Lorraine nervózně pochodovala po pokoji a celá se ještě chvěla. Atentát na samotného krále.. to snad není ani možné. Nikdy v životě by si nemyslela... co by mohla jen tušit

Když první lidé začaly vykřikovat ty slova, za chvíli se k nim přidal. Davy lidé se hrnuly k ní a Rpahaelovi. Nebyla to rodoost, co jim šlo z očí. jen čirá nenávist... Pak se ovšem oznvalo několik výstřelů. Zasáhly ale dva vjáky, kteří tvořily živou bariéru mezi nimi a rozlícenými lidmi. Dva muži, kteří padli kvůli nim... Copak je to možné, aby za sebou měla stín smrti? Nebo už jí provází od samého začátku...

***

"Neprodleně se vracíme do Suturienu." Raphael rázně rozhodl jako král celé říše, pod kterou tahle prokletá země spadala. "Vaše Výsosti," Flavio la Evanes se snažil se vší opatrností říci nějakou smysluplnou větu. "Jedná se o výjmečnou situaci, s naší loajalitou to nemá nic společného... věřte, že..."
"Svěřit dohled na zemí vám byla osudová chyba, pane." Rapahel byl král - ten o několik let starší a zkušenější muž byl jen voják a kardinál a... obyčejný vlastizrádce. Má štěstí, že ho nenechá popravit. 

"Nechte připravit kočár a sbalte všechny potřebná zavazadla. Ta pošlete zítra za námi. My odjíždíme ještě dnes..." Kývl příkře na sluhu, aby vyřídil všem tento vzkaz a by učinili co nejrychleji. Cesta se odkládá na hodně dlouhou dobu.

***

"Co se to stalo?kdo za to všechno může?" Flavio se naštvaně ptal svých nejvěrnějších. Jedinečná příležitost - byly kousek od svého vytouženého cíle a dvě rány ze zbraně to všechno zničí.
"Nevím, pane, ale bude se jednat o sdružení, které nepochází ze Sal al Lamra. Zřejmě sledují královu družinu a chtěli zaútočit ve správný čas."
"Aby vina padla na někoho jiného? Někoho z našich řad?" Flavio tomu nemohl uvěřit. Jeden ze zvědů právě oznamoval nejdůležitější informace. 
"Přesně tak, pane."
"Jaká nehoráznost! Kdo yb to mohl být! Kdo yb udělal takovou ohavnost. Jsem společenstvo národů! Máme - měli jsme společného nepřítele... Krále a vždy jen krále, ale nikdy..." Musel ztišit hlas. Královy špehové byly všude a bylo nebezpečné v jeho přítomnosti cokoli říkat. 
"Cohn ven Lapiote a povstalci z Torentie."
"Králův tchán? Vždyť to je jeho rodina!?"

***

"Jeho královské Veličenstvo, má paní." Služka opatrně otevřela dveře, aby jeho samotného. Aby se mohl setkat se svou manželkou .
"Raphaeli..." Lorraine se vrhla svému manželovi do náruče, ve které jí vřele uvítal. "Tolik jsem se o tebe bála..." říkala naprostou pravdu, ještě teď jí z toho mrazilo. Nechybělo mnoho, aby.. nemohla na to ani pomyslet.
"Nikdy bych nedopustil, aby se mě, potažmo nám cokoli stalo." Uchpil do rukou její rozpletené vlasy.  Stočila k němu své krásné oči. Obtočil ruce kolem jejího útlého pasu. Přiblížil k své sametové rty k těm jejím. Lorraine mu rozechvělými prsty přejela po tváři a za límec své košile ho přitáhl blíž k ní. Jen jemně se jejich rty dotkly a jen na malý okmžik. Možná, že se za chvíli přestane ovládat. jeho prsty sevřely její pas ještě těsněji. Pak se jejich ústa konečně dotkla. Všemi smysly vnímal její tělesné teplo a tlukot srdce. Ze všech těch pocitů málem zešílel. Líbal už mnoho žen a dívek a ne, že by v tom Lorraine byla nějaká dobrá. Teprve se zaučovala, ale... 
Rapahel přiložil svá ústa na Lorrainin krk. Zaklonila halvu a užívala si toho nepředstavitelného pocitu. Jako kdyby exisotval jen on a ona. Nic jiného a žádné problémy okolního světa. Všechno se měnilo v mlhu, jen ona byla krásná a skutečná. Oba toužili po víc, ale museli okamžitě odjet. "Miluju tě," vydechla ztěžka Lorraine a s nejšťastnějším výrazem, jaký kdy dokázala vykouzlit se otočila k odchodu. Co lastně čekala, když mu tohle řekne? Že jí nějak odpoví?
Jaký to cit, jaký to projev lásky... amour passionné... zcela zbytečné.

Málem by z toho rozptýlení zapomněl říct, proč sem vůbec přišel.
"Dnes odjíždíme."
"Dnes?" Lorraine se na něj vyděšeně otočila. Copak tady v tom pekle chtěla zůstat. Copak právě neviděla dnes dopoledne, čeho jsouobyvatelé téhle země schopní? Něco jí sem táhlo.
"Chtěla jsem vidět moře... Tu nekonečnou dálku, o které se píše v knihách a krásných vlnách, jež tak eskně šumí!" Lorraine vyřknula práve to nejpotěšilejší přání, které se jen odvažovala vyslovit nahlas.
"Doufala jsem,  že sptřím tu nekonečnou vodní hladinu a stříbrné vlnky... Slunce zapadající za obzorem... alespoň jednou za život bych něco takového chtěla vidět!"
"Odjíždíme neprodleně." Raphael trval an svém a byl připraven odejít.
"Třeba by šlo alespoň cestou zastavit - na chvilku." Lorraine se na něj sladce usmála, že by si jí nedovolil odporovat snad nikdo an světě. Jenže on byl král. "Bohužel - někdy jindy. Přímořských provincií je dost."
"Takže ještě přes nějakou pojedeme?! Nejsme přece ani v polovině naší cesty, že?"
Bylo smutné jí to říkat, ale neměl na vybranou. Tolik se na to těšila. "Odjíždíme zpět do Miberne." 
LOrraine se na něj vyjeveně podívala. 
"Copak po dnešním incidentu můžeme kamkoli jezdit. Teď se ukázalo jak hloupý to byl nápad!"
Lorraine vyšla ráznými kroky přímo k němu. "Prosím..." Pošetilé je prosit za něco, co ti nemůže nikdo dopřát.
Měl rád když ženy prosí, ale jiným způsobem. "Zatím ne," políbil jí do vlasů. "Buď připravená za dvě hodiny." Vtiskl jí sladký polibek narozloučenou.

***

Lorraine shlížela s okna do dáli a tam, kam nedohlédla bylo nespotané moře. Tolik ho toužila vidět... A přece je k tomuto snu tak daleko a zároveň blízko. Jako kdyby cítila ve vzduchu sůl. Tiše si povzdechla a raději se vzdálila. Je těžké snít a zároveň stát nohama pevně na zemi a být královnou impéria.

***

Cítíš lásku Lorraine - nehynoucí cit, který provází lidstvo od nepaměti. Já jí poprvé cítil taky. Chceš vidět svět... neměla si se nechat zavřít do zlaté klece. Jen se mnou můžeš zažít všechno, jež ti skládám k nohám. Sladkou náruř zapomnění. Tak proč jen jsi tak naivní a bláznivě zmilovaná do muže, kterého  nejsi hodna. Je tě škoda pro tento svět a proč tomu pořád nerozumíš, non amour!

Černá postava sledovala Lorraine, jak stojí a s touhou v očích hledí na horizont. Tak rád by jí býval splnil každé přání... jen ještě nebyla jeho - alespoň prozatím.