Kapitola VI.

„Tayi!" zazvučelo domem. Oslovený si povzdechl a naposledy promíchal svůj oběd. Když k Zoiře došel, našel ji, jak sedí u vyhaslého krbu a prohrabuje se v prachu. To rozhodně nebylo v pořádku. Ale co vlastně poslední dobou bylo? Sotva si k ní přisedl a položil ji ruku na rameno, začala plakat. Přivinul ji k sobě, ale vůbec to nechápal. Nikdy si na žádné výlevy emocí nepotrpěla, naopak. Snažila se vše skrývat.

„Co se stalo?" zeptal se nejjemněji, jak to dokázal.

Chvíli jen vzlykala a nebyla schopná mu odpovědět. „Ta kytka," dostala ze sebe nakonec. Taye se zmocnilo neblahé tušení. Trochu ji odstrčil a sám prohrábl popel. Prohraboval ho holýma rukama, bylo to to poslední, na čem záleželo. Pak to našel. Z prachu čnělo něco zeleného. Když se prohrabal ještě níže, našel i kořeny. Prach z nich okamžitě opadl, ale přesto se nechoval jako obvyklý prach. V prachu by přece nic nemohlo vyrůst. Přišlo mu, jako by v krbu místo něj ležela hlína. Zdálo se totiž, že rostlině se v něm daří.

„Víš," začal a v krku se mu udělal knedlík. „Nemůže to být ona. Přece jsme ji spálili, a navíc ani neměla kořen."

„Tak už ho má," odvětila jeho sestra. „Je to ona." Poslední věta zněla naprosto zoufale.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?"

„Prostě... prostě to cítím." Tayrigen už neměl sílu to dále řešit. Sedl si vedle ní a objal si kolena. Ne, že by to pomáhalo.

„Měl jsi pravdu," prohlásila náhle jeho sestra. Stále plakala, ale už se zdála být více při smyslech. Stoprocentně více než Xanthia. Xanthia. Když na ni pomyslel, bodlo ho u srdce. Chtěl věřit tomu, že už se probrala, že to bylo jen chvilkové omámení, ale moc tomu nevěřil. Přemohl nutkání jí okamžitě znovu zavolat. Zoira ho teď potřebovala zrovna tak.

„V čem?" zeptal se, když dlouho nepokračovala.

„V tom, že tohle není normální. Žádná kytka přece z prachu neroste. Něco se tady děje." Tayrigen mlčel, nevěděl, co by na to měl říct.

„Ta kytka prostě musí jít nějak zničit. Oheň možná nefunguje, ale něco musí." Ještě než to dořekl, ovšem věděl, že s tím Zoira nesouhlasí. A také že vrtěla hlavou. Zdálo se však, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Jdu se projít," prohlásila nakonec. Užuž se chtěla zvednout, ale Tayrigen ji chytil za ruku. Pokusila se mu vytrhnout, ale svíral ji pevně.

„Jdeme," opravil ji.

„Tayi," zaúpěla. „Nepotřebuju tě pořád za zadkem." Vzala květinu z prachu a postavila se. Napůl čekal, že se skácí k zemi, ale zdálo se, že má zrovna energie dost. Přesto však nemohl souhlasit, aby šla sama.

„A kdo ti pomůže, když zase omdlíš?" otázal se.

„Já neomdlím. Tayi, věř mi. Prostě... prostě musím něco... zkusit." S těmito slovy rychle přešla ke dveřím a prudce je za sebou zabouchla. Tayrigen měl nutkání se za ni rozběhnout a zastavit ji, ale věděl, že by se mu to stejně nepovedlo. Proto zvolil jiný postup. Pomalu, raději sotva na dohled, se za ní plížil. Ano, riskoval, že ho uvidí, ale neměla ve zvyku se ohlížet. Už v polovině cesty pochopil, kam má namířeno.

Nepřišlo mu díky tomu ani trochu divné, když dorazili na trhy. Tedy, zvláštní to bylo, ale ne neočekávané. Každopádně tomu ale nerozuměl. Proč se chtěla vrátit na místo, o kterém si řekli, že se mu raději budou vyhýbat a kde to, že jí zase bude špatně, hrozilo nejvíce. O to zmatenější byl, když vyrazila k jednomu konkrétnímu stánku. Ke stánku onoho prodavače. O co jí šlo? Copak si myslela, že to tím ještě nezhorší?

Nenápadně se přiblížil ještě více. Stejně však slyšel jen útržky.

„...kytka... vysvětlit... mám takový pocit, že...." slyšel ji. Nevěděl, co si z toho má vyvodit. Doufal, že něco pochopí z jeho reakce, ale mluvil o hodně tišeji než ona. Ani ze rtů mu nemohl odvozovat, protože jeho tvář samozřejmě zase zakrývala maska. Dnes byla důstojně bílá, zdobená jen drobnými modrými ornamenty. Tayrigena z ní z nějakého neznámého důvodu mrazilo v zádech. Jediné, co mohl vidět, bylo, že obchodník položil jeho sestře paži kolem ramen a někam odešli.

Chtěl je následovat, ale ztratili se mu v davu. Polohlasem zaklel, až na něj jedna žena ve středních letech pohlédla s povytaženým obočím. Omluvně se usmál, ale bylo mu doopravdy docela jedno, co si o něm myslí. Na malý okamžik chtěl Zoiru a obchodníka hledat naslepo a doufat, že na ně i mezi tolika lidmi narazí, ale pak mu pohled padl na opuštěný pult s květinami. Ohlédl se v domnění, že ho prodavač sleduje, ale nikde ho neviděl. Nevěděl, co ho k tomu vlastně vedlo, ale k pultu se přiblížil.

Byl si dobře vědom, že za to nejspíš může ta samá kletba nebo co to vlastně bylo, co ovlivňovala i Zoiru a Xanthiu. Nemusel tomu vzdorovat, byl si dobře vědom, co dělá. Jen se chtěl na všechny ty krásné květy podívat. Začal přemítat, jestli by se nějak nedalo využít toho, kdyby jednu z těch květin měl bez toho, aby ho ovlivňovala. Když za ni nezaplatí, když ji od obchodníka přímo nekoupí, nemělo by ničemu vadit, že ji má, ne snad? Mohl by zkoušet různé postupy, jak ji zničit, i ty riskantní, které nemohli vyzkoušet ze strachu, že to dívkám ještě více ublíží. Mohl zkoumat, co je na květině tak jiného, co ji odlišuje od těch normálních.

V tu chvíli měl pocit, že přesně to musí udělat, že jiná cesta není. Náhodně sáhl po jednom malém květináči s více drobnými bílými kvítky. I kdyby tomu teď chtěl zabránit, už nemohl. Bylo to, jako by už neovládal své ruce. V poslední chvíli ho napadlo, že by to přece jen neměl riskovat, ale to už se rostliny jeho prsty dotkly. Ani nevěděl, co to je za květiny a proč si vybral zrovna je, ale jedním si byl jistý – od tohoto bodu, ať se bude dít cokoli, už nebylo návratu.

Zoira si nervózně promnula ruce a pohlédla obchodníkovi přímo do očí, když se zastavili. On se ležérně opřel o sloup, který stál kousek od trhů. Lidé kolem nich stále proudili, ale nebylo jich ani zdaleka tolik. Začínala ji opouštět odvaha, ale už nemohla couvnout. I když bylo pěkně hloupé, že za ním přišla. Akorát se jí přinejmenším vysměje. Natáhla k němu ruku s klíčkem květiny.

„Spálili jsme ji. Ale vyrostla z popela."

Obchodníkovy oči se pobaveně zablýskly. „Jistěže. Nemůžeš ji zničit."

„Co ti na tom připadá vtipného?" zavrčela i přes ten strach, který cítila.

„Že nejsi jediná, kdo se o tohle pokusil. Ale jediná, kdo za mnou přišel i potřetí."

„Nejsem jediná?" zopakovala. Nedokázala si nic spojit, její mysl byla paralyzovaná. Možná za to mohla ta únava, která se jí opět začala zmocňovat, možná ten zmatek.

„Samozřejmě, že ne. Kdybys jen věděla, kolik lidí si každý den koupí mé květiny..."

Zoira už více slyšet nechtěla. „Co po mě chceš?"

„Co po tobě chci?" nechápal.

„Já takhle nemůžu žít. Jestli mě tímhle chceš k něčemu dohnat, řekni mi to rovnou." Samotné jí to znělo uboze, ale nemohla si pomoct.

Prodavačův pohled ztvrdl. „Proto jsi přišla?"

„Udělám cokoli, jenom aby to přestalo."

Obchodník na okamžik zaváhal, ale nakonec usoudil, že nemá co ztratit. Až na jedinou věc, kterou nakonec udělá každý, se z toho nemůže dostat. „Já potřebuji, abys byla přesně tam, kde nyní jsi," pravil tichým hlasem. Zoira několikrát zamrkala, aby zahnala slzy.

„Já to nechápu."

„Přesně tak to má být," odvětil. „Jakmile jsi tu květinu poprvé vzala do rukou, není šance, že by ses z toho dostala." Zoira už nedokázala zadržet slzy. Obchodník protočil oči, ale na druhou stranu, byla jedna z těch statečnějších. Většina se rozplakala už jen proto, že ho znovu viděli.

„Co se to vlastně vůbec děje?" zeptala se ho se slzami. Netušil, jestli si myslí, že ho tím obměkčí, nebo to prostě nemůže zastavit, ale jeho vždy pláč spíše rozčiloval. Připomínal mu jeho vlastní slabost před mnoha lety.

„Ty opravdu čekáš, že ti něco řeknu?" zavrčel. Čekal, že alespoň ucouvne, ale ta dívka v sobě měla zvláštní druh síly. Druh, který si pro své účely okamžitě zamiloval. Jen stála naproti němu a zčásti zlostně, zčásti vystrašeně, na něj hleděla. I když věděl, že by se to nemělo stát, něco se v něm přece jen trochu pohnulo. Rozhodl se, že tahle dívka je pro něj vzácná. Musí si ji šetřit. Z toho důvodu si usmyslel, že s ní to bude jinak než s většinou ostatních.

Nedělal tuto výjimku poprvé, ale už se to dlouho nestalo. Dá jí alespoň malou šanci, aby vydržela co nejdéle. „Možná bychom se mohli na něčem domluvit," navrhl. Dívčin pohled se změnil v překvapený.

„A... na čem?"

„Pečuj o tu květinu, jak jen nejlépe dovedeš. Nenič ji, nic takového. A samozřejmě ji do něčeho zasaď. Jestli budeš dělat to, co ti řeknu, bude to pro tebe mnohem lepší."

„Lepší? V jakým smyslu?"

„Myslím, že to brzy sama pochopíš. A mimochodem, musím ti říct, že tvůj bratr je opravdu hloupý."

Zoira vykulila oči. Nevěděla, jak to s tím souvisí, ale vyděsilo ji to. „Hloupý? Proč?"

„Nechal se do toho vtáhnout také. A to dobrovolně a naprosto nezodpovědně." Zoiře tím moc nepomohl, jen ji znepokojil ještě více. „Tak zatím, Zoe," rozloučil se s ní téměř přátelsky. Dokonce na ni i zamával. Pak se otočil zády a prostě odešel. Zoiru od pláče zachraňovala jen jediná věc – uvědomovala si, že s ním mluvila, ale neomdlela. To považovala za hodně pozitivní. Protože věděla, že už z něj nic nedostane, zamířila domů.

Její mysl však nebyla klidná. Přehrávala si všechno, co se dozvěděla, i když toho nebylo moc. Květina nelze žádným způsobem zničit. Nebyla jediná, kdo si tu květinu koupil. Obchodník ji dostal přesně tam, kde chtěl. Uzavřela s ním nějakou dohodu, která z její strany spočívala jen v tom, že se má o květinu dobře starat. Zatím. A nakonec, Tayrigen udělal něco hloupého. Nepřipadalo jí, že to spolu souvisí, nebo že to vůbec dává nějaký smysl.

Když došla domů, Tayrigen si prohlížel nějaké staré fotky, které pořídil, když bylo ještě všechno v pořádku, dávno před koupí té květiny. Poznala ale, že se na to příliš nesoustředí. Třásly se mu ruce a jeho pohled byl nepřítomný. Nedivila se mu, vzhledem k tomu, co se kolem nich dělo, to bylo pochopitelné, ale přesto jí připadalo, že je to ještě o něco horší, než když odešla.

„Tayi?" oslovila ho a zaváhala, jak z něj dostat pravdu.

„No?" pokusil se na ni usmát.

„Na nic se neptej, ale jakou blbost jsi udělal?"

„Blbost?" naklonil hlavu na bok. Ona však přesto věděla, že se něco stalo. Znejistěl.

„Řekni mi to, prosím."

„Já ale vůbec nevím, o čem mluvíš," namítl.

„Sakra, Tayi!" vypěnila. „Nehraj to na mě! Dobře vím, že jsi něco udělal! Souvisí to s těma kytkama..." Zhluboka se nadechla, aby se ovládla.

„Já jsem alespoň nešel přímo za tím prodavačem," hlesl a položil ji ruce na ramena. „Co tě to vůbec napadlo? Mohl ti ublížit."

Vytrhla se mu. „Kdyby chtěl, udělal by to už dávno. Myslím, že mě k něčemu potřebuje, ale nevím..." Odmlčela se. „Tayi, co jsi udělal?"

„Nic, Zoe. Přísahám, že nic."

„Ráda bych ti věřila, ale ten prodavač sám mi řekl, že jsi udělal nějakou blbost."

„Tak on to ví," přemítal Tayrigen nahlas.

„Co? Co ví?!"

Její bratr polkl. „Vzal jsem jednu z těch kytek. Víš, abych mohl vyzkoušet nějaké věci, když to na mě nepůsobí."

„Proč si myslíš, že to na tebe nepůsobí?" zeptala se tiše, i když měla chuť spíše po něm křičet.

„Nezaplatil jsem za to. A ani mi to nedal přímo on. Nemůže to na mě fungovat, protože..."

„Tak v tom se pleteš. Řekl mi, že když květinu vezmeš jednou do rukou, není šance, že by ses z toho dostal."

„Ale to neznamená..."

„Já myslím, že znamená, Tayi," hlesla a znovu se jí do očí začaly tlačit slzy. „Proč jsi to udělal, sakra?!"

„Myslel jsem..."

„Tvůj problém je, že jsi nemyslel," přerušila ho. „Co za kytku jsi vůbec vzal?"

„Já nevím, co to je," přiznal. „Vzal jsem to, co mě jako první zaujalo."

Zoira nad ním zavrtěla hlavou. „A ukážeš mi to?" Tayrigen pokynul k jednomu parapetu. Zoira si květináče předtím nevšimla. Přistoupila blíže.

„Já vím, co to je," prohlásila. „To je fialka."

„Nejsou fialky náhodou fialové?" zeptal se pochybovačně.

„Některé ne," pokrčila rameny. „Tohle je rozhodně fialka, i když je bílá. Ale nevím, co to znamená."

„Xanthia by pořád měla mít tu knížku s květomluvou," navrhl.

„A tobě se za ní chce, když... však víš."

Tayrigen si smutně povzdechl. „Stejně bych měl zkontrolovat, jestli je alespoň trochu v pořádku. Půjdeš se mnou?"

Zoira však semkla rty a zavrtěla hlavou. „Nemám sílu ji vidět v tomhle stavu." Tayrigen přikývl a vydal se na cestu k jejímu domu sám.