Tehdy jsem byl moc bláhový. Co jsem si jen myslel? Že osvobodit nejstřeženějšího vězně bude nějlepší nápad?

Opatrně jsem procházel chodbami, aby mě nikdo nespozoroval. Byl jsem tady tak dlouho a přece jsem neměl příležitost zbavit se jednou pro vždy té nechutné ženy. Žena to vlastně ani nebyla. Jen obyčejná dívenka. Přesto jako kdyby jí jako královnu hlídali na každém, kroku dvoje stráže a byla v obležení dvorních dam. Vražda se pak plánuje jen těžko. A tušil jsem, že po narození dítěte k tomu bude ještě menší příležitost. Hlavně poté, co se zde obejvil samotný král. Kdyby přijel ohlášen, čekalo by na něj milé překvapení v podobě  mé ostré dýky. Ale... stále a stále dokola to samé. NIkdy by se mi to nepovedlo. A po tom slavném objevení Flavia Evanese jsem se rozhodl, že to zkusím přes vyšší politiku.

***

Opatrně jsem se dostal až ke dveřím sklepení, kde se uchovávala zelenina. Čišel z něj chlad, jak byl plný kusů ledu, aby jídlo bylo alespoń trochu čerstvé. Tak honosné sídlo jako tento zámeček pochopitelně neměl žádné vězení a tka si museli vystatčit s tímto. Za límec mi skápla voda, až jsme se zachvěl. Bylo to tu odporné. ale na tak, jako ve věznici v MInerbe nebo Gulianu a to jsem v obou případech seděl hodně dlouho. 
Můj plán byl riskatní a hodně blíznivý Copka by s emi to někdy mohlo povést?

"Jdu se podívat za vězněm. Jsem pověřen králem," pronesl jsem trpce, když jsem se přiblížil ke dvěma vojákům.- Dělali že mě nesylší, jen své zbraně dali do pozoru. 
"NIkdo nesmí vězně vidět, ani slyšet. Na rozkaz krále." ozval se jeden hrubým hlasem a střelil po mě pohledem. 
"mě král udělil výjimku." obrátil jsem se znovu acítil jsem,jak mi z rukávu vyjela dýka do ruky. "Mám s ním promluvit a vyslechnout ho."
"Nepřipadaná v úvahu." Nedal se strážce a tentokrát vypadal, že to ymslí smrtelně vážně. 
"Ale no tak...." přistoupil jsem k němu ještě o kousek blíž.
Muž se na mě opovržlivě podíval. "Králova osobní garda je nepodplatitelná," zahřímal a nebezpečně k němu naklonil svou zbraň.
Posměšně jsem se uchechtl a udělal další krok směrem k němu. "To bych si asi nemyslel."
Ještě něž stihl muž jakkoli zareagovat, vrazil jsme mu dýku do srdce. Zrány se mu začala řinout krev, až mi potřísnila oblečení. Druhý voják se na mě vrhl a zaútočil na mě svou zbraní. Jen tak tak jsem uhnul před lesklou čepelí, která protnula vzduch v místě, kde ještě před chvíli byla moje halva. Měl jsem sakra štěstí. Napětí mi proudilo tělem. Ruku jsem měl pevnou, když jsem zanořil nůž do druhého strážce. Padl mrtvý k zemi vedle svého druha. Podíval sjem se na tu spoušť a odfrkl jsem si. Otřel jsem krev z mé dýky do rukávu a zandal jsem ji zpět na své místo. Prudce jsem se snažil vyrazit dveře. Když jsem se rozbíhal, zakopl jsem o umírajícího muže a zaklel jsem.
Po pár pokusích se mi podařilo dveře otevřít. 

Rozhlédl jsem se okolo, ale nikoho jsem neviděl. Až pozdě mi došo, že se jedná o past a já se tak hloupě nechal chytit. Za několik okamžiklů jsem měl provaz z jednoho pytlů obtočený vy smyčce kolem krku.
"Kdo si?" zavrčel mi do ucha Flavio Evanes.
Neměl jsem z něj strach ani trochu, i když se smyčka kolem mého krku nebezpečěn utahovala. Musel jsem uznat, že měl sílu. I na chlapa, který se trmácel tolik dnů bez pořádného jídla uprostřed zimy. 
"Tvůj zachránce," odpověděl jsem s klidem. NEchla jsem zbraň ať mi vyklouzne z rukávu. Z řinkotem dopadla na podlahu.
"Ta krev mi jen zajistila přůstup k tobě." pokračoval jsem nevzrušeně. "Protože jsi velice výjimečný vězeň. I když nemám sebemenší tušení, proč tě zavřeli... stejně-"
"Taky nemám tušení proč jsme se ve vlastní zemi stal zločincem. Musel jsem uprchnout z vlastního domu, jinak by mě královi vojáci vyčmuchali." povolil smčku,a bych s emohl znovu z plna hrdla nadechnout. 
trochu jsem se zarazil. "Ty nevíš, co si králi provedl, že tě nemá rád?"
Zavrtěl hlavou a předstoupil přede mě. Stejně si ale držel odstup a měl moje hrdlo omotané provazem. Ujišťoval se. Dobře mu tak.
"Možná že nejsme ze stejné země. ale v podstatě nám jde o to samé. Získat svobodu pro naši zemi a zbavit se nepohodlného krále na trůnu." Vysvětloval jsem
"Nebudu ti věřit," odplivl si Flavio.
"Nevěř, ale jedno je jasné. Henson a Isaac jsou uprostřed nezastavitelné revoluce, která s euž nedá zastavit. V Torentii se zvedá odboj. Když ti pomůžu utéct do Sal al Lamra a shromáždíme vojsko... vyhrajeme. Jendou pro vždy vyhraje strana lidu. Jednou za celou existenci lidstva může vyhrát pravda."

Flavio Evanes se na něj roztřeseně díval. Ale viděl moc dobře, že tentokrát vyhrál. Jak snadné je ostatní přesvědčit o tom, co chtějí slyšet. Jak sandné je všechno... jen když... jen když umíte správně zacházet se slovy. Splétat z nich sladké lži. A v tom jsem myslím přeborník. Moje duše je černá jako ta nejčernější hlubina temnoty. Ale už nemám co ztratit. Ted už rozhodně ne. V tom je to kouzlo když o všechno přijdete. Když nemáte nic... můžete jen získat a proto se nebojíte riskovat. Ale je to výhoda? Nebo jen smutná skutečnost a já se zbaběle snažím hledat výhody mého mizerného života, který mi stejně už nic dobrého nepřinese. 

Amy, Matteo... všichni... konečně. Konečně je jednou pro vždy pomstím.