"Proč jsi mě odmítla... Řekni jen jeden důvod a já to stejně nikdy nepochopím... Proč se trýznit v pozemském světě, když ten můj máš nadosah"
"Pryč... Jdi pryč a nech mě na pokoji!" Lorraine zakřičela z plna hrdla na celou její ložnici. Převalila se na posteli a snažila se nedívat před sebe. Bála tmy jako nikdy jindy. Pokaždé na ní z temnoty hleděly svítivé oči plné žárlivosti a touhy.
"Stálo ti to za to... Nikdy mi nemůžeš uniknout... Nikdy nebudeš šťastná... Jen se mnou, na to pamatuj i ve své poslední hodině."
"Okamžitě odejdi!" Lorraine si zakryla obličej polštářem. Celá se zachvěla, když po její holé ruce přejely chladné prsty. Začala se třást... Ať už strachem nebo zimou, která jí pronikala do morku kostí. Jako by se ochladilo pod bod mrazu.

***

"Vstávat, Vaše Královské Veličenstvo!" služebná prudkým tahem odhrnula závěsy. Do pokoje proniklo světlo a přinutilo Lorraine otevřít oči.
"Dnes vás společně s jeho královskými Veličenstvem čeká další zastávka. Tentokrát palác Elsinor. Na tuto příležitost vám byly přichystány tyto šaty."
Hraběnka Fillipi nekompromisně poručila služebné, aby je konečně přinesla.
Lorraine vstala a se strhaným výrazem v obličeji se odebrala za paraván.
"Je vám něco, Veličenstvo? Je vám dobře?"
"Naprosto," Lorraine se dnes po ránu zmohla jen na jediné slovo. Skoro vůbec nespala, ostatně jako všechny předešlé noci, které trávila sama... zoufae toužila po teple svého domova a přítomnosti alespoň její sestry.
"Ranní nevolnsot a...'
"Ne" Lorraine by se nejraději někam vypařila. Samozřejmě že nemohla být v očekávání. Svého manžela ani pořádně nevídala.

Lorraine služebná směřovala korzet. Snažila se ho utáhnout ještě víc, ale nešlo to. Už tak nemohla pořádně dýchat. Nasoukala se do padnoucích modro žlutých šatů. Barvy provincie, ve které se právě nacházeli. Kolikátá už to byla? A kolikáté to byly šaty? V životě jich snad na sobě tolik neměla.  Dopoledne, oběd, odpoledne a večerní róba....
Kolikátý den už trávila sama s nočními můrami. Takhle si to představovala?

***

"Sláva jejich Veličenstvům!"
"Sláva! Ochraňuj je bůh"
"Třikrát sláva!!!"
Davem se ozývaly radostné výkřiky. Královský kočár s novomanželi totiž projížděl kolem. Quelle fierté! Jaký přepych, když ostatní umírají hlady.

Lorraine byla pořád omámená. Bála se pohlédnout zpříma do davu, aby v něm náhodou nespatřila černou postavu. Sklesle pohlédla na manžela sedícího naproti ní. 
"Raphaeli..." Lorraine slabě vydechla jeho jméno. Potřebovala ho - zoufale ho potřebovala. Seděl od ní několik centimetrů a přece byl tak vzdálený. 
"Jsi nějaká rozrušená... je ti dobře?"
"Ne!" Lorraine možná slova vykřikla moc nahlas. Jakokdyby se v ní zvedmula vlna odvahy.
"Proč si mě nevšímáš?" posměšně si odfrkla, avšek její slova neměla takovou váhu. Stále to byl jen výkřik ze zoufalství. Už nechtěla dál chodit a opatrně stát vzadu. Hodlala zjistit, co je za problém. Proč ona je ten problém? 
Okolí zahalila černá mlha. Mlžný opar, který věštil smrt. Přejel jí mráz po zádech, jako kdyby jí po šíji klouzala ledová ruka. Laskala jí a....
"Všímám si tě jako královny - to především." Raphael docela nerozpustil vidiny před sebou... nebo to byla skutečnost? 
"A to je ten problém, Rapahaeli! Já nejsem královna! Nemohu jí být!" Vykřikla přesně ve chvíli, když se k ní natáhla bledá ruka. Její tón hlasu byl způsobený úlekem.... nechtěla být hrubá.
"Jsi královna." Trval an svém skálopevně Raphael a hleděl při tom z okna.
"Ale také tvoje manželka...." Lorraine natáhla ruku k Rapahelovi. S tichou nevyřčenou prosbou, kterou nedokázal pochopit z tolik dní.
"Zamilovala jsem se do tebe na první pohled. Snila jsem o okamžiku, kdy budemem moci být alespoň chvíli spolu a mezitím... jsme manželé už přes týden a..." Došla jí slova. Nikdy nebyla dobrá řečnice, možná až na výjimky. Slova jí z úst plula těžko a ještě těžko nesla Rpahaelův výraz. Nedokázala v něm číst ... co si myslí, co projevuje a co cítí?

Raphael si přitáhln Lorraine blíž. "Myslíš si, že já nechi to samé? Celou dobu o tobě sním. A nejsou to představy, které bych vyprávěl dámě... Jen ty mi bráníš!"
"Já? Já tě přece miluji, jak jen mohu! Copak jsem se vzdala rodiny a domova pro nic za nic? Já nechci... ale..." Lorraine se zadrhl hlas. "Co jsem proboha tedy já? Já už z toho blouzním. Mám vidiny. Černí ptáci na obzoru." tiše zalapala po dechu, když nad domy spatřila černá hejna vran. "Z toho šílím - z lásky k tobě." vydechla na konec. Jako kdyby její slova černé opeřence odehnaly pryč  - alespoń prozatím.
"Netušil jsem... "
Raphael Lorraine jemně uchopil za ruku a stáhl jí na sedadlo vedle sebe. Opřel svoje čelo o její. 
Lorrane hořely tváře. Pohledem zkouzla k jeho plným rtům... Přivřela oči a vychutnávala si tepo jeho těla. Ten mrazivý pocit jí už dávno přešel. Nrviditelný přízrak se rozplynul v rytmu tlukotu jejich srdcí.

"Vaše Veličenstva?" hrabě si odkašlal. Lorraine vzhlédla k muži, který sál před otevřeými dveřmi kočáru. Slavností uvítací výbor Sal al Lamra. Nadechla se a jako první vyšla z kočáru do jasného dne. 
"Výtejte Vaše Veličenstvo." Okouzlující muž se uklnil a jemně jí naznačil políbení ruky. Jeho splyhlé hnědé vlasy působily až neupraveně. Jako všichni v této provincii měl jasně hnědé oči. Jinou abrvu snad ani nezaznamenala.
"Flavio la Evanes, těší mě, Veličenstva" Muž si stoupl do pozoru, aby vynikla jeho vojenská vyznamenání. Lorraine jim ale ani trochu nerozumněla. Ale muselo se jednat o významného muže, i když mu mohlo být kolem třiceti a na tolik hodností byl až příliš mladý.
"Potěšení je na mé straně," Lorraine ochotně kýva hlavou na důkaz díků. Majestátní hrad Elsinor působil podivně. Byl sám o sobě velkolepý, ale jeho sláva byla zašlá. Chrliče a ozdoby už místy byly opadané, ale i tak v ní budil obdivuhodné dojmy. Ještě nikdy nic tak rozporuplného neviděla. 
Za okmažik z kočáru vystoupil i Suturienský král - Raphael II. lan Doherty. Dav ztichl. Lorraine jakoby vycítila všeobecné napětí. Všichni kdo rozhazovali úsměvy a přívětivými pozdravy na místě ztuhly. Nejvíce Flavio. Jeho rysy jako by byly z ledu. Ale to i Raphael nevypadal dvakrát vesele. Davy loidí se daly opět od pohybu a propukl opět všeobecný šrumec. Královský pár společně se zástupem šlechticů Sal al Lamra vstoupily do paláce.

Možná to, Lorraine, bude tím, že podle starého přísloví, kterým by se měla řídit každá zbožná žena, platí: láska na první pohled je zároveň tím posledním pohledem rozumu...

***

Lorraine stála v na ranní mši. Nenáviděla zvuky a ozvěnu, která se odrážela od mohutné klenby. Čekala, kdy se objeví někdo temný s uhrančivýma očima, kdy jí poleje ledová voda a chlad jí bude prožírat do morku kostí. Jenže nic... Možná se jen dusila z množství kadidel a svíček v katedrále.
Kněz přednášel své proslovy. Torentijsky uměla výborně - byl to její rodný jazyki když ne zcela uznávaný. Rapahel musel být proto velice nesvůj, když nerozuměl jedinému slovu.
Náhle ucítila, jak jí Raphael stojící vedle ní něžně bere za ruku. Krátce na něj pohlédla a věnovala mu letmý úsměv. Jkao kdyby jeho ledový výraz na okamžik roztál, než s eoěpt obrátil k oltáři. Snad pochopil? 

"ils ne comprendront jamais! Nepochopí nikdy!"

"A rozejděte se v pokoji...." Kněz udělal kříž na znamení požehnání a odešel do sakristie. 

Lorrine  cítila vděk jako nikdy jindy. Když vyšla před chrám, kam společně s celým Elsinorským dvorem vyrazily, lidé byly až těsně u nich. Několik vojáků se pokoušelo lid  rozehnat. 
Davy lidí chtěli vidět své panovníky. Nikdy před tím se jim to nepoštěstilo. Možná byly zaujatí monarchy až moc... Copak tu svého krále tak milovali... milovat a nenávidět. Jak tenká je mezitím hranice? Quelle est la minceur de la frontière entre-temps?

"Ustupte!" jeden z vojáků rozrážel dav lidí, který ještě před hodinou byl na vytyčených místech. Teď lidé naprosto postrádli soudnost - naprosto se zbláznily. Vykřikovaly nějaká slova a tlačily se pořád dál. Flavio se držel těsně blízko jejich veličenstev. Jako by přesně věděl, jaká jsou rizika. možná tohle nezažil poprvé. Když se konečně dav alesopň trochu rozptýlil, vyšli ke kočáru, který na ní čekal. Jakmile za nimi lokaj zabouchl dveře lidé je obklopily. Bušily na okna a na dveře.
"Co se děje?" Rpahael se vyděšeně otočil na Flavia. Ten nuž, který byl podstatně starší vrhl na mladého nezkušeného krále příkrý pohled. Nedokázal ho déle skrývat, nebo takový byl vždycky a jen si toho sama nevšimla?
"Jsem si jistý, že se vše vyřeší..." Falvio nepatrně kývl hlavou a dál nasadil nic neříkající výraz. Copak byly všichni bez duše? Možná, že to Raphaela uklnilo. Kočár se však pořád nemohl hnout z místa. 
"Jak chcete vše  vyřešit? Sal a Lamro je odjakživa problematické a vy jste tady od toho, aby se vše vyřešilo. Je to vaše jedinná povinnost. Jen na výslovnou iniciativu vás a vašich blízkých jsem svolil k tomu, aby zde držel dohled někdo z vašich lidí, tady přímo vy. To ale nebude mít dlouhého trvání, že?" Rapahel byl nevrlý a netrpělivý. Možná v jeho tváři spatřila lidkost a lásku, ale jen na okamžik. Zůstával panovníkem, kterým měl být. Ale dokáže to někdy i ona?
"Všechno máme pod kontrolou, Vaše Veličenstvo, to vás ujišťuji. Lokální nepokoje a protesty jsou běžné a my se jim snažíme zamezovat.."
"Jenže ještě nikdy neměli na dosah svého panovníka, kterého by nejraději ušlapali!"

Lorraine tiše poslouchala Rpahaelova nenávistná slova. Netušil, co ti lidé vykřikují v jejím mateřském jazyce. Ona však ano. Nervozitou polkla. 

"Liberté"
"Égalité"
"Fraternité"

Volnost, rovnost, bratrství. To byla hesla revoluce, která se šířila Suturienskou říší jako mor.

Za okamžik se ozvaly hlasité výstřely, které přehlušily i okolní ryk davů.