Rapahel se k Lorraine rozběhl ve vteřině, kdy padla k zemi. Nechápal co stalo, ale snad to nebude nic vážného. Stejně jí vyběhl na pomoc. I se zlomenym srdcem. Stále s ní.

"Co se stalo?" zeptal se služebné, která však jen nesrozumitelně mumlala a horečně volala pro pomoc. Lorraine ale nejspíš jen omdlela. Z vedra, psychického vyčerpání? Mohlo to být cokoli.
"Lorraine..." pohladil jí po vlasech. Služebna Lorraine rozhrnula pevný živůtek a utažený korzet.
Raphael zalapal po dechu. Na jejím dalším oblečení byla na hrudi červená skvrna. Na místě... přesně tam kde bylo srdce.
Lorraine se prudce zvedla. Křečovitě se Rapahela chytla za předloktí a zašeptala: "Co se to jen se mnou stalo?"
Rapahel měl stále vytřeštěné oči. Nechápal co se kolem něj děje. Ani to , že Lorraine opět bezše klesla na zem.
Kolem se začali stíhat lidé a s nimi i přivolaný doktor. Rapahel vnímal jen okrajově. Soustředil se jen na její obličej. Její zavřené oči. Skoro nijak nezvedající se hruď. Nechápal. Před pěti minutami s ní mluvil.
Muž ho opatrně požádal, aby šel stranou, ale on setrval. Nepouštěl Lorrainu ruku, i když už necítil její stisk. Co hůř. Necítil její pulz. Jakoby se svět kolem něj zpomalil. 
"Královna..."
"Mrtvá?"
Slyšel je říkat. Cože? Mrtvá?

NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE  NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE. To prostě ne.

Jen matně zaznamenal, že přiběhly dva muži s nosítky. Lorraine tam pomalu položili. Stále jí nepouštěl. Nedokázal to. Křečovitě jí svíral ruku. 
"Tak jí přece pomozte!" zavolal do davu zřivě. Zoufalství se mísilo s nenávistí a všemy dalšími emocemi.

Muž který měl doktorskou brašnu jí chvatně za rychlých kroků prohlížel. "Konec..." pronesl však. Muži se s Lorraine zastavili. A opět jí položili na zem. "Bohužel," obrátil se lékař k němu. Sunda

Rapahel neslyšel nic dalšího kromě sveho dechu. Jak. Proč. Kdy. Byla v pořádku. Naprosto. Ničeho si nevšiml. Není Mrtvá. Není Mrtvá. NENÍ MRTVÁ!!

Jako kdyby se snad úplně zastavil. Viděl jak si služebná zakrývá ústa, aby nebyly slyšet její výkřiky. Jak muž, který u ní klečel jí dělá na čelo kříž. Jak se kolem lidé děsí a šeptají si hrozná slova.

Rapahel klečel vyděšeně u Lorraine. Pevně s ní zatřásl, ale bylo to marné. Neudržel v sobě slzy. Dokázal být slabý. Teď. Ano právě teď. Strnule na ni zíral. Byla bez života. Jak definitivní.
"Tak ji někdo pomozte přece!" zařval hlasitě. Přes slzy skoro nic neviděl. "Tak ji pomozte." Pravil už trochu úměrně a klesl na její hruď. Nikdy už jí nepustí. Nikdy už jí neopustí. Co všechno mohl udělat lépe?

Najednou ho však silné ruce od Lorraine odtrhly. Obrátil se na dotyčného. Flavio.
"Veličenstvo. Prosím." Tvářil se nešťastně. Ale on ona to neměl právo. Milovala ho snad Lorraine.. to se nikdy nedozví. Napřáhl pěst a vrazil mu jí do obličeje. Flavio se jen otočil a setřel si krev ze rtu. Nevypadal, že mu ránu oplatí. Bylo mu to jendo. Naprosto. Stejně už nic neexistovalo. Ale Falvio se na něj jen otočil a nic neudělal. Jak by mohl. 
Rapahelovi to všechno přišlo zvláštní. Jako kdyby pořád nechápal co se tady děje. Co ksakru se tady dělo?

***

Sledoval jsem to z dálky. Jen z povzdálí. A přemýšlel jsem, jestli jsem neudělal chybu. Měl jsem zabít jeho. Královně jsem možná udělal jen laskavou službu, které se bála. Ne nadarmo se o ní říkalo, že je labilní.

Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem?

Jediné co jsem musel udělat je rychle zmizet. Neuvažovat nad ničím. A nebo rovnou skočit do moře. Možná by to bylo tak nejlepší. 

A měl jsem to udělat. Než aby mě odvezli daleko. N2kam, kde mě popraví. Kdyby král nedal prohledat všechny přítomné. Kdyby doktor nekonstatoval, že je to vražda. Vražda majestátu. Kdyby nenašli vražednou zbraň od krve v mé kapse. Asi bych se nekodrcal do Suturienu. Asi bych nikdy nepoznal, co je to skutečný hněv krále. Kdyby nebylo vojáků, tak by mě snad zabil sám. Ale na mě čekala oprátka. Můj osud. Můj život. Moje všechno.

***

"Leo?" zavolala žena na svého syna. Přiběhl k ní chvatně a uvelebil se jí v náručí. Jeho světlé hnědé vlasy a jasné barevné oči. "Úplný tatínek," zamumlala mu do vlasů,když ho k sobě ještě více přivinula. 
"A kdo je můj tatínek?" zeptal se a otočil se na ní. Jen se usmála. "Jendous e to dozvíš."
"A proč tu není s námi?"
Nesnášela podobné dětské otázky. Je se uchechtla. Skoro zoufale. "Má daleko lepší věci na práci, než se starat o zvídavé malé kluky."
Leo se jí v náruči zavrtěl. Zvedla ho a popostrčila ho, ať si stoupne. "Tak běž ven," ukázala na dveře, které vedli na dvorek. "Jen běž," popohnala ho znovu, když nechtěl jít. Pak se ale radostně rozeběhl vstříc oslnivému slunci. 
Aria se na něj jen usmála. byla to jenda z posledních radostí, která jí v životě zbyla. Jenže nemanželský syn rozhodně nebyl její slabina. Možná kdysi. Teď to hodlá proměnit v něco nadmíru užitečného. 
"Jaké plány máš s tím dítětem?" ozvalo se ze dveří. 
"Pěkně zdravím," ušklíbla se na přicházejícího muže. "To tě ani v nejmenším nemusí zajímat."
"Ale no ta... Ario," nasadil o něco více vlídnější tón hlasu. "Je to poklad, který si tady ukrývala skoro osm let, než ho objevil ten parchant Isaac Henson."
"Ano, je to poklad, na který není radno vztahovat tvoje špinavé ruce." Založia ruce v bok a přešla ke kamnům, kde bublala polévka. párkrát jí zamíáchala.
"Víš, že bys nemusela bydlet v téhle barabizně." řekl skoro vážně.
"A víš ty, že bys moh hodně rychle vodprejsknout, Cadene?" odbyla ho nevrle. 
"Ten kluk je klíč. Véš to stejně dobře jako já." Na chvilku se zarail a přišel k ní blíž. "Co ti nabídl Isaac Henson?" skoro na ní ostře vyštěkl. Aria se na něj prudce obrátila. "I kdyby mi nasliboval, že můj syn si sedne na trůn a já budu žít obklopená zlatem v palácích, nikdy svého syna nikomu nedám!" MLuvila stejně ostře. 
"A proč sis to tedy nakráčela do paláce přímo před krále, co?"
Ano, to byla naprostá pravda a také šeredná chyba. "Myslela jsem, že... ne, to nic. Stejnak o toho tobě nic není. A teď vypadni." Mluvila hrubě, ale nehodlala už s takovým budižkničemem jako Cadenem trávit čas. 
"Ale, Ario, proč si tak vzteklá. Kdysi jsme se byli docela blízcí," přistoupil k ní o krok blíž. 
"Ano. to je pávě to. kdysi. To je podstatné slovo, jestli posloucháš sám sebe." dala si ruce v bok. "Nechci ti tvého syna sebrat. Jen až vyroste.... za pár let to bude eso v rukávu." pokrčil rameny. "Jen si to představ. Nový král, který vyrůstal jako chudý.... stejně jako všichni lidé. Král lidu. To by bylo něco, ario!"
"Nech si zajít chuť," znovu ho odbyla. Její oči se ale leskly ve vycítěné příležitosti. "Isaac Henson nám také sliboval všechno možné a jak dopadl..."
"Isaac byl naivní pitomec. Neuměl se v tom pohybovat. Jeho rodina byla na dvou frontách. Bojuješ proti kouruně, ale přesto je sestra tvé manželky královna... neměl to vymyšlené. Se mnou by Leonardo mohl být úplně někdo jiný."
"Nehodlám ho zatahovat do pitomých politických her, aby přišel o hlavu, jako všihcni povstalci." zarazila se, aby zdůraznila svá poslední slova. "Je to ještě dítě a nehodlám se do ničeho pouštět. Konec."
Pak ukázala rázně rukou kle dveřím. 
"Děláš chybu."
"Já vím, že ano."
"Chybí ti tu mužská ruka." Poukazoval na všechno, co tak razantně bilo do očí.
"Nabídl by ses, abys mi pomohl?" mezitím společně vyšli ven na jasný slunečný den. Torentie byla uprostřed léta a slunce jim svítilo do očí. 
"Pro tebe cokoli."
Aria se ušklíbla. "Leo je moc malý, aby cokoli z toho chápal." Povzdechla si tak trochu rezignovaně. Věděla, že dříve či později se na jejím prahu bude objevovat spoustu dalších moci chtivých mužů, kteří by chtěli jejího syna využít. 
"Ale až bude muž..."
Jen na něj skoro smutně pohlédla. "Slib mi, že se mu nic nestane." Věděla, že Caden je jeden z těch dobrých mužů. 
"Slibuju, Ario. Sám se rozhodne, až vyroste. Sám si určí, kam jeho kroky povedou." Skoro přítelky jí stiskl rameno a pak se odporoučel pryč. 
Aria si hlasitě povzdechla a zamumlala: "Sám se rozhodne, jestli chce být král a nasadit proto svůj krk."

***

Lorry? Pojď sem. Pojď do mé náruče.

Ne Lorraine, teď přidju i já.