Vážně to byla ona.

Jakmile zmizela za rohem, přestal se soustředit a zajímalo ho, kam jde. Zcela ignoroval svou návštěvu i Teddyho, který mu ukazoval cosi na svém tričku. Mnohem víc se soustředil na skutečnost, že Pansy Parkinsonová byla v Godrikově dole a ani se nepodívala směrem k jeho domu.

Až po několika minutách přemýšlení mu došlo, že přeci psala o Levanduli Brownové. Právě její rodiče totiž žili na samém konci Godrikova dolu. V duchu si chtěl nafackovat, že si to neuvědomil hned, ale jakmile věděl, oč kráčí, vrátil se zpět k Andromedině vyprávění ohledně setkání s Narcissou Malfoyovou.

„...tak jsem ji pochopitelně upozornila, že si to nenechám líbit. Cissa dobře ví, co udělala a čím se provinila, ale na druhou stranu je na místě odpustit, nemyslíš?"

„Hm?" povytáhl obočí. Nemusel říkat nic dalšího, Andromedě bylo docela jasné, že ji nevnímal.

„Jsi v pořádku, Harry? Nechtěla jsem to říkat, ale když mě teď sotva vnímáš..."

Odtušil, že narážela na jeho kruhy pod očima. Vytáhl si brýle nad čelo, promnul si oči a se znovu nasazenými brýlemi se na ni podíval.

„Dovolená mi nejspíš neprospívá," pousmál se. Nepotřeboval, aby Andromeda věděla to, co toho rána nevědomky přiznal Ginny. To bohatě stačilo.

„No tak, Harry," natáhla se po jeho ruce a mateřsky přes ni přejela prsty, „někdy si holt musíš odpočinout, abys nabral síly."

„Já vím, ale co mám dělat? Poslední roky pro mě je moje práce vším," svěřil se. Žena s prošedivělými vlasy chápavě přikývla.

„Rozumím ti, Ted to míval podobně. A to, i když jsme byli manželé, a mohl si odpočinout po mém boku. Prostě potřeboval něco dělat, jinak by se zbláznil."

„Právě," uznal Harry, ačkoliv jemu bylo jasné, že kdyby měl s kým sdílet svůj volný čas, naučil by se odpočívat raz dva.

„Na tohle je dobrý pomocník Teddy," kývla hlavou k chlapci, který zrovna zkoumal modrokřídlého motýla na okenní římse a vůbec si jich nevšímal. „S Nymphadořinou povahou tě vážně nenechá vydechnout. Někdy se cítím, jako bych znovu prožívala osmdesátá léta."

Zasmála se, ale v jejích slovech mohl slyšet i bolest a žal, kterých se nedokázala zbavit. Přijít o manžela i dceru pro ni muselo být příšerné, tím si byl jistý. Ale měla alespoň uzlíček štěstí v podobě Teddyho, který byl své matce opravdu podobný.

„Jestli chceš, někdy ti ho svěřím na celý den, přeci jen jsi jeho kmotr," nabídla mu. Harry se s úsměvem na rtech pootočil směrem k Teddymu.

„Tak co říkáš, Šmoulo? Uděláme si někdy pánskou jízdu?"

Modrovlásek radostně přikývl a zajásal, až tím vyděsil motýla. Ten odlétl k nebesům a zanechal na chlapečkově tváři zklamaný výraz.

„A ty," otočil se Harry k Andromedě, „si alespoň užiješ den zaslouženého volna. Vyhovuje ti třeba víkend?"

„Že by sis ho vzal na dva dny?" žasla Andromeda. Sama netušila, jestli bez svého vnuka vydrží tak dlouho, ale osobní prostor a trochu klidu v životě už vážně potřebovala. Když Harry přikývl, nemohla se neusmát. „Dobře, ale pokud by zlobil, hned mi pošleš sovu, ano? Někdy je vážně celý jako jeho maminka."

„Neboj se, my to spolu zvládneme," ujistil ji.

V dalších minutách ještě naplánovali, kdy a jak si Teddyho předají, načež Andromeda zavelela k odchodu. Harry tak zůstal opět sám a mohl se věnovat svým myšlenkám.

Po odchodu jeho návštěvy sklidil nádobí, které nechal levitovat do domu a sám se vydal stejným směrem. Pomalu se blížil večer, což byl nejen čas na večeři, ale také na rychlou sprchu, která by ho pořádně probrala. Probděná noc a minimum hodin spánku si už na jeho těle vybíralo svou daň.

Odskočil si do sprchy, navlékl na sebe obyčejné tepláky a seběhl do přízemí. Po cestě do kuchyně ještě poklidil nádobí z obývacího pokoje, kde trávil předešlou noc.

Jeho dům po rodičích prošel za ty roky velkou změnou. Opravil celé horní patro, ale co se týkalo jeho užívání, spíš to nedělal. Krom sprchy, kterou používal denně, se v patře zdržoval jen minimálně. Opravenou ložnici manželů Potterových nenavštěvoval a do svého starého dětského pokoje pouze odkládal bordel.

Jedinou místností, kterou obýval, se tak stal právě obývací pokoj. V tomto případě naprosto vystihoval svůj název a také vypadal, že tam Harry žije. Neupravené polštářky a deka přehozená přes opěradlo gauče o něm leccos vypovídaly, avšak to nebylo jediné - v konferenčním stolku měl schované lahve ohnivé whisky a na krbu, krom několika fotek z mládí, Zlatonku, v níž měl kdysi ukrytý kámen vzkříšení. V té jedné místnosti měl celý svůj život a nehodlal to měnit.

Očaroval nádobí ve dřezu, aby se začalo samo mýt, zatímco hledal pánev. Chvíli štrachal mezi nádobím, než ji našel v hlubokém šupleti a prudce ji vytáhl, až se málem praštil. Jeho kuchyň by potřebovala přeorganizovat, což by ostatně potřeboval i celý jeho stávající život, jak si uvědomoval.

Během toho rámusu, který dělal, málem neslyšel řinčení zvonku. Rázem však zpozorněl a pohlédl z okna na verandu. Bohužel neměl výhled až ke dveřím, proto pánev odložil na sporák a pospíšil si, aby zjistil, kdo to byl.

Prudce švihl dveřmi, až tím zaskočil svou návštěvu. Pravděpodobně její zaskočení mohl mít na svědomí i fakt, že se po sprše neoblékl úplně a odhaloval tím tak svoji vrchní část těla.

„Teda Pottere," oslovila ho příchozí. Zaskočen její přítomností trochu znejistěl a vjel si rukou do vlasů, u čehož se samovolně zazubil, aniž by si to uvědomoval. „To se takhle vystavuješ na obdiv každé, která u tebe zazvoní?"

Víc než ta otázka ho zmátlo, že přišla sama. Nejspíš nechala Parvati o samotě s Brownovými. Ve skutečnosti mu to nevadilo, ale měl nutkání se jí zeptat, proč se nezastavily před tím a co tam hledá právě teď. A vůbec vážně nerozuměl tomu, co tam chtěla.

Pansy rozhodně nečekala, že ji takhle vykolejí svým vzhledem. Vždycky si Pottera představovala jako proutek, který se snadno zlomí, jakmile foukne vítr. Ostatně proto byl chytačem nebelvírského týmu - byl lehký, mrštný a rychlý. Ale teď, šest let od konce války, působil mužně a ramenatě. O jeho vyrýsovaném břichu nemluvě, kdyby se na něj dívala déle, už by slintala.

Ale ona nebyla žádný uslintaný mopslík.

„Ve skutečnosti - ehm," odkašlal si, „jsem zrovna vylezl ze sprchy."

„Jo tak," přikývla a snažila se zuby nehty nesjet pohledem dolů. Udržovat oční kontakt bylo těžší než skládat zkoušky OVCE.

„Co tu děláš? Nedomluvili jsme si... schůzku... na dnešek, ne?" ujišťoval se. Málem by řekl rande, ale naštěstí se ovládal.

„No," přešlápla z jedné nohy na druhou, „to sice ne, ale jestli máš čas, klidně můžeme. Popravdě jsem ti jen přišla říct, že jsem tě chtěla pozdravit už před tím, ale měls tu nějakou návštěvu, tak jsem nechtěla rušit. A Parvati mi řekla, že se u Brownových zdrží, tak se prý mám projít po vesnici."

Harry se k ní přiblížil, ale jen proto, aby jí nakoukl přes rameno do ulice.

„To ses moc daleko neprošla, ne? Zas ty tvoje lodičky," zkonstatoval pobaveně. „Za každou cenu elegantní, co?"

„Podpatky mi dělají lepší zadek," pokrčila rameny. Překvapilo ho, jak se s odpovědí nepárala a prostě řekla, co jí leželo na srdci. A po předešlém večeru musel uznat, že měla rozhodně pravdu. Nahlas to ale říkat nemohl.

„Takže jsi to vlastně ty, kdo se vystavuje na obdiv?" začal rýpat. Pansy se na něj zašklebila.

„Necháš mě tu stát nebo mě pozveš dovnitř?"

Opět ho dokonale zaskočila. Ruku, kterou držel dveře, napnul a rozevřel tak dveře o něco víc. Kdyby se sama nepozvala, možná by to sám nedokázal navrhnout, ale tohle bylo na Parkinsonové tak zatraceně dobré - neptala se, prostě mu dala na výběr a věděla, za čím si jde a co tím dostane.

A on se v duchu pídil, jestli pro něj vůbec výhodné brát si ji do svého domova. Ale jak se tak díval na její dlouhé nohy a vytvarovaný zadek, zmohl se jen na vnitřní zakňučení a zahnání neřestných myšlenek.