Raphael seděl v pracovně několik dní. Nespal, nejedl. Všechno mu bylo jedno. Už ani nemohl pracovat. Seděl jen tak nad stolem plných papírů. Revoluce byla zažehnána. A stejně v něm vřela krev. Hučela mu ve spáncích, cítil jí, jak mu kolovala v žilách. Lorraine... jak jen ho mohla opustit. Proč? Měl na to jasnou odpověď, kteoru tušil? Flavio Evanes? Nebo někdo jiný? Sám mu jí nahnal do náruče, když chtěl aby mu pomohla získat vojáky. ALe copak byl on jiný? Copak....

Klaply dveře. Raphel vzhlédl ke dveřím. "Veličenstvo," vyděšený sluha mu třesoucíma rukama podával dopis. On ho však jen odhodil na hromadu, která před ním ležela. Sklonil hlavu a opřel si jí o ruku, aby mu únavou nespadla. SLuha před ním však stále rozklepaně stál. "Váš bratr..." koktal. "Co zase provedl?" zeptal se už trochu rezignovaně. Jeho bratr přece odjel s Alessiou na zámeček. Nezajímalo ho proč. A jestli mezi sebou něco měli, bylo mu to naprosto jedno. "Včera... váš bratr... princ Leonardo..."
"Tak co sakra!" neudržel se. Nesnášel když před ním lidé neřekl narovinu, co se děje. 
"Zemřel. Spáchal sebevraždu společně s Alessiou Henson." Polkl muž před ním. Rapahel prudce vstal a židle za ním spadla. Nemě na něj zíral. Až pak prudce hmátl po obálce. "Vypadněte!" zařval na muže ostrým hlasem. Třesoucíma se rukama roztrhl papír. Vyndal dopis a četl. Četl ta slova. Jakmile dospěl ke konci papír roztrhal na milimetrové kousíčky. Rozhodil je vedle sebe a prudce uhodi pěstí do stolu. Jako kdyby se v něm zase něco roztrhlo. Hruď mu svíral nepředstavitelný pocit. Jako kdyby ho city rvaly na kusy. Přešel k prosklené skříni a rychle vytáhl sklenku nalitou alkoholem. V ruce jí však neudržel. Zatínal ruku tak moc, že se sklo rozletělo na kousky. Střepy se mu zařízly do ruky, až mu z ní tekla krev. Vzal lahev nejtvrdšího alkoholu, který měl k dispozici. A na jeden zátah vypil skoro čtvrtinu. Tekutina ho pálila v krku. Opřel hlavu o skříň a začal mlátit rukou do tvrdého dřeva. Otupovala ho bolest a mámil ho alkohol. Bože... proč!
Otec, matka, bratr... kdo bude další. 
Do mísnosti vtrhla dívka. Simonette. "Veličenstvo. Neubližujte si!"
"Nechal jsem jí odejít. Jedinou osobu, která mi ještě zůstala..." mluvil trhaně, rozklepaně. "Musím za ní. Je jediná."
Simonette ho zadržela. Rukou mu vytrhla flašku. "Veličenstvo... teď za ní ještě nemůžete odjet. Musíte se postarat o vaší zemi. Nemůžete se slepě vrhnout na dlouhou cestu."
"Nechápeš to!" celý se třásl. "NEchápše nic."
"NEchápu," sklonila oči. "Jediné co vím je, že za dveřmi čeká váš syn."

Rapahel jako kdyby okamžitě vystřízlivěl. Syn... "Jak to víš?" osopil se na ní. 
SImonette zavrtěla hlavou. "Jeho matka to rozhlašuje naprosto všude."
"Jeho matka..." Raphael hlasitě vydechl. Aria. Jmenovala se Aria. Tehdy byl hodně mladý a naivní. Poprvé navštívil něco jiného než jen palác a kasárny. A krásná žena se mu stala osudnout. Byla starší zkušenější a byla krásná. "Pošlete jí sem." vyzval Simonette zcela bez emocí. Ta otupující bolest, jako kdyby se touto informací zmizela. Nebo byla oslabena strachem z toho co přijde. 

Čekal delší dobu než by se mu líbilo. KDyž ale sluha otevřel dveře a do místnosti vplula žena s malým chlapcem u boku, zastavil se mu dech. Byl otec. Měl syna. Pohlédl na toho malého kluka. NIkdo ho ještě neviděl. Schovával ho před světem v nějaké zapadlé díře. Nezajímal se o něj. Ale teď jako kdyby... co? Nic to neměnilo na tom, že Lorraine tou informací naprosto zničil. "Ario," vyslovil jméno s naprostou lehkostí. Žena která před ním stála byla pořád stejně krásná, jak si pamatoval. "Veličenstvo?" sklonila hlavu a poklonila se. Nebylo v tom pokory však ani zamák. Poznal to z držení jejího těla. "Pořád stejně odhodlaná." Nebylo v tom pobavení, jen prosét konstatování. Nezměnila se. Už tenkrát na něj zapůsobila. 
"Jak se jmenuješ?" přešel k tomu chlapci. Kluk se na něj podíval a zase sklopil oči. "Jmenuje se Leo." odpověděla za něj jeho matka.
Rapahel se zarazil. "Leonardo," hlesl tiše. Jako jeho bratr. Jako kdyby to nemohla být větší náhoda. Otevřela se zase ta rána. Celý se rozklepal.
"Stalo se vám něco, Veličenstvo?" zeptala se Aria a ukázala na jeho zkrvavenou ruku, kterou si ani nestihl otřít. Neodpověděl jí. Nechtěl rozebírat svého mrtvého bratra. Kdo může být takový zbabělec, aby si vzal život. Kdo by se vzdal života, když v něm čeká tolik příležitostí. Pro něj ne, ale pro LEonarda určitě. Byl to idealista. Chtěl lepší svět. Ale místo, aby se snažil, tak to vzdal. Myšlenky se mu zase honily hlavou. Králové nebrečí. Nikdy. TO by byl až moc silný projev slabosti. Jeho otec taky nikdy nebrečel. Nesmysl...

"Pošlete ho pryč," zazvonil na sluhu, kterému předal syna. Když se za nimi zaklpaly dveře, hodlal si promluvit s jeho matkou. "Je to dítě vůbec moje?" zeptal se jí an rovinu. Věděl, že každá žena by využila příležitosti, aby své dítě vydávala za levobočka nějakého významného šlechtice, když s ním ěmla před tím poměr. "POkud mi nechcete věřit, nevěřte. NA tom už nesejde. Leo je každopádně můj."
"Proč ses tady ukázala?"
"ISaac Henson, Veličenstvo."
"Mrtvý," odfrkl si Raphael. POslední dobou umíralo až moc lidí. Všichni, kteří mu byly blízcí, i které nenáviděl. Smrt byla všude. 
"Našel nás. Poslal pro nás. Věděla jsem, že se to jednoho dne stane. Chtěl vás vydírat."
"A když se mu to nepovedlo přísla si ty? Asi nemáš roztrubovat, že...."
"Že jsem jako mladá holka měla nemanželské dítě a nechala jsem se tak odsoudit k životu v odsouzení a vyhládek na normální manželství?"
Raphael zavrtěl hlavou. "Nesnaž se mi nic nemluvit. Odejdeš a už se tady nikdy neukážeš. Dostaneš peníze. Kolik chceš. Ale už nikdy mě nekontaktuješ. Už tebe, nebo toho kluka nikdy nechci vidět."
To bylo jeho poslední slovo. Jestli měl někdy u Lorraine znovu mít šanci, musel začít řešit následky svého počínání v minulosti.