Alessia seděla na židli a příšerně jí bolela hlava. Od okamžiku kdy sestra s jejím manželem opustila palác, se jí do ničeho nechtělo. A od toho podivného incidentu, když se nechala usnést okoamžikem a vzala si tu návykovou látku... už kdysi ji zkoušela a nedopadlo to nikdy dobře.

Náhle někdo zaklepal na dveře. Zvedla hlavu, aby služebné pokynula, aby sice otevřela, ale rozhodně nikoho nepouštěla dovnitř, ale... dotyčný si dveře otevřel sám a vpadl dovnitř.

"Je to jako kdybyste beze mě nemohl vydržet ani minutu," posměšně se ušklíbla na prince.
"Možná, že jste to nadhodila... neplatí to samé pro vás?" zavře za sebou Leonardo dveře a rukou vyhnal služebnou pryč. spodivným výrazem
"Přišel jste..." začala Alessia otráveně.
"Docela se nudím. Není špatné si s někým občas popovídat."

Alessia ovšem nerozeznala v jeho tváři jediný náznak radosti... sbíš se v něm zračila jen bolest a zoufalství.
"Chodíte jako tělo bez duše už hodně dlouho. Mám vám věřit, že si chcete povídat zrovna se mnou?" Líně přejela prsty po hraně stolu.
Leonardo nedopověděl a jen vytáhl z kapsi malou ampulku. Položil jí na stolek a sedl si naprosti Alessii. "Dejte si."
Alessia prudce opium odstrčila, až se převalilo na zem. Naštěstí se nerozbilo a tak se sehnula, aby ho sebrala.
Krátce vydechl a vyzívavě se usmál. "Děláte, jako kdybyste si to minule neužila."

Doteď netušila, co se dělo, když byla v opiovém rauši. Podle ní pak roli ještě hrál alkohol a pak už nevnímala vůbec nic.
Vyděšeně vstala a promnula si spánek.
Leonardo jen zavrtěl hlavou.
Alessia si jen sedla zpět a měla chuť mu vlepit pohlavek. Přece jenom byla vdaná žena. To, že za revolucionáře... to nebylo až azs tak podstatné.

Leonardo se ledabile sehnul na podlahu k lahvičce a sebral. Jenže tam byl nějak moc dlouho. Chtěla už se ho zeptat, když v tom se jí varovně rozbušilo srdce.
Leonardo se zvedl a narovnal záda. Pobavený úsměv z jeho tváře zmizel. V ruce s tázavým výrazem držel jakésy dopisy. Ne... nebyly jen ledajaké. Moc dobře je znala.

"Já..." zajíkla se. "Já Vám všechno vystvětlím..."
Leonardo vstal a odešel k oknu. Alessia strnule seděla na místě, než si uvědomila, že ještě stále není pozdě. Opatrně k němu přešla. Stoupla si po jeho boku a natáhla ruku, aby mu listy vytrhla. Hbitě však hnul. "Co je to?" otočil se na ní fascinovaně.
"Nic," vydechla. Pořád jí splašeně bilo srdce.
"To jsou dopisy od vašeho manžela?"
"A od otce." Tak a řekla to. Vlastně se teď ke všecmu jendou větou přiznala. Tak hloupá byla.
"ISaac vám vyhrožuje?" otočil se k ní. V jeho očích ale nebyl žádný soucit či pochopení. Jen zvědavost. Ale stejně o nic takovéo nestála.
Neodpověděla mu ale. Nechtěla se zbytečně nimrat ve svém manželství s tímto individuem.
Leonardo se zamračil. "Jestli nic neřeknete, odnesu to někomu, kdo vám velice znepříjemní život." Varovně se o
rozešel ke dveřím.
"Jako kdybyste to neuměl vy sám," vyprskla, ale pak se zarazila. Obrátil se na ní.
"Chce, abych se vrátila za ním. I otec žádá to samé." posadila se zpět od křesla. Čekala, že mu to vysvětlení bude stačit, ale místo toho se jen posadil vedle ní.
"Nebudu se vám tady zpovídat!" odfrkla si. Obrítila se od něj.
"To od vás nechci."
"To ani nemůžete. Sám jste mi nikdy neřekl, co se vám stalo, že chodíte jako tělo bez duše. Že se poflakujete životem." Její prvotní zděšení trochu opadlo, když hodil dopisy na stolek. Místo aby četl ta nenávistná slova raději vytáhl z kapsi nějakou lahvičku. Nabídl jí ji. "Dejte si," podal jí znovu alkohol. Tentokrát nedmítla. Přihnula si pořádně, až jí pálil celý krk.

A pak už to šlo snadno. Ukázalo s,e že Leonardo po kpasách nenosí jen jednu lahev s alkoholem, ale hend několik. A to se pro ni stalo zase osudným. Ale zapomněla na svého manžela a otce i matku. Dokonce i na dokonalou sestru, která si užívala kdesi v cizině a vydávala to za politickou návštěvu.
„Byla to Diana," promluvil po dlouhé době princ jako první. „Diana, kterou zabil kvůli mému bratrovi. Může za to stejnak on."
Alessia zamžikala. „Miloval jste jí." Nebyla to otázka. Spíš konstatování holého faktu. Možná proto vypadal tak zuboženě
„A vy jste někdy někoho milovala?" Byla to odvážná otázka. A Leonardo musel vědět, že její manžel to nebude.
Jen se smutně usmála. V jejím hlase bylo patrné opovržení. „Nevěřím na lásku. Je možná jen v knihách a ta je stejně falešná." Zhluboka se napila silného alkoholu. „Jako všechno."
„Taky už nevěřím v něco tak pošetilého. A jsem rád, že vy taky ne, protože..." nahnul se k ní, až z něj cítila silný závan drahého likéru. „Bych nemohl udělat, tohle." A pak jí bez jakýkoliv zábran vtiskl letmý polibek na rty. Alessia zamrkala. Trochu připitá si neuvědomovala, co se právě stalo. Leonardo se od ní prudce odtáhl a znovu se napil. Poté se malátně zvedl a chtěl odejít.
„Neřeknete nic, že?" narážela na dopisy, které stále ležely před ní. Nejednalo se vlastně o nic závažného, ale... trochu by bylo divné, kdyby se rada začala š'tourat v tom, jak se sem pošta dostala. A když by zjistily, že přes špecha, kterého sem Isaac vyslal... byla by obviněná z vlastizrady také, protože nic neřekla.
Leonardo však nic neřekl ani nenaznačil. A jen se ztěží odebral pryč.

Alessia odhodila vztekle polštář na druhou stranu. Jenže ten nespadl na zem, nnýbrž ho někdo chytil. Za ním stál muž v černém.
„Alessio... drahoušku," oslovi jí jemně. Jeho oslnivá krása jí naprosto učarovala. „Proč pořád trpíš na tomto světě. Proč pořád snášíš jeho útrapy a strasti, když jde všechno vyřešit tak snadno."

Otevřely se dveře a postava zmizela. Alessai zamrkala, ai se jí muselo něco szdát. Do komntasy vešla služebná, která jí hbitě pomohla uložit se do postele. Ale ty podivné noční můry po tajemném mladíkovy jí neopustily až do rána.