Kapitola XII.

Tayrigen se ještě více přitiskl ke své dívce a pomalu ji hladil po zádech. Bylo to tak dlouho, co se k sobě naposledy chovali tak, jak se k sobě dva zamilovaní lidé chovat mají. Bylo to tak dlouho, co se naposledy jejich rty setkaly. Proto se k ní naklonil a chystal se to napravit. Xanthia mu však z nějakého důvodu uhnula. Zamračil se.

„Promiň," zašeptala. „Ale... tohle bychom neměli dělat."

„Proč ne, proboha? Myslel jsem, že se pořád milujeme."

Xanthia sklopila oči. Tayrigenovi se zatočila hlava. Připravil se na nejhorší. Připravil se na to, že mu řekne, že už ho nemiluje. Nebo že ho vlastně nemilovala nikdy. Už by se nedivil ničemu. Možná si to skutečně myslí, možná je pod velice silným vlivem květiny. Vlastně na tom ani nezáleželo. Přestalo záležet na tom, jestli je tohle skutečně ona nebo si už květina zcela vzala její duši.

„Vlastně... já tě miluju, o tom jsem přesvědčená. Ale ty mě ne."

Protočil oči. „Jak můžeš něco takového říct?"

„Protože nemiluješ to, čím jsem teď. Miluješ moje já z minulosti." Tayrigen na ni pohlédl. Hledal v jejích očích stopy šílenství, ale zdálo se, že je v tento okamžik naprosto klidná a ví, co říká. Proto se nad tím zamyslel. „I kdyby, tak prostě... my to celé dokážeme."

Xanthia sklesle zavrtěla hlavou. „I kdyby se to nějakým zázrakem všechno dalo do pořádku, vzpomínky na tohle nám nikdo nevymaže. A já nedokážu žít s tím, že jsi mě viděl... takhle."

„Mně to nevadí. Svojím způsobem je to možná dobře." Odmlčel se. „Prostě, Zoe říkala něco v tom smyslu, že ty kytky odhalují to, kým doopravdy jsme, ne?"

„Ty si myslíš, že to, kým jsem byla předtím, byla maska?"

„Ne... nebo možná, ale sama jsi o ní nevěděla. Že prostě, vždycky jsi byla taková veselá a bezstarostná a já jsem to miloval. Jenže byl možná čas, abych tě poznal i takhle. Že jestli to v sobě máš doopravdy, dřív nebo později by se to stejně ukázalo. A nemusel bych pro to mít tolik pochopení, protože teď vlastně neovládáš, jakým způsobem se to ukáže."

Xanthia se nad tím na dost dlouhou chvíli zamyslela. „Myslíš si teda, že to všechno v sobě mám? Že jsem hysterka, mám sebevražedné sklony a tak?"

Tayrigen se nejistě pousmál. „Možná že jo. Ale myslím, že kdyby to šlo normálně, tak bys to buďto celou dobu potlačovala, nebo by ses to naučila nějak rozumně ventilovat. Ale asi je vlastně dobře, že se tohle stalo. Taky mě tahle tvoje stránka děsí, ale myslím, že si kvůli tomu můžeme být bližší, víš."

Xanthia se k tomu raději rozhodla nevyjádřit, pokračovala dále se svými myšlenkami. „Ale divné je, že u Zoiry to vlastně ukázalo tu lepší stránku, kdežto u mě... to jsem fakt tak špatná?"

„Podle mě ne. Vem to tak, že ona celý život předtím ukazovala hlavně ty špatné stránky, asi aby se druhým moc neodhalila, nebo já nevím. Ale teď prostě vyšlo najevo to, co jsem já celou dobu říkal – že ona taková sice je, ale není to celá její osobnost. V tobě člověk jiné stránky hledat nechtěl. Byla jsi přesně taková, jaká jsi měla být, jakou si tě lidi přáli. Nejsi o nic horší než ona."

Xanthii do očí vnikly slzy, ale dokázala je zadržet. Jen vděčně přikývla. „Asi máš pravdu. Ale strašně mě štve, co všechno jsi viděl a jak jsem se k tobě chovala. Já... já to všechno vnímám, jenom to nedokážu ovládat."

„Rozumím. Ale víš, mohli bychom to celé zvládnout."

Xanthia si na okamžik schovala tvář do dlaní. „A jak? Bude se to zhoršovat."

„Podle mě nemusí. Podle toho, co Zoe říkala, nad tím máš moc. Je to prostě jako nějaká psychická porucha. Sice nemáme žádné léky ani doporučení, co dělat, ale stejně to můžeme zvládnout, můžeme s tím žít. Zhoršuje se to jenom tolik, kolik tomu dovolíš, aby se to zhoršilo. Tebe vlastně nezabije ta kytka, ale ty sama, ať už tak doslova, jak ses o to tehdy pokusila, nebo jakoby zevnitř, jestli víš, co tím myslím. Ta kytka byla prostě... spouštěč."

„Jako že si myslíš, že jsem byla blázen už předtím?"

„Ne. Jsem si jistý, žes nebyla. Myslím, že všechno vyhrocené vede k tomu, že se z toho člověk tak trochu zblázní. Že kdyby to vyšlo najevo jinak než díky tý kytce, tak bys to uměla ovládat. Ale to už jsem říkal."

„Možná," odvětila s povzdechem. „Ale teď blázen jsem. A já ti tím nechci zkazit život."

„Jsme na tom stejně. Dřív nebo později se něco projeví i u mě."

„A tím chceš říct co? Že si zkazíme život navzájem?"

Tayrigen se zasmál, přestože si nebyl jistý, jestli to byl vtip. Ale poslední dobou se smáli tak málo, že musel využít každou příležitost a že by ho nejspíš pobavilo cokoli. Xanthia se k němu nicméně nepřidala. Nejspíš to přece jen myslela vážně. „Ne," odpověděl po chvíli. „Chtěl jsem tím říct, že tě za to nemůžu obviňovat, i kdybych chtěl."

„Já ti věřím, ale to nic nemění na tom, že bychom neměli být spolu."

Tayrigen vzal její ruce do svých. Svým způsobem věděl, že by ji možná měl poslechnout, ale nedokázal se jí vzdát. Věřil, že to nějak dokážou překonat, hlavně když pro to on sám chtěl udělat všechno, co bude moct. „Minimálně po tu dobu, než tohle všechno skončí, bychom měli."

„Proč? Abychom to všechno mezi náma ještě více zničili? A kromě toho, ty to nechápeš? Tohle neskončí! Tohle nikdy neskončí!" V očích se jí něco mihlo. Něco, co Tayrigenovi naznačovalo, že se s ní v té chvíli nemá přít. Znovu si připadal bezmocný. Chtěl za každou cenu zabránit dalšímu jejímu záchvatu, jak to začal sám pro sebe nazývat.

„Mů-můžu tě obejmout?" zašeptal. Přísahal by, že světlo šílenství v Xanthiiných očích ještě více zazářilo, ale poté zhaslo.

„A proč to prostě neuděláš?" zeptala se ho. Z nějakého neznámého důvodu z jejího hlasu čišel hněv.Tayrigen pokrčil rameny a natáhl k ní ruce. Ona však zavrtěla hlavou. Teď už nerozuměl vůbec ničemu. Chěla obejmout nebo ne? „Bál ses mě." Nebyla to otázka.

„N-ne," zakoktal. „Nebál jsem se tě. Bál jsem se toho, že tím spustím další... však víš co."

Xanthia prudce vydechla, jako by se vztek v ní hromadil a ona ho potřebovala nějak ventilovat. „Vidíš? Jsem prostě... monstrum. Šílenec. Jednoho krásnýho dne do tebe můžu zabodnout nůž a ty se mnou přesto zůstáváš, protože si myslíš, že... že bude všechno v pohodě.

„Zadrž. Ty se bojíš, že mi ublížíš?" Xanthia přikývla a s pláčem se mu schoulila do náruče. Tayrigen byl v šoku. Nad touhle možností se v podstatě nějak nezamyslel. „A... a chtěla jsi to někdy udělat?"

„Pokaždý, když... když se to stane. Když se nedokážu ovládat." Její přítel na okamžik oněměl. Bylo těžké ji teď držet v náruči, ale věděl, že kdyby jí pustil, mohlo by to vyvolat další záchvat. Už tak cítil, že k tomu Xanthia nemá daleko.

„A proč... co ti bránilo to udělat?" povedlo se mu ze sebe dostat.

„Já nevím," zaúpěla. „Možná... možná to, že tě pořád miluju, ale nevím, jak dlouho to vydrží. Proto chci někam od tebe. Já se hrozně bojím, že ublížím nejenom sobě, ale i tobě."

„Ale sama být nemůžeš," hlesl.

„Já vím. Jenže je pořád lepší něco udělat jenom sobě než tobě a pak sobě, protože bych to neunesla."

Zoufale zavrtěl hlavou. „Prosím tě, nevzdávej to. Tím, že si budeš říkat, jak ses zbláznila, se v tom jenom utvrzuješ a bude to ještě horší."

„Jasně, ale víš, ty neznáš moje myšlenky. Samotné mě děsí."

„Tak mi je řekni," vybídl ji.

Xanthia zavrtěla hlavou. „V žádném případě. Nedokážu je vyslovit nahlas."

Tayrigena to dost vystrašilo. Věděl, že Xanthia nemá problém vyslovit ani nejhorší nebo nejpodivnější věci. Co mohlo být tak strašného, aby se chovala takhle? Nebo to byla další část osobnosti, kterou skrývala? „Jestli je to tak zlé, možná bych se naštval a konečně tě nechal jít," napůl zavtipkoval. Ona se však ani neusmála.

„Nech to být." Tayrigen už se raději nepokoušel pokračovat v tomto tématu. Měl strach, co by mohlo následovat.

„Něco vymyslíme. Nějak to dokážeme. Xanny, podle mě rozhodně není všechno ztracené. Jenom se tomu nesmíš poddat."

„Přála bych si, abych ti mohla věřit," zašeptala. Tayrigen otevřel ústa, i když sám nevěděl, co na to vlastně chce odpovědět. I kdyby to ale tušil, nedostal by k tomu šanci. Do místnosti vtrhla Zoira a byla evidentně hodně rozrušená.

„Všechno je to hrozně... zamotané..." vydechla. Opřela dlaně o kolena, aby se alespoň trochu uklidnila. Pomáhalo to však jen z té fyzické stránky. Hlavou se jí stále honily miliony myšlenek a ani jednu z nich nedokázala pořádně uchopit. „Vůbec nevím, o co tady jde, jestli se chce někomu pomstít... i když, to je vlastně blbost, protože už uběhlo tři sta let, ale musím mu nějak pomoct. Jenom nevím jak, protože..."

„Zoe, uklidni se, prosím," pravil Tayrigen a pomalu k ní přešel. Ona ho však odstrčila, což ho ještě více zmátlo. „Prosím tě, co se děje?"

„Já... promiň, já nevím, kde začít dřív. Všechno se tak strašně změnilo a... vím jenom to, že musím pomoct Prodavači."

Tayrigen a Xanthia si vyměnili udivené pohledy. Zbláznila se snad už i jeho sestra? „Pomoct mu? Ty nevidíš, co všechno způsobil? A i kdyby tu pomoc potřeboval, jak bys to asi udělala?"

„Samozřejmě, že to vím, ale on... on podle všeho prostě asi musí." Zoira ho popadla za ramena. „Tayi, já vím, jak šíleně to všechno zní, ale je to prostě tak. Já... já ti to vysvětlím, jenom teď musím sama přemýšlet, jak to vůbec celé je a jak ho zachránit." S těmito slovy téměř vyběhla ven z místnosti a znovu v ní zavládlo ticho. Tayrigen a Xanthia se na sebe znovu podívali.

„Pomoct? Zachránit? O čem to sakra mluví?" zasyčel. Xanthia bezradně pokrčila rameny. Tayrigen pevně zatnul zuby. Bylo toho na něj příliš. Beze slova se zvedl, sebral ze stolu nějakou knihu, aniž by se podíval na název a vyšel na zahradu. Potřeboval být sám, bez ohledu na to, že si se Zoirou slíbili, že jeho dívku budou bez přestávky hlídat. Připadala mu teď příčetná, a navíc doufal, že se za chvíli vrátí jeho sestra, aby na ni dala pozor. Ani nad tím až tak do hloubky nepřemýšlel, věděl jen, že při ní nemůže zůstat už ani minutu.

Sedl si na lavičku a složil tvář do dlaní. Chtěl plakat, ale žádné slzy z něj zkrátka nevyšly. Jako by ho jeho vlastní nitro chtělo ještě více týrat. Z toho, co viděl, měl pocit, že se zbláznila i Zoira. Netušil, co přesně v čase, kdy není s ním, dělá, ale měl špatné tušení, že to má něco společného s Prodavačem. Ani trochu se mu to nelíbilo, a její prohlášení, že mu musí pomoct či ho dokonce zachránit, ho naprosto vyděsilo.

Zoira nikdy nebyla jednou z dívek, které byly schopné se pro druhé úplně obětovat jen proto, že jim ostatních bylo líto. Ale i kdyby ten podivín skutečně potřeboval nějakou pomoc, ani v nejmenším si ji nezasloužil. A už vůbec ne od nich. Zničil jeho sestru, zničil jeho dívku, zničí i jeho. Prodal jim prokleté květiny a u toho se jim za tou trapnou maskou smál do tváře. A Zoira, i když nechápal proč a jak, mu chtěla ještě pomáhat.

Přemýšlel, jak silné by muselo být kouzlo, které by někoho tak tvrdohlavého jako jeho sestru přimělo k něčemu takovému. Květina to být nemohla. Ta přece jen podporovala to, co už v sobě člověk měl. A nezdálo se mu, že by v sobě mohla mít bezdůvodné pomáhání tomu, kdo všechno tohle způsobil. Nemohla přece zapomenout, kolik bolesti to stálo, kolik si musela vytrpět. Co s ní udělal?

Kdyby to byl kdokoli jiný, prostě by si s ním promluvil, ale Zoira byla vždy příliš paličatá. Mohl to zkusit, ale docela pochyboval, že by to mohlo mít vůbec nějaký smysl. Pokud mu něco neřekla sama, nejspíš mu to neřekne, ani když se na to přímo zeptá. A když na ni bude jakkoli tlačit, tak už vůbec ne. Tahle její vlastnost mu lezla na nervy vždy, ale poslední dobou ještě více než kdy předtím.

Vzedmula se v něm vlna zlosti vůči Prodavači. Nechápal, k čemu mu to je. Zoiru už přece měl, tak proč jí způsoboval ještě větší trápení? Chtěl ji snad zlomit? Pokud ano, věděl, že to nebude mít ani trochu snadné. Zoira byla silná a houževnatá. Jenže zrovna v tomto případě by byl raději, kdyby nebyla. Čím déle to potrvá, tím déle bude trpět. A až Prodavač dostane, co chce, Zoira na tom bude nespočetněkrát hůře než jiní lidé na jejím místě.

Nechápal, proč to musí být zrovna ona. Proč to musí být zrovna jeho sestra, kdo tolik zaplatí. Tohle si nezasloužil nikdo, ale Zoira obzvlášť ne. Usmyslel si, že až Prodavače znovu uvidí, zaplatí za to. Jak, to netušil, ale byl ochotný si i zjistit způsob, jak zabít ducha, jestli jím skutečně byl. A pokud ne, tak se jím stane, i kdyby byl z masa a kostí. Pro svou sestru by to udělal, udělal by ještě mnohem více než to. Udělal by úplně všechno.

Náhle ho z myšlenek vytrhl její hlas. Křičela jeho jméno. Když se k ní otočil, viděl v její tváři vepsanou zlost a zároveň strach. Na malý okamžik ho napadlo, jestli to není podobný záchvat, na jaké byl zvyklý u Xanthii, ale hned vzápětí si uvědomil, že u nich to určitě neprobíhalo stejně. Navíc mu to vyvrátila a celé vysvětlila její následující slova.

„Tys s ní dneska měl celý den být, Tayi!"

„S... s Xanthií?" zeptal se trochu zmateně. Dívka k němu rychlými kroky přešla a praštila do stolu. Navzdory vážnosti situace se málem pousmál. Alespoň protentokrát se zase chovala jako jeho sestra, jako ta, kterou celý život znal.

„S kým asi?!" Pokrčil rameny. Stále nevěděl, v čem je problém. „Zatímco jsi tady seděl a chytal lelky, ona utekla!"

Tayrigen chtěl namítnout, že on žádné lelky nechytal, ale pak mu došel skutečný význam jejích slov. „U-utekla?" zakoktal. Smích ho okamžitě přešel.

„Jo," protočila oči. „Zvedej se, nemůže být daleko!" To Tayrigena naplno probralo. Běžel pro své kolo, aby zjistil, že si ho Xanthia nejspíš půjčila. Pomalu se ho začala zmocňovat panika. Co když si po cestě ublíží, co když se stane zkrátka něco hrozného? Navzdory tomu, že věděl, že ji takhle nikdy nedožene a že vlastně ani neví, kam jela, se za ní rozběhl.