Když Lorraine dostala od Helen zprávu, že Raphael byl na včerejší slavnosti otráven, krve by se v ní nedořezal. Jak se jen její emoce změnily. Bylo jí náhle do pláče z úplně jiného důvodu.
"Proč jste mi to neřekli dřív?" zeptala se rozespale, protože včra nemohla dlouho do noci zahmouřit oči. 
"Nechtěla jsem tě příliš rozrušovat, Lorraine, drahoušku..." Helene se snažila vypadat vyrovnaně, ale byl pravý opak. Bylo brzy ráno, ale jej kruhy pod očima svědčily o tom, že většinu noci probděla. "Ví to hosté?" odvážila se Lorraine zepat tchýně. 
"Nikoli a také se t dozvědět nikdy nesmí! Během dneška odjíždějí zase domů." Helene jí soucitně stiskla ruku v tichém gestu. Taková změna by však azrazila každého. Možná nosí pod srdcem následníka trůnu. Možná pro ní není nakonec tak zbytečná.
"Bude v pořádku." ubezpečila jí o zdraví jejího syna. 
"Doufám..." povzdechla si Lorraine, která se jen třásla. "A proto... ta dívka..." začala velice opatrně a stále měla poněkud skříplý hlas. 
"Simonette ven Ruso!" odfrkla si Helene posměšně. "Jak je lehké najít si milenku..." Dál však ve svém přemýtání odmítaa pokračovat, jako kdyby si uvědomila s kým mluví. 
Pro Lorraine ta rána však byla stále hluboká. Copak jí už nemiloval? Jeho láska netrvala ani dva roky? Nebo protože byla v tak bídném stavh ho už omrzela?

"Tvůj otec konečně souhlasil s jednáním o Torentii. Věřím, že se všechno může vylepšit."
"A mohu se s ním setkat? Já jsem-"
"vyloučeno!" vstala Helene z její postele. "Musíš být v klidu! A žádné otázky!"
Lorraine poražeencky hlava klesla zpět na polštář. Hleděla do stropu a čekala, než se za ní zaklapnou dveře. Jakmile se tak stalo, poslala veškeré služící pryč. I když jí nebylo úplně nejlépe, sama vstala z postele a přehodila si přes sebe krátký župan. Bosá vyběhla do chodby, která vedla k Rpaahelovým komnatám. Ale jak předpokládala k jejímu manželovi ji nepustili. Od strážných se jen dozvěděla, že ta dívka... milenka... a to samotné slovo se jí na jazyku příčilo ještě víc než použití výrazu společnice... prý mohla být ta, kdo mu podal jed do vína. NEviděla v tom ale žádný důvod. Simonette.... vždy ji brala alespoň trochu za svou přítelkyni. Ale teď... milenka jejího menžela a zároveň podezřelá z otravy krále. Nenáviděla jí nejvíc na světě. 

"Vezmeš si ho k sobě?" zašptala do prátdnoty ve své duši. "Připravíš mě o něj? Jen proto, že jednou zhřešil a porušil svůj manželský slib?" Ta slova šeptala jen a jen sobě... pohrávala si snimi na rtech.
"Ne... Lorraine.... ne, ne, ne, zatím nenastal jeho čas."

Možá, že si ten ledový hlas ama vysnila, ale stejně jí uklidnil.

"Ještě zdaleka není správná chvíle, aby mu zvonili umíráčkem."

"Veličenstvo," uslyšela za sebou hlas, trhla sebou. Ten muž byl skutečný.
"Hrabě..." pokusila se o vřelý úsměv, ale její tváře byly pořád skleslé a bledé. 
"Slyšel jsem, že král... Je mi to líto. Snad bude v pořádku."

LOrraine se zarazila. POkud Helen nelhala, nikdo by neměl vědět, v jakém zdravotním stavu se král právě nechází. Svedly to na jeho povinnosti a neodkladné záležitosti. 
"Zrovna vám by se náramně hodilo..."
Hrabě Evanes zamrkal. Snažil se na něm vypozorovat každičné zaváhání. "Smrt panovníka nikdy nikomu neprospěla... zvláště ta násilná."
"Ale Sal al Lamru ano."
"Ne, když se má dne skonečně jednat o jeho právech. Ale král... jednání se zrušilo."
Lorraine se snažila usilovně přamýšlet. Ona sama by ho nikdy nemohla zastoupit, stejně jako Helene... ale králům mladší bratr ano. "Princ Leonardo." usmála se na hraběte vítězoslavně. Její oči pod dlouhé době zajiskřily. To on bude ten pravý. Vždy si přál, aby všechny země nalezly vzájmenou a pro všechny výhodnou rovnováhu. 
"Jeho královská Výsost? Jste si tím jistá?"
"Naprosto."

Jakmile však přes rázné protesty služebnictva vstoupila do princovi komnaty, jistá si nebyla vůbec ničím. 

Muž, který ležel na pohovce se ani trochu nepodobal nikomu a ničemu co doposud znala.
"Leonardo..." vzdychla k němu tiše. Když nereagoval, dovážila se k němu přistouit blíž. "Leonardo!" zopakovala o trochu hlasitěji. Nechtěla hoa le příliš vylekat. Když se ani poté neprobral, zatřásal s jeho ramenem. "LEONARDO!"
Leonardo prudce otevřel oči a zamrkal nad prudkým světlem, které do místnosti proudilo. Prudce jí chytl za ruku, až se k němu chtě nechtě musela naklonit. 
"Lorraine," zasýpal tiše. 
"Vstávej a koukej se dát do pořádku," vytrhla mu předklotí z jeho sevření. Odstoupila od něj kousek dál a rozhlížela se po místnosti. Byl v ní neskutečný nepořádek. Jak to, že mu v ní služebnictvo ještě neuklidilo. POmalu přecházela po pokoji a rozhlížela se. U psacího stolu narazila na otevřené šuplíky a roztahané papíry. Nevěnovala tomu pozornost. CO ji však upoutalo, byla malá smaragdová náušnice pod židlí. Sehnula se, aby jí zvedla.
"Nějaká návštěva?" odhadovala nahlas, když si s drobným šperkem pohrávala v ruce. Leonardo nic neodpovídal a tak náušnici odložila na stůl a přešla k němu.
Možná až teď si uvědomila, jak v zuboženém stau doopravdy je. Včera na plese vůbec nebyl, pokud se mohla domýšlet. Nebo tak vůbec nedošel. Neustále byl opilý. Snad už od večera trochu yvstřízlivěl.
"Zvedni se a za několik málo hodin máš jednání se Sal al Lamrem." oznámila mu s úsměvem. Mysleal si, že ho ta správa konečně potěší a vykouzlí mu úsměv na tváři. Zapřela se o opěradlo pohovky, na kteér ležel a shlédla na něj shora. "Je to skvělá příležitost, jak konečně dokázat, o co tak dlouhou dobu usiluješ. Navedeš je na správnou cestu!"
Leonardo něco nejansého zamumlal. "Ne," pravil poté zcela jednozančně. 
"Ne?" zopakovala zmateně Lorraine. "Jak to, že ne? V6dy jsi měl s touhle zemí své plány a teď konečně-"
"Ne," zopakoval slabě znovu. Jne tak tak se zvedl a posadil se. Prudce si mnul oči. Poté se postavil a jeho poheld zalétl ke sklenici s nedopitým vínem. Když se k ní natahoval, Lorraine mu jí včas vzala. "TOhle také ne!" schovala lahev za sebe. "Ničí tě to!"
"Nech mě na pokoji!" každé slovo artikulovl tak pomalu, aby se jí dostatečně vrylo do paměti. Poté sebou zase plácl na pohovku a zavřel oči. 
Samotné se jí zatočila hlava z toho pohybu, který dnes ráno vykonala a tak se musela posadit k němu, aby ještě neupadla.
"Nemůžeš takhle žít... Ten smutek... tě podle všeho naprosto užírá."
Leonarod neodpověděl, jen k ní malátně vztáhl ruku. Opatrně mu jí na důkaz vřelého gesta stiskla.
"Můj bratr si tě nezaslouží. Vždycky jsem si to myslel," zamumlal zastřenými slovy a se stále zavřenýma očima.
"To už nikdy neříkej... Raphael... je prostě... je to-"
"Nikdy tě nebude hoden." Odfrkl si, mezitím co těžce oddychoval.

Na to mu neměla co odpovědět. Samotná si nebyla jistá Rafovou láskou k ní.
"A teď jdi pryč." požádal jí o něco mírnějším tónem. "Prosím jdi!"

Lorraine tedy pustila jeho ruku a vydala se pryč. Zklamaná a zoufalá. Sal al Lamro si bude muset pomoct samo stejně jako Torentie. Sama netušila, co by měla chtít. Stát na straně svého manžela, jejího otce a švagra... žádná strana nebyla správná. A možná o tom celý život je... vybrat si to nejmenší zlo a umět rozlišovat, která volba je ta méně hrozná.

***

"Co jsi dělala v princově komatě?" zeptala se Alessii její sestra. Sama nevěděla, co jí má odpovědět. "Byl na tom špatně a tak jsem ho do jeho pokoje jen odvedla." Pokrčila rameny, její sestře do toho nic nebylo. 
Lorraine se musela posadit a ona jí musela podepřít. Bylo to na ní moc... její mažel už sice pode Isaaca nebyl v kritickém stavu, ale pořád se nemohlo mluvit o tom, že by měl nebezpečí z toho jedu za sebou. Samotná si nybla jsitá, jestli je to dobře nebo špatně. Ale takové myšlenky byly nepřípustné.
Alessia proto opatrně začala. "Sal al Lamro plánuje povstání... Nedivila bych se proto, kdyby krále..."
"Ano..." hlesla s povzdechem Lorraine. "Ale jak to můžeš vědět, že král byl otráven."
"Jak... jak to?" podvila se Alessia a zároveň jí začalo bušit srdce. Pokud to ještě nikdo jiný neví...
"Ale zvěsti se asi šíří rychle." mávla nad tím Lorraine rukou. "A máš naprostou pravdu. Včera za mnou hrabě Evanes byl. Přesvědčoval ěm o vlastizradě. Chtěla jsem to ěnkomu říct ale..."
Alessia na ní viděla, jak je těžké o tom mluvit. 
Lorraine i přes to pokračovala, zatímco si úpěnlivě mnula spánek. "Musím to hraběti Filipimu oznámit dodatečně. Protože jestli o králůb život někdo usiluje... bude to on." POét se jen zoufale pousmála. "Nevím, proč mi to nedošlo dřív a ještě jsem Leonardo přesvědčovala, aby s nimi vyjednával o míru... nedošlo mi to. Zrádci musí být potrestáni!"

Alessia počkala, až pro její sestru přijsou dvorní dámy a služebné, aby jí nepořádně ustrojenou odvedli pryč. Samotná si pak oddechla. Ale... 

"Musím říct, že si vedeš nadmíru dobře. Včera princ... teď královna.. učíš se." Isaac celou tu dobu poslouchal a čekal, až se za nimi zaklapnou dveře.
"Pořád jsi mi neřekl, proč si chtěl, abych z princovy komnaty to morfium přinesla."
"Měl jsem s ním plány, ale Sal al Lamru si naběhlo samo, takže tvé sbližování s princem může skončit tak rychle jak začalo." ubezpečil jí Isaac. Netušil šak, že svými nevědomými kroky už rozehrál nebezpečnou hru.
"Dobře," odpověděla jen. 
"Odjíždíme ještě, než se cokoli dalšího může pokazit. Teď stačí jne počkat, až se vina svalí na Sal al Lamro."

Alessia naposledy pohlédla směr, kterým Lorraine odešla. Co je víc? Sestra či vlastní otec a matka? N3bo smad manžel? NIkdy mezi těmito stranami nechtěla vybírat, ale teď vnitřně cítila, že musí. A čím déle to bude oddalovat, tím hůře pro ni.