"Otevřete sakra ty dveře!" Alessia v paláci hlasitě bouchala na dveře. Museli jí slyšet snad všichni, kdomě dotyčnéhoé, kdo zzevně spal za těmi proklatými dveřmi. A to byla uprostřed noci sama na chodbách
"Otevřete to!" Už jí pomalu docházela trpělivost. "Okamžitě! Nebo přísahám, že je vyrazím!"
Než stačila mrknout, deře se otevřely. Z nich líně vykoukl princ... ne, Leonardo.
"Myslím, že vidět vás rozpláclou na zemi by bylo velice lákavé, ale... nejsem takový necita." párkrát zívl. Rozčilovala jí jeho ležérnost.
"A co vy vlastně chcete u mě v pokoji něco málo po půlnoci?" Tázavě se na ní podíval. Až teď si možná uvědomila nevhodnost této situace. Ale ještě než stihla vyřknout nahlas své obavy a všechno mu sdělit, předběhl jí.
"Jestli jste si přišla pro ten polibek... protože mě se to mimořádně zamlouvalo... tak jsme mohli přeskočit všechno tohle-"
"Děte na stranu," vyštěkla na něj prudce a vrazila do jeho pokoje. Vypadal snad ještě v horším stavu, než ho viděla posledně. služebnictvo zde snad ani neuklízelo. Ano. Neuklízeli. Jinak by jistojistě byly vyhozené lahve od alkoholu, obrovské množství zmuchlaných papírů rozházených po zemi.
Leonardo jí rozladěně sledoval. Svalil se na postel a hlavu položil na polštář čelem dolů. Cosi zamručel a pak se s nelibostí obrátil zpět na ni.
"Ukázal jse ty dopisy někomu? s tím, kde se otec zdržuje? Přotože to mi tam totiž psal! A nikdo o tom domě nevěděl!" Přešla nad něj, aby zjistila že má zavřené oči a možná už zase spí. Vztekle po něm hodila polštář, aby ho vzbudila. Líně se znovu převalil. "Pokud jste nepřišla mi ten polibek oplatit, tak si asi nemáme co říct."
"To si tedy máme!" nasupeně si sedla na křeslo před něj. "A vůbec! přestaňte s těmi planými řečmi!" Zavrtěla hlavou. Jako kdyby se snažila vzpomínky na letmý dotyk jeho rtů vytěsnit z hlavy.
"Mluvím vážně," teď už zvyšovala hlas tak, že jestli všechny neprobudila před tím, tak teď už určitě. "Jediný vy jste věděl kde je! Četl jste to tam! Tak proč...." hlas se jí skoro zlomil. "Tak proč..." hlas jí klesnul, "jste ho udal a zatkli ho a ještě dnes po poledni ho popraví!" Prudce vstala ze svého místa a kypěla zlostí.
Leonardo se na ní upřeně podíval a konečně se zvedl.
"Jste mizera mizerný!" přešla k němu a praštila ho pěstí do hrudi, až se zapotácel. "Vy jste poslal mého otce na popraviště!" Její vztek přerůstal v cosi nebezpečného. Leonardo jí opatrně odstrčil stranou. "A vašeho manžela ne? Pokud vím bude popraven i on. Na něm vám nezáleží?" Uchopil strnule její ruku.
Alessia vztekle dupla a vytrhla mu svou dlaň. A vrátila se do jeho osobní zóny. "Na tom pranic nesejde! Chci vědět, proč jste to udělal?" možná, že už teďko neudržela slzy.
"Nemáte ho snad ráda?"
Alessia podrážděně sykla a zadívala se mu do očí. "A vy máte rád svou manželku?" vrátila mu to ostře. "Protože potom byste se asi zajímal, že už je pár dní pryč. A společně s mým otcem přijede i její mrtvola! Protože na cestě za svými ropdiči byla zabita revolucionáři v Torentii!"
Leonardo se zarazil. "Opravdu? To je nemilé," zmohl se jen na to. Nezdál se být ale dotčený. Možná, ale opravdu zvážněl. Jak jen mohl být k tolika smrtem tak lhostejný.
"Marianne je mrtvá a vy... asi se o ní nezajímáte o nic víc, než já o svého mnažela."
"Osud nám nenadělil manželství, po kterém bychom zrovna toužili a byli v něm šťastní..." Přešel k ní a uchopil jí znovu za ruku. Tentokrát ho nechala být. Jeho dlaň však byla ledová. Svíral jí křečovitě.
"Ale i když jsem to neudělal," sledoval jí bedlivě. Každý výraz jejího obličeje. Posadil jí jemně na židli. "Nikomu jsem to neřekl. Přísahám na svou prokletou duši... ale váš otec je přece jenom zrádce... ať už o jeho místě kde setrvává to zjistil kdokoli."
Alessia se na něj podívala. Svého otce mohla nenávidět... ale to by to nesměl být Cohn ven Lapiote... milý, soucitný, laskavý... DOST
.... když byla malá nikdy jí do ničeho nenutil jako matka. Miloval jí... jen se dal na špatnou stranu. A nemusí za to zaplatit hned cenu nejvyšší.
"Je to především můj otec!" vykřikla prudce a vstala, až do něj narazila. Pozdě si uvědomila, jak je mu vlastně blízko. Leonardo opatrně zvedl ruce a nepatrně jí obal. Ne... Pevně ji drží a nepouští.
"Marianne js mrtvá..." pronesl bez sebemenšího zájmu. Jeho teplý dech jí šimral na tváři. "A Isaac bude taky." řekl to tak chladně, až jí to saomotnou vystrašilo. V jeho očích se náhle obejvil nečekaná temnota a ještě něco co nemohla postřehnout a přesně určit. "Teoreticky vzato jsme oba volní, když jsou oni mrtví. Není to krásné? Konec problémů. Konec závazků."
Alessia si odfrkla. "Jako kdyby jste znal slovo závazek společně se slovem manželství. Jak to můžete tak říct.... tři lidé jsou mrtví, daleko víc..." poodstupila od něj. "Smrt... není krásná."
Leonarod se přerývavě nadechl. Vztáhl k ní znovu ruku, jak se mu vzdalovala. "Neříkala jste mi to nejprve vy... že je to vysvobození? Od té toby toužím po smrti každým dnem, stejně jako po tom, abych nic necítil..."
Alessia zalapala po dechu. "Nikdy bych...." přerušil jí, když jí dal své prsty na rty. Alessia vytřeštila oči. Ustoupila od něj zase několik kroků. Byla z toho všeho až moc zmatená. "Co se dá ještě dělat, aby ho nepopravili?" zeptala se zoufale, aby odvedla řeč jinam. Kvůli tomu tady přece byla ne?
"Definitivní slovo nemá soud, ale král. A Rapahel nikdy nedovolí tvému otci, aby se nadechl znovu." Ta slova na ní dolehla tak těžce... "Ale on přece.... musí mít nějaké srdce!"
Leonarod si odfrkl. "Nemá..." řekl to s ostrou nenávistí. Jinak by kvůli němu nezemřela Diana. Jinak bych se neocitl ve slepé uličce. A tolik vás netoužil k sobě obě přivinout. Abych konečně zapomněl úplně na všechno... na celý zpropadený svět, až bych vás líbal."
Alessia na něj chvíli upřeně hleděla. Všímala si každého jeho výrazu, dokud si neuvědomila, že i on pečlivě sleduje jí.
"Musím mluvit ihned s králem, až přijede. Nesmí mého otce popravdit! Nedovolím mu to!" S tím vším... jako kdyby si nevšímala princových slov.
"Dobrou noc," řekla ostře a trochu zmateně. "Dobrou noc." Zopakovala znovu, jako kdyby se chtěla ujistit, že opravdu odchází.
"Stejně spát nebudete. Budete snít jenom o mě!" zamával jí ležerním tónem na rozloučneou. Z jeho hlasu zněla ironie a pobavení. Jako kdyby se lusknutím prstu změnil. Nebyl chladný a vážný.... A z jeho obličeje se jako zázrakem vytratil všechen chlad a mrazivá temnota. Vrátils e zpět... alepsoň na chvíli.

Alessia zavřela dveře. A měla co dělat, aby se udržela na nohou. Pokud to nebyl Leonardo... tak kdo.... kdo to našel a zradil všechny, které milovala. Lorraine.... až se to dozví Lorraine zničí ji to.

Princova slova se jí zdánlivě dotkla ta, jak by nejspíše neměla. Niv tom přece nebylo. Ale... možná v tom byla v tom jasná nabídka. S ním na všechno zapomene, ať už jak to zvrácené to bylo. A ona zatoužila se tam vrátit. Nabízel jí sladké zapomnění. Ale nechala si to, až... na kdy.... až bude její otec po smrti? Nebo něco daleko horšího? Musela toho maldého nerozvážného prince nechat na pokoji.
Stejně však pohlédla na dveře, jako by váhala, jestli má vzít za kliku.

***

Lorraine sledovala pohřební vůz, který vezl rakev s Orleanskou princeznou. Nijak se s ní nezblížila. Ale přesto jí svíral tísnivý pocit v hrudi. Smrt... byla tak náhlá. Když saptřila v rakvi její bledou kůži v obličeji, vystrašilo jí to. Ale ještě víc nesnesal pohled na rakev její dcery. Měli pohřeb společně. Jaká ostuda. Isabella.... zasloužila si vlastní.

Jako všichni dvořané a služebvnnictvo kráčela v průvodu oděná celá v černém. PO obličeji jí stékaly slzy, ale musela se přinutit jít dál. Kráčela s černou róbou posetých zlatem a perlami. Jako kdyby ji několikrát neodmítla... přišlo jí to příliš zhýralé. Raději by ocenila něco norlmálního... avšak nevhodné ke královně.
Raphael kráčel hrdě podle jejího boku. Alessia a ani Leonardo se pohřbu nezůčastnili. Netušila proč. Ale mrzelo jí to. Oba dva zahlédla jen někdy, náhodou. Nikdo se o ní nezajímal. Škoda.
Smrt se tentokrát neobjevila a byla za to ráda. Nesnesla by další pohled na zkázu, kteoru za sbeou zanechávala.

Když obřad skončil, málem se zhroutila manželovi do náruče. I tak jí musel podpírat, aby neupadla. Vedl jí pryč do jejího pokoje. Jen pramálo viděla přes slzy. Ale přece jen saptřila šibenici postavenou za podezřele krátkou dobu. Nebo si jí jen nevšimla?
"Koho popraví?" zeptala se manžela, který ji až ochranitelsky držel u sebe.
Rapahel se nervozně ošil, ale neodpověděl. "Jen nějaké povstalce."
Lorraine přitakala a více se neptala. Na proskleném ochozu s obrovskými jí vítr čechtal vlasy, které se uvolnily z pod černé síťky.
Náhle však usylšela pronikavý hlas. Jako kdyby jí vytrhnl z bezedné ničemnosti a utrpení.
"Lorraine! Lorraine!" ten hlas znala. Ale ten dotyčný kdo na ní volal byl živý. Shlédla opatrně dolů z ochozu, ale Rapahel jí přivinul zpět k sobě. "To je jen Leonardo." Ale ona věděla, že lže a o to víc se chtěla podívat, kdo na ní tak zoufale křičel.
Rapahel jí nestihl včas zadržet, aby spatřila hrůzu před sebou. Její otec stál v potrhané košily, celý umazaný od hlíny a krve uprostřed zástupu mezi vojáky. Ruce mu svíraly okovy.
"Pane bože!" vykřikla zoufale.
Dole saptřila náhle Alessiu, jak se nenápadně prodírala mumrajem na nádvoří.

"To je..."
"Tvůj otec," odpověděl chaldně král a zmizela jeho náklonnost a cit.
"To přece... to přece..."
Pak už se Lorraine prpadla do tmy. Omdlela a nebylo jí pomoci. Spíše jejímu otci nemohl nikdo pomoci.