Kapitola VII.

Tayrigen došel až k domu své dívky. Vždy ji navštěvoval rád, ale dnes měl pocit, že bude zvracet. Hrozně se bál, v jakém stavu ji najde. Přesto se však zhluboka nadechl a zaklepal. Přesně jak čekal, neotevřela mu. Naštěstí mu kdysi věnovala jeden klíč, který si pro jistotu vzal s sebou. Zasunul ho do zámku a otočil.

Dveře naštěstí nebyly zajištěné i jinak. Vešel dovnitř a zavolal Xanthiino jméno. Když nikdo neodpověděl, napadlo ho, že není doma, ale to by za sebou zamkla. Kéž by byla venku. Znamenalo by to, že je alespoň trochu v pořádku. Tayrigen si povzdechl a procházel místnost po místnosti. Zapracoval však zákon schválnosti a jemu zbývala už jen ta poslední, o které si myslel, že tam Xanthia být nemůže. Koupelna.

„Xanny," hlesl. Odpověď se neozvala, jen nějaký podivný zvuk. Mohl to být přidušený vzlyk, ale nebyl si jistý. Čím si ale byl jistý, tak tím, že je uvnitř. Skrz prostor pod dveřmi viděl její nohy. „Já vím, že jsi tam," dodal. Ona stále mlčela. Zalomcoval klikou, ale přesně jak očekával, nebylo odemčeno. Nikdy se takhle nechovala a Tayrigen to ani neměl rád. Snažil se ale být vstřícný a trpělivý. „Nepřišel jsem s tebou řešit cokoli s tou kytkou."

„Tayi," ozvalo se. Přitiskl se na dveře. „Měl bys odejít." Její hlas byl unavený a smutný.

„Neboj se, nebudu tady dlouho. Prosím, vylez ven, ty dveře mezi náma jsou příšerné."

„Hodně jsem o tobě přemýšlela," pronesla. „Víš... mezi náma by mělo být víc než dveře."

„Teď tě nechápu," odvětil. Hlas se mu trochu třásl.

„Už nikdy se neuvidíme," vzlykla.

„Co blbneš?" zasmál se Tayrigen, ale uvnitř začínal panikařit. „Vždyť já tě miluju a nevím o tom, že bys ty nemilovala mě."

„A o to právě jde. Ty to nechápeš, že láska je to, co to všechno ještě zhoršuje?"

„Počkej," snažil se v tom zorientovat. „Mluvíš teď o tý kytce, že jo?"

„Jo," odvětila téměř neslyšně. „Všechno je zničené."

„Xanny," povzdechl si. „Otevři ty dveře. Potřebuju tě vidět." Nečekal, že to k něčemu povede, ale opravdu se ozvalo šramocení v zámku a Xanthia poté vylezla. Na sobě měla, jak si nemohl nevšimnout, stále stejné oblečení, jako když ji viděl naposledy, ale nepoukazoval na to. Nepoukazoval ani na její napuchlou tvář a zarudlé oči. Jen otevřel náruč. Ona však zavrtěla hlavou.

„Neměli bychom..." hlesla a opřela se zády o dveře. „Tayi, je mi to všechno strašně moc líto."

„A co se vlastně přesně děje?" zeptal se a zatím si od ní držel odstup.

„Prostě... celé ty dny od toho, kdy se to stalo poprvé, se cítím šíleně unavená. Dokonce... dokonce jsem i několikrát omdlela, jinak ležím v posteli a tak."

„Jako Zoira."

„Jako Zoira," přikývla. „Ale u ní se to z nějakého důvodu pak zlepšilo. U mě ne. Začala jsem přemýšlet, čím by to mohlo být a pak mi to došlo. Zoira se změnila. Prostě, taky ti připadá, že už není tak... tak všema neopovrhuje a je o něco otevřenější?"

„Podle mě je to jenom tím, že mě musela požádat o pomoc a že teď máme všichni tři společný problém."

„Jo, ale i tak. Zlepšilo se to, když přestala cítit to, co ta květina znamenala. Proto si myslím, že už bychom se neměli nikdy vidět."

„To je nesmysl," zasmál se, i když dost nuceně. „Když už, myslím si, že je to naopak. Že ty kytky zesilují ty vlastnosti."

„Fakt? A proč to teda nefungovalo u Zoiry a nefunguje to ani u mě?"

„Já... moc jsem nad tím ještě nepřemýšlel," přiznal.

„Já jsem nad tím přemýšlela hodně." Odmlčela se, a i když věděla, že to tím ještě zhorší, pohladila ho po paži. „Kdybych si tím nebyla jistá, neříkala bych ti to. Prostě, Tayi, chápeš, že když jsi přišel, zase to přišlo? Zase jsem měla nutkání tu kytku chránit, za každou cenu ji před tebou schovat..."

„To nemá smysl. Když ji zničím, stejně se znovu objeví. Stalo se to Zoiře."

„Ji nejde zničit?" zeptala se a v očích se jí něco zablýsklo. Vypadalo to trochu jako naděje, ale Tayrigen tomu nechtěl věřit.

„Možná jo, ale ještě nevím jak."

„Aha," odvětila a chvíli se ztratila ve svých myšlenkách. „Prostě, i kdyby tady nebylo to, že naše láska ten vliv asi ještě zesiluje, strašně se bojím, že se tímhle mezi náma všechno zničí."

„A to tady budeš sama? Nemůžeš to všechno zvládnout bez pomoci."

„Mám Nammu," hlesla tiše.

„Aha, takže Namma, kterou znáš... jak dlouho? Dva týdny? Nammě neřekneš, ať tě nechá být, ale mně jo?" Nechtěl se naštvat, ale nemohl si pomoct. Xanthii vyhrkly slzy.

„Já... nejde o to, že bych ji měla raději. Tayi, miluju tě. Ale já se prostě potřebuju dozvědět... mám pocit, že ona prostě ví víc než já o všem, co se tady děje. A taky u ní z nějakého důvodu nemám ten reflex, abych kytku chránila. Možná proto, že ona o tom neví, netuším."

„Tak teď si protiřečíš. Ví víc, ale neví o tom s kytkou?"

„Já fakt nevím, Tayi," zašeptala a chytila se za hlavu.

„To nic," odvětil a objal ji.

„To neříkej," zaúpěla. „Všechno je v háji! V háji!"

Tayrigen se zhluboka nadechl. Upřímně pochyboval o tom, že na to má, ale přesto slyšel sám sebe říkat slib: „V téhle chvíli tě neopustím. Víš, že to bude pro oba těžké, ale nějak to zvládneme."

Xanthia se však ještě více rozplakala. „Nedělej to ještě těžší. Budeš mi už tak strašně chybět."

Tayrigena vyděsilo, že jejich odloučení bere jako samozřejmost, ale snažil se neplakat také. „To nemůžeš myslet vážně. Nemůžu bez tebe žít."

„Já taky ne, ale je to jediná možnost, jak tohle všechno dokázat zastavit. Já přísahám, že jestli je nějaká možnost a mně se to povede, vrátíme se k sobě. Ty mi tohle prostě vůbec neulehčuješ."

„A proč máš pocit, že to zabere?" zeptal se a snažil se nevnímat hořkou pachuť v ústech.

„Protože to je jediné řešení, co dává smysl," vzlykla a odtáhla se od něj. Pak to ale nevydržela a věnovala mu jeden malý polibek. „Nezlob se. Tayi, prosím, nezlob se." Neodpověděl. Nechtěl říct, že už dávno naštvaný je.

„Asi... asi si to budu muset nechat projít hlavou," pravil, protože vůbec nevěděl, co si o tom myslet.

Xanthia přikývla. „Snad pak pochopíš, že já jsem musela." Tayrigen to sice myslel jinak, ale nic neřekl. Rozhodl se ale, že až bude umět všechny své rozhádané myšlenky zformulovat, zavolá ji. A jestli mu to nezvedne, tak za ní půjde. Zvedl se, ale pak si uvědomil, proč tady vlastně přišel. Za normálních okolností by to nechal být, ale měl záminku, jak ji znovu vidět.

„Xanny?" oslovil ji opatrně.

„Měl bys radši jít, než to celé ještě zhoršíš," pravila a odvrátila od něj tvář.

„Já jenom, nepůjčila bys mi tu knížku o kytkách? Totiž..."

„Mně už stejně k ničemu není," odvětila, a aniž by se na něj podívala, zvedla se a zašla do vedlejší místnosti pro onu encyklopedii. Když jí podhled padl i na zápisník, na okamžik zaváhala, ale pak vzala i ten. Jak řekla Tayrigenovi, jí to k ničemu nebude. Obojí mu podala. Jestli Tayrigenovi přišlo zvláštní, že mu věnovala i zápisník, nedal to na sobě znát. Ještě jednou ji políbil. Bylo pro ní těžké se k němu nepřidat, ale věděla, že ho musí odstrčit, tak to také udělala.

„Sbohem," hlesla.

„Tak zatím," použil jiný pozdrav, který napovídal, jak to vidí on. On si myslel, že se ještě uvidí. Ona věděla, že už nikdy ne. Vzal encyklopedii, a protože už neměl sílu promluvit se svou dívkou jediné slovo, odešel s hlavou plnou zmatku a otázek. Aby na ně nemusel myslet, otevřel už za chůze knihu a začal hledat cokoli o bílých fialkách.

Samozřejmě se to neobešlo bez toho, aby vrazil do nějakého pána a málem i do sloupu. Bylo mu to ale docela jedno. Když nakonec našel to, co hledal, rozbušilo se mu srdce. Napsaná slova se mu hluboko vryla do paměti. Když někoho obdarujete fialou, vyjadřujete mu lásku. Modrou ho prosíte, aby vaši lásku vyslyšel. Žlutá značí slib věrnosti. Ovšem pozor, když někomu dáte bílou, ptáte se, kam prchlo vaše štěstí. Tayrigen, přestože to neměl v povaze, vztekle nakopl kamínek, který mu ležel v cestě. Pár lidí se za ním s údivem otočilo, ale ani to ho nezajímalo.

Mohl si vzít jakoukoli květinu. Dokonce i jakoukoli jinou fialku. Ale on si vybere zrovna tu, která znamená prchající štěstí. To nevěstilo nic dobrého. Pak si ale uvědomil, že Zoiřina květina byla snad ještě horší a nakonec je na tom lépe než Xanthia. Pokud by jeho dívka měla pravdu a květiny by opravdu přestaly fungovat, až člověk přestane cítit to, co cítil, když je kupoval, možná byly ty, které znamenaly něco špatného, lepší.

Jenže pokud by byla její teorie pravdivá, jak by toho on mohl využít? Ano, štěstí se sice začalo ztrácet, ale to se dělo od té doby, kdy začalo to s květinami. Hroutili se lidé, na kterých mu nejvíce záleželo a celkově šlo všechno z kopce. Jenže jak to mohl zastavit, když nemohl zastavit to s květinami? Když ho ale štěstěna opouštěla, může se mu to vůbec povést? Náhle to pochopil. Dostal se do bludného kruhu. Bez štěstí to nemohl dokázat, ale bez toho, aby to dokázal, se štěstí nevrátí. Teď už slzy nedokázal zastavit. Všechno bylo ztracené.

Mimoděk pohlédl na jasně modrou oblohu. Chvíli mu připadalo, jako by se mu slunce vysmívalo, ale pak si uvědomil, že možná přece jen značí naději. Sobě ani Xanthii v tuto chvíli pomoct nedokázal, ale u jeho sestry ještě nějaká šance byla. Když přišel domů, beze slova ji objal, bez ohledu na to, jak moc bude protestovat. Ona ho však k jeho úžasu objala také.

„Tayi, co se stalo?" zeptala se ho tak starostlivě, jak to u ní ještě nikdy neslyšel.

„Já... ona se se mnou rozešla," odpověděl a rychle zamrkal, aby zahnal další slzy. Zoira se od něj trochu odtáhla.

„A... v jakém stavu byla?"

„Dost v pohodě na to, aby věděla, co říká," odpověděl a pokusil se jí Xanthiino stanovisko vysvětlit. Když skončil, Zoira si skousla spodní ret.

„Hele, říkám ti to nerada, ale ona má pravdu."

„To si vážně myslíš?" hlesl zničeně. To bylo to poslední, co si přál slyšet.

„Jo. Promiň, Tayi, ale možná... možná by to mohla být cesta, jak se z toho ona dokáže dostat."

„Já bez ní nemůžu žít," zavrtěl zoufale hlavou. Zoira ho znovu objala. Chápala, že tohle je nejhorší věc, která se mu mohla stát, navíc právě v tomto období. „A navíc... navíc pro mě už není naděje."

„Jak to myslíš?" zajímala se.

„Ta kytka, bílá fialka, znamená něco jako smutek za prchajícím štěstím."

„To je... to je blbý, ale tak, ta moje taky znamená něco dost špatného."

„Já vím, jenže bez štěstí se z tohohle nemůžu dostat. A štěstí nezískám, když se z toho nedostanu."

Zoira si musela připustit, že na tom něco je. Neuměla si v žádném případě představit, že svého bratra ztratí nebo že se začne chovat jako Xanthia. Někde v hloubi duše začala panikařit, ale nechtěla, aby si toho všiml. Proto si odkašlala a pohlédla na knihu. V tom okamžiku si všimla i zápisníku.

„Co to je?" zeptala se a dotkla se ho.

„Já nevím, dala mi to taky Xanthia," pokrčil rameny. Zdálo se, že je mu to v té chvíli i víceméně jedno, ale ona ho od něj opatrně převzala.

„Můžu se podívat?" Téměř neznatelně přikývl. Zoira se posadila na lavičku a začala listovat. Tayrigen se posadil vedle ní, ale do zápisníku se ani nepodíval.

„Ona si tu zaznamenala všechno," vydechla po chvíli jeho sestra.

„Všechno?" opakoval trochu nepřítomně.

„Jo. Od toho, co která kytka znamená, přes různé její teorie až po to, co třeba ví jistě a tak."

„Jak poznáš, co je teorie a co ví jistě?" zajímal se.

„Označila si to různýma barvama. Co je zelené, to je asi teorie, růžovou je to, co ví jistě. Vím to, protože růžovou tu třeba je to, že můj stav způsobují ty kytky a tak. Ale píše... hele, to je fakt zajímavé."

„Co píše?" zeptal se, tentokrát už s vážným zájmem.

„Třeba že... že Namma o kytkách něco ví, to má zelenorůžově, takže si tím asi je skoro jistá, nebo že..." Vzhlédla. „Že je Namma nějaký duch." Pochybovačně pozvedla obočí.

„To je dost divná teorie," zamračil se.

„Jo, ale má to zeleně. Psala si tu i důkazy. Je tu to o tom, že se nechtěla fotit, že občas dost divně mizí, že se prostě chová šíleně..."

„Jo, ale neprochází věcma, není průhledná a vidíme ji všichni a... a prostě tak."

Zoira pokrčila rameny. „Je to její teorie, ne moje."

„Jasně, ale..." Potřásl hlavou. „Co tam třeba píše ještě?"

„Počkej, nejlepší bude, když si to přečteme postupně."

„Tak jo," souhlasil a udělal tu chybu, že se podíval na popsanou stránku. Bylo to její písmo. Její. Xanthiino. Ona se s ním rozešla. Ona už ho nechce vidět. Ona to myslí vážně. Věděl, že by to neměl brát jako normální rozchod, že se mezi nimi vlastně nic nepokazilo, ale nedokázal to. Tolik toužil po tom, aby tu teď seděla s nimi a zahrnovala je ještě větší spoustou domněnek 

Zároveň mu i přes ten nesmírný smutek došla jedna věc. Jestli někdo mohl přijít na to, co se tady děje, byla to právě Xanthia. Jako jediná z nich dokázala pořádně dedukovat a spojovat si důkazy. Jako jediná si o tom vedla nějaké zápisky. Jako jediná dokázala brát v potaz i ty nejšílenější teorie, třeba vůbec jako první doopravdy uvěřila tomu s květinami a teď přišla s tím, že Namma je duch, i když to druhé možná nebyla pravda. Potřeboval ji nejen jako její přítel, ale i k tomu, aby odhalil pravdu. Ale potřeboval ji psychicky v pořádku, což rozhodně nebyla. Schoval si tvář do dlaní. Mělo tohle vůbec nějaké řešení, nebo to byl další bludný kruh?