Kapitola I.

Tayrigen se zadíval na poletující barevné listí. Kdyby ho neviděl, řekl by, že je léto. Obloha byla modrá a slunce příjemně hřálo. Byl by to krásný den, kdyby se Zoira zrovna dnes nerozhodla pro zahradničení. To, že jejich zahrada byla velice malá, jí očividně nebránilo v tom, aby nad tím strávili skoro celý den. Někdy nesnášel, že s ní bydlí sám, nebo spíše, že s ní vůbec bydlí. Chtěli tím ušetřit, ale možná to nebyl až tak dobrý nápad.

„Tayi!" ozvala se naléhavě z druhého konce. Povzdechl si, oprášil ruce od hlíny a vydal se za ní.

„Nevřískej na mě tak," upozornil ji. „Co vlastně potřebuješ?"

„Ty jsi nezalil ty kytky na parapetu," vyčetla mu a ukázala na jedno z oken. „Prosím tě, to po tobě chci tak moc? Zbytek času tu jenom stojíš a koukáš. Představ si, co si o nás budou myslet sousedi, když nebudeme mít pěknou zahradu." Tayrigen věděl, že má pravdu, ale přesto skoro vyprskl smíchy. To, že byli květinovou zemí, znamenalo, že všechno muselo vypadat upraveně a hezky a zrovna Zoira na to dbala možná až příliš.

Vzal konvici a ze sudu do ní nabral vodu. Dobrá nálada ho ovšem přešla, když si povšiml žlutého karafiátu, který Zoira právě na parapet vložila do vázy s vodou. Nechápal proč, ale tu květinu neměl rád. Jeho sestra však trvala na tom, že tady zkrátka bude. Nikdy jí nezáleželo na nějaké konkrétní květině, vždy se jen snažila mít krásnou zahradu, proto tomu její bratr nerozuměl. Možná se jí ten karafiát obzvlášť líbil, ale zkrátka to nechápal.

„Zase zíráš do blba?" zaslechl za sebou její hlas. Trhl sebou, protože ho vylekala.

„Já..." Odkašlal si. „Prostě jsem se zamyslel nad tím divným chlápkem, co nám prodal tu kytku a tak."

„Ty se vždycky nad něčím zamyslíš a nic neuděláš. Jsi prostě úplně nepoužitelný," postěžovala si. Pak si ale uvědomila význam jeho posledních slov. „Ta kytka je hrozně hezká."

„Já vím, jenže mi taky přijde hrozně divná. Nechápu to, ale prostě bych byl nejradši, kdyby hned uvadla."

Zoira z nějakého důvodu zaťala pěsti. „Ta kytka tady prostě ještě nějakou dobu bude a basta." Tayrigen na ni zmateně pohlédl. Nikdy neměla ve zvyku dohadovat se o něčem bez argumentů. „Zaliješ ji, prosím tě?" Její bratr to neochotně udělal. Nejspíš mu byla nesympatická proto, že mu byl nesympatický onen obchodník. Jinak si to neuměl vysvětlit.

„Tak mě napadlo," změnil téma, ale vlastně ne o moc. „Co si dát pauzu a zajít do města pro fotky? Stejně už na něm není místo a já chci vědět, jak ten snímek s květinama dopadl."

„Ty se prostě tý zahradě vyhýbáš za každou cenu," zaúpěla. „Je tu ještě moc práce."

„Ty jít nemusíš," navrhl. „Já toho ale už mám plné zuby."

Protočila oči. „Ne. Jdeme." Udivilo ho to, ale pokrčil rameny a šel se převléknout do něčeho čistšího. Jeho sestra dnes měla očividně jednu z těch podivných nálad, kdy nelogicky dělá všechno jinak než normálně. Obvykle byla schopná o všem vést dlouhé diskuze a rozhodnout nakonec musel on, což Tayrigenovi svým způsobem vyhovovalo. Nic s tím ale nezmůže, to už věděl. Za chvíli se bude zase chovat tak, jak je u ní zvykem.

Prošli několik ulic lemovaných domy z červených cihel, než našli prodejnu, kde na Tayrigena čekaly hotové fotografie. Byl tak častým hostem, že mu stačilo jen vejít a usměvavá prodavačka mu okamžitě a bez jediného slova podala jeho výtvory.

„Děkuju," pravil. „Můžu poprosit o dva další filmy?" Žena ve středním věku přikývla a energeticky mu podala vyžádané roličky. Tayrigen se pousmál a když za ně zaplatil, vyšel ven. Okamžitě otevřel obálku s hotovými snímky a začal si je prohlížet. První dva, zachycující proudící davy, mu přišly zkrátka průměrné. U třetího nespokojeně zavrtěl hlavou.

Zoira se mu podívala před rameno. „Co proti tomu máš?"

„Vždyť je to hrozně rozmazané," zaúpěl. Přitom byl objekt statický. Šlo o strom, jehož listy se už v této rané fázi podzimu zbarvily do červena.

„Ani tak moc ne," ohodnotila to jeho sestra. „Vyfotil jsi i rozmazanější."

„Ty teda umíš potěšit," odfrkl si.

„Jsi prostě moc přísný. Stejně fotíš jenom pro sebe, tak o co jde?"

„O to, že ten snímek prostě není dobrý," postěžoval si. Zoira se nad ním jen ušklíbla. Když se stejně nesouhlasně zatvářil i u dalších fotografií, už to ani nekomentovala. Když došlo i na onen snímek s květinami, oběma došlo, že je ze všeho, co na tento film vytvořil, možná nejpovedenější.

„Když jsem to fotil, myslel jsem, že se to nepovedlo," prohlásil.

„Proč, prosím tě?" otázala se jeho sestra.

„Já nevím, prostě jsem to tak... cítil."

„Tak buď rád, že to tak není, ne?"

Tayrigen se však zamračil. „Ty to nechápeš. Tenhle instinkt se prostě nikdy neplete."

„Jednou se to stát muselo. Nejsi dneska nějaký paranoidní?"

„Já vlastně ani nevím," povzdechl si. „V posledních dnech se v sobě nějak nedokážu vyznat."

„No jo, prostě typický umělec," odvětila Zoira. V nitru ale přemítala, že ona si vlastně také připadala jinak. Jako by jí její mysl patřila jen zčásti a její tělo nemělo tolik síly jako vždy. Dokonce i práce na zahradě, na kterou byla zvyklá, ji docela unavila. Nehodlala to však přiznat ani sama sobě, natož nahlas.

***

Xanthia otevřela dveře ze světlého dřeva a vystoupala točité schodiště. Do nosu jí okamžitě udeřila příjemná vůně knih. Nedalo se říct, že by sem chodila často, ale měla to tu ráda. Při vstupu do tiché knihovní místnosti předložila svou průkazku a vřele pozdravila paní, která to tady měla na starost.

„Potřebujete s něčím pomoct?" otázala se. Xanthia nejprve málem zavrtěla hlavou, ale pak si uvědomila, že by si mohla ušetřit pár hodin hledání.

„No, kdybyste mi mohla doporučit nějakou knihu o kytkách, byla bych moc ráda," odvětila proto.

Knihovnice se zamyslela. „Záleží na účelu. Pokud studujete jejich biologii, doporučila bych vám sekci E, pokud však chcete někoho pomocí bylinek vyléčit, musíte do sekce F, kde jsou knihy o zdravotnictví. Jestli..."

„Děkuju, ale myslím, že bych spíš potřebovala něco, kde jsou napsány, co která kytka znamená a tak."

„Květomluva je velice krásná věc," pochválila žena její výběr. Kdyby jen věděla, proč takovou knihu doopravdy hledá. „Škoda jen, že ji dnes mnoho lidí neovládá. Těší mě zájem z vaší strany, ani nevíte jak." Xanthia se zdvořile usmívala, ale věděla, že ještě nedávno by se smála komukoli, kdo by hledal něco podobného. Ona však musela stále přemýšlet nad tím tajemným obchodníkem z trhů a nad jeho reakcí na to, když si Zoira vybrala žlutý karafiát. Byla odhodlaná zjistit, co myslel tím, že její volba byla velice zajímavá.

Možná to byl důkaz toho, že něčím potřebuje zaplnit svůj život, že by si měla najít pořádný koníček, když se zajímala o takové hlouposti. O tom ale teď nechtěla přemýšlet, mávla nad tím rukou, ostatně jako pokaždé předtím.

„Pojďte za mnou, ukážu vám jednu knihu, kde tyto významy najdete pěkně vysvětlené," prohlásila znenadání knihovnice a vydala se k policím. Xanthia ji následovala. Ani se nenadála a paní vytáhla z police nějakou tlustou bichli, kterou by Xanthia celou v životě nepřečetla. S úsměvem poděkovala, a když už byla kniha na měsíc její, vyšla ven na lavičku. Slunce pěkně svítilo, neviděla důvod, proč by měla číst uvnitř.

Jak si povšimla, květiny byly řazeny abecedně. Nejprve našla svůj aksamitník, protože byl i v encyklopedii dříve než karafiát. Když spatřila dvě dlouhé stránky textu, většinou o zařazení rostliny a tom, kdy a jak roste, nejprve se vyděsila, ale nakonec přišla na to, jak schroustat text rychle. Po dočtení si uvědomila, že má svou květinu stále v květináči, takže by si snad mohla i zapsat informace, jak se pěstuje. Vytáhla malý bloček a tužku a začala si dělat poznámky,

Aksamitník, jinak taky afrikán – má rád slunce. Je citlivý na přízemní mrazíky. Nesnáší těžké a jílovité půdy.

Ušklíbla se. Venku ho tedy zasadit nemůže, protože brzy přijde zima. Ta sice byla v těchto končinách hodně mírná, některé květiny jí dokonce dokázaly přečkat bez toho, aby skoro celé odumřely, ale hádala, že aksamitníkům by moc nesvědčila. Alespoň že si nemusela dělat hlavu s tou půdou. Téměř celou Artii, až na jihovýchod, kde se rozprostíralo nehostinné Křivé pohoří, totiž pokrývala úrodná černozem, v nejhorším případě hnědozem.

Přejela očima k posledním odstavcům, aby si zapsala ten význam v květomluvě, pro který sem přišla. Zjistila, že obchodník se nemýlil.

Význam – nepřestávám tě milovat, mé srdce tluče jen pro tebe a naše láska je pravá a překoná všechny překážky. Není v ní falše ani nevěry.

Usmála se. Pevně doufala, že to vypovídá o jejich vztahu s Tayrigenem. Z její strany určitě. Když jí tu květinu koupil, neměl o významu ani zdání, ale ona přesto doufala, že ji opravdu má tak moc rád jako ona jeho. Od té doby, co měla doma onen aksamitník, o tom přestávala pochybovat. Jako by jejich lásku ještě posílil a ona rostla přesně tak divoce a vášnivě jako jeho květy.

Přešla tedy na karafiát. Pěstování přeskočila, nebyl přece její, přečetla si hned význam. Jak zjistila, pro každou barvu, vůni nebo druh se to razantně lišilo. Bílý například znamenal touhu po lásce, ale žíhaný naopak odmítnutí. To, co našla u žlutého, ji opravdu překvapilo.

Význam – zklamání, opovržení, ztráta úcty.

Najednou jí bylo Zoiry líto. Ona si vybrala květinu, která vystihovala něco krásného, zatímco Tayrigenova sestra zvolila něco tak smutného. Musela ale uznat, že ji to svým způsobem vystihovalo. Z toho, o čem se její bratr zmínil, tyto tři věci zažívala téměř neustále. Od dětství, kdy jejich matka výrazně upřednostňovala Tayrigena, přes dospívání, kdy Zoira střídala jednoho přítele za druhým a s žádným nebyla šťastná, až po dnešní den, kdy většinu lidí včetně Xanthii bez hlubšího poznání odsoudila a odmítala změnit svůj názor. Hnědovlásku mimoděk napadlo, že možná každý instinktivně sáhne po tom, co odráží jeho život, ale než nad tím stihla hlouběji přemýšlet, někdo se posadil vedle ní.

„No ne, že bych konečně potkala stejného šílence, jako jsem já?" promluvil někdo. Xanthia na majitelku pohlédla. Krátkovlasá dívka působila sympaticky, možná to bylo jemným, roztomilým obličejem, možná jiskrou v jejích očích.

„Promiň, co tím myslíš?" probrala se Xanthia z myšlenek.

„No, ty čteš o botanice a já..." Poťukala na knihu s názvem Flosijské dějiny.

Xanthia se zasmála. „Jestli fakt musíš přečíst dějiny celého našeho kontinentu, tak upřímnou soustrast."

Dívka jí úsměv oplatila. Věděla, co tím myslí. Na Flosii se událo tolik věcí, že jedna kniha o ní byla stejně tlustá jako všechny čtyři o ostatních kontinentech dohromady. „Nečtu to celé, ale ani by mi to nevadilo. Baví mě to."

„Ty jsi opravdu šílenec," prohlásila Xanthia a natáhla k ní ruku, aby se představila.

„Namma," sdělila jí černovláska i své jméno. Déle, než bylo běžné, si obě dívky hleděly do očí. První, kdo uhnul, byla ke svému vlastnímu překvapení Xanthia. „Takže tebe zajímají kytky?"

„Vlastně ani ne," odvětila druhá dívka. „Je to trochu složitější, ale můj kluk mi koupil kytku a mě prostě zajímal její význam."

„To je pěkné," usmála se Namma. „A co jsi zjistila?"

„Že je to kytka lásky, věrnosti a tak."

„Myslíš si, že to věděl?"

„To těžko. On ji jen koupil, vybrala jsem si ji já. Byl to aksamitník."

„Takovou kytku ani neznám," podotkla Namma.

„Afrikán," použila Xanthia i druhý název a k jejímu údivu černovláska chápavě přikývla. „Takže ty studuješ dějiny nebo jak?"

„Přesně tak," zněla odpověď. „A taky je to můj koníček, i když je to někdy celkem těžké, všechno si to zapamatovat."

„Jo, to chápu," odvětila Xanthia. Namma jí padla do oka, měla v sobě něco, co si okamžitě oblíbila. „No, asi tě tu otravuju, když se chceš učit, že?"

„Ne," odvětila však Namma. „Jsi fajn holka. Jestli máš čas..."

„Samozřejmě," souhlasila hnědovláska. „Můžu se zeptat, které období tě vlastně zajímá nejvíc?"

„Jasně, můžeš se zeptat na všechno. Asi... já nevím... asi doba Jarních válek, možná proto, že do nich byla zapojená i Artia. Nebo taky dobývání Havily." Xanthia měla o všem jen mlhavou představu, ale přikývla. Dále se vyptávala jen na to první, protože v Havile nikdy nebyla, ačkoli je od ní dělila jen mořská úžina, a už vůbec ne na mrazivém severu, kde právě toto dobývání probíhalo.

Jak se ukázalo, jejich rozhovor se protáhl až do večera, ale stále si měly co říct. Namma však věděla, že se přece jen musí něco naučit, proto, ačkoli nerada, vstala.

„Ráda jsem tě poznala," prohlásila. Xanthia ji místo odpovědi vřele objala. Nammu to udivilo, ale neměla nejmenší důvod protestovat.

„Zítra jdeme s tím přítelem a jeho sestrou na trhy. Přijdeš taky?" pozvala ji Xanthia.

„A nebude jim to vadit?" Hnědovláska spolkla poznámky o tom, že Zoiře vadí úplně všechno, aby Nammu neznepokojila.

„Nějak jim to vysvětlím, nedělej si s tím starosti. Budeme tam kolem deváté ráno."

„Tak jo," souhlasila Namma. „Teď už fakt musím, ale nemůžu se dočkat." To byla pravda. Když se přistihla, jak se i poté, co už Xanthiu nevidí, široce usmívá, usoudila, že se dnes dost možná nebude moct soustředit tak, jak by si přála.