Kapitola X.

Zoira se naposledy zhluboka nadechla a zamířila, stejně jako tolikrát předtím, ke stánku s květinami. Když ji Prodavač zahlédl, dokonce jí líně zamával na pozdrav. Zoiru napadlo, že dobře věděl, že ona se vrátí. Možná dělala přesně to, co on naplánoval. Děsilo ji to, ale nedokázala přestat. Jestli tady byla nějaká, i kdyby jen velice malá, naděje, že se s ním dá domluvit, musí to alespoň zkusit. Když došla až k němu, vzhlédla, aby mohla pozorovat jeho oči, které toho vždy spoustu prozrazovaly. Zdálo se, že její přítomnosti opravdu vůbec není překvapený.

„Tebe se asi tak lehko nezbavím," prohlásil.

„Oba dobře víme, že kdyby ses mě chtěl zbavit, uděláš to tady a teď," odpověděla s trpkým úšklebkem. „K věci - ty víš, co se stalo Xanthii."

Prodavač vypadal opravdu zmateně. „Zrovna v tuto chvíli nevím, o čem mluvíš."

„Blbost," prskla. „Ty víš všechno. Už od začátku jsi věděl všechno. Znáš každý můj krok a..."

„Zoe," zastavil ji a zavrtěl hlavou. „Neznám."

„A jak jsi teda věděl..."

„Vím většinu. Ale ne všechno." Řekl to způsobem, jako by chtěl pokračovat, ale nic dalšího už neřekl. Možná si to rozmyslel.

„Jak to?" zeptala se opatrně.

„To tě nemusí zajímat," odvětil, ale znělo to dost sklesle. „Řekni mi, co se stalo s Xanthií."

Zoira se roztřeseně nadechla. „Pokusila se o sebevraždu. Naštěstí se to nepovedlo, ale prostě... ty jsi..."

„Takhle to nefunguje," odvětil. „Já neovlivňuji vaše chování. To, co se jí dělo, není moje vina ani vina té květiny."

„Ale vždyť... jak mi bylo špatně..."

„Zoe, ale za to ta květina nemůže. Alespoň ne tak, jak si myslíš. Myslím, že už víš, že její volba není náhodná. Ta květina jen zesiluje to, co se ve svém nitru snažíš potlačit."

„Ale předtím, když jsem k tobě přišla, ty jsi říkal, že už nebudu cítit tu bolest a pak to fakt přešlo."

„Ano. A to proto, že ses tomu nepoddala. I když to nevíš, bojovala jsi s tím a stále bojuješ. Xanthia ne. A mezi námi ani Tayrigen. Ale když jim to řekneš, je to zbytečné. Buďto to lidé dokážou nebo ne. A většina patří do té druhé skupiny a dopadnou jako Xanthia."

„A k čemu ti to je, že někdo trpí?" zeptala se. Zavrtěl hlavou.

„To ti může být jedno. Vím, proč jsi tady přišla. Chceš mě požádat, abych ty dva zbavil vlivu té květiny. Chtěla jsi mi za to nabídnout sebe. Myslíš si, že tvá energie může nahradit tu jejich. Problém ale je, že ti nemohu vyhovět, i kdybych chtěl. Tak to totiž vůbec nefunguje."

Zoiru to šokovalo. Chvíli nebyla schopná jediného slova. Celou dobu počítala s tím, že Prodavač má pod kontrolou úplně všechno a stavěla na tom všechny své teorie. Ale možná byl přece jen bezmocný.

„Takže... ty to fakt celé neřídíš?" zeptala se a až poté si uvědomila, že to byla trochu hloupá otázka.

„Ne," odpověděl stručně. „Nicméně, jak už jsem ti říkal, nemysli si, že nemám na výběr nebo něco podobného."

„A ani nevíš všechno?"

Tlumeně se zasmál. „Opravdu není nenápadné, jak se ze mě snažíš dostat pravdu. Ale na toto ti odpovím. Vidím to ve své mysli. Jako vize, víš? Jen se čas od času stává, že mi něco unikne, když je vás příliš. Nejprve mě tyto vize otravovaly, ale už jsem si na ně zvykl natolik, že s tebou dokážu současně mluvit a vnímat je. Promítá se mi hlavou, co se děje s květinami, protože naše duše..." Odmlčel se. Řekl příliš. Ani nečekal, že by Zoiře nedošel konec té věty.

„Naše duše jsou skrz ty kytky propojeny?" vydechla.

„Skoro. Všechny vaše duše jsou propojeny s tou mou."

„Je nějaká šance, jak se z toho dostat?"

Prodavač si povzdechl. „Smrt. Vaše smrt."

„Ale když teď tohle všechno vím..."

Zasmál se. „Zoe, doopravdy nevíš nic. Toto je jen malý zlomek celé pravdy. Z moci květiny by tě to nevymanilo, ani kdyby mohlo. Ale teď už bys měla jít domů, Tayrigen si jen těžko poradí s Xanthií sám."

Zoira přikývla. Sice neuzavřeli žádnou dohodu, ale dozvěděla se od něj o mnoho více, než v co vůbec doufala. Neodpustila si však poslední otázku.

„A tvoje smrt?"

„Klidně se mě můžeš pokusit zabít, ale pochybuji, že by to někam vedlo," zasmál se.

„Protože už mrtvý jsi?" nadhodila. Prodavač na pár okamžiků ztichl.

„Ani mě nepřekvapuje, že jsi na to přišla."

„Jak...?"

Ušklíbl se. „Zabili mě."

„Souvisí s tím ta jizva?" napadlo ji náhle.

„Čekal jsem, že se spíše zeptáš, kdo mě zabil." Instinktivně si sáhl na masku na místo, kde byla jeho tvář zohavená. „Ano, s tou jizvou to souvisí, ale k ničemu by ti nebylo, kdybys znala celou pravdu. Měla bys už opravdu jít."

Zoira přikývla. Déle už by tam stejně neunesla být. Sice měla pocit, že vlastně dostala více otázek než odpovědí, ale stejně ji cestou k domu na rtech pohrával jemný úsměv, i když zatížený starostmi o to, co se bude dít dále a jak to všechno může dopadnout. Udělala alespoň nějaký krok vpřed.

Tayrigen zamkl všechny dveře, i když to bylo spíše pro jistotu. I kdyby se rozhodla utéct, okamžitě by ji chytil. Vůbec se mu to nelíbilo, připadalo mu, že tady svou dívku vězní, ale stále mu to bylo milejší, než kdyby zemřela. Seděla v křesle naproti něj, svírala svůj květináč, bez kterého odmítala odejít, a hleděla na něj uplakanýma očima.

„Tayi, já už to znovu neudělám. Slibuju. Byla to blbost. Prosím tě, nech mě jít."

„Promiň, ale v tuhle chvíli tomu nedokážu věřit."

„Tohle úplně zničí náš vztah. Jestli tady zůstaneme spolu, všechno bude v háji."

„Xanny, náš vztah spíš zničí, když se už nikdy neuvidíme. Není tohle to, co jsme vždycky chtěli? Chtěli jsme žít spolu, chtěli jsme sdílet dům, chtěli jsme..."

„Ale ne takhle. Já vůbec nepoznám, kdy se budu chovat normálně a kdy ne. Já vlastně ani nevím, jestli se chovám normálně teď. Mohla bych se ti omluvit dopředu, ale jakou by to mělo cenu?"

„Já vím, že to bude těžké," odpověděl. „Ale nechci o tebe přijít. A už vůbec ne takhle. Nějak, i když ještě nevím jak, to dokážeme. Věřím tomu."

„Budeš si o mně myslet kdovíco. Tayi, já stejně dřív nebo později umřu a..."

„Proboha, proč říkáš takové věci?" zděsil se.

„Protože je to pravda," odpověděla a sklopila hlavu. „Den ode dne jsem slabší. Nebude trvat dlouho a prostě to moje tělo nevydrží. A já nechci, aby sis mě takhle pamatoval. Nechci, aby sis mě pamatoval jako napůl šílenou trosku, ale jako tu holku, do které ses zamiloval."

„Já tě budu milovat pořád."

„Ne, Tayi. Nebudeš." Tayrigen měl pocit, jako by ho ta slova praštila přímo do srdce. Přesto se však s předstíraným úsměvem zvedl a přešel ke své knihovničce. Vybral jednu knihu, o které věděl, že ji má Xanthia ráda. Posadil se s ní na židli a otevřel ji u její nejoblíbenější části. Chystal se jí číst nahlas, jak to vždy milovala. Xanthia však jen odvrátila tvář a nechala slzy, ať jí po ní stékají.

Tayrigen s povzdechem zavřel knihu a přistoupil k ní. Pevně ji objal, ale ona ho od sebe odstrčila. „Tímhle to celé ještě zhoršuješ. Nemůžeme se milovat, chápeš? Čím víc se budeme mít rádi, tím víc bude květina růst."

„A ty si dokážeš přikázat, abys mě nemilovala?" zeptal se a pokusil se o to znovu, ovšem se stejným výsledkem. Otevřely se dveře. Pomyslel si, že je to nejspíš Zoira, ale neodvážil se otočit. Chtěl Xanthii přesvědčit o tom, že má pravdu, za každou cenu.

„Ne, ale takhle to alespoň zpomalím."

„Takhle to nefunguje," ozvala se Tayrigenova sestra. Oba na ni zmateně pohlédli. „Mluvila jsem s s Prodavačem. Tím, že budeš Taye odmítat, si nepomůžeš. Spíš naopak. Ta kytka funguje jenom tak, jak si sama připustíš.

Xanthia se roztřeseně postavila. Tayrigen se ji snažil zachytit, ale ona se mu vysmekla. Udělala pár kroků směrem k Zoiře. „Vy si prostě myslíte, že když tady zůstanu a budeme hrát, že se vlastně nic neděje, všechno to vyřeší, ale nevyřeší! Tímhle se to celé ještě zhorší! Vy prostě vůbec nevíte, jak se cítím a co vím. Myslíte si, že to víte nejlíp, ale nevíte nic!" Poslední slova téměř křičela, což u ní bylo hodně neobvyklé. Sourozenci si vyměnili krátký zmatený pohled.

„Xanny..." zašeptal Tayrigen a znovu se k ní přiblížil. Ona však prudce zavrtěla hlavou.

„Ne. Kdybys mě prostě alespoň chvilku poslouchal, kdybys všechno neodsoudil s tím, že jsem šílená, prostě bys věděl, že to, co říkám, je pravda, a že to bude přesně tak, jak... jak to prostě vím!"

„Xanthio, klid," vložila se do toho Zoira a snažila se ji usadit. Když se s ní ovšem dívka začala téměř prát, vzdala to. „Proč bych tě tu já chtěla držet? Nikdy jsem z vašeho vztahu nebyla nadšená. Jenom prostě vím, a vím to líp než ty, že je to takhle pro tebe nejlepší. Jak jsem říkala, mluvila jsem s Prodavačem a..."

„A ty mu věříš? Věříš mu jediné slovo? Věříš mu více než mně?!"

„Ale no tak," zaúpěla nad tím. „Klid, prosím."

„Klid? Klid?!" vyhrkla. „Ty neumíráš!"

„Umírám úplně stejně jako ty. Teda... to je právě ono! Byla bych na tom úplně stejně, kdyby..."

„Nikdo na tom nemůže být stejně. Nikdo nemůže pochopit, co cítím!" vykřikla a někam se rozběhla. Tayrigen věděl, kam. Když sem přišla a chovala se chvíli příčetně, vyhradil ji jednu malou místnost, ze které odstranil všechny nebezpečné předměty, aby měla pocit, že má alespoň nějaké soukromí. Alespoň doufal, že šla právě tam. Když byla pryč, otřel si slzu.

„Nevím, jak dlouho tyhle její záchvaty zvládnu," přiznal.

„Je to jenom na tobě, jestli ti to stojí za to, abychom ji zachránili."

„Já nevím. Možná má pravdu. Možná dřív nebo později stejně umře."

„Právě že ne. Když si nechá vysvětlit, že si za to všechno může sama, má ještě naději."

„Cože?" podivil se.

Pousmála se. „Vůbec nejde o ty kytky. Ony akorát zesilují naše pocity, které by asi jinak nevyšly najevo. Ale když se tomu nepoddáme, nemůže nás to zničit. Čím víc se tomu budeme bránit, tím míň nás květiny budou ovlivňovat a možná..." Odmlčela se, když jí to došlo. „Sice nikdy nezemřou, ale asi i trochu zvadnou. Ale to je jedno. Prostě, můžeme si za to sami."

„A to ti Prodavač řekl? Byl by sám proti sobě, kdyby to byla pravda. Je to určitě nějaká část jeho plánu."

„Možná. A možná je to prostě... člověk."

„Jak to myslíš?"

„Nikdo se s tím nedokáže vypořádat sám, když má fakt problém. Možná byl v tu chvíli, kdy mi to říkal, prostě sám zoufalý z toho, co se v něm odehrává."

„Bože, vždyť tady mluvíš o někom, kdo způsobil tolik bolesti. Zapomeň na to."

„Tayi, ty dobře víš, že ten naivnější z nás jsi tu ty. Já prostě vážně... vážně přestávám pochybovat o tom, že tohle všechno má nějaký dobrý důvod."

„Ne. Ty si nevzpomínáš, jak ti bylo, když jsi omdlela? Jak ti to ubližovalo? To, že ti je teď trochu líp, nic neznamená. Jenom si s tebou hraje, Zoe."

„Já to nevylučuju. Vlastně je to ta pravděpodobnější možnost. Jenom říkám, že tady je nějaká šance, že je to jinak." Odmlčela se. „Ona tě pořád miluje."

„Kdo? Xanny?" Jeho sestra přikývla. „Celkem o tom začínám pochybovat."

„Kdyby tě nemilovala, asi by tady tak nekřičela. Bylo by jí jedno, co si myslíš. Spíš by tiše zuřila."

„To nevím. Je to Xanthia. Ona byla vždycky taková dost impulzivní."

„Jo, ale myslím, že v téhle situaci by se zachovala jako většina."

Tayrigen pokrčil rameny. Bylo to podstatě jedno. I kdyby ho milovala, jak velká část její duše byla vůbec ještě schopná něco cítit? A jak dlouho ji ještě dokáže milovat on? Když se chovala alespoň trochu příčetně, měl pocit, že to zvládne, že ji bude mít rád navždy, přesně jak si před několika lety slíbili. Ale když příčetná nebyla, pochyboval o tom, že s ní vůbec vydrží. Svým způsobem ji měl moc rád i v té chvíli, toužil ji pomoct, toužil ji zachránit, ale bude tomu tak i při další takové situaci? Neuvadnou jeho citu místo květiny, která bude naopak krásně kvést?

„Měl by ses jít přesvědčit, jestli je v tý správný místnosti a ideálně i co tam dělá, než se o něco zase pokusí," pobídla ho jeho sestra.

Přikývl, ale měl na jazyku ještě pár slov. „Myslíš si, že ji ještě můžeme zachránit?"

Zoira se ušklíbla. „Bude to hrozně těžké. Je v tom hlouběji než jsme kdy my dva byli dohromady. Ale zkusit to můžeme."

Tayrigen ji místo odpovědi objal. „Děkuju, že mi s tím pomáháš," hlesl.

„Ty jsi mi taky pomohl," odvětila a objetí mu oplatila.