Kapitola V.

Tayrigen už poněkolikáté pohlédl na svou sestru, aby si ověřil, jestli je v pořádku. Byl by nejraději, kdyby ještě pár dní jen odpočívala a už vůbec nechtěl, aby se případně znovu zhroutila před tolika lidmi, ale ona na téhle procházce trvala. Věděl, že by šla i sama nebo s nějakými svými kamarády, ale to nechtěl riskovat. On byl jediný, kdo věděl, co jí je, kdyby se to náhodou stalo. Doufal jen, že chození není tak náročná činnost, aby k tomu došlo.

„Tayi," protočila oči, když si všimla, že zase kontroluje její stav. „Jsem v pohodě, věř mi."

„Nelíbí se mi, jak jsi bledá," odvětil.

„Musíme se o tom teď bavit? Užívej si trhy, ne?"

„Tak dobře," povzdechl si. „Ale kdyby něco..."

„Jo, okamžitě ti to řeknu. Opakuješ mi to pořád dokola."

„Já chci akorát mít jistotu," bránil se. Zoira už mu neodpověděla. Pravda byla, že i když se cítila mnohem lépe než před několika dny, stále to nebylo ono. Nebylo to jako před tím vším. Snad ale časem bude. Pokud za to mohla ta květina, musí to brzy odeznít. Každou chvíli v to doufala.

„A taky se bojím o Xanny," vytrhl ji Tayrigen z myšlenek.

„Ty se bojíš o každýho," odvětila.

„No, to, co každopádně říkala na zahradě, nebylo moc normální. Myslíš, že ji ta kytka nějak ovládá nebo něco?"

„Můžeme alespoň na chvilku přestat mluvit o těch zatracených kytkách, Tayi?"

„Přestanu o nich mluvit, až to celé vyřešíme."

„Spálíme i tu její kytku a všechno bude v pohodě, ne?" odvětila.

„Jen jestli nás nechá to udělat. A kromě toho, něco mi říká, že tím to neskončí."

„Prosím tě, proč by to tím nemělo skončit?" Tayrigen však neodpověděl, jen ukázal před sebe. Když tam jeho sestra pohlédla, všechny útroby se jí sevřely. Byl tam on, ten prodavač, který to všechno začal. Jeho maska dnes byla veselá, tvořilo ji několik barevných pruhů, které přerušovaly jen rudě namalované rty. Zoira zatahala svého bratra za ruku.

„Pojď pryč," požádala ho.

Tayrigen však zavrtěl hlavou. „Mám lepší nápad. Jestli chceš, zůstaň tady." Zoira ho však následovala, přestože se k tomu tajemnému muži naopak začal přibližovat. Jednak proto, že se o něj bála, a jednak proto, že chtěla vědět, co má v úmyslu.

„Zdravím," usmál se na něj. Muž v masce naklonil hlavu na bok a nedůvěřivě ho pozoroval. „Před pár dny jsme tady koupili kytky..."

„Pamatuji si na vás," odpověděl a propaloval ho svým jasným pohledem.

„Zajímavé je, že ty kytky doteď neuvadly. To se moc často nestává," usmál se Tayrigen. Zoira pochopila, že tímto rozhovorem chtěl nejspíš něco získat, ale považovala to za bezpředmětné.

„Já vím" pokrčil obchodník rameny. „Ony ani uvadnout nemají." Sourozenci si vyměnili znepokojený pohled.

„Jak je to možné?" zajímal se Tayrigen.

Prodavačovy oči se zablýskly. „Kdybych ti to pověděl, mohl by ses tady rovnou postavit místo mě." Tayrigenovi chvíli trvalo, než se vyrovnal s tím, že mu ten muž tyká. Jeho chování bylo vůbec tak odlišné od toho, když ho potkali poprvé. Nicméně, neříkal svá slova nazlobeně, právě naopak. Jeho tón byl přátelský a trochu odevzdaný, jako by to, co říká, říkat musel.

Zoira se rozhodla svému bratrovi trochu pomoct, přestože cítila, že jí zase není moc dobře. „Tahle maska se mi líbí. Ty minulé dvě mě spíš děsily, ale tahle je fajn. Je taková veselá." Obchodníkův pohled zjihl a odpovídal tak více jeho hlasu.

„Myslím, že by sis měla na chvíli sednout," prohlásil, aniž by odpověděl na poznámku o té masce. Tayrigen na ni pohlédl. Ani si nevšiml, že znovu téměř zezelenala. Prodavač vstal a nabídl jí svou židli. „Nemáš žízeň?"

„Mám," odvětila.

Muž v masce se podíval pod sebe a zavrtěl hlavou. „Svou vodu už jsem bohužel dopil, ale někdo by mohl zajít nějakou koupit." Tayrigen čekal, že to udělá sám, ale když se k tomu neměl, vydal se k nejbližšímu stánku, kde nápoje viděl. Nechtěl Zoiru s obchodníkem nechávat samotnou, ale doufal, že za tu chvíli se nemůže nic stát.

Prodavač si mezitím k jeho sestře podřepl. „Jsi odvážná, že jsi přišla až ke mně."

„Jak to myslíš?" zeptala se Zoira a zamračila se. Každá jeho věta byla novou hádankou.

„Ty dobře víš, jak to myslím." Odmlčel se. Nerozuměla mu. Ano, sice se v jeho přítomnosti teď necítila nejlépe, ale nemuselo to spolu souviset. A navíc, ten prodavač by to nemohl tušit. „Ten karafiát jsi zničila zbytečně."

Nechápavě vzhlédla. „Nevím, o čem to mluvíš."

„Ale víš," zasmál se. „Jen nechápeš, jak to vím já."

„Ty za to můžeš?" zeptala se ho, i když byla odpověď více než jasná. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, určitě by zareagovala mnohem impulzivněji. „Proč? Proč to děláš?"

„Nemám na výběr," odvětil a jeho oči posmutněly. Zoira toho měla plné zuby. Hrál si s ní, vymýšlel si. Ať už mu šlo o cokoli a cokoli věděl, tohle bylo moc šílené na to, aby se tomu dalo uvěřit. Prudce vstala, nebo se o to alespoň pokusila. Jediným rychlým pohybem ji zadržel.

Byl tak rychlý, že mu trochu sklouzla maska. Okamžitě si ji nasadil zpět, ale ona přesto viděla část jeho tváře. Nejspíš to byla i ta, kvůli které se skrýval. Nestihla si to pořádně prohlédnout, ale přes nos se mu napříč táhla hodně ošklivá jizva. Zalapala po dechu.

„Nejsi jediná, kdo se mě bez té masky bojí," prohlásil. Zoira otevřela ústa, ale nedokázala mu odpovědět. „Nikomu neříkej, co jsme si teď tady povídali. Ani svým přátelům ne. Věř mi, že to, co se teď děje, může být ještě horší." Zoira neměla daleko k slzám. Ničemu nerozuměla a měla pocit, že by tomu měla porozumět dříve, než bude pozdě.

Když přišel Tayrigen s vodou, vrhla se mu kolem krku. Na nic se neptal, ne před prodavačem, jen ji objal. Obchodník se k nim otočil zády a raději se věnoval dalším zákazníkům.

„Tayi, já chci domů," požádala svého bratra Zoira, když se dostali od prodavače dále.

„To chápu. Už tam jdeme. Jestli chceš, opři se o mě," odvětil. Na okamžik zaváhala, ale pak využila jeho pomoci. „Co ti vlastně ten prodavač říkal?

Zoira zaváhala. Opravdu mu chtěla všechno říct, chtěla mu říct o tom, že to všechno způsobuje, o tom, že ví o spálení květiny, o jeho jizvě. Ale měla stále v živé paměti jeho varování. Zavrtěla proto hlavou. „Nic zvláštního."

„Musíme na ty trhy přestat chodit. Vždycky, když je někde blízko, ještě se to zhorší." Zoira mu nemohla odporovat, měl pravdu.

„Stejně by mě zajímalo, proč pořád nosí tu masku," prohlásila po chvíli, protože chtěla znát jeho názor alespoň na tuto věc, když už mu nemohla říct více. „To je tak ošklivý?"

Tayrigen se pousmál. „Taky jsem nad tím přemýšlel. Možná má nějaké komplexy, ale těžko říct."

„Mně zase napadlo, jestli třeba nemá nějak zničený obličej, třeba popálený, zjizvený nebo tak."

„I to je možné," odvětil Tayrigen. „Mohl ho někdo nebo zranit, to nikdy nevíš. Možná proto se dal na prodávání kytek. Je to celkem bezpečné, alespoň myslím."

„Nebo ho někdo mohl zranit právě proto, že jim prodal stejně prokletou kytku jako nám."

„Takže ty už uznáváš, že je prokletá?" podivil se.

„No, je to jedna z možností," odvětila Zoira.

„A jaké jsou ty další možnosti?"

Pokrčila rameny. „Je jich hodně. Ale už se o tom nechci bavit."

Tayrigen se ušklíbl. „Jasně." Zbytek cesty šli mlčky. Doma si Zoira lehla do postele a okamžitě usnula. Tayrigen si povzdechl. Naposledy přes den spala jako dítě, když měla horečky. Rozhodl se toho využít tak, že zavolal Xanthie. Stejně s ní chtěl mluvit. Doufal, že je doma a zvedne mu to. Ve sluchátku to zašumělo už po několika pípnutích.

„Xanny," vydechl. „Jak se cítíš?"

„Já? Skvěle," odpověděla. „Až moc skvěle."

„Jak to myslíš?"

„Že jsem se tak dobře ještě nikdy necítila, ale zároveň nějak vím, že tohle je špatně." Odmlčela se. Tayrigen si promnul spánky. Měl už těch tajemství a záhad akorát tak dost.

„Tak spálíme tu kytku a třeba se to zlepší jako u Zoiry." O dnešním dni zatím pomlčel.

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Tak... tak jo." Nepřipadalo mu, že je z toho jeho dívka nadšená, ale na to nemohl brát ohled. Vzal kolo, aby tam byl rychleji, a vyrazil k jejímu domu. Když svou dívku našel, svírala květináč v rukou a plakala.

„Xanny?" oslovil ji opatrně. Upřela na něj uslzené oči. „Co se děje?" Místo odpovědi se k němu přitulila. Objal ji, ale pak se mu zdálo, že už jen tak sedí příliš dlouho. „Dej mi tu kytku." Xanthia však zavrtěla hlavou. Tayrigen se s povzdechem zvedl a začal rozdělávat oheň v krbu. Když na svou dívku po chvíli znovu pohlédl, její pohled ho překvapil. Byl zoufalý a zároveň tak nějak... Nedokázal pro to ve své mysli najít vhodné slovo, ale nejspíš by řekl, že nepřítomný. Jako by se dívala skrz něj.

Přesunul se k ní a přiložil své rty na její. Bylo to ale k ničemu, chovala se jako hadrová panenka. Napadlo ho, že možná nemá náladu, ale vždy by ho alespoň objala. Sevřel ji do náruče. Doufám, že když už nic, tak ho od sebe odstrčí. Ona však jen rukama chránila svou květinu. Odtáhl se od ní a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Domluvili jsme se, že spálíme tu kytku. Proto jsem tady. Uvidíš, že pak bude všechno dobré."

„Jdi pryč," zavrčela zničehonic. Tayrigen vyděšeně o krok ucouvl. Schovala si květinu za záda, aby na ni nemohl dosáhnout.

„Chováš se jako posedlá," vyčetl jí. Ona na to vůbec nereagovala, jen na něj napůl vystrašeně, napůl naštvaně, hleděla. „Nic jsem ti přece neudělal." Začínal ztrácet trpělivost. Ještě před pár minutami mu připadala normální. Měl chuť vážně odejít, ale věděl, že jí musí pomoct. Znovu se natáhl pro květinu, ona však uhnula květináčem z jeho dosahu. Tayrigenovi nezbývala jiná možnost než použít sílu.

Chtěl ji odtáhnout, ale ona se s ním začala prát. Uvědomoval si, jak její nehty kloužou po jeho kůži a na jeho tělo dopadají její rány. Nebolelo to ani tak samo o sobě, jako ten pocit, že se s ním pere právě ona. Napřáhl se, ale nedokázal ji uhodit. Proto zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Xanthiin pohled byl téměř nepříčetný.

„To dělá ta kytka," snažil se jí vysvětlit. „Nevím proč, nevím, jak to funguje, ale zkus proti tomu bojovat. Prosím tě, alespoň to zkus." Ona však k sobě stále jen tiskla květináč.

„Nenechám tě, nenechám tě ji zničit," mumlala tak rychle, že jí téměř nerozuměl.

„Tak dobře," zvolil jinou taktiku. „Nezničíme ji." Zdálo se, že se jí ulevilo, ale stále měla ten zastřený pohled. „Nechceš se projít nebo tak něco?"

„Já musím zůstat tady," prohlásila. Její hlas už zněl normálně, takže si chvíli myslel, že je v pořádku. Její další slova ho však vyvedla z omylu. „Musím ji ochránit. Víš, kdyby... kdyby někdo přišel." Tayrigen se zhluboka nadechl. Jestli se chová jako blázen, musí s ní také jako s bláznem jednat.

„Chápu. Tak zůstaneme tady, dobře?" Xanthia přikývla, ale nic neříkala. Tayrigena náhle napadlo, jestli si nevzala nějakou drogu nebo něco takového. Chování i rozšířené zorničky by tomu napovídaly. Pak si to ale sám vyvrátil. Ona tím opovrhovala, a když už, u ní by se to spíše projevovalo veselou náladou než mluvením nesmyslů, tím si byl jistý. Ne, jiné vysvětlení, než že za to může ta květina, neexistovalo, nebo ho alespoň nenapadalo. Tayrigen ji věnoval falešný úsměv. „Ta kytka je fakt nádherná. Můžu se na ni podívat blíž?" Xanthie se v očích objevila panika. „Ne, ne, neboj se, chci se fakt jenom podívat. Slibuju."

„Ne. Ty ji zničíš," odpověděla a začala plakat.

„Nezničím," zašeptal Tayrigen a sám si připadal jako blázen. S nedůvěrou mu jí podala, ale její pohled se zase o trochu projasnil. Byl v pokušení rostlinu ihned vytrhnout z hlíny a spálit, ale napadlo ho, že Xanthia možná byla v tom podivném transu jen proto, že ten aksamitník chtěl zničit. Když bude hrát, že ho zničit nechce, možná se probere úplně. Láskyplně tu květinu pohladil po listech. Xanthia se konečně usmála.

„Promiň, že jsem se s tebou předtím prala," pronesla.

„To nic," odvětil pouze, protože nevěděl, jestli už je vzhůru nebo ne.

„Tayi, já to neovládám," pokračovala. „Vím, že chceš tu kytku pořád spálit, ale jestli se o to pokusíš, budu se prát znova."

Udiveně na ni pohlédl. „Ty si pamatuješ, jak ses chovala, když..."

„Já se tak pořád chovám. Akorát se teď o nic nepokoušíš."

Zavrtěl hlavou. „Já to nechápu."

„Dokud se přímo nebudeš snažit tu květinu zničit, bude to dobré. Musíš to udělat, když tady nebudu. Ale musíš počítat s tím, že tu kytku budu hlídat a chránit za každou cenu."

„Ale... ať tě k tomuhle, co se stalo, nutí cokoli, tak jdi proti tomu, ne?"

„To nejde. Už teď, když ti to říkám, jdu proti tomu. A strašně to bolí," vydechla a položila si ruku tak, kde jí bilo srdce. „Vrať mi tu kytku, prosím. A odejdi."

„Ale..."

„Ne, Tayi. Já se nevydržím ovládat dlouho, když ji držíš. A měl bys odejít, než to mezi náma tímhle úplně pokazíme. Měl bys odejít napořád." Rostlinu jí vrátil, ale odejít odmítal. Pomůže jí za každou cenu, to sám sobě přísahal.

Upřímně, tento vývoj jsem sama vůbec nečekala, hlavně ne to, že se Xanthia bude chovat, jak se chová, ale zase se tím dostáváme o krok blíže k odhalení celé záhady. Proč si myslíte, že se její chování takto změnilo, když předtím byla celkem normální? A jaký máte teď názor na obchodníka? Líbila se vám kapitola?