Raphael seděl ve své pracovně v Miberne. Palác se rozkládal na okraji hlavního města, skoro až na venkově. Jeho rodiče si ho zvolili jako své hlavní sídlo před čtyřiceti lety místo hlavního Vernirovkého paláce. Sám si musel pochvalovat klid od rušného města a tak se rozhodl usadit se zde také. Na místě, kde kdysi pracoval jeho otec se cítil jako na trní. Copak je otolik horší než on, když se po jeho smrti vyrojilo tolik problémů?
Od rána od pěti hodin se přehraboval v dokumentech. Nemohl nalézt ten jeden jediný, který by v zítřejších dnech potřeboval na zasedání. Pěstí uhodil do stolu, až se málem všechny dokumenty rozlétly na všechny strany. Od dob co nastoupil na trůn jako by se na něj všechno sesypalo. Jakoby nestačilo, že vstával pokaždé okolo půl čtvrté ráno a pracoval do noci. Spal jen pár hodin a absolutně neměl pomyšlení na jídlo.
Quel dévouement!  Jaká obětavost?!

Prudce se nadechl, aby se uklidnil, ale nepomohlo to ani trochu. Prohlédl si nádherné interiéry Minerbského paláce, aby si uvědomil, že pro tohle jeho předci pracovali a on  v tom bude oddaně pokračovat. Z boží vůle je králem a tak to má být. Bien sûr!

Také často myslíval na Lorraine. Vzpomínka ní mu dokázala výždy zlepšit náladu. Jen si nedokázal představit, jak bez ní dokáže vydržet skoro celý rok. Bez toho, aniž by jí viděl. Cesta do Torentie byla v nadcházejících měsících vyloučená. Měl před sebou hodně práce. Původně se měl již v tento čas vydat na okružní cestu, ale rozhodl se, že není lepší příležitost představit světu novou královnu, než při takové příležitosti. Nepochyboval, že Lorraine má dobrodružného ducha, stejně jako on. Lidé jsou zkrtáka zvědaví na mladinkou okouzlující královnu. 

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. "Jeho Veličenstvo si nepřeje být rušeno," zaselchl za dveřmi sluhu, který na jeho příkaz měl vykázat kohokoli, kdo by se dožadoval vstupu. Potřeboval klid. Tiché hlasy za dveřmi prořízl jeden ráznější. "Opovažujete se do tohoto rozkazu zahrnovat i královnu matku?"
Za okamžik se otevřely dveře a do pracovny vstoupila jeho matka. Helene lan Doherty byla dáma vytříbeného vkusu. Své honosné šaty měla pošité zlatem a perlami. Její krk a ruce byly ověšeny drahými kovy. Vysoké čelo a tváře s drobnými vrásky, bledé oči... vypadala jako žena strhaná královským dvorem, která to na sobě nikdy neenchávala znát, alespoň ne výrazem. Žena činů jí nazývali. Vérité...
Předstoupila před jeho stolek a zaklepala prsty obepnutými v bílých rukavicích o dřevo, aby upoutala jeho pozornost. 

"Kdys mi to chtěl oznámit, synu?" založila si Helene ruce v bok a její přívěsky na náramku zachrastily. Nevypadala nijak v dobré náladě.
"Co jsem ti měl oznamovat?" vzhlédl Raphael k matce od práce. Odložil jeden dokument, aby měl volnné ruce a napil se sklenice vody.
"To, že je král zasnouben jsem se musela dozvědět až od pana Filippeho. Co to má znamenat? Za měsíc má dorazit dcera Orleánského krále! Tvůj bratr totiž nebyl schopný se zvednout z postele, natož aby vedl jednání! Všechno bylo domluvené!"
"Když už to tedy víš... ano, jsem zasnoubený." Raphale bez sebemenšího zájmu dál pokračoval v práci. Helene se mezitím posadila na pohovku u okna a nesouhlasně vrtěla hlavou. Ani pohled do rozlehlých zahrad jí nemohl stoprocentně uklidnit.
"Kdyby to byl kdokoli z Suturienské vysoké šlechty... pominula bych že by to nebylo pro naši zemi nijak výhodné, nebo to nepřineslo žádné politické výhody..."

Raphael musel uznat, že rozhodně mluví poněkud klidně. Zatím... ale jeho matka vždy vypadala vyrovnaně, což u ní léta obdivoval. Od smrti jejího manžela však také dokázala obratně skrývat veškeré pocity. Což nebylo pro ostatní výhodou.
"Ale proč si bez mého vědomí, nebo vědomí kohokoli z rady požádal o ruku dceru hraběte ven Lapiote, nikdy v životě nepochopím!" Helene již nevypadala klidně. Lomcoval jí hněv. Uhodila rukou do stolku, až zazvonily skleničky a sklenice s alkoholem, které zde nechali před dvěmi hodinami státníci.POrady bývali velice časně ráno.
 "Torrentie! Proč zrovna Torrentijská šlechtična!" Nevydržela sedět dlouho. Začala rázovat po pokoji. Raphael na sobě však nedával nic znát. Znal svou matku příliš dobře.
Helene po chvíli řekla: "Orleans přislíbili vojenskou pomoc v Sal am Lamru, pokud odjde k sňatku mezi tebou a Orleanskou princeznou. Teď se nám mohou vysmát, že sami nezvládáme nepokoje v zemi! O jejich pomoc díky tobě přijdeme!"
Raphael vypadal ještě více zvrzeně než jindy. Ruku svíral pevně v pěst, až měl vystouplé žíly. "Revoluceje tu z nějakého důvodu. Ten se snažím vyřešit. Nepřemýšlela jste o tom, že tímto sňatkem získáme moc nad Torentií?"
"Její otec jí věnem nedá strategicky výhodné oblasti, tím jsem si jistá!"

Rapahel přešel k oknu,a by se ukldnil výhledem na okrasné zahrady. Jenže ani taková nádhera mu nemohla pomoci od výbušných záchvatů. 
"Ceý život mi kážete, co mám nemám dělat!  Alespoň jednou jsem se rozhodl podle svého. Jako vašeho krále a svrchovaného panovníka byste mne, matko, měla respektovat!"
V jeho očích byl znát vztek. Byl králem, který může jednat jen podle svého uvážení.

"Co svatba? Lorraine je patnáct let, přemýšlel jsi o tom, jestli je doopravdy připravená stát se královnou?"
"Vždy jí můžete přivést na správnou cestu."
"To není odpověď! Je dost reprezentativní? Umí vůbec suturiensky?" Pokládala další a další otázky, na které dokázal odpovědět s lehkostí a dokonce i po pravdě. Lorraine byla nejkrásnější dívka kterou kdy v životě viděl a narozdíl od své starší sestry byla příklad slušně vychované šlechtičky, která dbá na pravidla etikety. I když se jistě Torentijská šlechta lišila od suturienské.
"Asi bude třeba ji poučit ohledně mravů a celkově... jak to zde v paláci chodí. Není zvyklá na tolik pozornosti. To je ale tvoje práci, mamá! Pořád jsem tu král a tak budu rozhodovat o všem v téhle zemi. Ty už nejsi královna... V mé zemi je místo jen pro jednu panovnici a tou bude brzy Lorraine."
"Samozřejmě. Samozřejmě. Všechno zařídím. Jen počítej s tím, že dívka z problematického území, která usedne na trůn, nikdy nebude dělat dobrotu!"

Jaká pravda, královno matko. 

***

Dante ros Filippii, dobrý rádce a přítel samotné bývalé královny mířil do jejích komnat, aby jí sdělil nejnovější informace. Na chodbě zaslechl nějaké povědomé hlasy, zrovna když procházel kolem zasedací síně.
"Už jste to slyšela, madam? Král se má ženit! Už za necelý rok. Nevěstě má být prý jen šestnáct!"
"Vždyť to je ještě dítě!"

"Na dvoře nemá šanci přežít ani chvíli... Navíc je z Torentie, že? Chápete, jak si král mohl vybrat někoho takového?"
"Alespoň moje dcera Simonette bude mít příležitost stát se její dvorní dámou.... když už nic!"
"Ale dámy," přerušil švitoření dvorních dam královny radní Dante ros Filipepi. Laškovně se usmál na přítomné šlechtičny. Všechny vypadaly nádherně, ovšem jednal o strašné pomlouvačné drbny.
"Drahý Dante, rozhodně nevidíme v mladé královně něco špatného, ale není to skandální?"
Starší muž se naklonil blíže k okouzlující dámě. Prošedivělé vlasy si uhladil dozadu a tiše zašeptal. "Ano, je to skandální. Uvidíme, jak se s tím mladý král vypořádá!"
Odkašlal si, když si ostatní dámy začaly špitat a smát se. "Omluvte mne!" raději se vzdálil.
Jakmile zahnul za roh, ženy se rozchechtaly znovu.

"Ohlašte mne u Helene lan Doherty, již mě očekává." Dante otráveně mávl na sluhu, aby mu zajistil ne tak oficiální audienci. Jakmile vstoupil do soukromých komnat královské rodiny, cítil se víc nesvůj než kdy jindy. Kdysi sem za královnou chodíval často... hlavně když její manžel nebyl přítomen. Románky ale skonšily hned po jeho smrti a z Helene se stala chladná uzavřená žena, která hodlalal svého syna vychovat v budoucího krále. Elle n'a probablement pas très bien réussi. Nepovedlo se, že? AlespoŇ podle jejích představ.

"Vstupte," požádala ho královna matka, když se přiměřeně uklonil. Ukázala na posezení, aby si udělal pohodlí.
"Laskavě mi tedy sdělte, co hodláte dělat s tou dívkou. Takhle to zůstat nemůže a král má svou hlavu. Né nadarmo se říká, že svět tvoří muž, ale muže však vychovává žena." Pravda, pravda. "A to nemůžeme chtít."
"Myslíte něco jako..." Dante uvažoval nahlas, ale Helene se však ohradila. "Co se týče jí.... přenechejte jí mě. Ale postarejte se o ten všeobecný rozruch a pozdvižení, až se zpráva dostane do celého království. Poblázněný, zamilovaný král nedělá nikdy v zemi dobrotu! A postarejte se o králova bratra. Alespoň s ním by dohoda s Orleáns mohla vyjít!"

Nechtěná nevěsta... ale která? Mariana pas Greco, dcera nejmocnější říše západního kontinentu a nebo komtesa Lorraine ven Lapiote, dívka z protestující provincie? 

L'amour n'a pas d'âge ni de frontières, il ne connaît pas la mort.
Láska nezná věk ani hranice, nezná smrt.
Je jedno že jsou o devět let starší, je jedno, že jsou mezi nimi hranice království a kultury... ale jejich láska je od začátku poznamenaná smrtí.