušklíbl se hořce. „A nějak ti ublížil."

„Zaútočil na mě," hlesla a vysvětlila mu průběh toho, co se stalo. Nikdy by nečekala, že ji jeho přítomnost tak uklidní.

„Nesmíš mu to vyčítat. Neví, co dělá."

Zoira se slzami v očich přikývla. „Já vím. Vím, co ty kytky dělají. Ale... je to můj bratr. On by mě vážně praštil. Bože." Reixel mlčel, když se snažila zadržet novou vlnu pláče.

„Časem to dostihne každého."

„Ještě u nikoho se nestalo, že by se to neprojevilo vůbec?" zajímala se Zoira. Bylo to zvláštní, že jí i tohle téma uklidňovalo. Chtěla mluvit o čemkoli, jen ne o Tayrigenovi. Reixel zaváhal.

„Ano. Byli to opravdu vyrovnaní lidé, kteří umí pracovat se svými myšlenkami, se svými pocity. Proto si možná ani neuvědomili, že je něco ovládá. Neměl jsem u nich z čeho čerpat, žádnou energii nepustili ven ze své duše. Ale takových lidí je nesmírně málo. Nicméně si myslím, že ty bys jednou takovou mohla být."

„Já?" hlesla.

„Ano, ty. Udělala jsi první krok. A květiny už ti nebudou překážet, když budu... když přestanu existovat."

Zoira si skousla spodní ret. „Chtěla jsem o tom s tebou mluvit, až bude lepší příležitost. Asi... asi mám ještě jednu možnost."

„Jakou?" zeptal se Reixel a v očích mu zaplálo. To Zoira nečekala. Myslela si, že hned prohlásí, že nemá cenu něco zkoušet. Že už nemá naději. Ale možná mu ji mohla dát.

„No, dejme tomu, že bys ještě nějakou dobu bral energii z lidí, kteří si koupili květinu. Jenom se snažil do toho namočit co nejmíň dalších." Příčilo se jí to vyslovovat, ale věděla, že je to potřeba. „A naopak se snažil z toho co nejvíce lidí vysvobodit. Říkat jim pravdu, snažit se je přesvědčit, aby se moci květin vzepřeli, jako jsem to udělala já. Tuhle část samozřejmě udělám já, tobě by nevěřili. Otevřeme si třeba nějaký stánek..."

„Ale trhy již neprobíhají. Zavřou tě do vězení. Je to nelegální."

„Možná," pokrčila Zoira rameny. „Ale i kdybych přesvědčila třeba jenom jednoho člověka, stojí mi to za to."

„Zoe," zašeptal Reixel a přivinul ji k sobě. To objetí bylo úplně jiné než všechna jeho ostatní. Mnohem něžnější a láskyplnějí. A Zoira se v něm alespoň na malý okamžik cítila v bezpečí. „Děkuji, že jsi ochotná to všechno udělat. A vím, kam tím míříš. Myslíš si, že nakonec bude můj trest mírnější, když se budu snažit to napravit. Avšak nebude. Udělal jsem příliš mnoho špatných věcí." Pustil ji.

„A nechceš to alespoň zkusit?" otázala se. „Vždyť horší už to nebude."

Reixel se smutně pousmál. „Nechci do toho zaplést i tebe. A teď nemyslím v tomto životě, ale můžeš se do toho zaplést i navždy, jestli víš, jak to myslím. Je to nebezpečné."

Zoira se ušklíbla. „Nesnaž se předstírat, že ti na mě záleží a řekni mi, o co ti jde doopravdy. Bojíš se?"

Reixel si tiše povzdechl. „Ty mi nevěříš. Myslíš si, že jsem bezcitný."

Zoira rezolutně zavrtěla hlavou. „Ne, ne. Takové nesmysly mi tady nevykládej. Právě na mě zaútočil můj bratr. Nezatěžuj mě ještě tímhle."

„Zoe, ale já jsem ti pověděl pravdu. Vážně, snad ještě nikdy jsem nepotkal tak úžasného člověka jako jsi ty. Ze začátku jsi prostě byla jen další kupec, respektive tvůj bratr, ale jakmile jsem nad tebou začal ztrácet moc, uvědomil jsem si, jak jsi oproti všem těm lidem výjimečná. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl schopný mi po tom všem, co jsem udělal, věřit, chtít mi pomoct. Vím, že Namma mi také chtěla pomoct, ale ona z toho měla také užitek. Proplouváš životem mrtvých lépe, když se držíš staršího ducha. Ale ty pro to žádný sobecký důvod nemáš."

Zoira byla naprosto vyvedená z míry. „Neblázni. Kdyby ostatní věděli to, co já, taky by ti pomohli."

„Ne. Když děláš něco zlého, všichni tě odsoudí, bez ohledu na to, proč jsi to udělala a jestli bys náhodou jen nepotřebovala pomoc. Ale ty ne, Zoe." Dívka nevěděla, jak na to zareagovat. Nikdo jí nikdy nic podobného neřekl.

„Tak jako tak," zakončila tu zvláštní situaci. „Já to udělat chci. Chci ti zkusit pomoct. Zkusím ty lidi přesvědčit, aby s tím bojovali."

„Jak bys to chtěla udělat?"

„To nevím. Prostě budu mluvit a mluvit a někomu to třeba docvakne." 

„To nezní moc promyšleně."

„Chtěla jsem to domyslet. Ale jakmile jsem se o tom zmínila Tayovi, zešílel, já jsem vyběhla ven a pak jsem tě náhodou potkala."

„To nebylo náhodou," hlesl Reixel. „Cítil jsem, že se ti stalo něco hrozného. A že to souvisí s Tayrigenem."

Zoira zavrtěla hlavou. „Fakt nepředstírej, že ti na mě záleží. Já nechci vědět, co je za tou starostlivostí doopravdy, ale v tomhle ti nevěřím."

Reixel se smutně pousmál, i když to nemohla vidět. „Chápu to, Zoe." Oba hodnou chvíli mlčeli. „Pokud chceš, myslím, že už se můžeš vrátit domů. Tvůj bratr se již uklidnil a velmi lituje toho, co udělal." Zoira přikývla a duch se vypařil. Přestože dívka věděla, že Prodavač by si takovou věc nevymyslel, domů ještě nešla. Neměla sílu čelit důsledkům, neměla sílu to řešit. Jen tak se potloukala ulicemi a přemýšlela o všem, co se událo.

Když se však začalo stmívat, věděla, že někam jít musí. Spát na ulici se jí opravdu nechtělo. Pomalu se ploužila nazpět a snažila se psychicky připravit na to, co bude následovat. A i když se jí to docela dařilo, s otevřením dveří veškeré sebeovládání pominulo jako mávnutím kouzelného proutku. Jediné, co jí zachraňovalo od toho, aby po něm začala křičet, bylo Reixelovo varování, že za to v podstatě ani nemůže. A byla si toho vědoma, jen bylo těžké na to brát ohled.

Našla ho v Xanthiiném objetí. Ještě nikdy ho neviděla tak usedavě a zoufale plakat. Ještě nikdy neviděla, že by měl tak napuchlé a zarudlé oči. Na malý okamžik jí ho bylo líto, ale vzápětí si uvědomila, co vlastně udělal. Tiše ho oslovila. Když ji uslyšel, viditelně zbledl. Zoira na okamžik přemýšlela, jestli nepoprosí Xanthii, aby šla pryč, aby si s ním mohla promluvit o samotě, ale uvědomila si, že Tayrigen ji potřebuje.

„Byl jsi jako nějaké monstrum," řekla mu nakonec.

„Já vím, Zoe," odpověděl a prudce se zvedl. „Já vím, já vím a ani bych se nedivil, kdybys už se mnou nechtěla mít nic společného, strašně se omlouvám a nechtěl jsem, aby se to stalo, ale nemohl jsem to vůbec ovládat a..." Chrlil ze sebe jedno slovo za druhým, skoro se ani nenadechl. Zoira přikyvovala a nakonec ten proud omluv a ospravedlnění utnula zvednutím ruky.

„Já vím, jaké to je. A nezlobím se, jenom pro mě bude těžké se srovnat s tím, že ani ty teď nebudeš v pohodě."

„Já vím," sklonil hlavu.

„Ale jak už jsem říkala, dá se s tím bojovat. Musíš to jen přijmout." Věděla, že ještě předtím, než se to stalo, by jí Tayrigen jen něco odsekl, ale nyní se zdálo, že se nad tím vážně zamyslel.

„Ale já nevím jak," odvětil.

„Necháš mě, abych ti pomohla? Tobě i Xanthii?" zeptala se a pohlédla přímo do jeho očí. Nemyslela si, že se Xanthii ještě pomoct dá, ale věděla, že když slíbí pomoc i ji, na jejího bratra to bude více fungovat. Tayrigen zaváhal, ale nakonec přikývl.