Kapitola II.

Opravdu se na ni těšil. Dokonce ji jako při každém setkání políbil. Ale zároveň mu připadalo, že dnes je něco jinak. Vždy se hodně soustředil na to, co cítil uvnitř, takže to téměř pokaždé dokázal i pojmenovat, ale tentokrát ne. Ne, že by něco bylo vyloženě špatně, to by neřekl. Jen se to změnilo. Chtěl se tím nezabývat, ale Xanthia ho překvapila hned svou první větou.

„Tayi, vadilo by ti, kdyby se k nám dneska přidal ještě někdo čtvrtý?" Oslovený mlčel, ale ozvala se jeho sestra.

„Kdo?" vyštěkla příkrým tónem. Xanthia se musela ovládat, aby neucouvla.

„Potkala jsem jí včera před knihovnou a dlouho jsme si povídaly," vysvětlovala, ovšem ne Zoiře, ale jejímu bratrovi. „Je hrozně milá a tak. Snad se nezlobíš, že jsem ji tak trochu pozvala." Tayrigen se jen pousmál. U ní se ani nedivil, že mu to neřekla dříve. Zoira však zavrtěla hlavou.

„To si s ní rovnou můžeš jít sama."

„Ještě jsi ji ani nepoznala, nemusela bys ji odsuzovat. Chápu, mě v lásce nemáš, ale ona není já." Xanthia mluvila klidně. Ostatně, ani nebyla naštvaná, spíše ji to vždy trochu rozesmutnilo, když jí Zoira dala najevo, co si o ní myslí.

„Holky," přerušil je Tayrigen. Věděl, že by se nikdy přímo nepohádaly, ale nebylo mu příjemné, když se neshodly, protože je obě měl opravdu rád. „Chci, abyste se mnou šly obě. A když se ještě někdo přidá, osobně mi to vůbec nevadí. Za jak dlouho vlastně má dorazit?"

Xanthia se chtěla zeptat, kolik je hodin, aby mohla odpovědět, ale náhle zahlédla, jak na ně někdo mává. Rozběhla se a prudce ji sevřela do náruče. Namma se pobaveně zasmála.

„Taky tě ráda vidím," prohlásila krátkovlasá dívka.

„Jo," usmála se Xanthia. Pohlédla na trochu zaskočené sourozence. „Tohle je Namma. Nammo, tohle je Tayrigen a jeho sestra Zoira."

Tayrigen se vzpamatoval jako první a podal neznámé ruku. Zamrazilo ho v zádech, ale opět vůbec netušil, co to způsobilo. Možná začíná být jen paranoidní, i když ho nenapadalo nic, co by to mohlo způsobit. Poslední dny bylo vše nějaké podivné.

„Půjdeme?" zeptala se Xanthia s úsměvem. Všichni souhlasili. Procházeli okolo všemožných stánků a obdivovali zboží, od malovaných keramických hrníčků až třeba po zimní kabáty nebo nože. Ukázalo se, že Nammu to tady baví ještě více než Xanthiu. Se zájmem si prohlížela snad všechno, co zde prodávali, a zdálo se, že o něčem hluboce přemýšlí.

„Nam?" oslovil ji náhle Tayrigen. Trhla sebou. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat."

„To nic," odvětila trochu nepřítomně. „Potřebuješ něco?"

„Postav se k těm zapáleným dýním, prosím tě. Dostal jsem nápad. Totiž, říkala ti Xanny, že fotím?"

Krátkovlasá dívka však z nějakého důvodu zbledla. „Nezlob se, ale nemůžeš mě fotit."

Tayrigen se nervózně pousmál. „Nechtěl bych po tobě nic víc než roztáhnout ruce. Chápeš, že jsi dýně kouzlem oživila. Ale to je jedno. Nerada se fotíš?"

„Věř mi, že pravdu nechceš znát," hlesla tiše a otočila se k němu zády. Chápala, že to nemyslí zle, ale dotýkal se příliš citlivého tématu. Xanthia je pozorovala zpovzdálí, zmatená Namminým chováním stejně jako její přítel.

„Klidně se tam postavím já," navrhla.

„Já vím, ale chtěl jsem na ni mít památku. Navíc se mi zrovna na tenhle snímek prostě hodila víc."

„Promiň," zašeptala krátkovlasá dívka, stále otočená zády.

Tayrigen zavrtěl hlavou. „Kdybys mi to chtěla říct, můžeš, ale nezáleží na tom." Nemohl o tom však přestat přemýšlet. Proč tak zbledla a začala se chovat úplně jinak než předtím? Proč tvrdila, že ji nemůže zachytit? Mohla se fotografování bát, nebo za tím bylo něco úplně jiného?

Obě další dívky nad tím přemýšlely neméně. Xanthia se však po chvíli rozhodla, že nejlepším řešením bude změnit téma. Přistoupila k Nammě a usmála se na ni.

„Ty jsi na těchto trzích už letos byla?"

„Letos ne," odvětila Namma popravdě. „Mám moc práce."

„Kvůli škole?"

Druhá dívka přikývla. „Ale každopádně se mi to tu hrozně líbí. Než se... než se něco stalo, tak jsem tu chodila fakt často, tak mi to vrací pěkné vzpomínky." Xanthia se zamračila.

„A řekneš mi jednou, co se ti stalo?"

Namma se smutně pousmála. „Známe se teprve jeden den. Ale pokud se mnou budeš chtít být kamarádka i v budoucnu, jednou ti to povím určitě." O tom sice pochybovala, ale nechtěla, aby se vyptávala. Byla na sebe naštvaná. Neměla sem chodit. Bylo tu příliš mnoho příležitostí, jak prozradit své tajemství.

Xanthia o poznání veseleji přikývla a ukázala na první věc, která ji padla do oka. Byl to druhý pokus o to, jak se nezabývat tou nepořízenou fotografií. „Koukni na ty krásné dřevěné sošky!" Namma se otočila směrem, kterým druhá dívka ukazovala.

„Ach," vydechla. „Vidíš tu kočku úplně vlevo?"

„Mně se nejvíc líbí ten kůň vedle ní," odvětila. „Tayi, co myslíš?"

„Já jsem pro kočku," přidal se na Namminu stranu. Xanthia z legrace naštvaně našpulila rty. Je líp vyřezaná a taky..." Své důvody však nedopověděl. Na postoji jeho sestry se mu něco nezdálo. Hleděla na jedno místo, ale o to ani tak nešlo. Byla především hrozně strnulá.

„Ehm, Zoe?" oslovil ji opatrně. „Jsi v pořádku?" Zoira chtěla odpovědět, ale nedokázala to. Zatmělo se jí přes očima a všechny zvuky přicházely z ohromné dálky. Jazyk se jí zapletl a nohy podlomily. Pak zmizelo úplně všechno. Propadla se svému bratrovi do náruče a ten ji jen taktak zachytil. „Zoe!" vykřikl, ale k ničemu to nevedlo. Začal panikařit. „Proboha, ségro! Ona omdlela!"

„Polož ji na zem," snažila se mu pomoct Namma. „A vy," ukázala na hlouček zvědavců, kteří se mezitím shromáždili kolem. „Zpátky! Nepřibližujte se k ní na dva metry." Řekla to tak rozhodně, že ji všichni poslechli.

Xanthia by možná zasáhla také, ale všimla si, kam se Zoira předtím dívala. Nechápala, že si muže nevšimla dříve. Nepochybně to byl on, prodavač květin, i když měl jinou masku. Místo prosté bílé si nasadil barevnou s děsivým šklebem. Připadalo jí, jako by se vysmíval jim. Co tady dělal? Jak to souviselo se Zoirou, pokud vůbec?

Její pohled se střetl s Tayrigenovýma vyděšenýma očima. Pokusila se na něj povzbudivě usmát, ale on to už neviděl, protože se sklonil k Zoiře v dalším pokusu ji probudit. Rozhlédla se tedy po Nammě, ale ta nikde nebyla. Xanthie blesklo hlavou, že možná shání nějakého lékaře. Doufala, že to bude co nejdříve, protože ji také zrovna netěšilo vidět Tayrigenovu sestru takhle.

Sklonila pohled k Zoiře, která se už začínala probírat. Její bratr vydechl úlevou. „Zoe, co se stalo?" zeptal se a pomohl jí pomalu se posadit.

„Já nevím," hlesla. „Bylo to tak rychlé, jako bych ztratila všechnu energii. Bylo to tak... divné."

Xanthia si k ním přidřepla. „Podle mě bychom měli jít domů."

„Spíš do nemocnice. Snad někdo přivolá pomoc."

„Ne," zaúpěla Zoira. „Xanthia má pro jednou pravdu. Nic se neděje, koukni." Pokusila se postavit na nohy. Tayrigen ji raději přidržoval, ale i když byly její nohy nejisté, stála bez pomoci.

„Chci, aby tě alespoň zkontrolovali."

„Jsi s tím do háje," zavrčela. „Chci si akorát odpočinout, to je všechno. Stejně si něco vymyslí, třeba že málo odpočívám nebo piju a tak."

Tayrigen usoudil, že když se s ním dohaduje, zase tak špatné to nebude. „Tak dobře, půjdeme domů. Ale když ti bude špatně, musíš mi to říct. A nebudeš už dneska nic dělat." Zoira protočila oči, ale věděla, že ta starostlivost je opodstatněná.

Tayrigen si po chvíli povšiml, že ačkoli šla Xanthia s nimi, nebyla ve své kůži. Nebylo těžké to poznat. Když byla zamlklá, skoro vždy se něco dělo.

„Copak?" zeptal se prostě. Věděl, že není jedna z těch, která mu odpoví, že nic, pokud by se něco dělo.

Pousmála se. „To je v pořádku, máme teď vážnější starosti." Kývla směrem k Zoiře. „Akorát, ty jsi náhodou neviděl, kam zmizela Namma, že ne?" Tayrigen, přesně jak očekávala, zavrtěl hlavou.

„Jestli chceš znát můj názor, ta holka je fakt divná," promluvila Zoira. Xanthia si povzdechla.

„To si přece myslíš i o mně. Divní lidi by se měli hledat."

„Ale ne. Něco mi na ni prostě nesedí. Ty jsi oproti ní celkem v pohodě."

„Děkuju," usmála se, protože taková slova od ní neslyšela často. „Ale ona je fakt hrozně milá a dobře se s ní povídá. Asi sis s ní nesedla."

Zoira pevně semkla rty. „Nech to radši být."

Xanthia přikývla, protože věděla, že tato debata by stejně nikam nevedla. Raději změnila téma. „Všimli jste si někdo toho obchodníka?"

„Obchodníka?" podivil se Tayrigen. Zoira se tvářila, že také moc nechápe, o čem mluví.

„Toho, co nám prodal kytky. Byl tam zase. Asi tam bude celé tři týdny."

„Na tom přece není nic divného," odfrkla si Zoira, ale na hrudi ji začalo z nějakého neznámého důvodu svírat. „Většina tam zůstává tak dlouho."

„Já vím, spíš jsem se chtěla zeptat, jestli jste ho taky viděli. Já jsem ho zahlídla chvíli před tím, než... než se ti udělalo špatně." Podívala se na Zoiru.

„Neviděli," odsekla druhá dívka stručně.

„V pohodě, ptala jsem se akorát proto, že mě překvapilo, že měl zase masku. Ale jinou."

„A byl to vážně on?" zapochybovala Zoira.

„Nemyslím si, že se dá s někým splést. Vyzařuje podivnou energii. Zajímalo by mě, proč ty masky mění," vložil se do toho Tayrigen.

„Asi aby se neokoukal," navrhla jeho sestra.

„Možná," odvětil Tayrigen. „Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že se něco stalo, od té doby, co jsme si ty kytky koupili."

„A jéje, tebe to ještě nepřešlo, povzdechla si Zoira. Xanthia krátce zaváhala, ale nakonec přiznala pravdu.

„Já mám spíš takový pocit přímo z té kytky." Zoira protočila oči, ale Xanthia byla ráda, že to může říct, aniž by si o ní alespoň Tayrigen myslel, že se zbláznila. „Vždycky, když se k ní přiblížím, se cítím strašně dobře, ale zároveň vím, že to tak nemá být."

„Prostě si to oba namlouváte. Jo, je to asi nějaký magor, ten prodavač, ale to neznamená, že je něco divného i na těch kytkách a vůbec, že by se od tý doby něco změnilo," prohlásila Zoira.

„To je možná pravda," odvětil k jejímu úžasu bratr. „Ale je zajímavé, co všechno si člověk dokáže vsugerovat." Xanthia neměla pocit, že by šlo o nějakou sugesci, ale o tom už raději pomlčela.

„Ty, Zoiro," oslovila plavovlásku. „Nezlob se, ale napadá tě, proč ti bylo tak špatně? Já jenom, že nechci, aby se to opakovalo."

„Nevím," odvětila a vrhla po ní vražedný pohled. Z její strany to nemohl být obyčejný strach o její zdraví, ne snad? „A už o tom nemluv. Ani ty, Tayi." Nechtěla to rozebírat, především proto, že by nikam nedošli. Skutečně ji nic nenapadalo.

Konečně došli až k domu sourozenců. Zoira měla nutkání něco hned na něčem pracovat, protože toho byla spousta a ona byla vždy neklidná. Věděla však, že to by se setkalo s velkým protestem, takže se jen posadilo na lavičku na zahradě. Pohled jí téměř okamžitě padl na krásný květ karafiátu. Možná byl až příliš krásný. A nejpodivuhodnější bylo, že stále nejevil stopy vadnutí.

Když si uvědomila, nad čím uvažuje, potřásla hlavou. Ti dva měli talent svými řečmi člověka znepokojit tak moc, že pak začal přemýšlet nad stejnými věcmi jako oni. Ještě si bude myslet, že je to pravda, že je na té květině i na obchodníkovi skutečně něco zvláštního.

„Páni, Zoe, jak to děláš, že neuschla? Mně vždycky zvadne už po pár dnech a ty ji máš jak dlouho? Týden?" nevědomky přilila olej do ohně pochybností Xanthia. 

„No jo, to jsem si taky říkal," přidal se Tayrigen.

To už bylo na jeho sestru příliš. Vstala a nedbajíc na to, že se jí točí hlava, rychlými kroky přešla k parapetu. Vytáhla tu zatracenou květinu z vody, zlomila ji v polovině a vyhodila do popelnice. Napůl kvůli těm řečem, že se děje něco podivného, čekala, že se zablýskne nebo něco takového, ale necítila vůbec žádnou změnu. Ušklíbla se. Jistěže ne. Akorát přišla o krásný karafiát. Na druhou stranu, alespoň s tím Tayrigen a Xanthia konečně dají pokoj.

Neměla náladu s nimi dále mluvit, takže vběhla do domu a zabouchla za sebou dveře, aby to dala dostatečně najevo. Zbylá dvojice u lavičky na sebe udiveně pohlédla.

„Co jsem řekla špatného?" zeptala se dívka.

„Nic, asi nic. Víš přece, jak je náladová. Za chvíli to zase bude v pohodě," odpověděl Tayrigen, ale chování jeho sestry ho znepokojovalo. Ano, její nálady se měnily jako počasí, ale v takové intenzitě na to nebyl zvyklý ani on. „Počkáš tady? Chci se jenom kouknout, jestli třeba znovu neomdlela nebo tak."

Xanthia souhlasila. Věděla, že před ní by Zoira nic neřekla. Tayrigen proto vešel do domu sám. Ani ji nemusel hledat, seděla hned v předsíni, zhroucená na židli.

„Zoe?" oslovil ji s velkou dávkou opatrnosti.

„Jdi pryč, Tayi," odvětila. V jejím hlase však bylo něco nezvyklého.

„Ty pláčeš?"

„Jdi pryč!" zopakovala o poznání hysteričtěji. On to však ignoroval. Obešel ji a sedl si na židli naproti. Překryla svou tvář vlasy, čímž akorát ukázala, že se nepletl.

„Tak co se stalo, Zoe?"

„Nerozumím tomu. Nerozumím ničemu," drmolila tak rychle, že jí téměř nerozuměl. „Co se to tady sakra děje?! Proč je všechno tak... tak jiné?!" Nevěděl, co přesně tím myslí, ale takhle se naposledy chovala, když ještě bydleli u své matky. Tayrigena to děsilo.