Lorraine si znovu oblékla župan a poděkovala lékaři za další ubezepčení, že její dítě by mělo být  vpořádku.  Vlastně už jen mohla odpočítávat dny, kdy se narodí. Nebyla si však jistá, jestli je připravená se v sedmnácti letech stát matkou. Jistě... její matka byla dokonce ještě mladší, když se její starší sestra narodila...

Když za sebou lékař zavřel dveře a s pozdravem odešel, úlevně si oddechla. Musela se posadit na křesla. Už teď se pohybovala jen z těží a jen málokdy opouštěla tuto komnatu. Rukou pohladila své břicho a cítila jak její dítě kope. Blaženě se usmála.

Byla tady už dlouho... a přesto jako kdyby dny plynulý tak rychle, že nezaznamenala, jak čas rychle ubíhá.

"Půjdu se projít," oznámila strážím před svým pokojem. "Sama," dodala spěšně, když se za ní chtěli vydat. Nebavilo, jak za ní neustále stojí."ale Veličenstvo, dnes má přij..."
Neslyšelaa, co říkali, protože už jim zmizela z dohledu.
 Byla tu už skoro tři měsíce a přece si nemhla na toto podivné místo zvyknout. Na její vkus zde bylo až moc náhodných lidí, kterí se náhodně vysyktli an chobách, aby pak zase zmizeli. Nedostavovali se na večeře ani jiná setkání... a tak jí jedinu společností byla Alessia, která však v její přítomnsoti byla jako na trní. Celé tru měsíce se chovala úsečně a nesvá. Nepoznávala jí.

Lorraine jen stěží sešla pár schodů do atria, kde jí už čekala služební s pořádným teplým pláštěm, do kterého se mohla celá zabalit. "Přejete si počkat na sestru?" optala se jí služka, když jí zapínala cvočky. "Ne, půjdu sama."

Lorraine vyšla ven a tváře jí ovanul ledový vzduch. Potěšeně vydechla a užívala si, jak jí mráz štípal ve tvářích. Pokračovala na své obvyklé procházce po zahradách, které byly nyní pod sněhem. "Krása,"musela podotknout nahlas, když se vydala po pěšině, která byla už prohrnutí. Sluhové každý den odhazovali napadaý sníh, aby mohla bez potíží všeude projít. 
Jako obvykle pokračovala podél živého plotu a podél zdí, které obíhaly zahradu. Bylo jí tak příjemně, že...

Najednou usylšela, jak někde blízko ní křupou něčí kroky, jak dotyčný chodil po zmrlém sněhu. Stanula na místě a rozhlížela se. Když se nic nedělo, pokračovala nevzrušeně dál. Proti ní se z poza keře vyřítil nějkaý muž. Bolestí vykřikla a málem spadla na zem.
Jen tak tak udržela rovnováhu. "Kdo se ksakru!" vypálila na cizince, zatímco se sbíral ze země a vymotával se z množství šatstva, kteér měl na sobě. 
"Pane Evanesi?!" vykřikla překvapeně. Poznala ho sice jen velmi těžce, ale ta podoba tam zůstala i přes jeho zarostlý a špinavý obličej, pohublou postavu a nevábně vyhlížejí oblečení...
"Lorraine?!" Flavio zamrkal, jako kdyby jí nemohl poznat. Pote se však musel opravdit, ale neudělal to  "Jste to vy, Lorrane?" Vypadal snad ještě více překvapeně než ona.
"Snad spíše Veličenstvo," upozornila ho, když od něj ustoupila pár kroků nazpět. Tak osobní oslovení s ejí vlbec nelíbilo... zvláště od posledního setkání. 
"Omlouvám se," řekl zadýchaným hlasem. Nervózně se rozhlížel kolem. Celý se třásl, nejspíše zimou. I když už mělo být dávno jaro a měla nastat obleva... stále ležel celý kraj pod sněhem. Trochu neobvyklé. 
"Co tady děláte?" okřikla ho a samotná měla srdce až v krku. Přerývavě se nadehcla, aby se alespoň trochu uklidnila. Teď se nsměla rozrušovat. "Máte být dávno mrtví!"
Flavio si k ní kleknul. "Prosím, Veličenstvo," chytl jí s úpěnlivostí za ruku, "já za nic nemohu. Jsme obviněn z pokusu o vraždu... ale já jsem nevinný. Jediné na čem... A to jsem vám tekráát řekl, tak to... asi to nebylo nejchytřejší, ale musíte.."
"Stop!" zarazila ho a vytrhla ruku z jeho sevření. Jeho neustálé zběsilé mumlání by už nesnesal ani o minutu déle. poodstoupila kus stranou.
"Veličenstvo.. prosím! Přišel jsem jen za vámi. Trpěl jsem kvůli vám!" 

Jeho hlas byl tak zoufalý, že sama netušila, co si má počnout. "Vstaňte," pomohla mu na nohy. "A raději mi řekněte, co tady děláte, co mi chcetr," na chvíli se odmlčela, než dodala trochu důrazeěji, "...než zavolám stráže a vydám vás do rukou spravedlnosti!"
Jako by se mu znovu podlomila kolena. "Prosím... Z anic nemohu." Znovu ta slova plná lítosti.
"Jste zrádce, který má skončit popraven! Pokusil jste se otrávit krále!" Její zlost byla už naplno vidět, a to se snažila zklidnit... Zhluboka se nadechla a vydechla, aby... spustila znovu. "nevím, proč se tady s vámi pořád vybavuji. Ihned zavolám stráže!"

Flavio Evanes se k ní naklonil. "Prosím... chtěla jste vědět, proč jsem právě tady..." dal jí tihcou nabídku, jeslti ho vyslechne. Lorraine neptraně kývla hlavou a posadila se na blízkou lavičku. Srdce jí ale divoce bušilo. Jestli to byl vrah, mohla být sama v bezpečí. Na stranu druhou... žádné důkazy ho z toho strasliveho činu nesvědčivali.
"Poté, co na mě byl vydat zatykač... musel jsem ze Sal al Lamra odjet," začal s vyprávěním. "Ale věřte, že s tím nemám nic společného. Ano... nestojíme na straně krále, ale tehdy na plese jsem si myslel, že i vy... no na tom už nesejde. Každopádně proto jsem tady. Torentie je našim jediným spojencem. Když jsem se doslech, že právě v Neomu se formuje odboj... musel jsem Isaaca Henosna vyhledat.  A když vy jste teď tady... myslel jsem si... musel jsem za vámi."

Lorraine nevycházela z údivu. "Jaký odboj? Tady je jen moje sestra s manželem... ano možná pár lidí, ale.." nedokázala dát dohromady smysluplnou větu. 
Flavio k ní vzhlédl. "Tak co tady děláte, Veličenstvo?"
"Odjela jsem sem kvůli té strašlivé nemoci... Raphale si myslel, že to bude nejlepší nápad, aby byla zde..." zarazila se. Proč mu tohle proboha vykládala!
Náhle její myšlenky přerušil ostrý hlas.
"Lorraine?" 
Samotná se leknutím chytnula za srdce.
"Raphaeli?!" otočila se na nově příchozího. "Co tady děláš?"
Raphael jí až ochranitelsky objal. Políbil jí na čelo. Ale strnule. Jako kdyby o to vůbec nestál. Až poté zaregistroval muže kousek od ní. 
Vytřeštil oči. "Stráže!" zakřičel hlasem nepřiměřeně vysokým. "Zatkněte toho zrádce!" Lorraine prudce strčil stranou, až zavrávorala.
Během dalších pár sekund se vyjorili členové královské gardy a v mžiku drželi Flavia spoutaného. 
"Jsem neviný!" skučel  znovu tu svou Flavio, když klečel na sněhu.
Rapahel se k němu naklonil a ta slova zaslepená vztekem zněla hrozivě. "Odveďte ho a postarejte se o to, aby...aby byl zítra popraven!"
"Rafe!" přitočila se k němu Lorraine. "Co když říká pravdu?" Byla vyděšená, ale zároveň v ní začalo hlodat svědomí. Alessia s Isaacem cosi tajili a ona neměla tušení, jestli to co hrabě Flavio říká není pravda...
Z přemýšlení jí oěpt vytrhl Rafe... "Celou dobu jsi o tom věděla? Byla jsi celou tu dobu spolčená se zrádci?" Jheo hlas byl ledový a výraz v obličeji zrovna tak.
"Rafe... snad si nemyslíš, že..."
"Mlč!" okřikl ji. "Co se ještě nedovím?!" Nelíbilo se jí, jak na ní zvyšoval hlas. Nesnášela ho za to. Snažila se ohradit.
"Já jsem nic..."
"Drahá Lorraine... nenapsala jsi mi nic hledně toho, že už přes tři měsíce žiješ v domě se zrádci! Nedivil bych se, kdybys to nebyla ty, kdo mmi ten jed nalil do pití!"'
Lorraine zstala zaraženě stát a tajila dech. "To už snad přeháníš. Já bychtě nikdy..."
"Nezradila?" odfrkl si. "Právě jsi dokázala... Lorraine?"

Lorraine se popadla za břicho a vykřikla bolestí. 
"Lorraine, jsi v pořádku?" Raphaelův hlas se zmírnil. 
Lorraine znovu zavila bolestí a předklonila se. "Zavolej... Ale..." nedokázala mluvit, protože cítila nesnesitelnou bolest.
"Alessia.... jistě," koktal Raphael. "Zavolejte lékaře! Hned!"

***

Lorraine nevnímala, co se s ní dělo. Cítila jen obrovské bolesti. Její dítě se rozhodlo přijít na svět v tun nejméně vhodnou chvíli. Málem upadla do mdlob, načež se vzpamatovala opět ve svém pokoji, kde ležela na posteli. 
Znovu zakřičela bolestí. Jen ztěží rozeznávala okolní postavy. Někdo jí pevně stiskl ruku. Byla to Alessia. Zaryla jí nehty do kůže.

Nějaká rozmazaná postava se k ní naklonila a ke rtům jí přiložila nějakou lahvičku. Lorraine však v tu chvíli vyjekla bolsestí a nebyla schopná nic z toho co jí nebízeli přjmout. Zaklonila halvu, aby znovu spadla to krátkodobé temnoty. Z té jí probrala až další vlna bolesti, tentokrát způsobená v jejím předloktí. Jehla jí projela kůží jako nic. Přes všechno utrpení jí to připadalo spíše jako malinké bodnutí. Poté upadla ve slastné zapomnění.

"Lorraine... to dítě..." slyšela hlasy, které nepatřily lidem.
"Chceš být mrtvá?"

***

Alessia se trápila pohledem na sestru, která ležela na lůžku v bolestech. Doktor jí podával morfium do žíli, aby zmírnil její bolest, ale příliš to nepomáhalo. Lorraine se asi po příliš vysoké dávky morfia propadla znovu do mdlob.
Všude bylo až moc velké množství krve..
"Je příliš slabá," sykl doktor, když si vyhrnuval rukávy své košile. "Zdůrazňovala jsem, že musí dbát na správnou stravu... nevím... Porody bývají náročné a královna měla problémy už od začátku..."
"Zvládne to," přerušila ho Alessia se zatnutými zuby. Musela to zvládnout. "Tak dělejte něco!" křikla po chvíli, když se doktor zdráhat udělat další krok.