Alessia skoro nedýchala. Když spatřila otce, málem se jí chtělo brečet. "Papá," vrhla se k němu, nevšímajíc si vojáků stojícíh okolo. všichni se na ní s opovržením dívali. To, že byla královnina sestra neznamenal, že je také hlavní podezřelá. "Otče!"

Pevně jí k sobě přivinul, až jí do nosu uhdil štiplavý pach zatuchliny a ještě něčeho dlašího. Byl pohublý, skoro kost a kůže. 
"Pusťte ho! Okamžitě!" vykřikla ta slova zoufale, ale odhodlaně. "Musíte ho pustit. Za nic nemůže!" Byla zoufalá, strašným způsobem. I když jí proti její vůli provdal, i když, i když.... milovala ho. Měla ho ráda jak jen dcera může mít ráda svého otce a takhle náhle ho ztratit....

Vojáci jí náhle od otce odtrhli, ale neodvažovali se na ní více vztáhnout ruku. Opatrně od ní odstoupili.

Náhle se na jednom z balkonů objevil král. S chladným výrazem na sebe upoutal jakýmsi zakašláním. "Soud jasně prokázal vinu. Je to zrádce, který usiloval o královraždu, podněcoval lid ke vzpouře a je proto ve všech ohledech žaloby shledán vinným." Jeho hlas se nesl zvučně, protože teď promluvil skutečný král.
Až teď si Alessia uvědomila, že otec není jediný odsouzenec. Svého manžela by skoro nepoznala. Zděšeně se na něj podívala. Byl zbitý, z ran mu tekla krev a hnis. Na sobě měl jen kalhoty a záda měl rozedřená do krve... i když ho neměla ráda... nikdo, ano nikdo na celém světě si nezaslouží takové zacházení. Poté tam bylo spoustu dalších lidí. Ve stejně bíném stavu. Nedokázala se na ně ani dívat. Odvatila se pryč. Oči se jí zalily slzami.

"Popravte je!" řekl Rapahel II. Doherty. Tohle slovo bylo jako rána. Alessia se skácela k zemi, zcela zoufalá a neschopná cokoli udělat. Nebyla schopná ani slova. 
Jako kdyby celá v černém čekala ne na pohřeb, který se dávno uskutečnil, ale na popravu...

Z posledních sil se zvedla a rozrazila vojáky. Ti ji však chytili, tentokrát se s ní moc nepárali. A se vší uctivostí jí odvedli do bezpečné vzdálenosti.
"Myslím, že byste to neměla vidět," zašeptal jí náhle Leonardo, který stanul po jejím boku. Nejraději by mu vrazila nůž na dopisy do břicha. "Pojďte dovnitř," vybídl jí rázně. Poručil strážím, aby se vzdálili. 
"Tímhle výstupem jste si možná rovnou vykopala hrob, drahá. Nebyl moudré do toho zasahovat." Pošeptal jí těsně u její ucha. Jeho blízkost by jí jinak vyvedla z rovnováhy. Teď ji to byly naprosto ukradené.
"Deje mi pokoj, Výsosti!"vztekle mu dupla na nohu, až se málem zapotácel. 
"Nesahejte na mě!"

Pevně stála a zírala na výjev před sebou. Neschopná slova, když pod oprátku postavili nejprve ISaaca. Smrt oběšením nebyla nic pěkného. Ale rozhodla se na to koukat. "Dokud nás smrt nerozdělí," zašeptala jako tichou modlitbu. To řekla. Ani ne před rokem.
"A to nebude dlouho trvat, že?" odpověděl jí s posměchem Leonardo, ale envšímala si ho. 
Slzy jí stékaly po tvářích. Nesnažila se je zadržet.
Jeden krok, druhý, třetí. Hlavu do provazu a zhoupnout. A je konec. Alessia ten poheld na houpající se tělo ustála. Oči měl...
Když přišel na řadu její otec, aby se zhoupnul... nevydržela to. Dala se do hysterického pláče a obrátila se k Leonardovi. Nejprve se mu podívala do smutných očí a pak ho pevně ho obajala a nepouštěla ho. Musela mu slzami smáčet ceé oblečení, ale bylo jí to jedno. Hlavně, že jí pevně držel. To jí stačilo. Nepotřebovala se tady ještě sesypat na dlažbu do prachu. Chtěla tu však zůstat.... ale nemohla se vrátit pohledem zpět.
Jeho ruce jí pomalu přivinuly k sobě. Cítila ho všude kolem sebe. Vůni jeho oblečení, zápach drog a slabý závan alkoholu. Přerývavě se nadechla a potlačila vzlyky. Právě slyšela lupnutí. Definitivní konec.

***

Leonardo lačně sledoval, jak se oprátka kolem krku nějakého odsouzence utahuje. Co na tom, že to byl Cohn ven Lapiote, její otec. Jak z něj pomalu vyprchává život. Zavřel oči... opravdu pro něj představa smrti byla tak lákavá? Opravdu chtěl tak moc zemřít?
Žena v jeho náručí byla tou otázkou. Jinak by už se dávno.... mnohem dávno.... Alessia... proč jen ji chtěl vzít sebou. Proč by jen ji tu nedokázal nechat? Nebyla v tom sobeckost. Jen nechtěl, aby tak trpěla, když je to vlastně tak jednoduché. 

Pevně jí k sobě tisknul, zády k tomu výjevu, avšak on měl oči teď dokořán otevřené. Každého odsouzence sledoval a díval se na něj jako na najvětší senzaci. Něco s ním nebylo v pořádku. Ale... potřeboval zemřít.
Alessia se k němu tiskla tak, že myslel, že ho rozmačká. Slzy jí tekly a máčeli jeho šrobenou košili. Jen s námahou se snažila tlumit svoje zvlyky. 

"Pojďte," vzal jí za rozklepané ruce a v obětí s ní šel k paláci. Celá se třásla a nebyla schopná mluvit. Nikdo si z toho závěry vyvozovat nebude, protože oba jsou svobodní. Vdova a vdovec, kteří v jeden den přišli o své lhostejné druhé polovičky. Ano... jak poetické.
Zavedl ji do svého pokoje. Posadil jí do křesla, kam se doslova zhroutila. Nejprve se on sám napil alkoholu. Pak dal přihnout z plné flašky jí. Sledoval jak se oklepala s pohlédla na něj. Upírala na něj své temné oči. Červené a opuschlé od pláče, ale teď z nich vyzařovala jen nenávist a nějakým způsobem náruživost.
Naklonil se k ní. "Pořád platí, co jsem dneska řekl. Pořád chci  zapome...."
Alessia se prkenně zasmála a znovu se napila. "Zapomenout? Myslím že to co máte na mysli není nejvhodnější strategie." Také se k němu přiblížila, až byly obličeji těsně u sebe. Její horký dech ho šimral na rtech. Stačil jen malý kousíček, aby se jich dotkl.
"A co byste mi tedy doporučovala?"
"Spát."
"A ráno se zase probudit, do toho svinstva? Ne díky."
Alessia se hluboce nadechla. "Spát. Navždy."
"Jste tak poetická."
"Ne. Praktická." Odfrkla si. Ještě se k němu naklonila blíž, až se lehce dotýkala jeho rtů. Srdce se mu rozbušilo jako o závod, ale něčím úplně jiným než její blízkostí.
"Ale na to jsem ještě málo opilá." Odtáhla se tak prudce, že jí najednou začal náhle postrádat. 
"Dejte vědět, až budete, ano?" Rozvalil se zpět do křesla a naráz vypil polovinu lahve tvrdého alkoholu.
Spát. Navždy. Kolikrát ho už to napadlo. A myslí na to snad i ona?

***

Alesia byla v opiovém rauši a jen ztěží vnímala, co se kolem ní děje. Alkohol jí zatemnil mysl. A pomohlo to. Neexistoval otec. Neexistovaly mrtvoli a cokoli dalšího, co přibližovalo nekonečný konec. Pohlédla na muže, který naprsoti ní seděl. Hleděl na ní se stejným zastřeným pohledem. Srdce se jí divoce rozbušilo. Jak jen je naivní. Nechtěl jí. Nikdy by jí nemiloval. Ale ona přece o skutečnou lásku nestojí ne? Nestála o ten pocit, o kterém tolikrát četla? Byla rozhodnutá, že to si dopřát nemůže. Hlavně jí není tento cit vůbec souzen. Přesto byla až moc bezbranná, když se na ní takhle díval. Hruď se jí nepříjemně svírala. 
Leonardo se náhle zvedl, zapotácel se a jen tak tak, aby nespadl se posadil těsně vedle ní. "Řekl jsem, že mi máte říct, kdy budete svolná?"
Alessia vyprskla smíchy. "Svolná? Bože, co je to za vvýraz!"
Leonardo jí náhle zabořil obličejl do záhybu jejího krku a po tenké kůži jí přejel rty. Alessia zalapala po dechu.
"Myslela jsem že opilé ženy obyvkle nelibáte..." přerývavě vydechla.
"Já vás nelibám," zamručel tiše. "Zatím." Sjel rukou k lemu její sukně, který jí nepatrně nadzvedl. "Jestli řekněte, že s tím nesouhlasíte... asi mi to bude jedno." Podíval se jí do zpříma do očí, když se od ní odklonil. "Mě už je to jedno teď," přitáhla si ho zpět k sobě.

***

Když se Lorraine probrala, netušila nic. Kde je, co se stalo a proč se nad ní sklání její matka plná slz.