Alessia pochopila, že němělo cenu se vracet od svého pokoje. A proto celou zbývající noc strávila u Leonarda v ložnici. Jak si slíbili. NIc víc. A proto se k sobě zase chovali odtažitě, jako dřív. Ale jakmile s ejí dotkl... vykouřily se jí z hlavy všechny myšlenky. A ona po prázdnu toužila snad nejvíce na světě.

Jen tak ležela  pokoji a měla otevřené oči. Měla pocit, že se nemůže ani pohnout. Bylo jí naprosto lhostejé, že je zabalená jen do tenké deky a úplně nahá. 
Leonardo se vedle ní nepokojně převaloval. Věděla, že celou noc nespalb stejně tak jako ona. Měi halvy plné nočích můr, které je nepustili ke spáku zapomnění.

A tak Alessia jen ležela... a ležela na stejném místě neschopna se pohnout, ba dokonce cokoli udělat. Nesešlo jí naprosto na ničem. Možná už nemělo swmysl nic dělat.

Jenže... pak udělal největší chybu ve svém životě a zvedla se. Plná slz se dokázala přenést přes bolest srdce. Potřebovala.... potřebovala s někým mluvit, aby se úplně nezhroutila. A jediný, kdo jí z rodiny zbyl byla Lorraine. Vydala se do jejích komnat. Opatrně, po špičkách, brzy ráno.

Lorraine právě seděla na balkonujejích soukromých královských pokojů. BYla tady jen málokrát, ale musela pokaždé žasnout nad tm luxusem. 
Jako královna měla snad všechno, na co pomyslela. 
Lorraine jí ani nezahlédla. Právě, k ránu, kdy bylo ještě trochu dusno probíhala její ozdravná kůra vlasů. Tři služebné kolem ní neustále pobíhaly a nosily mísy s nějakými zvláštnostmi. PAk přiběhla další s kbelíkem horké vody y vyčkávala opodál. Seděla před přenosným zrcadlem, na kterým pod stolem bylo veké množství serepetiček. 
"Lorry," hlesla tiše Alessia směrem ke své sestře. Opřela se hlavou o sloup u dveří a po tváři jí  znovu nekontrolovatelně začaly stékat slzy. Záclony se ve večerném vánku vesele pohupovali a vytvářeli mezi ní a tím mumrajem jakousi zástěnu. 
"Lorry," . Jjeí sestra jísnad ani nemohla slyšet. Za těmi záclony vypadala ve večerím slunci jako nějaká bohyně. Tka krásná byla... její sestra.

"Jděte se podívat, jestli tam někdo není," rozkázala služce Lorraine, aniž by se tím směrem ohlédla. SLužeka ní hbitě přiběhla a už se ptala, co pohlédává na tomto svatém místě královny. "Potřebuji s ní jen na okamžik mluvit," kývla jejím směrem. "Uvidím, co se dá dělat," odpověděla jí s podivým tonem v halse služebná a zase odcupitala. Králvoně cosi zašeptala.
"Nemám čas," řekla Lorraine sylšitelně. "Ani náladu. Pošlete ji pryč."
Alessiu zasáhla ta prázdnost těchto slov.
"Lorry, prosím," vystoupila Alessia na balkon a prosebně k ní hleděla.
Lorraine na ní vrhla pohled plný chladu. "Jděte, a za pět minut ať jste zpět." Odehnala všechny ženy poskakující kolem ní pryč. Vmžiku udělali, co jim přikázala. Jako kdybi snad svou podstaou byla autorita sama.
"Potřebuju tě," vydechla ALessia. V hlavě měla jen samou temnotu. "Potřebuji tě jako sestru, protože už nemám nikoho..." zajíkala se se o třela si slzy. "Tak jsme se odcizili. Už si ani nevybavuji, kdy jsme spolu mluvily... já už nechci mlčet!" vykřikla snad až moc nahlas.
Lorraine se na ní dívala, ale stejně jako kdyby tady nebyla. 
"Byli jsme si tehdy tak podobé... proč už tomu tak není. Prosím... nenechávej mě napospas té nekonečné temnotě, která mě svírá." Chytila se za srdce, které jí po smrti rodičů neenchalo chvíli v klidu. "
Lorraine pohlédla na obzor, kde právě vycházelo slunce. "Mluv k věci," pravila rychle a ostře.
"Nechci mluvit rychle. MLuv se mnou.... Jsem tak sama. V manžesltví jsem byla nešťastná a myslela jsem si, že je to dno, kterého můžu dosáhout, ale... teď jsem v propasti." Chrlila ze sebe slova, která nedávala možná smysl, ale musela někomu říkat co cítí. Museal to už konečně někomu říct, jinak by se snad ze svých myšlenek zbláznila.
"Taky jsem byla sama. NIkdo se mi neopovažoval pomoci."
"Copak je tak těžké pochopit, co říkám?" Tentokrát si před sestru kleknula a málem se jí zhroutila do klína. Lorraine však jen dál naprosto nevzrušeně hlaeděla na druhou stranu.
"Nebýt na to přece sama... když jsme dvě... Můj život je teď přece tak prázdý a já..."

V tu chvíli se však z pokojů vynořili služebné s další várkou vonných olejů. Lorraine jim pokynula, aby vešly, když na prahu chvíli váhaly, zda je nemají ještě rušit. 
"Můžeš jít," odbila jí Lorraine. Alessia se sebrala, aby před klevetivím služebnictvem vypadala lespoń trochu.... jak? Stejně už jí viděli v tom nejhorším stavu.
"Zítra odjíždím do Sal al Lamra." dodala Lorraine, jako kdyby se jednalo o běžnou iformaci.
Alessia zničeně vydechla. "Takže mě opouštíš? Po všem co jsem ti teď řekla?"
Lorraine pokývala hlavou. "Konečně chci být totiž volná," pronesla zasněně. "Pryč odsud a začít konečně nový život."

***

Lorraine byla připravená v kratších cestovních šatech obklopena zavazdli a netrpělivě vyčkávala kočár, který se měl každou chvíli objěvit. Ctěla vyjet ještě dříe, ež měla původně v plánu a kočí s tím nepočítal. Musela si tužíž počkat.
"Ty neodjedeš," ozval se za ní rázný hlas. 
"A kdo mi v tom zabrání?" otočila sna svého manžela s tím největším odporem, jaký jen dokázala v sobě najít. "Ty mi nerozkazuješ!"
"Ale jis královna! Máš své povinosti!" Trochu zvýšil hlas, ale nechtěl na prázdné  nádvoří zybtečné působit rozruch, tak se Rapahel zase trochu zklidnil. 
"Jako manžel si měl povinnosti. A naprosto si mě ignoroval většinu svého času, co jsme byli sezdání. Vždycky si na mě obdivoval mojí krásu a nikdy mojí osobnost. NIkdy jsi mi do očí neřekl, že miluješ mě a ne jenom moje tělo!" TA slova byla hořká, ale konečně jako by saptřila pravdu. "Láska mi zaslepila oči, byla jsem bláhová!"
Rapahel jí chytl za ruku. "Přestaň s tím!" zavrčel jí prudce před obličejem. 
"Nikdy!" vykřikla Lorraine prudce. "Nikdy jsem se za tebe neměla provdat! Byla to ta největší chyba v mém životě! To ty můžeš za to, že mi zemřeli oba rodiče! Neopovažuj se se mnou ještě někdy promluvit! Už nikdy v životě tě nechci vidět!"
S těmi slovy nastoupila do kočáru a nečekala, až za ní slouha zavře dveře. Sama je zabochla a přetáhla si přes oličej černý síťkovaný závoj. Jakmile byla po dlouhé době naložena všechna zavazadla a všichni sloužící, které si vezla sebou nastoupili do dalšího vozu, vydala se směr Sal al Lamra. Protože teď konečně bude volná! Nechce už nikdy víc spatřit zdi tohoto paláce.

A taky nikdy už nespatří.

***

Leonardo věděl, že Alessia odešla, ale nechtěl jí zastavovat. Sám ještě neměl nejmenší tušení, co vyvodit z toho, co se včera v noci stalo... co se dělo poslední dobou. Ale bylo mu ot víceméně lhostejné. Nezjímal se  o nic. Ale ta prázdnota po své minulé lásce nezmizela, ani když předstíral, že by mohl v Alessi najít zalíbení. Ale místo toho to bylo jen tělesné potěšení, které k lásce mělo opravdu hodně daleko. Ale... Diana... nikdy na ní nepřestal myslet. Jako kdyby líbal jí místo Alessi. S tou výjimkou, že neviděl její krev na svých rukou. Bolestivě ho bodlo u srdce. Pocítil hořkost smutku.

Náhle k němu do pokoje kdosi vtrhl. Ale do jiné z místností, takže netušil, kdo by to mohl výt. Ale služebné by nedělili takový hlu, po většinu času o nich ani nevědě. A nikdo jiný... Stejně se nepřiměl zvednoout se z postele a cokoli udělat. Přece jen zvedl halvu, aby spatřil postavu, která přišla do jeho ložnice.
"Už jsem myslel, že jsi utekla," nadzved koutky úst v úškleu, když se k němu Alessia svalila na postel. 
"Já už nechci," pravila zcela zničeně. "Já už prostě nechci!" zakřičela ta slova znovu. Až teď viděl, že brečela. A nekontrovatelně vzlykala. 
Nahnul se nad ní a opatrně jí prstem slzy sestřel s tváří, i když dělal naprosto nezbytnou práci. Alesia ho nechala, ať si dělá co chce. Stejně tak, když jí políbil na tvář. Jendou.... dvakrát.
Odstrail jí hedvábné kadeře z obličeje, aby ho viděla jasně. 

"Má to jednoduché řešení," pravil a znovu jí políbil, tentokrátce se jen na vteřinu dotkl jejích rtů. Pak se od ní zvdálil a opřel si ruku tak, aby se na ní mohl dívat nepatrně z výšky.  Alessia se prudce zvedla, aby ho políbila. Leoardo však uhul. 
"A jaké řešení?" pravila sklesle a zase si lehnula do měkké postele. Dívala se do stropu, dokud jí Leonardo nezaclonil výhled na drobnou pavučinu v rohu.
"Smrt..."

A jako kdyby to slovo vyslovil... jako na povel se rozletěly okenice. Dovnitř vlétla s ohlušujícím krákáním  temně černá vrána. Vydávala děsivé skřeky. Cítil, jak sebou vedlě něj trhla zděšením. "To nic," pohladil jí konešjivě po tváři. Očima však lačně sledoval temnotu, která se k nim natahovala. Alessia se k němu více přitiskla. "CO je to?" koktala a otírala si oči. 
"Neboj se," povzbudivě pronesl. "To je náš přítel." Jediný kterého kdo z nás má, dodal jakoby pro sebe. Ta slova měl na jazyku.

Jako mávnutím kouzelného proutku celý výjev zmizel. Alessia si promnula oči. "Asi se mi něco zdálo" zamumlala. A pak sebrala všekerou energii. Zvedla se a posadila sem. Leonard jí jemně chytil za ruku, aby jí zastavil. Nevšímala si ho. 

Ježe cestou ke dveřím saptřila na stole revolver. Zachvěla si při představě, co tady ta zbraň dělá. Ještě nic nikdy podobného neviděla. Ano... možná někdy u otce, ale ten se ve zbraních nevyžíval. A tak vzpomínka na rodinu jí zase bolestně zasáhla. Nevšímala si, že Leonardo stojí těsně za ní. Přešla ka stolku a potěžkala zbraň v ruce, byla nadmíru těžší, než čekala. Na stole společně se zbraní ležl ještě přiložený jakýsi notes. Opatrně v něm listovala. Sledovala výjev podivných obrázků, podivných černých ptáků, kostí a smrti. Zarazil jí obrázek lebky nějakého zvířete. Na konci... celá se zachvěla. Obrátila se roztřeseně na Leonarda a přečetla ta slova nahlas, která stála na malém útržku papíru. Ceslá se u toho klepala. Krev jí hučela v uších a srdce jí divoce bušilo.
"Ano, opravdu, je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí. Teď už opravdu."