"Co se stalo?" zeptala se rozrušeně Lorraine, když saptřila Raphaela, jak se vrací. V jeho tváři vyčetla strach, zlost a... 
Jenže ona sama určitě nemohla vypadat nijak zvlášť dobře. I matka se jí před chvíli zeptala, jestli se cítí dobře. Pořád před sebou měla obraz toho mladíka. Teď nepochybovala o tom, že je to smrt. Měla smíšené pocity. Bála se... Nebo ne... Smrt k životu patří a s tím neudělá vůbec nic.
"Nic čím by si se musela strachovat." Raphael k ní přistoupil a jemně jí uchopil za ruku. "Náš tanec..." Společně vstoupili do sálu. Lidé se rozestoupily a začali tleskat. Na parketu utvořily kruh připravený pro sólo jejich královských Veličenstvech.
Po pár okamžicích se rozezněla hudba. Jaká to Caresse de l'âme.! Nejvítečnější a nejlepší hudební skladatel si dal mimořádnou práci, aby složil hned celý soubor tanců, které se budou tančit na svatebním plese. Jenže umělci jsou nedocenění a tak jsem ho nikde v davu nezahlédl. Jako kdyby měl umřít v chudobě na tuberkulózu, že? Ce que c'est drôle! Není to zábavné?

Rapahel uchopil Lorraine kolem pasu. Stačila se dvakrát nadechnout, než se začaly ozývat první tóny libozvučné melodie, která lahodila snad každým uším. 
"Všichni se na nás dívají až moc..." Lorraine si všímala hned po prvních váhavých krocích, jak se na ní ostatní dívají. Nikdy neměla ráda zvídavé pohledy. V domovině byla zvyklá jen na samé úsměvy a rozjasněné tváře, které zašlu nad její krásou. Ano, její vzhled ji obvykle stačil. Na pohradavost nebyla zvyklá.. přesto jako kdyby ji vyčetla z výrazu všech přítomných dam.
Raphael se k ní naklonil a pošeptal: "Jde jen o zvyk. Všichni chtějí vědět, jak královna umí tančit..." 
"Doufám, že je nezklamu." Společně udělali jednu otočku a pokračovali ve svižných krocích. Na hlavou svítilo několik lustrů, které vyrobily největší sklárny a nejlepší umělci. Tapety na zdech společně s obrazy tvořily nádhernou scenérii. Byla v ráji? Byl pro ni tohle ten ráj, o kterém se mluvilo? Nemohla odtrhnout oči z svého manžela. Její srdce plesalo radostí a neubránila se vroucímu úsměvu. 

Lorraine strnula, když se líbezná melodie klavíru přesunula do hlubších oktáv. Drnčivý zvuk byl až nepříjemný. Hlasité tóny, jako kdyby rvaly uši. Otáčela se za klavíristou, co se děje, ale jako kdyby všechno zůstalo při starém. Skladba najednou opět přešla do závratných výšin. Ale melodie byla jiná... jako kdyby jí upoutala celým svým duchem. Svět se znenadání zastavil a postavy strnuly ve stejné pozici. "Raphaeli?" Lorraine vyděšeně odstoupila od svého manžela, který stále setrvával na stejném místě a nehýbal se. "Rapaheli!" zamávala mu rukou před obličejem, ale stále ji nevnímal. Byl jak nevidoucí socha.
Najednou, jako kdyby ji neviditelná moc táhla pryč. Byla koncem lana, které někdo táhl pryč od svého milého. Šla za líbezným zvukem, který již dávno nehrál ten vynikající umělec. 
Prudce se otočila a spatřila černého prince.

"Lorraine," oslovil ji dobře známý krasavec. "Co sis myslela?"
Chtěla by odpovědět, ale nemohla. Její tělo jí neposlouchalo. Jako omámená její kroky směřovali k němu. Černé peří na jeho obleku bylo lesklé, jak se na něm odráželo světlo. Najednou se jí těžce dýchalo. 
"Tenhle poslední tanec měl být jen náš..." Než stihla Lorraine překonat mezeru mezi nimi, předběhl ji. Pevně ji uchopil kolem pasu a strhl ji stranou.
"Je to zvláštní, když jsou dva muži zbláznění do jedné  ženy, že? Naprosto k popukání!" 
Lorraine si připadla naprosto bezmocná. Když jí vedl směrem k tanečnímu parketu, nezmohla se na nic... jen ho následovala. Pevně ji chytl za ruku a otočil s ní kolem do kola. 
"Tentokrát jsem prohrál...Odmítla si mě! Dala si mi košem.... ptám se proč? Proč si dala svou lásku jinému? Proč patříš tomu člověku?" Jako kdyby se ohlédl za králem, který tam nehybně stál. "A je to vůbec láska, Lorraine?
Drnčivá melodie jí pořád zněla v uších, i když tančila se Smrtí v naprosto jiném rytmu. Disharmonie jí byla kulisou toho šíleného výjevu sebou. Po chvíli zběsilého reje se zastavili. Lorraine udýhaná udělala v rauši ještě jeden malátný krok. 
"To že sis mě nevybrala je jen špatný vtip, ne?" Uchopil její bradu do dalní, až jí zabolely tváře. Měl silný a ledový stisk. Odsunul jí slepené vlasy z tváře. Jako kdyby jí chtělněžně pohladit po tváři. "Sice se na mě teď usmíváš, ale ze zlaté klece není úniku... Pochopíš až čas ukáže..."
Lorraine chtěla něco říct. Zeptat se, nebo jen křičet děsem. Nezmohla nic. Byla mu naprosto oddaná. Pocit bezmoci...
"Pamatuj si jedno... já nikdy neprohrávám. Zahráváš si s ohněm, jesti si to myslíš."
Pustil její obličej. "Ten posední vášnivý tanec měl být jen a pouze náš! Tak si ho neužívej s nikým jiným!"

Během pár vteřin se všechno rozplynulo. Rozpoznávala hlasité hovory lidí a hudbu v pozadí. Svět se dal zase do pohybu. Vyděšeně sebou trhla a spadla Raphaelovi do náručí. Sálem se ozvaly vyděšené výkřiky. 

"Co je sní?"
"Je to vážné?"
"Nejspíš jen únava."

"Okamžitě dejte královně připravit pokoje!"

***

"Co se stalo vaší manželce, Veličenstvo?"
"Nic s čímbyste si musel láamt hlavu, pane O'Conore..." Rapahel strnule odpověděl hraběti, který byl přítomen na nalévahém jednání. Teď opravdu neměl čas řešit zdravoní stav své drahé choti, která se znenadání zhroutila.

"Vaše Veličenstvo, na váš příkaz byly poslány před rokem jednotky k hranici s Filenskem, kvůli napnutým vztahům. V důsledku toho, ale musely být staženi bojáci z problematických území, jako je Sal al Lamro. Ke včerejšímu dni zde vypuklo masové povstání. Manufaktury odmítly dovážet zboží, lidé se bouří a vypalují kostely a státní budovy. Situace je vážná. Musíte jednat."
Hrabě Filippi stručně shrnul vážnost celé situace. Nijak tomu nepomáhalo, že se tohle povedlo utajit celý jeden den. 
"Proč jsem se to nedozvěděl dřív?" Raphael byl lostí bez sebe. Jak mu jeho nejbližší zatajili tak zásadní informace. 
"Nebyla k tomu..."
"Krále je potřeba informovat okamžitě." PIetro zarazil Danteho chabé výmlvy ohledně jeho selhání. Tušil, že by král takové řečičky nemusel trpět dlouho.
"Místní policie už vše řeší, ale nemůžeme pozatýkat všechny obyvatele...."
"To vím i bez vás!" Raphael nechtěl v den své svatby řešit problémy ve své říši. Už tak toho dělal dost. Nemohl počítat se vzpourou ve své vlastní monarchii.

"Převelte jednotky z Torentie do Sal al Lamra." Rapahela napdal zářné řešení. "Díky sňatku máme plnou vojenskou podporu vévody ven Lapiote."
"To zajisté ano, ale obávám se, že pokud bychom to udělali, tak hrozí povstání na více frontách. Přece jen... Torentie sousedí s Filenskem. Sousední říše by toho mohla využít a..."

"Jak jsem řekl!" Rpaahel nestrpěl nějaké další návrhy. CO řekl, měo nejvyšší váhu a také to byla pravda. "Okamžitě dejte převelet jednotky!"

"Tím, že lid zastrašíš, nedokážeš sjedat ve své zemi pořádek:"
Jako by se jednalo o Rpaahelův hlásek v hlavě. Tentokrát však tuto vtku slyšeli všichi přítomní. "Co tu chceč?!" obořil se král na Leonarda. 
"Zapojit se do jednání. Sám si to nařídil." Odpověděl uměřeně. Projistotu se ještě napil ze sklenky s vínem, kterou držel v ruce. "Lidé se bouří, protože zemí řádí tuberkuloza, nemají práci a žijí v otřesných podmínkách... co třeba něco z toho změnit?"

Rpahael se prudce nadechl a vyrazil k bratrovi. Stoupl si těsně před jeho obličej, až cítil něpříjemný závan alkoholu. "Dělám pro svou zem všechno, neopovažuj se mi něco vyčítat!"
Odstoupil od bratra a měl co dělat, aby neskřípal zuby. Jak moc ho nenáviděl.... Netušil nic a přece dělal chytrého. 

"Myslím, že když se mladá králvona ukáže lidu, bude pro ně jako symbol monarchie. Mohlo by je to alespoň částečně zklidnit." Dante ros Filippi přednesl další užitečnou poznámku. leonardo naznačil, že s tím naprosto souhlasí. Mladá královnička byla přece jen tak rozkošná. Adorable!
"Ano, proto jeho Veličestvo odjíždí za čtrnáct dní se svou chotí na okružní cestu po Suturienu." Všichni muži v místnosti povstali. Do poradní komnaty totiž vkráčela Helene lan Doherty. 

"Ano," odpovědě odměřeně Rapahel. Raději od matky odvrátil zrak. Protože nebude příliš nadčená z toho, o čem právě rozhodl.
"Ano, ano. Učinil jsem proto nějaká rozhodnutí. V době mé nepřítomnosti mě zastoupí bratr Leonardo, nikoli má matka." K těmto odvážným slovům sbíral odvahu celý den. Ale byla to nutnost. Jestli chce bratra poslat do Sal al Lamra hned poté, co se situace zklidní, musí se nejprve naučit alespoň trochu ovládat státnické povinnosti. Koneckonců v paláci bude mít dost lidí, kteří mu budou k ruce. Pochyboval, že by ho jejich matka nechala zemi řídit samotného. Ani ona nebyla takový blázen. Dočasné předání vlády bratrovi tak stejně možná přešlo i částečně na jeho matky, i když si to nechtěl připouštět.

"Jsi si tím jistý?" zeptala se neklidně Helene. "Ano, naprosto." bylo jí jednozančnou odpovědí.
"Ale, ale... to jsou mi zvraty...." Leonardo chytil svého bratra kolem ramen. Ten ho úspěšně ze sebe sundal. "Jak jsem řekl, dočasné předání vlády je jen ve tvůj prospěch!"

Nerozvážné mladí!