Tu noc se Harry a Severus milovali ještě nejméně třikrát. Severus se tak mohl ujistit, že Harry je opravdu skvělý, zkušený milenec.
Severus si na okamžik dovolil snít.

Jak by to vypadalo, kdybychom my dva byli partneři? Hm, ale sex není všechno, Merližel. O čem bychom si povídali? Mám pocit, že kromě famfrpálu v té své střapaté hlavě nic nemá. Harry Potter, hvězda Kudlejských Kanonýrů, ten co porazil Pána Zla... bla bla bla, samé kecy. Jen já skutečně vím, jaký opravdu je.

Vážně to víš?

Jistě! Nevychovaný, drzý, otravný...

Sexy, úžasný milenec...

Dost!

Vždyť je to pravda. Kdyby nebyla, sotva bys s ním spal víc než jednou.

Dobrá, ale to, že ví, jak chlapa potěšit, neznamená, že má patent na rozum.

No ale moc ti to nevadilo, když jsi pod jeho dotyky sténal.

Alespoň jsem nekřičel jeho jméno, jak mi prorokoval. Stejně bychom nemohli být partneři.

Severus se zadíval na mladíka ležícího vedle něj. Ten spokojeně oddechoval a jeho mysl byla někde v říši snů. Severus se rozhodl. Pomalu vstal z postele a odcházel. Nahý samozřejmě, věci si nechali v salonku. Po tmě asi dvakrát zabloudil, než tu místnost našel. Oblékl se co nejrychleji a přemýšlel co dál.

Měl bych mu nechat nějaký vzkaz?

Já myslím, že i přesto jak často jsi urážel jeho inteligenci, v hlavě opravdu piliny nemá a pochopí, proč tu nebudeš, až se vzbudí.

Pokývl hlavou, v rychlosti vlezl do krbu, nabral letax a vykřikl: "U Tří košťat, Prasinky!"

***

Albuse vytrhl z úvah úkaz, na který se díval z okna. Tmavá postava jdoucí přes Bradavické pozemky, mířící rovnou k hradu. Nemohl se splést, znal jeho chůzi dost dobře, i přestože venku na cestu svítil jen měsíc, Albus věděl, kdo přichází. Podíval se na Pobertův plánek.

Samozřejmě, že je to on. Jak dopadla asi jeho... ehm "mise"? Proč tam nezůstal do rána? Jak se asi cítí oba dva? Bude to vlastně vůbec k něčemu dobré?

V hlavě se mu honilo tolik myšlenek a tak se rozhodl vydat za Severusem. Musel vědět aspoň něco.
Než měla ona osoba vůbec šanci dojít do svého útočiště, zastihl jej ředitel. Severus opravdu nebyl rád, že jej vidí. Nejraději by ho proklel, kdyby mohl. Ve chvílích jako tato litoval, že ho přivedl zpět ze země neživých.

"Brumbále velice bych ocenil, kdybyste mi alespoň jednou nechal prostor pro přemýšlení, namísto toho, abyste mne okamžitě vyslýchal poté, co se odněkud vrátím. Zvláště pak dnes!" zavrčel Severus.

"Chápu Severusi, jen mě zajímalo..."

"Vím, co vás zajímá," přerušil jej Snape," Domnívám se, že vám postačí informace, že vše proběhlo tak jak mělo. Toť vše, dobrou noc, jsem vyčerpaný," řekl Snape naštvaně a než mohl stařec cokoli říct, Severus ho obešel a co nejkratší cestou zamířil do sklepení.

***

Když se Harry probral, aby se napil, všiml si, že místo vedle něj je smutně prázdné.

Neočekával jsem sice, že tu zůstane, ale doufal jsem v to. Na druhou stranu proč by tu zůstával, je to Snape. I když sex s ním byl něco naprosto úžasného, ještě jsem neměl takového milence. On vážně ví jak chlapa potěšit, ale myslím, že i on byl potěšen, i když to sotva kdy přizná. Ale i tak tu mohl zůstat do rána. Asi se mnou nechtěl mluvit. No teď postačí, že se nám to povedlo, mluvit můžeme později, nebo dělat něco jiného. Užili jsme si to oba, byla by škoda to zahodit!

***

Brumbálovo vzpomínkové intermezzo 3

Současnost...

Stařec seděl za stolem ve své pracovně. Myšlenky, které se mu honily hlavou, mu nedaly už několik dní spát. Vzpomínky byly až moc bolestné. I když uplynulo tolik let, stále to dost bolelo, stejně jako v ten osudný den...

Před několika lety...

"Albusi až vám řeknu, tak už budete moct tlačit. Mrkla na mladíka mladá sestřička. Brumbál, který byl po celodenních porodních bolestech už dost vyčerpaný, si úlevně vydechl: "Konečně."
Sestřička ještě jednou zkontrolovala průchodnost porodních cest a pak na Albuse kývla.

"Až ucítíte, že přichází kontrakce, necháte jí chvíli sílit a téměř na jejím vrcholu zatlačíte. Takhle to bude efektivnější, a budete to mít rychleji za sebou," řekla sestřička. Brumbál přikývl.

Bolest, kterou poté cítil, byla nepopsatelná. Ovšem věděl, že za pár okamžiků, už bude po bolesti a že dítě konečně vyjde z jeho těla. Vskutku stačilo ještě třikrát pořádně zatlačit a jeho dcera Eliza se na svět přihlásila mohutným křikem.
Když mu jí sestra podávala s tím, že je vše jak má být, cítil obrovskou úlevu...

O pár týdnů později...

Albus svíral v ruce dopis. To co v něm bylo napsané, mu působilo hroznou bolest. Obálku mu přinesla Gellertova sova.
Zprvu doufal, že mu jeho bývalý milenec píše, že je oba dva chce vidět, místo toho mu však přišel dopis plný výhrůžek, že pokud se mu on nebo ten "fakan" připlete do cesty, skončí velmi uboze. Brumbál se poté rozhodl s malou skrývat.
Když se o dva měsíce později Albus dozvěděl, že po nich Gellert pátrá, musel jednat, nemohl se schovávat donekonečna. Gellert se jich chtěl obou zbavit jednou pro vždy. O sebe Albus neměl strach, ale když se díval na ten malý růžový uzlíček v postýlce, nedokázal si představit, že by dovolil, aby jí druhý otec jakkoli ublížil. Musel se rozhodnout co dál a tak s těžkým srdcem vymyslel hrozný plán.
Původně to mělo být pouze dočasné řešení. Albus chtěl dceru na čas někam uklidit do ústraní, aby ji Gellert nikdy nenašel. Kouzelnický sirotčinec měl být vhodné řešení. Jako anonymní dítě by ji tu Gellert nikdy nehledal. Sirotčinec, který vybral, se nacházel ve Francii.
V den kdy ji zanechal před dveřmi s dopisem, že se její otec jednou vrátí, až to bude možné, Albusovo srdce zatvrdlo. Myslel jen na pomstu za to, že se musí rozloučit se svou dcerou. Hledal Gellerta, chtěl ho osobně zničit.
Válka trvala několik let. A tak Albus neměl čas si dceru vyzvednout. Vlastně ve chvílích kdy nebojoval, se občas stavil u bran sirotčince a sledoval Elizu, jak roste. Samozřejmě než tam šel, vypil mnoholičný lektvar, aby vypadal jako neznámý mudla. Nechtěl přeci ohrozit život svého dítěte, když už obětoval jejich společné štěstí.
Když bylo malé jedenáct let, všiml si Brumbál, že na seznamu zvacích dopisů, které byly již odeslány, bylo i její jméno. Nemohl si dovolit, aby chodila do školy, kde učil, ještě ne dokud Gellert nezemře. A tak Albus napsal do Krásnohůlek, zda by dítě nepřijali tam s odůvodněním, že celý život žije ve Francii. Vyhověli mu samozřejmě.

Elize bylo řečeno, že sice měla být v Bradavicích, ale neumí jejich jazyk, takže by si špatně zvykala. Eliza si tak mohla vymýšlet různé báchorky o tom, kdo mohli být její rodiče, a proč vlastně žila ve Francii, když je původně Angličanka.
Když Albus nakonec vyhrál nad Gellertem v jejich legendárním souboji. Chtěl si pro dceru zajít, jenže zvítězila v něm zbabělost. Jak směšné na Nebelvíra. Na prahu sirotčince se zastavil.

Co by řekla na to, že já jsem její otec? Nenáviděla by mě za to, co jsem udělal pro její dobro? Proč je všechno tak těžké!

A tak se Albus rozhodl, i když ho srdce bolelo, že bude rozumnější ji nechat vyrůstat s vědomím, že její rodiče zemřeli. Musel se smířit s tím, že nikdy svou dceru nepřivine do náruče a neuslyší z jejích úst slova:" Tatínku můj!"