V duchu se musel pochválit, že alespoň trochu poklidil. Moc dobře totiž viděl, jak si Pansy jeho obydlí zvědavě prohlížela a zkoumala veškeré detaily, jako by si je potřebovala zapamatovat.

Jelikož k němu byla otočená zády, mohl se tak konečně pokochat pohledem, za který by nejspíš jiní muži vraždili. Ano, Ginny měla také hezké nohy, navíc se svou sportovní postavou dokázala rychle vystoupat na pomyslných žebříčcích nejhezčích žen v jeho životě, avšak Pansyina elegance jejím dlouhým nohám dodávala úplně jiný rozměr a rozhodně ho nenechávala chladným.

Nejspíš měl horečku.

Díval se tak dlouho, až se naprosto ztratil ve svých myšlenkách.

„Vidíš," probrala ho z přemýšlení, „ať žijou podpatky."

Překvapeně na ni pohlédl. Viděla, kam se díval? Myslela si, že sleduje její pozadí? A sledoval ho příliš okatě, když zkoumal ty krásné nohy od země až po pas? Zatraceně, proč se nedokázal ovládat?

„Tak ne že mi s nimi uděláš díru do koberce," pokoušel se znít vyrovnaně. Pravdou bylo, že mu vyschlo v krku a měl pocit, že musí otevřít tu whisky pod stolem, na kterou se zrovna zaměřila i Pansy.

„Když mi řekneš, kam se můžu posadit, nestane se to," nadhodila, ale na svolení nečekala. Posadila se na pohovku a elegantně si hodila jednu nohu přes druhou. Loktem se zapřela o opěradlo, dlaní si podepřela tvář a roztomile se usmála. „Tak co je dneska k večeři, Vyvolený?"

Večeře, ano. Dočista zapomněl, že měl hlad. Krátce se zamyslel nad tím, co měl v lednici.

„Co by sis dala?" zjišťoval, zatímco se nechával unášet jejím úsměvem a mrkajícíma očima.

„Překvap mě. Já si tu zatím odpočinu," zatřepotala rukou ve vzduchu, aby ho popohnala.

Harry, který se v tu chvíli cítil jako poslušný pejsek, vyrazil do kuchyně a po krátkém zaváhání začal z lednice vytahovat zeleninu s naloženým masem. Chtěl si ho sice nechat až na zítřejší oběd, ale v tuto chvíli mu to nevadilo. Věděl, že jídlo bude chuťově dobré a ještě lépe věděl, že si Pansy ráda pochutná na restované zelenině.

Začal smažit maso, zatímco omýval zeleninu. Opět narazil na nepořádek ve svých šuplíkách, za což si v duchu zanadával, ale po chvíli hledání našel ostrý nůž.

„Mám to nakrájet?"

Ohlédl se přes rameno. Pansy stála opřená o futra a upírala na něj pohled, na rtech měla stále ten oslnivý úsměv a ruce zkřížené na prsou.

„V pohodě," zamítl. „Rád si jídlo připravuju sám."

„Copak? Další zásada bystrozorů?"

„Lotroskop," řekl jen, což Pansy nepochopila. Vůbec ji to ale netrápilo, neboť se po svém výroku otočil čelem k ní a opět tak odhalil své vyrýsované břicho. Sklouzla k němu pohledem jen na setinu vteřiny, nehodlala se nechat rozhodit. „Zásadou je nosit Lotroskop, to už jsem ti vysvětlil," spustil, u čehož si v ruce zručně přehodil nůž, aby se mu lépe držela rukojeť. „Jídlo si rád dělám sám, protože zkrátka potřebuju vědět, jak se připravuje, abych věděl, co dělat a nedělat, až ho budu připravovat znovu."

„To je zvláštní. Většinou to lidi mají tak, že zkrátka nesní, co si sami nepřipraví," nadhodila.

„No, to je taky pravda, ale ty bys mi na to jistě řekla, že mi přece v Bradavicích sedm let připravovali jídlo skřítci," oznámil. „Takže ano, nerad jím něco, co jsem si sám nepřipravil."

„Jsi zvláštní, Pottere," zhodnotila, ale neprotestovala. Alespoň se mohla poflakovat, zatímco sledovala Vyvoleného v kuchyni. „Ale pospěš si, padám hlady."

„Typická ženská, furt jenom remcá," zamrmlal si pod vousy.

„Nebuď drzý, když si ke mně otočený zády. To by taky mělo být pravidlo bystrozorů, ne?"

„Neotáčej se k nepříteli zády, pokud není mrtvý nebo spoutaný. To je pravidlo. Ale my nebojujeme, ne?"

Pansy zakroutila hlavou, i když to nemohl vidět. Konec konců teď sledovala jeho široká záda s velkou jizvou na lopatce. Poháněná zvědavostí překonala vzdálenost mezi nimi a zastavila se až za ním, kde se postavila na špičky, aby mu viděla přes rameno.

Harrymu do nosu proudila úderná vůně jejího parfému a na krku zacítil horký dech. Celým jeho tělem projelo příjemné mrazení, jaké prožíval snad naposledy, když se měl prvně políbit s Cho Changovou. Tehdy to však skončilo slzami a to nebylo dobré.

„Nějak jsi zapomněl krájet, Pottere," uvědomila ho. „Ale abych ti odpověděla, tak určitě nebojujeme."

Harry věděl, že v této situaci večeři rozhodně nezvládne připravit. Odložil proto nůž a otočil se tak prudce, až Pansy nestačila pořádně uhnout a vylekaně odskočila, jelikož se domnívala, že nůž nepoložil.

„Snad ses nelekla, Pansy?" vysmíval se jí. Zmijozelka mu věnovala zamračení.

„Instinkt."

„Nepovídej," ušklíbl se a na důkaz toho, že je zcela nevinný, roztáhl obě dlaně, aby viděla, že je má prázdné. „Spíš mi řekni, co tu tedy děláme, když nebojujeme?"

Netušil, co odpoví, jak by také mohl. Ve své mysli měl však několik variant její odpovědi, na které se připravoval. Zatímco přemýšlel, držel se zuby nehty, aby ji k sobě opět nepřitáhl a nepokusil se ji políbit. Nechápal, kde se to v něm bralo, v životě po nikom netoužil tak, jako právě po této ženě.

„Ty se marně snažíš vařit a já tu čekám s prázdným žaludkem přeci," uvědomila ho. Harry zmučeně povzdechl. Dokázala ho tak snadno vyvést z míry, až to nebylo hezké.

„A proč mě v tom případě nenecháš vařit?"

„Dívala jsem se na tu jizvu," oznámila mu. Harry automaticky nahmatal své čelo. „Ne tuhle, idiote, ta mě nezajímá," vysvětlila mu, než se k němu opět přiblížila a levou rukou mu přes rameno sáhla na záda. Cítil, jak ledový prst s dlouhým nehtem přejíždí přesně na tom místě, kde přišel ke svému prvnímu zranění po válce.

„Dolohov," řekl jen.

„Ten je přeci mrtvý," vzpomněla si. Už to bylo dávno, ale měla pocit, že o tom něco četla. Prý se nechtěl nechat zavřít do Azkabanu. „Počkat, to ty?"

Harry přikývl. Tehdy to pro něj bylo něco neskutečného a krutého, že musel zabít trestance. Po letech na bystrozorském ústředí si však uvědomil, že jiná cesta nebyla. Ne pokud chtěl dál žít.

„Takže i ty máš na rukou krev," usuzovala. Harrymu se po rtech rozlil podivný úsměv.

„Riziko povolání, Parkinsonová. Taková je zkrátka realita. Buď vyhraju já, nebo oni."

„Bylo jich víc?" vyhrkla. Nikdy nad tím nepřemýšlela zrovna v tomhle směru. Vůbec si neuvědomovala, že i bystrozorové musí čas od času někoho zabít, aby došli k vítězství.

„Jsem ve službě tři roky, půl roku vedoucí ústředí. Po takové době už se to nedá počítat."

Pansy chápavě přikývla. Rozuměla tomu, jen se zastyděla, že ji to nenapadlo a musela mu tak zbytečnou otázku pokládat. Místo toho, aby řekla něco dalšího, zmlkla a nechala Harryho, aby jim připravil večeři.

Trpělivě vyčkávala u stolu, zatímco si Harry pobrukoval písničku od Sudiček. Musela se usmívat, přišlo jí to, jako by měli harmonickou domácnost, kde Harry vaří a ona je spokojenou paní domu. Ve skutečnosti tomu tak samozřejmě nebylo, ale jelikož čekala na večeři, měla dost času se zasnít.

Když před ní posléze Vyvolený položil talíř s nakrojeným masem, lehce narůžovělým uvnitř a restovanou zeleninou, nemohla se dočkat, až ochutná. Jakmile si popřáli dobrou chuť a příbory zacinkaly, pustila se do křehkého masa a slastně zaúpěla.

„Merline, to je dobrota," uznala, jako by se po celou dobu nesnažila zachovat si chladnou hlavu a vážnou tvář. Kdyby se potkávali déle a věděla, jak to cítí on, nejspíš by mu hned po prvním soustu řekla, že si ho rozhodně chce vzít za muže a nechávala by si od něj vařit každý den až do konce svého života.

„Děkuju," zazubil se, zatímco sám ochutnával svůj počin.

Pansy ani nedutala. V rámci zachování své dámské role mezi nimi jedla sice spořádaně, ale rozhodně neztrácela čas. Talíř byl za pár minut prázdný a ona neskutečně šťastná.

Hlavou jí vrtalo jediné – jestli je Potter tak dokonalý v kuchyni, jaký je asi v ložnici?