Když Lorraine  zaslechla ten hlas, málem vykřikla. Jak dlouho ho neslyšela. Promnula si slepené slzami a rozhlédla se kolem sebe. Nic... jne temnota a chlad. Během chvíle vítr sfoukl svíčky, jež tvořili jediné světlo v jejím pokoji. Rychle se nadechla, ale jako by jí všechen vzduch z plic zmizel. Hrdlo jí pálilo. Ještě víc se natalčila na dveře. Nedokázala dýchat.

"Neboj se Lorry... Zrovna ty se bát nemusíš." Za závěsem se zjevil muž. Černý plášť mu splýval podél ramen až na zem. Nedokázala se pohnout ani o píď.

Pomalými kroky šel k ní. POkusila se zvednout na nohy, ale tělo jí neposlouchalo. Šeděla a do zad jí tlačilo chladné dřevo. Pořá byla až moc ohromaená strachem, než aby udělal jakýkoliv pohyb.

"Jak jsem řekl..." vztáhl k ní ruku. Nepřijala jí a ani nic neřekla. Když ani po chvíli nijak nereagovala, vytáhl jí na nohy sám. Prudce  a beze vši ladností a zdvořilostí. Jeho ruce byly jako kdyby kusy ledu. Zapotácela se a málem přepadla dopředu. Všas jí zastavil a obrátil jí směrem k sobě.

"Nenávidím ho," vydechla a po očích jí opět stekla další slza. Nechala své bezvládné tělo klesnout do jeho náruče. Jako v jeho blízkosti cítila příjemnou úlevu. Její strach byl silný, ale ta bezmoc cokoli udělat bylo silnější. I tak se ale celá třásla, bušilo jí srdce a těžce se jí dýchalo. Krev jí hučela v uších.

 "Je rozdíl mezi lidmi, kteří jsou zamilovaní a kteří milují," zabořil ruku do jejích hnědých vlasů. Malinko jí zvrátil hlavu do zadu, aby jí přinutil se mu divat do očí. "A on tě nikdy nemiloval..."

Tato slova byla ostrá jako dýka a přiměla si jí vůbec uvědomit, co dělá a kde vlastně je. 
"Nejsem mrtvá," odstoupila od něj, jako kdyby se konečně probudila z transu. Promnula si oči a zamrkala.

"To nejsi," pronesl oslnivý muž s úšklebkem. "Poznala bys to. To mi věř. A rozodně by jsi neronila slzy"
"Tak proč si tady...." Znovu si prudce začala mnout oči. Couvala stále dál, až málem zakopla o nohu židle. Jenže když oči otevřela... stále tám stál. Nesnášela tu bezmoc. Nebyla schopná udělat nic... tělo jí neposlouchalo. Jako kdyby svou myslí tíhla jenom k němu.

"Tak co chceš!" vykřikla až možná moc zoufale. "Já nechci zemřít!"
"Ještě ne," jakoby ho slyšela říct, ale možná že se zmýlila. Možná to byla jen iluze jako tohle všechno.

"Čekáš dítě." pronesl slabě. "Co když to nebude chlapec? Co Raphael? Bude stále stát při tobě jako královně? Nebo tě vymění za tu okouzlujcí dívenku Simonette?"

"Miluje mě! A stejně tak bude milovat naše dítě!" ohradila se pevně a chytla se za hruď... jako kdyby jí v tu chvíli přestalo bít srdce. Ta slova byla odporná lež. Sama netušila nic. V hlavě měla prázdno. Rapahel.. Raphael.. Rafe....

Jen se zasmál. "Drahá Lorry, je to rozdíl... On tě nikdy nemiloval. Já tě milovat nikdy nepřestal."

***

Simonette běžela jendou z tjaných chodeb používaných v krizových situacích. NIkdy před tím tady nebyla. Ale naléhavá situace asi vyžadovala i naléhavé řešení. Ztěží popadala dech, když klopýtala za hrabětem Filipim v temných prostorách. Dva sluhové podpírali malátného panovníka, který se jen těžko držel na nohou.
Konečně dva strážní, kteří je doprovázeli v předu otevřeli masivní dveře a vpadli odvnitř. Ona je následovala. Když zaostřila svůj zrak, rozpoznala, že se nachází v králových komnatách.  Chtěla pokračovat dál, ale hrabě jí přehradil cestu.

"Král požil nějkaý jed," oznámil jí bez emocí, i když na tom jediném okmažiku závisel osud celé země. "Nevíme jaký, nevíme, kdo za tím stojí, ale jendo je zcela jasné..." naklonil se k ní. "Že vy jste jedna z hlavních podezřelých."

Vyděšeně zamrkala. "Já?" vydechla prudce. 
"Ano, drahá slečno Simonette ven Russo. Kdo jiný byl s králem o samotě, když ne vy?"
Sklopila zrak k zemi a snažila se vyhýbat jeho úsečným a podezřívavým pohledů. "Já nic neudělala," hlesla. Hrabě mezitím udělal rukou jednojediné gesto, které rozhodlo o jejím osudu. Ještě než by však na svou obhajobu řekla cokoli jiného, popadly jí za ramena silné ruce. 
"Jsem nevinná!" zaskřehotala až moc vysokým hlasem, mezitím, co jí strážci odváděli pryč.

***

Poté, co mladší princ Leonardo usnul, pojala Alessandra podezření, že se mu enmůže nic stát. Když měl zavřené oči, rychle odskočila k jeho stolu. Začala prohrabávat zásuvky, ale kromě nějakých papírů nic nenašla. "Kde to může být," zašeptala roztržitě. Přešla hbitými kroky ke skříni. stále nic. Rozhlížela se po pokoji a usilovně přemýšlela, kam to mohl schovat, když podle všeho nebyl moc nápaditý.

Konečně. V malé dřevěné krabičce, kteoru třesoucíma rukama otevřela, spatřila několik malých lahviček s morfiem. Obrátila je proti světlu, ale většina z nich už byla prázdná. Jenom ve dvou stále byla uklidňující tekutina. Rychle jednu popadla a stoupla si zpět na nohy. Lahvičku si strčila do pasáře a opatrně vyklouzla do chodby. 

Krve by se v ní nedořezal, když na chodbě potkala strážné, kteří vedou třesoucí se a plačící dívku. Zůstala na ně překvapeně zírat, ale nikdo si jí nevšiml. Nepřišlo jim divné, že stojí před princovou komnatou.

"Kde si byla," ozval se za ní přísný hlas, když vešla do hostinských pokojů, kde byla ubytovaná.
"Tam, kde jsem měla být," ošila se. 
"Takový tón si vyprošuji!" vykročil k ní Isaac. Tón jeho hlasu se jí vůbec nelíbil. 
Když ucítila jeho ruce na svých zádech, vyděšeně sebou cukla.
"Už nikdy po mě nic takového nechtěj," zavrčela tiše. 
"Můžu po tobě chtít, co se mi zachce." Sjel jí rukou níž a za bok si jí přitáhl k sobě. "Jsi moje manželka."
"To už jsme dneska slyšeli." Byl jí odporný každou svou bytostí a přece to pro něj musela udělat. Omyl... dělala to pro otce. To on tady byl hlavní důvod, proč všechno tohle snášela. POřád si to připomínala.
"Princ na tom není dobře." Třesoucíma se rukama vytáhla z kapsy malou ampulku. Podala mu jí. Isaac jí pečlivě zkoumal a za chvíli ji někam schoval. "Už zatkli jistou dívku Simonette ven Russo. Prý měla poměr s králem a hrabě Filipi si myslí, že to udělala ona... hlupák"
"Cože?" zajíkla se Alessia. 
"Ta holka je nám k ničemu. Mělo to dopadnout jinak... ale co není může být, že?" významně se na ní podíval. Ona se však zarazila kvůli úplně něčemu jinému. 

Její sestra krále upřímně milovala od první chvíle, co se s ním setkala. A Lorraine byla ta, která jí také tvrdila, že je to láska... Nebylo by to divné, že má král milenku, ale stejně ji to... překvapilo.

"Co je mi po tom, s kým král spí. Teď máme jen o problém navíc." ISaac jí nepouštěl a stále jí držel blízko sebe. Bylo jí to odporné, ale zároveň... nikdy nezašel dál a za to mu byla neskonale vděčná.

"Hrabě ven Lapiote si s vámi přeje urgentně mluvit." sluha rozrazil dveře a ani trochu se nepozastavil nad tím, že by měl klepat. 
Isaac se ušklíbl. "A tojsem si ymslel, že si užejeme alespoň trochu zábavy," mrkl na ní. "Ale povinnosti volají." Vtiskl jí krátký polibek na tvář a poté zmizel. Doufala, že nadlouho.