Kapitola XIX.

Zoira stála u svého stánku a rozvíjela svou myšlenku, jak by to celé mohlo skončit tak, aby z toho každý co nejvíce získal a nejméně trpěl. To, že si Xanthia a Tayrigen uvědomili, že hroucením se ničeho nedosáhnou, byl obrovský krok vpřed, ale nechtěla ublížit ani Reixelovi. Jen si to ještě jednou celé probrala v hlavě a došla k zajímavému výsledku, který mu chtěla prezentovat. Proto, když zrovna kolem nebyli žádní zákazníci, v mysli ho k sobě přivolala. V mezičase také napsala lístek s informací, že se ke stánku brzy vrátí. Ani kdyby někdo chtěl něco ukrást, nebylo co. Zoira se nad tím pousmála. Kdyby jí někdo ještě před koupí květiny řekl, že někdo může založit stánek, aniž by chtěl něco prodávat a ještě k tomu nelegálně, opovrhovala by jím.

Jakmile zašla za roh, Prodavač se zjevil. Už ji to ani neděsilo, když tam jednu vteřinu nebyl a další ano. Jeho oči se z nějakého důvodu usmívaly. Smál se snad jí? Nebo se stalo něco vážně dobrého? Ne, tomu druhému nevěřila. Nejistě se pousmála také a jeho oči se rozzářily ještě více.

„Víš, že jsem tě ještě nikdy neviděla se usmívat? Myslím doopravdy?"

Jiskry v očích trochu vyhasly, ale ne úplně. „Nejspíš víš, že jsem k tomu neměl mnoho důvodů, Zoe. Ale jestli tě zajímá důvod mé radosti, tak je to proto, že jsi konečně uznala, že tě mám rád."

Zoira o krok ucouvla. „Cože?"

„Víš, když žiješ tři sta let tak, že cítíš nenávist tolika lidí, kteří si koupili mé květiny, podepíše se to na tobě. Začneš stejně tak nenávidět ty lidi. I tebe jsem nenáviděl, když to všechno začalo."

Zoira ohromeně přikývla. Takto nad tím nepřemýšlela. „Vždycky jsem si lámala hlavu, proč přemýšlíš tak sobecky. Myslím tak, že když je zachráníš, přinese ti to nižší trest, ale nezajímal ses o jejich utrpení. A o tom jsem teď s tebou vlastně chtěla mluvit. Došlo mi, že dokud nad tím budeš přemýšlet takhle sobecky, trest to nesníží. Hlavně když ty lidi vlastně přesvědčuju já, ne ty."

Reixel se zamyslel. „A víš, že máš pravdu? Jen to zkrátka... nejde. Nejde přemýšlet jinak."

Zoira mu položila ruku na rameno. „Vím, že sis prošel zlými věcmi. Ale zkusil bys to alespoň? Podle mě to jde, jenom je to hrozně těžké. Ale budu stát při tobě."

„Ten rituál by byl jednodušší."

„Já vím. Ale neudělám to. A ty sám taky ne, to vím moc dobře. A teď už to neudělá ani Namma a Xanthia." Odmlčela se. „Vím, že i tak budeš hodně trpět. Ale možná, možná to utrpení jednou skončí a ty se znovu narodíš a budeš moct vést mnohem lepší život."

„Zoe," hlesl a chytil její dlaně do svých. Dívka chtěla ucouvnout, ale neudělala to. Bála se toho, ale zároveň ji uklidňovalo, když ji takhle držel. „Mám opravdu strach."

„Já vím. Ale stejně, i když přestaneš prodávat ty kytky, tak neumřeš hned, ne?"

„Ne, to ne. Ale budu neskutečně slábnout a bude to moc nepříjemné."

„Možná si tak odbudeš část toho trestu. Teda, nevím, jak to v posmrtném životě chodí, ale..."

„Možná," přerušil ji. „Možná máš pravdu. Možná to bude část trestu." Zadíval se do jejích očí. „Zoe, já si to ještě musím nechat projít hlavou, ale kdybych na to přistoupil, mohl bych tě o něco požádat?"

„Jasně," pokrčila rameny.

Nejistě přešlápl z nohy na nohu. Zoira na něj s údivem hleděla. V tom gestu bylo něco tak nádherně lidského. „Byla bys při tom se mnou?"

„J-jak to myslíš?" zakoktala. Dočista ji tím zaskočil.

„Vím, že chci toho po tom všem, co jsi prožila, příliš, ale myslím si, že to zvládnu jedině tehdy, když se budu mít o koho v těch nejtěžších chvílích opřít."

Zoira zaváhala. Netušila, jak moc na tom bude špatně, ale představovala si to podobně, jako když oni byli pod vlivem květin, jen se to bude stále zhoršovat. Ale když už toho na ni bude příliš, může odejít. Věděla, že Reixel tuší, že ji nemůže prosit, aby zůstala i tak. Proto přikývla. „Dokud to půjde, tak budu při tobě."

Prodavač zůstal dost překvapeně stát a hleděl na ni. Jako by čekal, že ho odmítne. A poté se stalo něco, co Zoira vůbec nečekala. V koutku oka se mu zatřpytila slza. A další. Všechny hned vklouzly pod masku, ale byly tam. Snažil se od dívky odvrátit, ale ona jemně zavrtěla hlavou. Natáhla ruce k jeho tváři a opatrně mu sundala květovanou masku.

„Už se nemusíš skrývat. Ne přede mnou," zašeptala a znovu natáhla ruce k jeho tváři. Poté si to však rozmyslela. Nevěděla, jestli by to bylo to, co skutečně chce udělat. Místo toho zapátrala v kapse a podala mu kapesník. Druhou rukou stále držela masku. Další slza chvíli kopírovala jizvu a poté sklouzla k ústům.

„Neplakal jsem tak dlouho, že jsem málem zapomněl, že jsou slzy slané," zasmál se nejistě. Cítil se bez masku a plačící jako nahý, ale zároveň se mu nesmírně ulevilo.

„Bude to v pořádku," zašeptala Zoira. „Bude to těžké, ale zvládneš to. Zvládneme to."

„Kéž by ve všech mých životech existoval tak úžasný člověk jako ty."

Zoira zavrtěla hlavou. „Nemusíš mi lichotit, ať tím sleduješ cokoli. Jestli je tohle všechno jenom nějaká hra, tak už mě stejně ovládáš."

„Myslím to vážně. Stejně jako jsem myslel, že tě mám rád."

Zoira přikývla. Nebyla o nic méně překvapená, ale začínala opravdu věřit tomu, že je to tak, jak říkal. Znovu natáhla ruku k jeho tváři. Cukl, ale nechal ji. Dotkla se jeho jizvy.

„Bolí to někdy?"

„Občas v tom tepe. A tuším, že už ses na to někdy ptala," pokrčil rameny. „Proč tě to zajímá?"

Usmála se. „Pro nic. Ale líbí se mi, jak tě to znepokojuje." Usmál se a sundal její dlaň. Nicméně ji nepustil.

„Kdybychom se potkali v jiném čase, asi bych ti řekl, že jsem se zamiloval." Řekl to jen tak mimochodem, ale Zoira okamžitě sklopila zrak.

„Přestaň," sykla.

„Zase mi nevěříš?"

„Věřím, ale..." Odvrátila se. „Tohle nejde."

„Proto jsem říkal, že bych ti to pověděl, kdybychom se potkali v jiném čase. Nemůžeš se zamilovat do někoho, s kým to nemá budoucnost. Respektive, můžeš, ale není to správné."

Zoira se zhluboka nadechla. „Budeme předstírat, že se ten rozhovor neodehrál, dobře? Nemůžeme si to tímhle komplikovat. A nikdo by to stejně nepochopil, už jenom proto, že jsi prodával ty kytky a zničil životy tolika lidem a... a tak."

„Respektuji tvé rozhodnutí. Ale moc rád bych se s tebou přátelil."

Zoira se usmála. „Jsem pro. Půjdeš teď se mnou?"

Reixel povytáhl obočí. „Kam, Zoe?"

„Domů."

Zasmál se. „To nejde. Tvůj bratr ani Xanthia mne rozhodně nebudou respektovat."

„Budou. Nechci tady být pro tebe tajně. Masek a her už bylo dost." Reixel nechápal, jak ho k tomu přiměla, ale nakonec přece jen šel. Možná že už těch přetvářek měl plné zuby také.

Tayrigen zrovna fotil svou dívku mezi téměř opadanými stromy. Když viděli, s kým se Zoira vrací, oba na ni nechápavě hleděli. Dívce začalo docházet, že to možná nebyl až tak dobrý nápad, ale už se to nedalo vzít zpět. Zhluboka se nadechla a došla k nim. Byla ráda, že nic neříkali a ona tak mohla začít vysvětlovat.

„Reixel říkal, že s těma kytkami přestane. A že po zbytek tohohle života nechce nic, jenom moje přátelství."

Jejich výrazy se změnily v ještě překvapenější, pokud to vůbec šlo. Všichni čtyři hodnou chvíli mlčeli a hleděli na sebe. Jako první se z šoku vzpamatovala Xanthia. „Takže... je po všem?"

Zoira se pousmála. „Ještě ne úplně. Pořád chci přesvědčovat lidi, aby s mocí květin bojovali, aby to šlo celé rychleji. Ale celkově... jo. Je po všem." Tayrigen však zavrtěl hlavou.

„To... ale nejde," dostal ze sebe.

„Vím, že je těžké tomu uvěřit," odvětila jeho sestra.

„Nevěřím tomu. On celou dobu lhal a teď mu máme věřit, že toho všeho nechal?" Vražedným pohledem probodl Reixela.

„Já mu věřím," odpověděla.

„Vím, že jsem vám všem ublížil," vložil se do toho Reixel. Jeho rysy byly tvrdé, ale Zoira si stále pamatovala na jeho slzy. Slzy úlevy z toho, že ho konečně někdo pochopil, že ho konečně někdo bere jako člověka. „A vím, proč jsem to udělal, tudíž se nebudu omlouvat. Nejspíš by to bylo i zbytečné. Je jen na tobě, jestli mě někdy budeš akceptovat, nicméně musíš akceptovat rozhodnutí své sestry." Přesměroval pohled na Xanthii. „A ty se mne neboj. Nemám již důvod ti ublížit."

„Já se nebojím," zavrčela. Pousmál se.

„Cítím vaše emoce. Ale není na tom nic špatného, jen k tomu již nemáš důvod, Xanthio." Odmlčel se. „Jsem rád, že jste to všechno dokázali."

„Co teď s tebou vlastně bude, když... když umřeš?" zajímal se Tayrigen. Ta otázka všechny překvapila, ale možná jen nechtěl propásnout příležitost promluvit si s tím, který znal i jiný svět. Reixel se posadil na lavičku.

„To netuším. Je možné, že to všechno bylo k ničemu a stejně mě zničí. Nebo navždy uvíznu v něčem, čemu vy říkáte peklo. Nicméně možná, možná budu mít šanci na jiný, lepší život. Je těžké odhadnout, co se bude dít, když někdo udělal příliš mnoho chyb, ale není tak zlý, aby je opakoval znovu."

Tayrigen přikývl. Už chápal, proč mu Zoira věřila. Když si odmyslel všechno to s těmi květinami, přišlo mu, že Reixel není vůbec špatný. Neměl však čas se nad tím zamyslet, z domu se vynořil člověk, na kterého po Prodavačově příchodu málem zapomněl.

„Tayi, díky, že jsem se mohla podívat do těch tvých knih, vybrala jsem si..." Nammin zrak však náhle padl na Reixela. „T-ty...?"

Prodavač se pousmál. „Rozhodl jsem se. Nechám těch květin a prostě... zemřu. Budu nést následky."

Nama překvapeně zamrkala. „Říkal jsi, že taková možnost pro tebe prostě není."

„Měl jsem strach. A stále ho mám. Ale je to jediné správné rozhodnutí. A co se týče tebe, Nam, je spousta duchů, které můžeš následovat a kteří ti jistě pomohou lépe než já."

Krátkovlasá dívka zmateně přikývla, ale stále úplně nechápala, co se to vlastně děje. Věděla jen, že tento konec ani trochu nečekala. Byla tolik připravená provést onen rituál a jinou možnost už si ani nepřipouštěla.

„A co se týče té masky, kterou jsi mi vzala," pokračoval. „Nech si ji. Já jsem s jejich nošením skončil. Příliš by mi to připomínalo tento život." Namma znovu jen přikývla. A Prodavač náhle udělal něco, co nikdo nečekal. Přistoupil k ní a pevně ji objal. „Děkuji, že jsi tady pro mě byla, i když jen chvíli a pro své důvody."

„Byla jsem tady pro tebe ráda," zašeptala. „Fakt jsem ti nakonec chtěla pomoct, jen jsem nevěděla, jak na to." Reixel mlčel. Nechtěl jí vyčítat, čeho všeho se mu od ní neodstávalo, co potřeboval. Věděl, že se snažila a že ji jen nenapadl ten správný způsob.

Nakonec si všichni sedli navzdory zimě ven na lavičky a povídali si o obyčejných věcech jako staří známí. Bylo to zvláštní a všichni měli na paměti ty situace, které se mezi nimi odehráli, všichni měli na paměti, že jejich vztahy byly všechno, jen ne jednoduché, ale přesto to bylo svým zvláštním způsobem příjemné a osvobozující, po tom všem. Květy jejich životů možná jednou uvadnou, ale na jaře se zrodí znovu, krásnější a zdravější než kdy předtím.

Právě jste dočetli poslední kapitolu. Samozřejmě bude Doslov a otázky, ale tohle je vážně oficiální konec. Jak se vám příběh líbil?