Kapitola XIII.

Koutkem oka postřehl, že Zoira běží po jeho boku. V očích měla vepsané obavy a zoufalství. Věděl, že ty jeho zřejmě ukazují to samé, možná ještě ve větší míře. Zoira Xanthiu neměla ráda. Jen si nejspíš dala za úkol ji chránit. Ale on svou dívku miloval. Potřásl sám nad sebou hlavou. Nechápal, proč v takové chvíli přemýšlí nad vztahem těch dvou. Musel se soustředit na to, jak Xanthii najít.

Zoira se náhle po pár metrech zastavila a položila si dlaně na kolena. Několikrát se zhluboka nadechla. „Fajn, Tayi. Tohle běhání nedává smysl, akorát se vyčerpáme. Máš nějaký nápad, kde by mohla být?"

Oslovený se také zastavil a pokrčil rameny. „Nevím, co ji popadlo. Když je na tom takhle, vůbec nevím, co jí proběhne hlavou."

„Jaké jsou třeba její oblíbené místa?"

Tayrigen však zavrtěl hlavou. „Na ty nepůjde. Ví, že bych ji tam hledal."

„Třeba chce, abys ji našel."

Zaváhal, ale pak musel znovu nesouhlasit. „Víš, jaká je. Asi by doma nebo před domem nechala nějakou stopu, indicii, prostě něco." Sice si nemohl být úplně jistý, jestli může vůbec nějaké chování u Xanthii předpokládat, ale doufal, že se nezměnila až příliš. „Ona nechce, abych ji našel. Ona..." Náhle složil tvář do dlaní. „Bože..."

Zoira na něj překvapeně hleděla. „Co se děje?" Sledovala, jak její bratr prohrává boj se slzami.

„Ona se zabije. Nenechala žádnou stopu. Zabije se. A můžu za to já."

Jeho sestra nasucho polkla. Věděla, že může mít pravdu. A oni s tím nic nezmůžou. „No... a nechceš se alespoň podívat, kde by mohla být?"

Tayrigen přikývl, ale ani Zoiře neoznámil, na které místo jde. Vlastně to ani sám nevěděl. Někde hluboko uvnitř cítil, že nikde tam jeho dívka stejně není. Jen přinutil své nohy k pohybu, aby měl alespoň pocit, že něco dělá. Jeho sestra se na nic neptala. Nejspíš jí to došlo.

„Myslel jsem, že to zvládneme," prohlásil náhle. Měl slzy na krajíčku, ale ticho to jen zhoršovalo. A doufal, že Zoira by zrovna v této chvíli pochopila.

„Že zvládneme co?"

„Hlídat ji. Udržet ji u sebe dvacet čtyři hodin denně."

„Dřív nebo později by stejně utekla," prohlásila. Snažila se znít klidně, ale zoufalství v jejím hlase bylo až příliš zřetelné.

„Ale..." Polkl. „Prostě, kdyby chtěla, mohla by se z toho dostat. Ona... ona si za to prostě mohla sama." Nyní už slzy neudržel.

„Tak to s těma kytkama je. Sám to asi časem zjistíš, i když bych byla radši, kdyby ne, ale prostě, funguje to jen tak, jak tomu dovolíš, aby to fungovalo."

„Ale kdyby pochopila, jak to je, možná..."

Zoira se zastavila a položila mu dlaň na rameno. „Já jsem přesvědčená, že ona to pochopila. Jenom s tím prostě neumí nic udělat. Není to tak lehké."

„Ale tys to dokázala. Vím, že jsi asi silnější než ona, ale..." Zmlkl.

„Ale co?" Zajímala se jeho sestra. Tayrigen sklonil hlavu.

„Mohla bys jí pomoct. Ale došlo mi, že kdyby to bylo tak jednoduché, tak už to uděláš dávno."

Zoira si povzdechla. „Tayi, já prostě nemůžu. Ona by si nikdy nepřipustila to, co mě zachránilo."

„A co tě zachránilo?"

Zavřela oči. Věděla, že to její bratr nepochopí. „Pochopila jsem, že ten Prodavač není náš nepřítel. To my sami."

Tayrigen na ni dočista zmateně pohlédl. „Jak můžeš něco takového říct?" Přiblížil se k ní a zatřásl s ní. V tu chvíli úplně zapomněl na Xanthiu. „Bože, Zoe, co s tebou udělal?" Věděl, že je to víceméně řečnická otázka, ale netušil, že ji tím rozpláče. Šokovalo ho to. Naposledy tímto způsobem plakala, když se naplno poddala vůli květiny.

„Chtěl jsi vědět, co mě zachránilo. A nechme toho. Radši najděme Xanthiu." Tayrigen se znovu rozešel někam do neznáma, ale nedokázal to nechat na pokoji.

„Musíš si přece pamatovat, jak jsi na tom předtím byla. Snad fakt nevěříš tomu, že on za nic nemůže. Zoe, je to stejně nebezpečné jako..."

Jeho sestra se k němu prudce otočila. Vypadala naštvaně nebo možná bezradně, netušil. „Tayi, ale já netvrdím, že za nic nemůže. Jenom že tu situaci prostě způsobil. Dál ji ovlivňujeme sami. A ty květiny samy o sobě nedělají nic špatného. Jenom odhalují a znásobují to, čeho se na sobě nejvíc bojíš. Prodavač nám akorát shazuje masky, za které jsme se stejně jako on pokoušeli celý život schovat."

„Ale..." Tayrigen se chystal něco namítnout, ale náhlé zjevení mu vzalo všechny myšlenky. Přímo před ním se zčistajasna zhmotnil Prodavač. O krok ucouvl. O to více ho vyděsilo, když pohlédl na svou sestru a zjistil, že není vůbec překvapená. Naopak, dost jistě k muži, který všechno zničil, zamířila.

„Je Xanthia naživu? Je v bezpečí?" otázala se ho přímo. Tayrigen napůl čekal, že se jí vysměje, ale jemu se v očích blýskl hněv. Více z jeho výrazu za světle hnědou maskou pokrytou malovaným padajícím listím neviděl, ale Zoiru to očividně zmátlo. „Naštvala jsem tě něčím?" zeptala se trochu s obavami. Svou sestru vůbec nepoznával. Musela být pod nějakou kletbou.

„Ty ne," zavrčel Prodavač. „Ale slíbila jsi, že mi pomůžeš. A teď je ten správný čas. Vím, že není ta pravá chvíle, ale jestli to neuděláš, něco se stane i Xanthie." Zoira byla v pokušení se na něj obořit, ale věděla, že si musí nechat alespoň vysvětlit, o co jde. Zato Tayrigen bezmocně prskal takové nadávky, jaké u něj nikdy neslyšela a ani netušila, že je zná. Zůstala nerozhodně stát mezi nimi.

„Zoe," oslovil ji Prodavač a pevně stiskl její dlaň. „Namma... to je na dlouho, ale zkrátka dělá něco, o čem neví, že úplně zničí Xanthiinu duši a kvůli tomu propojení i mojí. Musíš mi pomoct, jinak oba prostě přestaneme existovat." Matně slyšela hlas svého bratra, jak jí přesvědčuje, že má být znovu sama sebou, že nesmí Prodavači podlehnout. Věděla, že Tayrigen tomu zkrátka nerozumí. Že Prodavač se doopravdy bojí, že její pomoc potřebuje. Netušila, kde bere tu jistotu, když mu ani neviděla do tváře, ale možná to bylo jeho dočista zoufalým hlasem, možná způsobem, jakým jí stiskl ruku. Možná za to mohly slzy třpytící se v jeho očích. A možná to prostě jen nějak cítila.

***

Xanthia záměrně běžela na místo, o kterém věděla, že jí tam Tayrigen nikdy hledat nebude. Běžela do knihovny. Netušila, jak dlouho se tady bude moct schovávat, a především, co bude dělat v noci, když je zavřeno. Ale pro teď se o to nezajímala. Možná mu další den dá nějak vědět, že odešla, aby se nebál. Věděla, že si bude myslet, že se chce zabít. A věděla také, že to možná bude opravdu za pár minut chtít. Ale nemohla zůstat.

On si to stále neuvědomoval, ale všechno mezi nimi bylo minutu od minuty zničenější. I když se všechno zdálo být v pořádku a oni si jen nezávazně povídali, stále se nad nimi vznášel obrovský temný mrak strachu a smutku nad tím, jak se všechno mění. Nemohla dopustit, aby to všechno zničili. Půjde někam, kde ji nikdy nenajde, už se nikdy neuvidí. Bude to tak lepší, když jeden pro druhého zůstanou až do konce jejich dní jako hořkosladká vzpomínka, než aby se začali nenávidět. Tayrigen neviděl, jak jsou tomu blízko, ale ona ano. Stále ho milovala, ale jak dlouho ještě mohla? A především, jak dlouho mohl on milovat ji? Kolikrát o tom už přemýšlela?

Chtěla se schovat někam do kouta a plakat, ale sotva si stihla vzít nějakou náhodnou knihu, aby to přinejhorším vypadalo, že pláče kvůli nějakému příběhu a nikdo se jí na nic neptal, zamihotal se před ní vzduch. Zmateně zamrkala a ještě zmatenější byla, když se vedle ní náhle zjevila Namma. Vyděšeně ucouvla. Druhá dívka se však konejšivě usmála.

„Teď už to máš potvrzené. Jsem duch." Xanthia jen tak tak potlačila nutkání ucouvnout znovu. Namma jí ovšem moc nepomohla se s tím vyrovnat. Vrhla se k ní a pevně ji sevřela do náruče. „Ale jsem to pořád já."

„Ale jak..."

„Můžu se tě dotýkat, když chci." Ani jedna dívka chvíli nevěděla, co říct. Ne že by je nic nenapadlo. Naopak. Měly tolik myšlenek, že nevěděly, kde začít. „Musím ti říct hrozně moc věcí," začala nakonec krátkovláska. „Až skončím, možná mě budeš nenávidět, ale prostě... měla bys to vědět."

„P-proč bych tě měla nenávidět?" zeptala se Xanthia třesoucím se hlasem. Namma jen smutně zavrtěla hlavou. Poté se však znovu usmála a otevřela dlaně. Xanthia bezpečně poznala svůj aksamitník, stejný, který to všechno odstartoval. Zděšeně zavrtěla hlavou. Cítila, jak šílenství prostupuje její myslí, jak se brzy přestane ovládat.

„Všechno pochopíš. Ale nejdřív... když tu kytku zničíš, tak tím zlomíš kletbu."

Xanthie vyhrkly slzy. „Strašně si vážím toho, že jsi bůhvíkde našla mojí kytku a tak, ale tohle jsme už zkusili a nefungovalo to."

„Já vím." Xanthia na ni překvapeně pohlédla. „K tomu se ještě dostanu. Ale tohle není tvoje kytka."

„Ale když není moje..."

„Je Prodavačova. Totiž..." Namma se chytila za hlavu. „Když já vlastně nevím, na co všechno jsi už přišla a na co ne. Prostě... všechno je to hrozně komplikované."

„Prodavačova?" Xanthia se na nic více nezmohla. Namma jí vzala za ruku a zavedla ji k židlím. Xanthia si i bez slovní pobídky sedla. Černovláska ji napodobila.

„Jo. Když si u něj koupí někdo kytku, on si ji zhmotní i pro sebe, aby zjistil, jak jste na tom. Je to pro něho lepší než se na vás pořád napojovat."

„Jak jsme na tom?" opakovala.

„Jestli se kytce daří, znamená to, že jste se její moci poddali. Jestli vadne, znamená to, že se z ní vymaňujete. Je to jako spojené nádoby, které se přelévají. Čím míň energie je ve vás, tím víc jí je v kytce a obráceně. Až ve vás nezbyde žádná, umřete. Až nezbyde žádná v kytce, umře taky."

To Xanthie znělo docela uvěřitelně. Přesto však zmatek ani trochu nepolevil. Pohlédla na aksamitník. Ani ji nepřekvapilo, že je krásně rozkvetlý, jako by se o něj snad starala pečlivá Zoira. Zároveň ji to však vyděsilo. Jestli to bylo tak, jak Namma tvrdila, tak se divila, jak to ještě všechno může snášet.

Doteď nevěřila Zoiřinému zjištění, že může svůj osud ovlivnit, že může moc květiny zeslabit, ale když to nyní viděla na vlastní oči, když si uvědomila, že nad tím má moc, uvědomila si, že možná ještě všechno není ztraceno. Že možná ještě existuje naděje. Že by mohla nadále milovat Tayrigena a on ji.

„Takže... se ještě můžu zachránit?" zašeptala.

„Určitě," usmála se Namma. „Stačí, když tu kytku zničíš." Pohladila Xanthiu po paži. Dívka sebou trochu cukla, ale úsměv černovlásky jí přiměl k tomu, aby se uklidnila. Musí si zkrátka zvyknout na to, že tato dívka se lidí ráda dotýká.

„Myslela jsem to tak, jestli bych tu moc nemohla porazit jako Zoira." S obavami na Nammu pohlédla. Dívka znejistěla a s odpovědí si dávala na čas.

„Budu k tobě upřímná, Xanny." Zhluboka se nadechla. „Nepřipadá mi, že bys to zvládla. Neber si to špatně, je to v tobě prostě moc hluboko a..."

Xanthia však zavrtěla hlavou. „Ne. Máš pravdu. Nezvládla bych to." Bylo těžké to říct, ale věděla, že je to pravda. Kdysi by to jistě stálo za pokus a zřejmě by to i dokázala. Ale teď byla zevnitř úplně zničená. Neměla už sílu něčemu čelit a už vůbec ne tomu, co ji k tomuto stavu přivedlo.

„Není to tvoje chyba."

Xanthia zamrkala, aby odehnala slzy. „Neměla jsem to nechat dojít tak daleko."

Namma ji jemně objala. „To je v pohodě. Jsi jedna z mála, kdo si to vůbec uvědomil."

Xanthia se od ní náhle odtáhla, když ji něco napadlo. „Nam, odkud to všechno vlastně víš?"

Černovláska se zamračila. „K tomu se dostanu. Ale nejprv ještě k té květině. Rei to vymyslel tak, že by se nikomu nemělo povést kytku zničit. Nebyl to až tak záměr, ale prostě omylem vytvořil dost složité podmínky, aby všichni selhali. Ale ty máš štěstí."

„Jak to myslíš? A kdo je sakra Rei?"

„Nejprve ke druhé otázce. Prodavač květin se jmenuje Reixel. Nesměla jsem nikomu jeho jméno říct, ale teď už je to jedno. A teď - musíš to zničit v Den mrtvých,takže za týden, musí to shořet přírodním ohněm, musíš při tom u sebe mít něco, co tě s Reixelem spojuje, pak tady tuhle kytku, ať už tu, co ti prodal, nebo tu jeho, a musíš to udělat buďto ty nebo on. Asi chápeš, že tohle všechno dohromady se těžko spojuje."

„Chápu, ale... proč zrovna v Den mrtvých?"

„Ty to asi znáš prostě jako svátek, kdy se všichni navlečou do děsivých kostýmů, děti žebrají a sladkosti, všude svítí vyřezané dýně a tak. Ale doopravdy si právě v ten den jsou světy živých a mrtvých nejblíž."

Xanthia si to hodnou chvíli probírala v hlavě. „A přírodní oheň?"

„V těchhle přírodních podmínkách asi jenom blesk. Ale máš štěstí. Má být bouřlivá noc. Pokud by byla, neměj strach. Duchové už dokážou blesky přivolat tam, kde je potřebují a já ti pomůžu."

„A-aha... A ta věc, co mě s ním spojuje?"

„Cokoli. Ale ukradla jsem jednu z jeho masek. Je to ta, ve které jsi ho viděla poprvé, aby to propojení bylo co nejsilnější." Stejně jako předtím sebe, zmíněný předmět prostě zhmotnila z ničeho. Xanthia na ni opatrně sáhla. Buďto to bylo skutečně ona nebo opravdu hodně věrná kopie.

„Tak... dobře," vydechla překvapeně. Už toho na ni bylo příliš, ale potřebovala vědět ještě jednu věc. „Jak to vlastně všechno víš?"

Namma se smutně usmála. „Jednou by ti to stejně došlo. Pomáhala jsem mu." Chrlila zběsile jedno slovo za druhým. „Ale teď jsem ho vlastně zradila tím vším, co jsem ti dala a řekla. Ale pravda je taková, že já jsem ti musela pomoct."

„Musela?" podivila se Xanthia. „Udělala jsi to už někdy předtím?"

„Ne," odvětila Namma a sklonila hlavu. „Ale to nebyly stejné podmínky." Xanthia si byla naprosto jistá, že něco velkého tají. A i když se po informaci, že spolupracovala s tím, kdo to všechno způsobil, rozhodovala, jestli s ní vůbec ještě něco chce mít něco společného, tohle potřebovala vědět.

„Jaké podmínky?"

Namma si povzdechla. „Tohle se ti právě bojím říct mnohem víc než i to s Reixelem, myslím tím, že s ním mám něco společného. Prostě... jsi jediná, kdo kdy bude po tomhle znát skutečnou pravdu o tom, jak jsem umřela a proč jsem vlastně pořád tady a ne tam, kde mrtví patří."

Myslíte si, že je Zoe opravdu pod nějakou kletbou nebo jí zkrátka začíná jít o to, co Prodavač cítí? Co byste dělali na Tayově místě, když vlastně nemůže nikomu a ničemu věřit a nikoho tak úplně nemůže chápat? Líbí se vám jméno Reixel a sedí vám k Prodavačovi? Jak si myslíte, že Namma zemřela a co se chystá Xanthii říct (Nápověda: Někteří z vás to vlastně tak trochu uhodli už na začátku příběhu.)? Jak se vám kapitola líbila?