Lorraine musela zemřít. 
Když procitla kolem ní nebylo nic, doslova.  Temnota pohlcovala všechno. Viděla jen houstnoucí tmu, která jí obklopovala. Na obzoru přilétaly vrány. Poznala je podle prikavých skřeků. Vydávaly děsivé zvuky, které jí naháněly hrůzu. Vzpoměla si na stejné opeřence, které spatřila před tím pádem a na včerejší sešlosti. POlil jí zvláštní pocit. Copak vrány nebyla prokletá stvoření?
Srdce jí hlasitě bušilo, když se zoufale rozhlížela okolo. NIkde nic, jen tíživá prázdnota.
"Jsi v mé říši," ozval se za ní sametový hlas. Prudce a vyděšeně se otočila za hlasem. Před ní stál nejrásnější muž, kterého kdy v životě spatřila. Jeho onyxové oči na ní zkoumavě hleděly. Bílá kůže, sametově hladká a líbezná na pohled byla jako holé kosti. Vypadal děsivě a nádherné zároveň. Jeho dlouhý černý plášť, který ho zakrýval měl pošitý černým peřím. Majestátnost mu dodával i prsten s obsidánovým kamenem, který se leskl do dálky.
"Ale kde to jsem?" vyslovila tentokrát nahlas. Skoro omámeně od něj nedokázala odtrhnout oči.
"Tam, kde jsi měla být už dávno."
Lorraine byla zmatená, ale nepatřičně fascinovaná. Nedokázala by říct, že se bojí. Necítila skoro nic. Možná jen úlevu? Strach? Obavy? Nic... Práznotu ve svém srdci. Copak byla bez duše?
"Lorraine," oslovil jí znovu hebkým hlasem, "jsi nejkrásnější bytost, kterou jsem na zemi mohl spatřit. Proto je tě mezi živými škoda. Nemohl jsem déle čekat. Nemohl jsem doufat v okamžik, až nastane tvůj čas. To už by bylo pro nás dva příliš pozdě." 

Na okmažik se neznámí zarazil a ohlédl od ní na druhou stranu. Ještě stihla saptřit bolest v jeho tváči. "Ale jakým zázrakem odolám vzít tě sebou jako všechny ostatní? Na to odpověď neznám ani sám."

Netušila, jaký ta slova na ní měla význam. Měla by se bát... Měla se třást hrůzou z toho, že málem zemřela... nebo už je mrtvá? Pořád žije, dýchá, jen tělo jí neposlouchá. Takže jak na tom vlastně je? Copak se dočista zbláznila?
"Nastal konečně čas, abychom se shledali a přece jsi tak vzdálená. Jako hvězd na noční obloze, ztrácíš se...."
Ten mladík od ní udělal pár kroků, jako kdyby nemohl vycítit její oblízkost. 
"Kdo jsi?" odvážila se zeptat. Místo odpovědi se jen pronikavě se zasmál.
"Opravdu nevíš?" tázavě pozvedl obočí. "Tak tedy zkus hádat: Někteří se ho bojí, jiní jsou jim fascinováni, pro jiné znamená spásu..."
Mladík k ní přistoupil o několik kroků blíž. Uchopil její uvolněný pramen hnědých vlasů a zastrčil jí ho za ucho. Jemně ji pohladil po tváři a sjel rukou po její lícní kosti.
Neodvažovala se ani nadechnout. Jako by její tělo nebylo schopno nic udělat, jakkoliv se pohnout z místa. Mrát jí přejížděl po zádech a hleděla na něj s vyděšenýma očima.
"Chce vědět, co jsem doopravdy zač?" promluvil k ní znovu tichým hlasem. 

Lorraine však náhle spatřila světlo, které se blížilo. Pronikavá záře je oba skoro oslepila. Odstoupila od něj, jako kdyby se vymanila z neviditelných pout.Vyšla světlu naproti, jako kdyby pro ní znamenalo spásu, nebo definitivní konec...

"Nejsem smrt. Já smrti vládnu," uslyšela ještě za sebou, než jí pohltilo světlo. "Vydržím a budu čekat, dokud se nedovážíš sama vzdát."

***

Mladík oděný v černém nehnutě pozoroval, jak dívka mizí z dohledu a opět procitá do života. "Jen běž naivní Lorraine. Řítíš se jen do neštěstí. Ze života se nikdo nedostane živý."

Na to se zasmál a znovu vyrazil na obhlídku své říše.

Musel jí nechat jít. Copak by se dokázal dívat ... Tentokrát vytrvá. Vydrží. Až i ona k němu najde cestu a spočinutí v jeho náručí pro ní bude potěšením, pak teprve bude učiněno za dost. 

***

Lorraine se probrala. Vzápětí se obrátila, aby vychrchlala vodu, kterou spolykala. Ležela na trávě. Takže byla živá, nebo ne? Zdálo se jí to? Blouznila z nedostatku kysíku? Připadalo jí to jako skutečnost. Mladíkovy ledové prsty tenké a děsivé jako kosti na její tváři... Ta nebezpečná blízkost. Dotkla se snad smrti?
 Zamžikala a spatřila Alessiu, jak se nad ní naklání.  Na sobě měla jen mokrou spodničkou a vedle nich leželi mokré roztrhané šaty zamazané od bahna. Lorraine se pokoušela zvednout, ale její tělo jí to nedovolilo. Ztratila všecnu energii.
"Tys..." vykoktala potichu Lorraine a snažila se popadnout dech.
"Co bych neudělala!" Alessia si otřela uslzené zamazané oči a Lorraine pevně objala. Usmála se na ní. 
Lorraine však jen mlhavě vnímala a zamžil se jí zrak, když naposledy spatřila usměvavou sestru. Pak ovšem sklouzla opět do prázdnoty. Co ji tam čeká tentokrát?

Doufáš, nebo se bojíš? Sama na to nikdy nepřišla.