Ke vší smůle Pansy i Harryho se krátce po jídle ozvalo řinčení zvonku, které oznamovalo příchod Parvati. Poslušně přišla vyzvednout svou kamarádku, prohodit pár slov s Harrym, a pak společně zmizely jako pára nad kotlíkem.

Přemístily se do jejich společného bytu v Londýně, kde jedna druhou pustily a Parvati si nemohla nevšimnout zklamaného výrazu v obličeji své kamarádky.

„Říkalas, abych tě tam vyzvedla," připomněla jí, co si během odpoledne domluvily.

„Taky, že ano," souhlasila Pansy, když prošla kolem Parvati a kecla sebou na pohovku. „Jen jsem docela zmatená z toho, co se děje a začínám se bát, že si všechno možná jenom maluju až moc růžově."

Parvati se v tváři objevil ustaraný výraz. Sedla si naproti Pansy do křesla a položila jí ruce na kolena.

„Co tím myslíš?"

„Je to Harry Potter, promerlina," spustila, čímž samozřejmě Parvati nic moc nevysvětlila. „Myslím to tak, že on je Vyvolený a já jsem... chtěla jsem..."

„Neříkej to, Pansy. On ti to přeci nevyčítá," připomínala jí dobrosrdečně. Zelenooká žena však zakroutila hlavou.

„On možná ne, ale co jeho kamarádi? Myslíš si, že kdyby si se mnou třeba něco začal, že taková Grangerová nebude běsnit?"

Parvati se musela zasmát, čímž Pansy rozhodila ještě víc.

„Zlato," pevně stiskla její kolena, „od kdy tobě záleží na tom, co si myslí nějaká Grangerová, hm?"

Pansy popadla polštář a přiložila si ho k obličeji. Něco do něj zamumlala, ale Parvati z toho nebyla zrovna moudrá. Natáhla proto ruce, aby si polštář vzala a na kamarádku se široce usmála.

„A teď to řekni nahlas."

Zmijozelka si skousla ret a zadívala se na vlastní stehna. „Když jsem s ním, je mi vážně... hezky."

„A to je problém?"

„Je to kolosální problém," přitakala Pansy. „On je Potter! Slavný Potter, který se stal hrdinou. A já?"

„A ty jsi Pansy Parkinsonová, sakra!" zvýšila hlas Parvati. „Jsi ženská, které Harry Potter píše dopisy a zve ji k sobě na večeři."

„Pozvala jsem se sama," upřesnila, ale ani to Nebelvírku neodradilo.

„Ach, moje milá," svěsila koutky, „ty jsi někdy tak zabedněná, až mě to nutí přemýšlet nad tím, jak jsi složila OVCE." Pansy na to nereagovala, ač ji to možná trochu urazilo. Přesto věděla, že Parvati v sobě nemá kousek škodolibosti, aby to myslela zle. „Ano, ty jsi mu napsala omluvný dopis a to ty ses sama pozvala k němu na večeři, ale nemyslíš si, že kdyby o tvou společnost nestál, nedá ti to jasně najevo? Harry není nějaký bezbranný zajíček, který by se lekl a utekl. Je to Harry Potter, hrdina, jak jsi řekla, navíc je to člověk, který má pod sebou několik dalších bystrozorů, kterým musí denně říkat, co si myslí, aby dělali jinak, aby se stali lepšími. Chápeš, co se ti snažím naznačit?"

Pansy si připadala jako mezek, když zavrtěla hlavou.

„Líbíš se mu. Kdyby ses mu nelíbila, proč by pak tamhle za oknem seděla jeho sova?"

Zmijozelka střelila pohledem k oknu, za nímž opravdu posedávala Harryho sova pálená a netrpělivě hleděla dovnitř. Pansy skoro odstrčila Parvati, jak rychle vstala a pospíchala k oknu, aby ho otevřela.

„Vidíš? Moje třetí oko nelže!" ujistila ji ještě pevně Parvati, která se spokojeným úsměvem vstala a odešla do své ložnice. Věděla, že si Pansy a Harry mají ještě co říct, navíc věděla něco, co své kamarádce nemohla říct, aby tím nezměnila tok událostí.

Pansy roztrhla obálku a s úsměvem na rtech se začetla.

Drahá Pansy,

děkuji ti za návštěvu. Myslím, že od tebe bylo docela odvážné, že ses u mě ukázala a popravdě pořád nevím, proč jsi přišla. Trochu mě mrzí, že jsem s tebou nemohl trávit o trochu víc času, abych to zjistil, a mnohem víc mě mrzí, že jsi odešla tak brzy. A jelikož jsem Vyvolený, myslím, že tentokrát bys mi to měla vynahradit ty.

Slibuju, že až se příště uvidíme, budu oblečený.

Harry

„Parvati!" zavolala na kamarádku, jakmile přečetla Harryho podpis. Připadalo jí, že Nebelvírka snad stála za rohem, neboť vzápětí otevřela dveře a vykoukla z nich. Dlouhé vlasy jí v předklonu sahaly skoro až k zemi.

„Poděkoval?"

„Nebudu se ptát, jak to víš," usoudila Pansy, jelikož začínala zcela vážně věřit, že má Parvati pro jasnovidectví jistý talent. Už jen kvůli tomu na ni právě zavolala. „Ale zeptám se tě na něco jiného."

„Tarotové karty nevykládám, s mrtvými nemluvím," ušklíbla se Indka. Pansy protočila panenkami.

„Na to jsem se nehodlala ptát a věřím, že to moc dobře víš."

„Vím."

„A jistě víš, na co se tě chci zeptat..."

„Vím," zopakovala moudře Parvati.

„A odpověď zní?"

Parvati se slabě pousmála. „Že se musíš rozhodnout sama, a že je tvůj osud pouze v tvých rukách."

Zmijozelka otráveně vydechla a svěsila ramena. Nejspíš takovou odpověď měla čekat, ale přeci jen doufala, že ji Parvati navede správným směrem. Věděla, že to, co hodlá udělat, bude možná riskantní, ale na druhou stranu by si vyčítala, kdyby zůstala nečinně sedět.

„Tyhle tvoje věštecké řeči nemám ráda. Nemůžeš říct něco, co by mě navedlo?"

Parvati zakroutila hlavou.

„A něco, co by mi můj plán vyvrátilo?"

Parvati zakroutila hlavou o něco rychleji. Pansy pochopila, že právě vyslyšela její prosby, proto vyskočila na nohy a vyměnila si s kamarádkou pohled. Ta na ni mrkla, u čehož začala zavírat dveře.

„Holit nohy si nemusíš, na tohle nedojde," oznámila jí vševědoucně. Pansy se zamračila.

„Tak to zůstanu doma," nadhodila. Parvati přestala zavírat, naopak dveře otevřela dokořán.

„Parkinsonová!" okřikla ji. Zmijozelka rázem zpozorněla a zazubila se.

„Vždyť si dělám srandu, jenom...," zasekla se. „No nic, jdu se vysprchovat a pak do Godrikova dolu."

Jakmile to oznámila, pospíšila si do koupelny. Parvati se za ní ještě chvíli dívala, než se přes rameno ohlédla po své věštecké kouli. Docela jasně v ní viděla Harryho a Pansy, jak se k sobě tulí na kožené pohovce a proplétají své prsty na rukou. Věděla, že se to stane, ale nechtěla to Pansy říkat. Na to už byla dost obezřetná, co se týkalo jasnovidectví a věštění.

Po půl hodině, kterou Pansy trávila ve sprše, si Parvati náramně užívala kamarádčinu roztržitost, když přemítala, jestli se má vážně zastavit v Godrikově dole ještě jednou, nebo se na to vykašlat a raději si s Harrym vyměňovat dál dopisy. Jasnovidka jí samozřejmě do rozhodování nezasahovala, ale když se v půl deváté večer Pansy přemístila, musela se hlasitě zaradovat.

„To je moje holka!" zajásala Parvati a překryla svou věšteckou kouli, aby náhodou neviděla něco, co vidět nepotřebuje. Pro jistotu se dokonce začetla i do knihy, pro případ vlezlých věšteckých snů, v nichž by viděla Harryho s Pansy propletené jako dva hady.

⚡

Postávala před jeho domem a v duchu přemítala, jestli nedělá chybu. Ruka, kterou hodlala po uvažování zaklepat, se jí zdála neskutečně těžká a připadalo jí, že ji snad ani nedovede ovládat.

Nikdy si za ničím nešla tak odhodlaně, neznala ten pocit, kdy je člověk skoro u cíle a váhá, jestli to vážně je to, co chtěl a to, s čím se smíří. Alespoň takto nad tím zamýšlela. Něco v ní ale vědělo, že nakonec bude šťastná, až dostane to, co chtěla.

Udělala to.

Třikrát zaklepala na bytelné dveře.

Třikrát samu sebe překonala a dokázala si, že je vlastně docela statečná.

A nekonečných třináct vteřin trvalo, než se dveře otevřely.

Jakmile ho spatřila, donutilo ji to k úsměvu. Netušila, i když možná to tak trochu tušila, proč se to děje, ale sama si toho nebyla až tak úplně vědoma. Potěšilo ji však, když se Potter usmál nazpět a rychle sáhl na věšák pro bundu, jelikož ani tentokrát na sobě neměl triko.

„Porušil jsi slib, to nezachráníš," nadhodila vesele s narážkou na jeho odhalený hrudník a na to, co psal v dopise. Harry se nesměle zazubil.

„Kdo by to byl řekl, že se uvidíme v takovou hodinu."

„Jsem tu nevhod?" zajímalo ji. Odpověď ale znát nechtěla, pokud by měla být záporná a naznačit, aby se otočila a šla si po svém.

Harry zavrtěl hlavou, až mu z ledabylého culíku vypadlo několik pramínků černých vlasů.

„Nevhod ne, jen mi vrtá hlavou, co tu vlastně děláš," přiznal.

„Stojím a čekám, až mě pozveš dovnitř. Mám deja-vu," zamračila se nad tou situací, jelikož ji toho dne už prožila.

„To není deja-vu, Pansy, to ses jen přišla sama pozvat ke mně domů a já, jakožto gentleman, bych tě neměl nechat stát venku. Je to tak?"

Pansy se uculila a špičkou boty začala dloubat do dřeva verandy. Harry jen zakroutil hlavou, jelikož mu nejspíš přišla nemožně roztomilá a otevřel dveře dokořán.

„Račte, slečno," pobídl ji. Pansy udělala jakési pukrle a překročila práh, přičemž její pohled stanul na rozpitou whisky na stole.

„Ty piješ beze mě?"

„Dělám to tak celou dobu, nevěděl jsem, že na pití musí být dva," poznamenal, zatímco přemýšlel, jestli ho třeba nevnímá jako nějakého alkoholika. Zavřel za nimi dveře a hůlkou mávl ke světlu, aby se obývací pokoj osvítil celý a nezůstával jen v přítmí narušovaném lampičkou.

„Ve dvou se to lépe táhne, ne?" pohodila nechápavě rukama, zatímco si sedala na své pro ten den oblíbené místo na pohovce. „Já poprosím s ledem, jestli nevadí."

„Jak si přeješ."

Mávl hůlkou ke skleničce s vodou, kterou měl odloženou právě pro případ, že by si chtěl dát do whisky led a dalším mávnutím si k sobě přivolal křišťálovou sklenku na whisku. Položil ji před Pansy, odsypal tam trochu ledu a nalil jí.

„Když dovolíš, skočím si pro tričko," řekl pohotově, když se po něm ohlédla s tázavým pohledem, jelikož se neposadil.

„Nemusíš," vyhrkla, ale pak jí došlo, co právě řekla. Nepatrně vykulila oči, usrkla whisky a znovu se na něj podívala. „Vždyť máš tu bundu," doplnila ještě, ale moc si tím nepomohla. Harrymu se totiž skrze brýle zableskly oči, jako by si právě naběhla. No, ona si vlastně vážně naběhla, což si také moc dobře uvědomovala.

„Myslím, že jsem se ti dneska ukazoval už dost," nadhodil. Pansy hlavou rezonovalo, že pořád viděla málo, ale nakonec přikývla a nechala ho, aby odběhl do druhého patra. Mezitím vstala a jala se prohlížet si fotky na krbu.

Na většině z nich byl s Weasleym a Grangerovou. Ta zubatá ošklivka ji tedy vůbec nezajímala, ale musela uznat, že po jejím boku vypadal Harry vážně šťastně. Na každé fotce se široce usmíval. Jak tak pokračovala dál, spatřila fotku, kde Harry tančil u nějaké fontány s Weasleyovou. Vypadala sice trochu zvláštně, jako by prošla nějakou plastickou operací, ale na tom nesešlo. Zamrzelo ji, že měl na očích fotku s ní.

Se sklopenou hlavou se vrátila na pohovku v momentě, kdy přišel i Harry. Všiml si, kam se dívala, ale nechápal, proč se tvářila tak sklesle.

„Co se děje?"

„Kde jste to byli?" zajímala se. Jistěže nebyla zvědavá na historky z výletu, ale nehodlala ze sebe dělat hlupačku.

„V Bradavicích?" nechápal Harry.

„Myslím tu fontánu," upřesnila. Harry přikývl a došel ke krbu, aby vzal fotku do ruky. Pansy to tak nějak zabolelo v hrudním koši, když se nad fotografií pousmál. „Nebuď sentimentální, Pottere," řekla mu ostře.

Harry odvrátil zrak od fotografie a nechápavě si ji prohlédl. Pak mu nejspíš došlo, jak fotografii vnímala Pansy, proto ji odložil a přešel na pohovku, kde si sedl dostatečně daleko od ní. O roztažené nohy si opřel lokty a v předklonu se zadíval před sebe.

„To nejsem já."

„Co nejsi ty?" nerozuměla.

„Na té fotce to nejsem já," vysvětlil. „Je to můj táta s mamkou. V té době jsem nejspíš ani nebyl na světě."

„Promerlina," došlo Pansy. „S tím sentimentem jsem to –"

„Myslela sis, že jsem to já a Ginny?" odtušil. Černovláska přikývla. „Hodně lidí nám to říkalo. Já jsem tátovi fakt podobný a Ginny je zrzka jako moje mamka, takže jsme takhle jednou vyrazili dech mojí tetě Petúnii. To je mimochodem sestra mé mamky."

„A ona si myslela, že vidí ji," odtušila.

Harry lehce kývl na souhlas. „Nikdy dřív jsem to tak nevnímal. Prostě se mi líbila Ginny, tak jsem s ní začal chodit, ale nenapadlo mě, že je docela podobná mojí mamce. Kdyby mi to došlo, asi bych si řekl, že je něco špatně a s Ginny si vůbec nezačal."

„Rozešli jste se ve špatném?" zajímala se. Čistě z osobních důvodů, jelikož to potřebovala vědět.

„Ne, to určitě ne. Prostě to tak nějak přišlo a oba víme, že jsme udělali dobře. Až porodí, vezme si Nevilla a budou šťastná rodinka. Přeju jí to."

„A ty?"

„Co já?" pohlédl na ni. Dívala se na něj s jakousi starostlivostí v obličeji, kterou u ní neznal. Ale líbila se mu. Ona i její starostlivost.

„Jsi i ty šťastný?"

„Jak kdy," odpověděl upřímně. „Když jsem v práci, připadám si užitečný, ale když jsem teď doma a nevím, co se životem, připadá mi, že jsem promarnil spousty příležitostí a můj život se zaměřil jenom na kariéru."

„To docela chápu, ale...," netušila, jak svou myšlenku dokončit. Chtěla říct něco milého a zároveň štiplavého, aby se zasmáli a nemysleli na to špatné, ale po jeho upřímnosti netušila, jak by měla reagovat.

„Ale?"

Jen pokrčila rameny. Vážně nevěděla, co mu na to říct. Tušila, že by měla promluvit, ale neudělala to. Místo toho pozvedla skleničku a naznačila mu, aby si připili.

„Na co?" zajímalo ho.

„Na tvou zaslouženou dovolenou přeci," nadhodila. Harry se neusmíval, jako by z té dovolené opravdu neměl radost. „No tak, hrdino, dovolená je od toho, aby sis ji užil. Proto jsme taky spolu – teda – víš, jak to myslím."

Nejspíš byla červená jako rajče. Efekt to však mělo; Harry se usmál.

„Ale jo, tohle vnímám jako výhodu. Takže na tebe, Pansy," mrkl na ni hravě, čímž i ji donutil k nesmělému uculení.

Na tebe Pansy Parkinsonová, že mi pomáháš v cestě z temné a mučivé samoty.

⚡️

Prvomájová kapitola by sice mohla být romantičtější, ale zatím není třeba tlačit na pilu. Už tak ti dva udělali velký pokrok a ukazují nám, že se umí bavit i vcelku mile a oba stojí o přítomnost toho druhého ❤️

Jinak jste tu mohli opět vidět další ukázku přátelství mezi Pansy a Parvati, což je pro mě to nejpodstatnější ve zmijozelčině životě. Mít kámošku, o kterou se může opřít, je zkrátka nejlepší věc na světě. ❤️ Jak ty dvě vnímáte vy?