Lorraine ráno zvracela a nebylo to poprvé. Už několik dní jí bylo špatně. Helene jí ze samého strachu nechala zavolat doktora.
"Není divu, Vaše Veličenstvo, podle služky nejíte skoro nic," oslovil jí lékař po krátké prohlídce. Byla jí az nadmíru nepříjemná,  zvlaste kdyz ji byla pritomna její tchýně.

"Měla byste něco pořádného sníst, aby se vás stav zlepšil, zvláště... promiňte mi ten výraz, Vaše Výsosti, ale jste až nezdravě hubená." Sbalil si do své brašny všechny potřebné věci. A s úklonou se vzdálil, aby něco vyřídil služebným opodál.
"Nic si z toho nedělej, drahá," oslovila jí mile Helene. "Žena si musí udržovat zdravou postavu."
Ve dveřích jí ještě na okamžik zastavil lékař a něco jí pošeptal. Helene málem zavýskla radostí a spráskla ruce.
"Ach... má milá. Taková radostná zpráva!"
Lorraine se s obtížemi zvedla na lokty a pohlédla jí do očí.
"Vaše Veličenstvo je v očekávání," konstatoval s neutrálním výrazem lékař, když si zapínal svůj dlouhý kabát. "Brzy vás přijdu znovu skontrolovat, Veličenstvo."

Lorrane radostí poskočilo srdce. Ona... bude matka. 

"Naše země bude mít konečně následníka trůnu! Musím tu radostnou novinu říct Raphaelovi!" Helene se s radostným výrazem posadila k ní na postel. "A ty, Lorraine, co bys si přála. Splním ti všechna přání! Musíš na sebe dávat teď pozor!" Stiskla jí až ochranitelsky  ruku.
"Raphaelovi to na dnešním plese chci říct sama." Požádala kí Lorraine.
"Dobrá, dobrá..." souhlasila se zavrtěním hlavy Helene. "Bude nadšený!"

O tom nepochybovala.  Pod srdcem nosila dítě...

***

Alessia byla ubytováná ve stejných pokojích královského paláce jako tehdy při oslavě letního slunovratu. Ale přitom se toho tolik změnilo. Možná už jen to, že její ložnice byla propojena s ložnici Isaaca. Jejího manžela... pořád o něm tak neuvažovala. 

"Přivítala jsi se s tvou sestrou, Sio?"
"Neříkej mi tak," požádala svého manžela tiše. "Ani mě k ní nepustili. Necítí se dobře už několik dní." Řekla, aby mu podle slušnosti odpověděla na jeho otázku. 
"Jsem si jistý, že se dnes oznámí, že se království může těšit brzkému narození následníka trůnu. Jinak bych neviděl důvod, proč by pořádali v tak krátkém časovém úseku další ples, Alessio."
"Švadlena přinesla hotové šaty.  Myslel jsem, že si je zkusíš. Jsou vedle." ukázal Isaac do místonsti za nimi. 
"Možná později. Přemýšlím" konstatovala nezrušeně a rukou si zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho. 
Isaac  k ní plynule přešel a chytl jí za ruku. Jako kdyby toto důvěrné gesto dělal až příliš často,a le s důvěrou to nemělo nic společného
 "Proč jsi jenom tak chladná, Alessio." Ta slova jí zašeptal jako tichou vítku. 
"Neprosila jsme se o tento sňatek a ty po mě nemůžeš žádat, abych k tobě chovala nějaké city." Až vztekle se mu vytrhla.
"Nechci, abys mě milovala..." posměšně si odfrkl.
"To opravdu chtít nemůžeš." zarazila ho, než stihen říct něco dalšího. Raději se chtěla vzdálit pryč, než by řekla něco opravdu nemístného. Pomalými kroky se začala odcházett. Netušila sama, kam jde. POkračovala plynule na chodbu paláce v levém křídle.
Isaacovi rázné kroky jí napověděli, že jen tak snadno neodejde. 
"Mám trpělivost." chytl jí za pas a přinutil jí, aby se na něj dívala... a byla mu blž než kdy dřív.
"Nemusíš mě milovat, ani mě mít ráda. Ale jediné co od tebe chci... je pochopení. Prosté pochopení toho, že jsi moje a máš..."
"Nejsem ničí," snažila se mu vytrhnout, ale držel jí pevně. "A rozhodně ne tvoje!"
"Jsi ať si to přeješ nebo ne. A čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe!" Ta slova jí zvarčel tiše u obličeje. A potom přitiskl jeho rty na ty její. Krátce, ale výhružně. Mělo to daleko o polibku a přece jí z toho zamrazilo. Neudržela svou ruku a když se odtáhl, chtěla mu vrazit facku. Ruku jí však chvatně chytil. "Zapomeň na to," zkroutil jí ruku. 

"Alessio?" ozvalo se za nimi. Isaac od ní poddstoupil. Za záda si dala ruku, která jí bolela od jeho hrubého zacházení. "Výsosti," uklonila se princi Leonardovi a jeho mnaželce princezně Marianne. Kráčeli spolu bok po boku a v tu nejmně vhodnou chvíli zavítali i do tohoto křídla paláce. 
"Jdete na ples?" zeptal se obou Leonardo s ostnem v hlase, když pohlédl na Isaaca. 
"Ano," souhlasila ochotně. "Ano. Právě jsme vyrazili." Jako by jí spadl kámen ze srdce.
Leonardo jí věnoval váhavý úsměv, jako kdyby byl tak unavený se jen pousmát. "Přidejte se tedy k nám. A abych nezapomněl... Marianne," oslovil s jakýmsi opovržením svou manželku. "Tohle je Lorrainina sestra Alessia a její manžel Isaac Henson."
"Ráda vás poznávám, velice mě těší." uklonila se Marianne a sklopila své plaché oči k zemi. "Vážím si vaší přítomnosti."
Jako kdyby měla všechny odpovědi pečlivě naučené. "I já vás," předvedla Alessia okouzlující úklonu a přidala se k nim.

Spoelčně křáčeli nějakou chvíli, dokud se Alessia neomluvila, že si ještě musí něco zařídit.

***

Leonardo tiše položil Marianne na hřbet ruky svou ruku. Společně hodlali jako manželé vkročit do tanečního sálu. Marianne se prudce nadechla: "Mohla bych... jen...." hledala správná slova.
"Hmm," zamumlal a polkl. Nedokázal držet její ruku s klidem. Pořád cítil na rukou krev... Dianinu krev.... karmínová barva všude kolem. Její mrtvé tělo.. Motala se mu z toho hlava. Chtělo se mu zvracet. Rychle rukou cukl a zatnul jí v pěst. Marianne na něj vyděšeně pohlédla. "To se ti tak ošklivým?" zašeptala. "Nebo proč teda..."
"Není to tebou..." zavrčel a stále držel ruce v pěsti. "Není to tebou." zopakoval svá slova třikrát pomaleji, že by bylo třeba.
"Dobrá." vydechla. 
Sluhové konečně otevřeli dveře. "Vaše výsosti." uklonil se jí sluha, i když na sobě měla škrabošku. "Pokračujte, Vaše nejjasnější Výsosti." vyzval oba dva.
"Potřebuji na vzduch... za chvíli přijdu." řekl se značným úsilím. Nechal svou manželku, aby na ples šla sama. Neměl nikdy souhlasit, aby tam byl s ní. Ale jeho bratr...

"Jsi zoufalé princátko."

Leodvý hlas prořízl tíživé ticho temné chodby. "Leonardo?" tentokrát hlas patřil Lorraine. Otevřel oči a pohlédl na svou švagrovou. Vypadala o mnoho líp. Vždycky se mu líbila. A trochu Rapahelovi záviděl ženu, kterou si nezaslouží. 
"Alkoholem nic nevyřešíš." naklonila se k němu. Nedokázal jí pořádně vnímat, svět se mu rozmazával. 
"To není pitím...." hlesl slabě.
"Zařídím, aby už ti dnes nikdo nic nenalil. Není to dobré. Co se stalo... stalo se. Nezměníš to. Tak se vzchop! Máš manželku. Máš rodinu!" Její vyčítavý výraz byl nesnesitelný. Tak krásné oči plné zášti.

Nevzmohl se na odpověď. Marianne byla možná jeho manželka, která nedělá problémy a vysněná žena každého muže, ale... Diana... je mrtvá.

"Jdi za Marianne. Vždyť ty se ani nesnažíš se s ní zblížit! Zapomeň an Dianu. Vím, že je mrtvá a je to těžké a-"

"Nikdy si nikoho neztratila, neoplakávala!" zasýpal slabě se zlostí v hlase. "Nemáš sebemenší tušení, jaká bolest to je!" Musel s eokamžitě posadit, jinak by upadl tvrdě na zem.
Lorraine zamrkala. "Začni se sebou něco dělat. Jinak si nemáme co říct." Pak odešla. Prostě a jednoduše se vzdálila. Nesnášel jí za to. Diana byla jediná, která mu rozumněla. Nebyl pod vlivem alkoholu. Ten mu už útěchu nepřinášel. Z náprsní kapsy vytáhlo malou ampulku s tekutinou. Nápis na ní mluvil jasně. Morfin. Když si ho pomocí jehly vraavil do krve, konečně nevnímal. Byl pryč z tohoto světa.

"Chceš ji vidět? Tvou milovanou... tvou lásku?" Hlas v jeho hlavě stále sílil, až ho sylšel zcela jasně. Zazářilo před ním jasné světlo a pak uviděl ji. Dianu. Stála k němu čelem a hleděla do prázdna. "Diano!" vykřikl z plných plic a chtěl se k ní vrhnout. Když jí ale chtěl obejmout rozplynula se v páru. "Diano!" Zoufale si klekl na zem a křičel a z plných plic. Nářek bolesti, stesku a nenávisti. "Diano!"

Někdo ho uhodil. Jak dlouho už byl mimo? Asi dlouho.
Prudce se probral a vyskočil na nohy. Vzápětí se svezl na podlahu. "Diano!" hlesl směrem k dlaždičkám. 
"Výsosti.... já se omlouvám, ale stalo se vám něco?" starostlivý hlas ho vyvedl z tranzu. Byla to iluze způsobená opiáty. "Výsosti!"
Znovu se zvedl na vlastní nohy a pohlédl do tváře Alessii. "Nic." odfrkl si. "Vůbec nic." Byl celý malátný, takže kdyby ho nechytila, jistojistě by znovu spadl na chladnou zem. 
"Co se váms talo, proboha?" prolamovala se pod jeho váhou, když se nemohl udržet ve stoje. "Musím zavolat pomoc." opatrně ho Alessia odložila na zem. "Zavolám stráž a-"
Prudce jí chytil za ruku a tím její kroky zastavil. Zavrtěl salbě halvou. "Ne, prosím."
"Jestli se vám něco stalo... jste nemocný nebo snad..." Alessia zamrkala. Ze země sebrala prázdnou lahvičku od morfia. Všimla si jí až teď. Zvedla jí, aby si jí lépe prohlédla. "Aha." přitakala tiše. "Ale musíte mi pomoct. Jinak vás odsud nedostanu."
"Najendou jsem to já, kdo potřebuje zachraňovat." zamumlal nesrozumitelně, zatímco ho chytla Alessia kolem ramen. Stejně však pod jeho váhou chodila neohrabaně. 
"Každý člověk potřebuje zachránit, pokud používá tamto," kývla halvou k místu, kde leželo morfium. "Co vás to jen napadlo. Je to jed! Mátě štěstí, že toho bylo jen malinké množství."
"Možná..." zamumlal. "Ale nic necítím."
"Copak vám tak může v životě scházet... výsosti." 
"Všechno."

***

Alessia s Leonardem konečně došli k prvním dveřím, které nepatřili k sokromým komnatám pozvaných hostů. Alessia si oddechla, když ho položila na do křesla. "Nemůžu vás tady v tomhle stavu nechat." přejela si rukou po obličeji. "Ale musím se vrátit. Isaac mě čeká a stejně tak i Lorraine."
"Tohle jsou mé pokoje. Zůstaňte, prosím."
"Nejsem zvyklá, že by princové o něco prosili..." nervózně se pousmála a snažila se zhlečit situaci. Nepomáhalo to. Srdce měla až v krku a tep nadprůměrně vysoký. "Co se vám stalo ta strašného?" odfrkla si, zatímco se posadila naprosit němu. 
"Proč to děláte? Vaše sestra mě klidně nechala a řekla, ať jdu dál. Ať se přes smrt přenesu. Ale já..."
"Kdyby mě někdo pomohl z té temnoty, do které jsem byla uvrhnuta skrz tohle manželství... Nechtěla jsem se nikdy vdát. Můj sen byl žít svobodně. Cestoval, číst a vzdělávat se. On mi nic takového nedovolí." zasmušile pokývala halvou.
"O svých životech si nerozhodujeme sami." upozornil ji.
"Já vím. A proto, kdyby mi někdo podal pomocnou ruku... a proto neřeknu nikomu, že berete morfium. Kdybych mohla... dělala bych to samé."
"Manželství není neštěstí." odfrkl si. "Neštěstí je smrt." Teď na ni hleděl zpříma. Jako by s emu rozjasnil pohled. Konečně.
"Smrt a neštěstí? Mě přijde jako vysvobození. Jako něco..." Přemýšlala jak to správně pojmenovat. "Jako odměna za pozemský život plný útrap. Převede nás přes řeku a ocitneme se konečně v ráji."
"Takhle jsem nad tím nepřemýšlel." Obdivuhodně k ní vzhlédl. 
"V knihách je moudrost." zavřela oči a zasnila se. Jako kdyby ty řádky neznala nazpaměť a četla je prvně.  "Být či nebýt– to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit?... to je oblíbený monolog z jedné z mých knih. Je to pravdivé." 

Je v tom víc moudrosti, než kdy kdo o životě napsal. Až teď to bylo jasné i Rapahelovi. Jeidné co chtěl je spát bez nočních můr. Spát bez pocitu toho, že se ráno probudí a bolest začně nanovo. Jediná možnost je... zemřít.