Lorraine vystoupila z kočáru s nechala své služky, aby jí upravily dlouhou vlečku několik metrů. Přes obrovský drdol z jejích lesklých vlasů zakryla dlouhým bělostným závojem. Matka jí ještě mlčky políbila na čelo a překryla jí závojem i obličej. Pak její rodina zmizela z dohledu. Naposledy ještě zamávala křičícím davům. NIkdy v životě neviděla pohromadě tolik lidí jako dnes. Celý svět se sjel na jedno místo, aby uctil králonu nejmocnější říše známého světa. 
Její svatební šaty se šily skoro celý půl rok. Jednalo se o nejdražší šaty, které kdy byly ušité nebo si to alespoň myslela. Složitá krajka, nejkrásnější vzory, kterékdy viděla. Oděv dostala  jako předstatební dar od svého snoubence. Na krku měla težký náhrdelník od Rapahela a dalších mnoho šperků a broží jí zdobilo živůtek. Málem se bála je obléct, aby je nepoškodila. A i teď se snažila, aby o ně nedejbože nezakopla.
Největší šperk jí věnovcala sama královna matka Helen. Jaký to krásný skvostný šperk, jako kdyby už teď vážil jako celá královská koruna a nesl tíhu celé říše. Diadem vykládaný diamanty patřil už královnám několik století dozadu. 

Lorraine se zhluboka nadechla a všela do katedrály, jejíž krov byl zzdoben chrliči. Nad její hlavou se rozezněly znony, právě v okamžik, když spatřila Raphaela. Nehnutě stál na místě a  se zaujetím si jí prohlížel. Vypadal jinak... možná víc ztrhaný starostmi. Možná to přece jen byl král a ne ten mladý muž, který k nim jezdil do Torentie.
Udělala jeden pomalý krok, kdy pevně svírala svatební kytici. Všihcni na ní upřely své pohledy. Hudba se rozhhléhala společně se zvony a odrážela se od stěn. Ulička mezi svatebčany se zdála nekonečná. Pokračovala pomalu a nejraději by zmizela pryč - zpět do hor. Lidé se na ní nedívli s takovým zájmem, jako venku. Tady byla pod drobnohledem Suturienského dvora. Vyhlížela své rodiče, kteří měli čestné místo ve předu. Jenže tam zatím nedohlédla.
Zvony měly odbít dvanáckrát. Přísahala by však, že se zastavili už po šestém úderu. Možná, jako by se zastavil sám čas a okolím se rozlehl chlad a temnota. Jako kdyby vítr sfoul plamínky tisíců svíček na dní. Zrychlil se jí dech. co se stane teď? Sny budou skutečné?

  "Lorraine... dnes mezi námi přeskočí jiskra. Jsem si tím naprosto jist. Přišel okamžik našeho souznění." Lidé se ve mžiku rozplynuly. Místo ženicha se k ní ubíral prázdnotou okouzlující černý mladík- černý princ z dívčích snů. Tolikrát ho spatřila  a přece teď nemohl být skutečný... Celý rok se jí připomínal okamžik, když ho poprvé viděla. Myslela na něj možná víc než na samotného Raphaela.
"Co si žádáš... myslela jsem, že..." Myselala, že jsou to sny, ale copak teď může snít. Nebo se jen fantazie prolíná do skutečného života? To už je takový blázen?

"Myslela? Kdybys byla rozumná a přemýšlela, nestála bys tady na tmto místě," ledový hlas zarazil její slova. "Dnes  v noci tě nechci vést. Už nechci být tvůj vládce jako tehdy. Si až příliš nespoutaná na to, aby tě kdokoli ovládl a oblzášť on toho není hoden. Chci pouze tvu lásku - ten nejvěrnější cit, po kterém toužím od okamžiku našeho prvního seznámení. Chci být nejsladším snem, který se ti bude zdátkaždý den."

Sny se jí zdaly každý den. Ale nebyly to noční můry. Právě naopak. Ale poznávala v nich tu temnotu, led a strach. 

"Mám se tě bát? Co si vůbec zač?" Lorraine stála ve svatebních šatech v temné prázdnotě a dívala se na krásného muže před sebou. Byla vyděšená a fascinovaná zároveň. Smrtící kráse. Pokušení, řekla by matka. To, čemu má odolat. Jenže hlavně byla zmatená. Co si měla myslet?

"Bát se nemusí nikdo, pokud se nerozhodne odporovat. Měl jsem konat své povinosti, ale nechal jsem tě jít. Není to dostatečný důkaz? Není to projev lásky jako mezi lidmi. Jen mě vděčíš za svůj život."
"Připadámi, že tě znám snad celý život. Tak kdo jsi?" To už mluvila z cesty?
"Jsem nikdo a přece všechno. Lidé jsou mocní, ale nikdo nemá moc mjako já. Nic a přece všechno. Chci jen a pouze tvou lásku, Lorrrane." Její jéno plynulo z jeho úst znělo tak sladce.
"Musím získat tvou přízeň stůj co stůj. Času i trpělivosti mám dost... tak neváhej"

Pán smrti přistoupil k Lorraine a pohladil jí svými ledovými po tváři. Přísahala by, že jí to snad bylo milejší než cokoli kdy na světě zažila. Zvedl jí bradu, aby jí viděl do očí. Lorraine se nedvažovala odporovat. Jako by v ten jediný okamžik zapommněla na svou tchýni, jejího starostlivého otce a všetečné dvořany s těmi jejich výrazy. Neexistovalo nic.

"Vím, že jsi smrt," hlesla Lorraine tiše a odstoupila do bezpečné vzdálenosti. Alespoň takovou měla odvahu. Poznala v mladíkovi postavu ze všech nočních můr. Jako kdyby jí pojmenování skutečnosti dalo odvahu. Děs v jejích očích ale možná nebyl skutečný. "Měla bych se tě bát. Přesto cítím volnost, že se vznáším a létám vysoko v oblacích. Je to špatně? Já nechci zemřít! tak proč se vrháš ke mě a vábíš mě do své náruče." Vykročila znovu k mladíkovi, jako by toužila, aby jí podal ruku. Aby jí zachránil před všemi těmi lidmi a nepřítelskými pohledy. Ale zároveň hodně rychle ucukla. Podávala by ruku samotné smrti.

"Špatná jsou slova, která dáš svému nastávajícímu, Lorraine. Smrt odjakživa patří k životu. Vždycky máš na výběr.... a proto se rozmysli třikrát, než mu dáš své slovo. Nezaslouží si tě, stejně jako nejsi hodna pro celý tento svět. Až poznáš, jak krutý umí být život, ještě ráda mně zavoláš..."

"Lorraine!" sykla její matka, která stála po jejím boku. "Lorraine," usylšela nyní hlas Raphaela, který jí tiše něco šeptal do ucha. Kde to byla?
"Táži se vás znovu, Lorraine Glorio Marie Waldburgo ven Lapiote, oddáváte se králi a budete sloužit věrně jemu i celé této zemi, jako vzorná maželka a matka následníka trůnu, který z boží vůle usedne na trůn?"

Snila celou dobu, co kněz pronášel řeč? Byla v jiném světě. Až teď cítila, jak na ní dopadají pohledy všech šlechticů. Nebyly milé ani veselé, jen podezřívavé a zkoumavé. Zatoužila po prázdnotě, kterou cítila před malým okamžikem. Nesvíraly jí šaty a natlačily malé boty. 
"Lorraine," sykl jí do ucha už podrážděně Rapahel. Krátce mu pohlédla do očí, kde vyčetla jen led. Přísný výraz Suturienského krále - přesně tak jak má být. Je to ten člověk, kterého tak milovala a obdivovala celý rok? Nebo se jí to jen zdálo a byla bláhová. J eto pořád on? Vždyť ho přece miluje.... Oui ou non?

"Ano."

"In nomine patris et Filii et Spiritus santci!"

Když vyslovila to jediné slovo, a hned poté, co kněz přednesl poslední větu, se znovu rozezněly znony. Ale za tím vším se nesl zlověstný smích.

"Ano... ano... ano... Lorraine, ano! "