Kde jsem? Jak dlouho už tu jsem? Jak se vlastně jmenuji a zo co má smysl bojovat?

Za vraždu se pyká a člověk má vidět svou obět v nočních můrách. Já jich však vidím zborcenou krví a užívám si svůj vítězosalvný pohled. Jsem zrůda? Možná.

Měl jsem opět dost času na přemýšlení, meitím co jsem hnil ve MInerbské věznici. Jenže myšlenky mě užíraly pořád víc a víc a ne dát pokoj... Duše se abrví stejnou abrvou jako myšlenky... V tom případě skončím v pekle.

I ve vězení se ledacos proslýchalo. 

Například 

... že nová vězenkyně se pokusia otrávit krále. Ale za chvíli bya zase volná jako pták. S omluvou za ní přišel i smotný král, aby se osobně omluvil za největší omyl svého života. 

... že královna je konečně v očekávání. A celá země čeká na dědice.

... že Torentie znovu povstane a postaví se znovu na odpor.

Najednou zařinčel klíč v zámku. Myslel sjem si,že mi zase jen přinesly jídlo o zas za sebou pečlivě zamknou. Tentokrát to bylo jiné. Postava v černé kápy stanula za mnou. Zvedl jsem se na nohy,a le ve stálé tmě jsem nemohl zaregistrovat mužovu tvář. 
"Je čas," řekl tajemně a já jsem přesně věděl, co tím myslí. Nyní se mi totiž pod pěti mesících otevřela cesta ke svobodě. Ano... Torentie. Konečně se začalo jednat. Ne hrabě ven Lapiote... ten mladý nadějný člověk Isaac Henson. 

Se vší námahou jsem se zvedl z toho hnoje, kde jsem seděl. 
"Dnes odjíždí všichni do Torentie." oznámil mi muž, kterému jsem stále neviděl do obličeje.
"Vzít si anši svobodu."

***

Alessia se zvedla z postele a nevědomky sáhla po knize na stolu, ale nenahmatala ji. Její oblíbený svazek zanechaala v Suturienu princi Leonardovi. Možná ho to smýšlení spisovatele přivede na jíné myšlenky. Stejně si nezvykne, že tu knihu nemá při sobě. 
"Zvedej se, odjíždíme," vrazil do dveří Isaac. Neobtěžoval se se zdvořilostmi. 
"Kam? Pořád jenom odjíždíme," poznamenala opatrně. 
"V Gulianě není bezpečno. Jedeme do paláce v Neomu." oznámil jí manžel, když začal sbírat všelijaké papíry ze stolu a rovnal je do desek.
Alessia povytáhla obočí. "Ví o tom otec?"
"Ten je mi naprosto ukradený." ušklíbl se Isaac a pokračoval ve zběsilé práci. "Dělá jenom problémy. Nechce nic jako já. Proto to musí skončit. Všechno. Jendou pro vždy. Král za to všechno musí zaplatit!"
Alessia se postavila na nohy a přes sebe si přehodila plet. "A co jeho manželka? Lorraine je přece má sestra..."
Isaac se na ní podíval. "Především je to královna." přistrčil židli ke stolu a přešel ke skříni. "Stejná jako všichni ostatní."
"Není... vím to." přešla k otevřenému oknu, které hbitě zavřela, aby nenastydla. Uprostřed zimi nebylo nejmoudřejší vystavovat se ledovému vzduchu.
"Nevíš vůbec nic." uzemnil jí znovu Isaac. "Kdyby se alespoň trochu zajímala o svou vlast, nedopustila by, aby její země trpěla hlady."
Alessia k němu zvedla oči. "Tahler zima není horrš než všechny jiné."
Isaac k ní přistoupil. "A to je právě to. Pokud sama netušíš nic o tom vše... jak by mohla králvony vědět alespoň zlomek z utrpení, které náš lid prožívá." Společně hleděli na padající vločky. Nebylo v tom nic romantického. Možná se jen chtěli ujistit, že tohle všechno... 
"A jaký má tedy význam, že jedeme do Neomu?" veděla moc dobře, že jí nemusel odpovídat. Stejně to však chtěla vědět.
Isaac si dlouze povzdechl. "V Neomu se setkáme s politickými vězni. Během několika dní je přivezou do Neomu a poté... stačí už jen všechno odbře naplánovat."
Alessia zalapala po dechu. Vyděšeně na něj pohlédla. "Tohle je vlastizrada!"
Isaac se k ní naklonil až cítila jeho deplý dech na krku. "Nečinně přihlížet by byla vlastizrada. Přichází čas, kdy mlčení je zradou. Jde o to ujasnit si priority." Nepatrně se od ní odtáhl.
A ona si bolestně uvědomila, že se jí z jeho blízkosti už enchce zvracet. "Co začalo... musí se dokončit. Král dostal jasnou zprávu."
Alessia přešla k paravanu, aby se konečně oblékla. Byla jí přece jen zima. "Slyšela jsem, že  se ho pokusily otrávit." Přetáhla si přes hlavu noční košily a hodila jí na paraván.
Isaac se uchectl. "Ano... ten chabý pokus Sal al Lamra... jsou to hlupáci. Odřízli si tím krokem cestu ke svobodě, kterou měli..." zamyslel se. Ale mluvil pravdu? "Kousíček. Protože jestli si ten hlupák Flavio Evanes omotal tvou milou sestřičku kolem prstu..." uslyšela jeho kroky. Sotva si stihla obléknut jednoduchou spodničku, než se objevil vedle ní. Podezřívavě se na něj podívala. Naznačil jí, aby se otočila. "Jdi.." řekla opatrně a začala si oblékat další kousky svých složitých šatů. 
"Včera večer to nevypadalo, že by ti nějak vadila moje přítomnost." zamumal, mezitím co jí pomohl s oblékáním.
Alessia ztěžka vydechla. Jediné co opravdu nechtěla bylo si přehrávat události včerejšího dne. Jedině víno, na které nebyla zvyklá z ní mohla udělat takového blázna.
"Už se to nebude opakovat." primnula si spánky, jako kdyby si vzpomněla na bolest hlavy. 
"Jsi moje manželka. Dovedl bych si představit, že se to bude opakovat častěji."
Nic na to neodpověděla a začala si sama zapínat cvočky na korzetu. I když nebyla zcela hotová, stejně však přešlake stolu hledala jedno z per, aby mohla začít psát.
"Za dvě hodiny buď připravená k odjezdu," dal jí eltmý polibek do vlasů. Nervozně se ošila. 

Alessia se za ním otočila, když odcházel. Nedokázala sama říct, co cítila. Byla zmatená. Někdy byl Isaac... alespoń částečně snesitelný. Někdy... ho nenáviděla. Ale to jediné co od něj potřebovala zjistit... zjistila. Ať už to byla podlé podle její malé lsti a včerejší otrlosti alkoholem.

Vzala list papíru a psala list adresovaný její sestře do MInerbe. Krátce. Výstižně.

Odjíždím do Neomu. Za otravu tvého manžela může Sal al Lamro. Nevěř Flavio Evanovi. Prověřtě věznici. Otec je nevinný. Brzy přijedu. A.

Nemohla psát plnými větami, nebyla si jistá, kdo všechno ten dopis může číst. Proto jí chce všechno vysvětlit. A možná také proto... že nechce zradit. 

***

Netušil jsem, kam nás vezli. Byl jsem pečlivě schovaný pod bednami nákladu. Čas se míhal a já neměl tušení, kolik ho uběhlo. Když se konečně otevřelo víko bedny, ve kteér jsem byl schovaný, zalilo mě oslnivé a mrazivé slunce. Zachvěl jsem si zimou. "Ven,"zavelel muž a vytáhl mě. Na chvíli jsem zauvažoval, že to byla jen chytře vymyšlená léčka, ale poté...
Spatřil jsem bílé zdi Neomského paláce. Znal ho každý. Sídlo Isaaca Hensona, nejradikálnějšího člena odboje proti Suturienu. 
"Cedric de Emano?" zaslechl jsem za svými zády, mezitm co jsem zíral na okolní zahrady a všeobecný přepych. "Cedric de Emano?" zeptal se muž znovu. Otočil jsem se a prohlédl jsme si ho. Na sobě měl padnoucí kabát a za kapsou dvě malé barvy.
"Já?" zeptal jsem se, abych získal trochu času na rozmyšlenou, co mu vůbec odpovím. Samozřemě že to nemohlo být jen tak... rozhlížel se po ostatních lidech. Ale jejich zjevem se nedalo řídit. Všichni vypadali zničení Suturienských vězením. 

"Copak nerozumíte člověče!" zavrčel na něj znovu a dožadoval se odpovědi.
"Ale jistě." odpovděl jsem. "K vašim službám."
"Jsme tak ráda, že vás poznávám pane!" zasmála se nějkaá dívka, která měla na sobě úbor pro služebnictvo a v rukou ensla nějaké oblečení. "Tolik jsem o vás četla... jste hrdina!" Podala mi čistý kabát, do kterého jsem se mohl zavalit chráněn před vlezlou zimou.
"Prosím dál, pane," ukázal muž. "Hrabě Hensona očekáváme k večeru. Zatím vám přidělíme pokoje."
"Jasně," usmál jsem se. Společně s dalšími muži jsem se vydal do honosného sídla. Byla to zhýralost... procházeli jsme zahradami, které pomalu přikrýval sníh. Měl jsem co dělat, abych se držel na nohou. Jako by se mi do nahých chodidel zabodával led - doslova - byly to ale jen drobné kamínky.

Konečně jsem totiž pochopil, o co tady jde. TOmu parchantovi Hensonovi s ekonečně podařilo dostat ty největší mozky Torentie z vězení v Suturienu. A jakou náhodou jsem se tu octl já? Náhoda neexstuje... je ot jen převlečený osud. Ať už si mě spletli s dramatikem Cedricem de Emano, který psal divadelní ry, které ostře kritizovali Suturienský režim... nebo prostě... mě jen nic jiného nenapadlo. Rozhodl jsem se chytit příležitost za pačesy. 

Všechny je zničím. Doslova. A navždy.

Nenávist je totiž ta nejlepší motivace.