Cohn ven Lapiote se snaží sebevíc, aby jeho země došla zašlé slávy a bohatství. To se jeví jako těžký úkol pod vedením mladého neschopného krále, kterému navíc rozkazuje vlastní matka? Kolik nařízení je z jeho hlavy? Jedno a nebo žádné?
Cohn... tak vehementně bojuje za práva lidí, kteří trpí nejvíc? Lži? Pravda?
Jedno je jasné, je to zhola marné... Pourquoi?

***

Před lety, ale zdá se mi, jako by to bylo dnes, jsem seděl  v docích a čekal až daší loď dorazí a my budeme moc přendat náklad. Guilino je hlavním centrem, kde se ze střodomoří dováží zboží. Zaclonil jsem si oči proti sluci a otřel jsem si z čela pot. Ten den jsem toho měl plný zuby.
"Jacquesi!" zavolal na mě nějaký chlapík. Znal jsem ho od vidění. Bydlel v pavlačovém domě naproti mě. Stejný chudák...
"Jdu!" zařval jsme mu v odpověď. Kývl na mě, abych ho následoval. Společně jsme pokračovali dál do doků. "O co de?" zeptal jsem se ho ledabyle. Zajímalo, kam se chce thnout uprostřed směny. Za dnešek musím ještě odpracovat čtrnáct hodin z celkových sedmnácti. Neměl jsem času nazbyt. Spal jsem sotva dvě a tak jsem si nemohl dovolit, aby tohle přišlo vniveč jen kvůli nevinnému rozhovoru.
"Kam dem?" Teď už jsem byl vyvedený z míry. Z přístavu jsme mířili někam do města. Uličkami jsme se proplétaly kamsi do neznáma.
"Hele," strčil jsem ho, aby mi koneně vyklopil o co jde. 
Beze slova pokračoval dál a svým mohutným tělem mi zacláněj výhled. Přece jen jsem byl menšího vzrůstu. Nikdy jsem nebyl příliš silný ani vysoký, abych se mohl dát k armádě a proto jsem byl taky odjakživa strašpytel. Odkázán k práci... Rozsudek pomalé smrti místo rychle hrdinské na bojišti. Jako můj otec bych padl za nepřátelskou zemi v jejímž jménu bojoval...

Během pár vteřín jsem ale pochopil o co tady mezi námi jde. Jakmile jsem popoběhl dopředu, saptřil jsem dvojici chlapíků. "Dobrdele!" sykl jsem a obrátil jsem se, abych stihl utéct. Za košili mě v tu chvíli chytil nějaký muž. Látka se utrhla, ale to už mě držel pod krkem. Přirazil mě ke zdi,a ž mi zapraskaly kosti. Syknul bych bolestí, ale nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku. Rezavý nůž mi hbitě přiložil na hrdlo.
"Ty jeden cvirgle!" nějaký muž na mě zavrčel a praštil mě vší silou pěstí do břicha.
"Co... ch.. che.."
"Podrazáku jeden!" Projistotu mi dal ještě další ránu. vychrchlal jsem chchvalec krve, kterou jsem odplivl útočníkovi do obličeje. 
"Co chcete!" vychlrlil jsem na něj, když mě pustil a smýkl se mnoun o zem. Svíral jsem se na zemi v bolestech. 
"Ty peníze co nám dlužíš... sami se nevrátí. Dýl už čekat nebudu. Za ztracený zboží tě čeká cela, chlapečku." Všichni tři se hlasitě zasmály. Dál jsem vnímal už jen vlny bolesti, jak do mě v jednom kuse kopaly. Cítil jsme, že mám přeražný nos. Znovu jsem vyplivl krkvavou břečku. Jakmile jsem však dostal další ránu d hlavy, pomalu se mi zamlžil výhled. 
Slyšel jsem matně nějaké hlasy, jak se dohadují. Obrátil jsem k nim matný pohled a spatřil jsem jejich uniformy. Nestihl jsem zaklít, protože jsem ztratil vědomí.
Doprdele, doprdele....

***

"Dieu accorde que le monde verra enfin la justice et..."
Slyšel jsem nějaký potichý hlas, který šeptal pro mě směšná slova. Nevěřil jsem ve vyšší moc. Odsuzoval jsem modlitby k bohu. Proto by mi to přišlo tak směšné, kdybych věděl, kde právě v tuto chvíli jsem. Zamžikal jsem a snažil jsem se nevnímat tupou bolest hlavy. ležel jsem v kaluži krve a něčeho, čemuž jsem se nehodlal věnovat pozornost.Snažil jsem se posadit na kamennu chladnou zem pokrytou nějakými odpadky a splašky. "Kde to sakra sem..." zaúpěl jsem, když jsme spadl halvou do nějakých výkalů. druhý pokus se posadit dopadl sice lépe. Se svépomocí jsem se opřel o zeď a znovu jsem zamrkal. Svýma hnědýma očima jsem ale viděl rozmazaně.

"Otče na nebesích, posvěď..." zase jsem zaslechl ten slabý hlas.
"Ticho!" zaúpěl jsem tiše. Ze všech těch modliteb mi bolela hlava ještě víc. Potřeboval jsem ticho!
"To se ti mluví. Ty si klidně můžeš dál žít ve sračkách... ale já..."
Neodpověděl jsem a nebyl jsem si jsitý, jestli ten dotyčný mluví vůbec na mě. Byl jsem stále zmatený.
"Trochu tě zřídili, co? Za co seš tady?" jeho hlas se zmněnil. Jako bych v něm nalezl i soucit. Nesnášel jsem tenhle ten cit. Lidé si díky němu připadají slabí, nebo alespoň tak bych to mohl chápat já. Slabost...

"Co si zač?" neznámý zaklapl knihu, kterou byla zjevně bible a přiblížil se ke mě. K mému překvapení jsem však záhy došel k závěru, že nás dělí kovové mříže. Jak jinak... Musel jsem být v cele. Za obchodování s cennými látkami pro bohaté krejčí jsem dostával značný podíl. Jenže vina padla hlavně na hlavu těch nademnou. Možná těch od kterých jsem dostal výprask. A co že mě nazvali práskačem? Nejsou daleko od pravdy.

"Jsem dělník," zmohl jsem se na dvě slova. Složil jsem halvu do dlaní, abych utišil hukot v uších a bušící krev ve spáncích.
"Já jsem býval filozof, vzdělaný teolog, myslitel národa. Teď jsem stejný zloděj, jako ty..."
Nazjímaly mě jeho proslovy. Dřív bych řekl, že nejsem zloděj, ale muž který se snaží uživit rodinu... Teď jsem chtěl zemřít. Když se město dozví, že jsem byl byť jen na pár dní ve vězení, už stejně nikdy nedostanu práci. na tom mi záleželo - peníze, peníze a peníze. Jaký je vlastně smysl života? Bohatství, moc a sláva? Takové primitivní věci? Ne! Samozřejmě že ne! Jen přežít v tomhle bordelu!
Nebo snad...
Amelie... Amélie.... má Amélie nikdy mi nedopustila, že jsem se zadlužil. Nikdy ale nepochopila, že jsem jen toužil jít si za svým snem. Chtěl jsem... Peníze pro ní, abychom se měli lépe.

"... Jsi obyčejný člověk, který doplatil na celý systém. Copak ostatní netrpí, neživoří a nehladoví, zatímco se jedna strana snaží, aby měla práva a druhá se snaží jejich práva potlačit? doplácíme na to všichni a zejmna ti nejchudší. Všichni jsou stejní... Torentie nebo Suturien. Tout ce que je veux, c'est de l'argent, du pouvoir et de la gloire! Neboli Všem jde o peníze moc a slávu."

"Ano mě jde o peníze, abych měl co žrát!" Při vzpomínce na Ameli a to, že jsem jí znovu zradil a podvedl... Nechal ji zase samotnou!!!
"Podle strážných si odsouzen jen na týden za výtržnictví. Za podvody byl obviněn někdo jiný. Tak na co si ztěžuješ?"
Proto jsem tedy byl zde. Sanžili se mě usvědčit, ale... nepovedlo se jim to. Díky bohu! A zase jsem se k víře vracel... Pro mě to spíš byla fráze, než pravdové vyznání, ale... 

"Zítra zemřu. A proč? Jen proto, že jsem bránil náš národ, jazyk a kulturu... Celá staletí naše země trpí. Doplácí na svého souseda, kterému je nucena dodávat  zboží. Lidé pracují bez ustání, aby se odváželo jen do Suturieno a tady byla bída....
Napsal jsem knihy, které možná četl i panovník a stejně skončím jako nějaký vrah!"
Nezajímal mě. Takové problémy jsem neměl. Nezajímal mě. Další život? Kolik už jsem viděl poprav? Tenhle mě nedojme o nic víc než ty předtím.

Až teď se mi však pohled rozjasnil tak, abych rozeznal mužovi rysy. Byl zarostlý a špinavý. Jenže tvář měl kdysi zjevně pěknou. Poznamenal ho ale čas bez slunce a bez mytí. 

Uklidňovalo mě, že se odtud dostanu... ale stejně jsem měl divný pocit. Měl jsem ukrutný hlad a byla mi zima a stejně... byl jsem na tom lépe než on. Ale kdo ví, jeslti není lepší kus života prožít jako boháč a pak zemřít behěm pár chvil a mít všechno za sebou? Nemuset se trápit celý život jako mám souzeno já? Jak se měla vrchnost a tenhle filozof? rodina ven Lapiotů. Nic jim nescházelo! Co mohli oni vědět o životě chudáků? Možná až na štěstí jejich nejmladší dcera. Široký se zvěsti, že snad umřela, nebo co? Říkalo se o ní, že je to nejkrásnmější dívka na světě, nebo alespoň v tom známém kontinentu. To se někdo má, že? Nechápal jsem je, jak někdo může být tak šťastný. A nebo se mi to jenom zdálo? A zdání klame...
Ti nacionalisti... kdyby alespoň bylo co do huby dát. Tenhle muž netušil nic o tom, jaký vedeme prachbídný život. Raději žít a podrobit se jazykem a kulturou, než být bezvýznamně pověšen. Ale to nebyly mé starosti.

Ten muž se ke mě přes mříže naklonil. Přerývavým sýpavým hlasem skoro vykřikl: "Sic mě pověsí za velezradu proti národu, ale jedno si pamatuj: lepší je zemřít na nohou, než žít na kolenou!"

Ani tehdy jsem nemohl tušit, jaká to je pravda. Možná až na to, že dnes se nevěšelo, ae popravovalo gilotinou. Takže i tu poslední věc důstonosti mu vzali.
 Vérité! po setkání s tímto mužem jsem už nikdy nebyl stejný. První myšlenky se do mě zahryzly a nikdy mě už neopustily. Třeba to všechno souvisí se vším.