Kapitola XI.

Zoira v jedné z klidnějších chvílí, kdy byla Xanthia příčetná a povídala si o běžných věcech s Tayrigenem, ležela na posteli a přemítala. Prodavač sice tvrdil, že s tím vším nemůže nic udělat, ale ona tomu odmítala uvěřit. Vždy existovala nějaká cesta. A jestli se podobného osudu, jaký potkal Xanthii, vyvarovala jen proto, že se tomu všemu nepoddala, nechtěla na tom nic měnit.

Přemýšlela, jak se dozvědět ještě více. Cítila, že je blízko tomu, aby vše odhalila, ale chybí ji ještě nějaké vodítko, nějaká drobnost, která by to všechno rozhodla. Mohla by znovu jít za Prodavačem, aby jí prozradil i něco dalšího. Věděla ale, že i když řekl více, než vůbec plánoval, stále si hlídal, aby neřekl všechno. Kromě toho za chvíli odejde. Musela najít jinou cestu.

Přemýšlela o jeho slovech. Především o tom, že se díky květině všechny duše propojovaly s tou jeho. Díky tomu měl ty vize a do jisté míry svým obětem i četl myšlenky, alespoň jak se Zoira domnívala. A také četl v jejich pocitech a podvědomí, ať už to dělal jakkoli. Jestli to ovšem fungovalo skrze květiny, nemohlo to fungovat i obráceně?

Zavřela oči, ale v té chvíli si uvědomila, jak je to hloupé. Vůbec nevěděla, jak by se měla na Prodavače napojit. Měla by na něj usilovně myslet? Snažit si vybavit jeho tvář? Vyslovit jeho jméno, které ani neznala? Zároveň ale nechtěla, aby věděl, že se o něco takového snaží. Ale jak, když věděl všechno? Zavrtěla hlavou. Tohle nebylo možné. Musí najít jiné, prozaičtější řešení.

Zvedla se do sedu, když ji náhle silně rozbolela hlava. Se zaúpěním si znovu lehla a chytila se za spánky. Před očima se jí zatmělo. Zděsila se. Prodavač říkal, že se tím, že si to uvědomila, její utrpení zmírní, ale neřekl, že se to zastaví. Ona v to však doufala. Doufala, že se plete a ona už bude v pořádku navždy. Že vliv květiny dokázala porazit. Před zavřenýma očima se jí začínaly míhat jakési záblesky.

Začala křičet. Někoho při sobě potřebovala. Bolest hlavy se stupňovala. Poté náhle uslyšela jakýsi šepot. Hlasy přicházely z různé dálky a překrývaly se. Zbláznila se snad? Poté ale ve změti těch hlasů jeden rozeznala. Kdyby ho neznala tak dobře, neměla by šanci. Ale strávila jeho posloucháním celý život.

„To je Zoe! Prosím tě, počkej tady, jdu se podívat. A slib mi, že si do té doby neublížíš!" Odpověď v tom šeptavém hluku zanikla, ale byla si jistá, že to byl Tayrigen. Nejspíš šel za ní. Chtěla se z toho podivného stavu vytrhnout a cítila, že se jí to i daří, ale ještě předtím slyšela něco mnohem hlasitějšího než všechny ty hlasy. Připomínalo jí to výstřely. Šlo to rychle za sebou a do toho se ozval pronikavý výkřik. Její? Ne, tohle byl mužský hlas. Poté s ní někdo zatřásl a ona se konečně dokázala vytrhnout.

Vyčerpaně otevřela oči. Když nad sebou viděla ustaraný obličej svého bratra, trochu se uklidnila. Natáhla k němu ruce. Tayrigen si k ní lehl a pevně ji objal. „Něco se ti zdálo?" zeptal se trochu roztřeseně.

„N-Ne," zakoktala a přitulila se k němu. „J-já nevím. Přemýšlela jsem o tom Prodavači a napadlo mě, že... prostě, řekl mi, že moje duše je s tou jeho skrz kytku propojená. Tak mě napadlo, že to bude fungovat oboustranně. Ale..."

„Tobě se povedlo se k němu nějak dostat?" Zoira se nad tou otázkou zarazila. Že by se jí to přece jen nevědomky povedlo? Všechno by to vysvětlovalo.

„Asi... asi jsem byla v jeho mysli," pravila překvapeně a svého bratra od sebe odstrčila. Posadila se. „Ty hlasy... takže všechno tohle on slyší pořád. A pravděpodobně se v tom orientuje."

„Zoe, já ti nerozumím," namítl Tayrigen, ale ona ho ignorovala.

„A ty výstřely a výkřik, to bylo něco jiného. Nebylo to slyšet tak jako ty hlasy..." Náhle jí něco došlo. Aby si to ověřila, obrátila se ke svému bratrovi.

„Střílel tu někdo před chvilkou? A křičel?"

„Střílel? Určitě ne. A kromě tebe tady nekřičel nikdo. Zoe, jsi v pohodě? Chci říct, ta kytka..."

„Ne, Tayi, já jsem úplně v pohodě. Jenom mi to asi celé došlo. Prosím tě, teď... teď ti to nedokážu vysvětlit, musím jít do knihovny. Ale jsem v pořádku, dobře? Postarej se zatím o Xanny."

„Jsi si jistá, že bys neměla zůstat? Tohle..."

„Ne, neměla. Jsem v pořádku, věř mi. Pak ti to všechno vysvětlím. Zatím ahoj," vyhrkla a rychleji, než ji stačil chytit, se vymrštila na nohy a rozběhla se ke kolu. Nepamatovala si, že by někdy jela tak rychle. Doufala jen, že si Tayrigen nebude nic dělat z jejího zvláštního chování. Už tak měl spoustu starostí s Xanthií a možná i sám se sebou.

Ještě více zrychlila, protože cítila, že je klíč k celé této záhadě na dosah. Před knihovnou málem zapomněla kolo zamknout, jak byla rozrušená. Až před onou budovou se několikrát zhluboka nadechla a vklouzla dovnitř.

„Přejete si?" usmála se na ni knihovnice. Zoira chtěla říct, proč tady vlastně je, ale poté si něčeho všimla. Nebo spíše někoho.

„Dejte mi chvilku," zamumlala a od zmatené knihovnice rychlými kroky přešla ke známé dívce. Dříve, než stihla utéct, ji popadla za ramena.

„Nammo," vyhrkla. „Já to vím. Všechno to vím."

Oslovená se jí pokoušela vykroutit, ale Zoira ji držela příliš pevně. Cokoli by udělala, aby unikla, by viděli i ostatní návštěvníci, a to bylo to poslední, co chtěla.

„Co víš?" hlesla.

Zoira také ztišila hlas. „Ty jsi duch, že jo?" Namma mlčela a snažila se přinutit k úsměvu typu co tě to vůbec napadlo? „Nemusíš nic říkat. Všechno by to vysvětlovalo. To záhadné mizení, to, proč ses nechtěla fotit, jak můžeš znát toho Prodavače..."

„Ale já ho neznám," namítla. Zoira cítila, jak se Namma třese, a tak ji trochu pustila. Útěk jí však stále znemožňovala.

„Neboj se, já se na tebe nezlobím nebo tak. Asi s tím nemáš nic společného, myslím s těma kytkama. Ale o Prodavači víš víc než já."

Namma si povzdechla. „Jak jsi na to přišla?"

„On je duch stoprocentně. Tak mě napadlo, že i ty."

„A jak ti to došlo u něj?"

„Sám mi to v podstatě naznačil." Namma vykulila oči. „To je složitý. Ale prostě... nevím, proč to všechno dělá, ale chtěla bych mu pomoct."

„Po-pomoct?" nechápala. „I přesto, co se stalo s kytkami?"

„Myslím, že sám má možná ještě větší problém než my."

Namma se smutně pousmála. „To, co dělá, není správné, ale je to pochopitelné."

„A co dělá?"

Mrtvá dívka zavrtěla hlavou. „Kdyby se dozvěděl, že jsem ti to řekla..."

„Ublížil by ti?"

„Ne, to ne. Ale nenechal by mě..." odmlčela se.

„Nenechal by tě co?"

„Mu pomoct," zašeptala Namma tak tiše, že Zoira měla pocit, že se jen přeslechla. Nammin výraz tomu ovšem nenapovídal.

„Tak mu můžeme pomoct obě," navrhla.

„On si od tebe pomoct nenechá."

„V čem je mezi tebou a mnou rozdíl?"

Namma konečně našla odvahu, aby druhé dívce pohlédla do očí. „V tom, že ty to nepochopíš. Promiň, ale on si prošel hodně špatnými věcmi a..."

„A připadá ti, že já to teď mám jednoduchý? Že neumím pochopit, že to měl těžký i někdo jiný? Pravděpodobně brzo umřu, brácha je na pokraji zhroucení a jeho holka je magor a já se o ni starám taky. Navíc..."

„Promiň, Zoe, ale já chápu, že tohle je hodně těžké, ale nedá se to vůbec srovnávat."

Zoiru to naštvalo, protože měla ten názor, že životní zkušenosti se nedají srovnávat, nedá se hodnotit, která je horší, ale pokoušela se zůstat v klidu. „On byl voják, že jo?"

Namma opatrně přikývla. Doufala, že se Prodavač nebude zlobit, že odsouhlasí, na co Zoira přišla sama. „Umřel v Jarní válce."

Zoira zapátrala ve svých chabých historických znalostech. „Ale ta přece byla... hodně dávno."

„Asi před tři sta lety," přisvědčila Namma. „Ale on se jako duch přizpůsobuje době, proto ti to asi nesedí."

„Ale... on je tady tři sta let? Proč, proboha?"

„Něco hledá," odvětila Namma vyhýbavě.

„A ty?"

„Já jsem tady asi deset let. A odejdu, až když odejde on." Zoira na ni zmateně hleděla. „Duchové se normálně ve světě živých nemotají. Jen když mají nějaké poslání nebo nemůžou přejít do dalšího těla, než něco vyřeší."

„Přejít do dalšího těla?" podivila se Zoira.

„Jasně. Ty jsi nikdy neslyšela o reinkarnaci?"

„Slyšela, ale... to není možné."

„A je možné, abys mluvila s duchem? Aby fungovalo to všechno s kytkama?" Namma zavrtěla hlavou. „Taky jsem byla jako ty, když jsem žila. A není na tom nic špatného. Jenom to nemůžeš odmítat, když už ses do toho zapletla."

Když však Zoira teď měla pravdu před sebou jako na stříbrném podnose, přišly pochybnosti. „Ale jak se tě můžu dotknout, když jsi duch? Jak se ty můžeš dotknout věcí?"

„Máš pravdu v tom, že to není úplně normální. Ale když chceme, můžeme to po nějaké době ovládat. Kdyby ne, vůbec tady nemůžeme existovat. A k tomu, co děláme my s Re... s Prodavačem... existovat potřebujeme. Potřebujeme být vidět, hlavně on. A to je ten samý princip. Normálně vidět nejsme, ale umíme to ovládat."

Zoira pomalu přikývla. To znělo logicky. „Asi mi neřekneš jeho jméno, že ne?"

Namma se zasmála. „To fakt ne. Už tak toho víš až moc." Zoira přikývla. Jinou odpověď ani nečekala. „Jak je na tom Xanthia?"

„Počkej," napadlo náhle Zoiru něco. „To bylo v plánu? Začala ses s ní bavit kvůli těm kytkám?"

Namma si povzdechla. „Vím, že to tak vypadá a že mi asi neuvěříš, ale ne. Začala jsem s ní prostě mluvit jen tak, protože Prodavač je za celý den vypovídaný kvůli prodávání a s ostatními duchy v okolí moc nevycházím."

„V pohodě, já ti věřím," odvětila Zoira, i když si tím nebyla až tak jistá. „Ptala ses, jak jí je." Sklonila hlavu. „Chvílemi je to fajn. Povídá si s Tayem, on pro ni dělá první poslední a je to v pohodě, ale stačí maličkost a ona se chová úplně šíleně, pořád se chce zabít a... pochybuju, že to dlouho vydrží."

„To mě mrzí," odvětila upřímně. „Je to hodná holka, tohle si nezaslouží."

„Spíš byla," hlesla Zoira. „Někdy mě dost mrzí, že jsem k ní nebyla hodnější, když jsem ještě měla šanci."

Namma jí položila dlaň na rameno. „Pořád je. Někde uvnitř je to stále ona. A nic si nevyčítej. Prostě jsi pro to asi měla důvod a nemohla jsi tušit, že se stane tohle.

Zoira se s ní o tomhle nechtěla dohadovat, proto to přešla mlčením a raději změnila téma. „Původně jsem tu šla, abych se o Prodavači sama něco dozvěděla. Už jsi mi prozradila válku, takže se mi to bude zkoumat líp a..." Sledovala Nammin trochu ustrašený úsměv a s neblahým tušením se otočila. Nikdo tam však nestál. Nechápavě povytáhla obočí.

„To je Prodavač," vysvětlila druhá dívka. „Nechce se tady ukazovat v té masce a bez ní už vůbec ne. Chce, abychom šli někam, kde s tebou bude moct nerušeně mluvit."

Zoira zavrtěla hlavou. Otočila se k východu a rozběhla se pryč. Někde v hloubi duše věděla, že jim nemůže utéct, ale musela se o to alespoň pokusit. Když vyběhla ven, slyšela za sebou Nammino volání. Neohlížela se však. Popadla své kolo a trhla s ním. Až pak jí došlo, že ho připoutala. S povzdechem vytáhla klíček. Když bude hodně rychlá, ještě stihne Nammě ujet.

Když se však ke kolu sklonila, ucítila kolem pasu něčí ruce. Nebyly to Namminy ruce, byly mužské. Se špatným tušením na ně pohlédla. Poznala je. Přestala se bránit. Nemělo to smysl.

„Zoe," slyšela jeho tichý hlas. Pomalu ji pustil. Dívka se zhluboka nadechla a otočila se k němu. Pro dnešek si vybral temně modrou masku se stříbrnými hvězdami. „Půjdeme někam, kde na nás nikdo neuvidí. Samozřejmě i s Nammou." Zoira chtěla něco namítnout, ale byla tak zmatená a vystrašená že ho poslušně následovala. Když zašli za roh, Prodavač si sundal masku. Dívka se na něj nedokázala podívat. Když viděla jizvu jen letmo, nepřipadala jí až tak ošklivá, ale teď už naprosto chápala, proč svou tvář skrýval.

„Ty jsi věděl, že o tobě mluvíme?" odvážila se zeptat.

„Ty moc dobře víš, kolik toho slyším a kolik ne." Namma se na ně zamračila, ale ani jednomu se to nechtělo vysvětlovat.

Zoira k němu vzhlédla. „Ty o tom víš?" Prodavač přikývl. „Ale... nechápu to. Slyšela jsem prostě jenom nějaký šum, nedalo se z toho vůbec poznat, co to říká, natož co říká."

„Slyším to o trochu lépe než ty. Ale ne o moc."

„Jak to, že jsem to mohla slyšet? Vždyť jsem vůbec nevěděla, jak se to dělá."

Prodavač si povzdechl. „Protože jsem ti to dovolil."

„Do-dovolil?" zakoktala Zoira.

„Tolik jsem tě chtěl do toho všeho nezatáhnout. Jenže ty jsi to prostě nemohla nechat být." Zoira ničemu nerozuměla, ale přesto přikývla. Vnímala, že se tímto všechno změnilo, ale co přesně, to netušila. „Ale ty mi nemůžeš pomoct."

Namma mu položila dlaň na rameno. „To jsi tvrdil i u mě. No tak. Dej jí alespoň šanci. Stejně už toho ví moc."

„Já jí v ničem nebráním. A nebráním ani tobě, abys jí vše řekla. Nicméně to nemá smysl. Toto se vyřešit nedá." Namma nad ním zklamaně zavrtěla hlavou. Věděla, že kdyby nebyl tak tvrdohlavý a alespoň na okamžik uvěřil, že je tady naděje, dávno by mohl být celé světy odsud.

Strašně se omlouvám za tak dlouhou pauzu. Není to vůbec hezké a pevně doufám, že jste to čtení ještě nevzdali a že už se mi to nikdy nestane. Nechci se tady vymlouvat jen na školu, i když jsem neměla čas hlavně kvůli ní, pravda je i ta, že jsem na tento příběh vůbec neměla chuť a nechtěla jsem do toho nutit. Snad se k němu ještě někdo i po tolika měsících vrátí.

A jestli ano, můžete mi napsat, jak jste spokojení s dosavadním vývojem a co si myslíte, že má přesně Prodavač za problém. A samozřejmě všechny ostatní připomínky a postřehy.