„S tou Parkinsonovou? To nemyslíš vážně, Harry."

Možná měl s takovou reakcí počítat, přesto se musel Ginny a Nevillovi svěřit – už jen pro případ, že by to byla nějaká past a on už si jako bystrozor zvykl, že musí dát vědět o své misi minimálně dvěma lidem.

U Ginny za to zřejmě nemohly dávno pohřbené city, naopak nechápala, jak vůbec mohl té jedovaté zmiji něco takového navrhnout. I když jí vysvětlil, že to je součástí jeho plánu, nedokázala se s ním stoprocentně ztotožnit.

„Vážíme si, že jsi nám to řekl, kamaráde," promluvil váhavě Neville. Harrymu spadla neúnosná tíha z ramen a tiše se oddechl, přičemž však stále sledoval zamračenou Ginny.

„Na světě je tolik holek. Proč musíš jít na rande zrovna s ní?"

„To není rande," oponoval okamžitě Harry a rázně zakroutil hlavou na důraz.

„Jdete na skleničku," připomínala mu. „Takže se zeptám znovu. Proč zrovna ona?"

Neville se tvářil, jako by mu atmosféra mezi někdejším párem roku připadala až moc hustá. Ve snaze ji trochu zlehčit se přihlásil o slovo.

„Teď říkal, že to není rande, Ginny," připomněl jí. Pohled, jaký mu věnovala, až moc připomínal ten, jakým se na své děti dívala Molly. A vzhledem k tomu, že Ginny byla v šestém měsíci těhotenství, mohl Neville vytušit, jak se bude chovat za pár let. Děsivé pomyšlení jím doslova otřáslo.

„Tak proč voní, jako by se vykoupal v té kolínské, co dostal od Fleur, hm?"

Harry nejistě sáhl po límci své košile a přivoněl si. Možná to s tou kolínskou vážně přehnal, ale to jen proto, že ji prakticky nikdy nepoužíval, jelikož byl v jednom kuse v práci.

„Ale neučesal se," bránil kamaráda Neville. Nebelvíra v sobě nezapřel.

„A kdy se Harry česal, promerlina?"

Pomalu ale jistě začínal litovat, že se k Nevillovi a Ginny vůbec stavil. Bylo to, jako by šel prosit rodiče o svolení jít ven, což dělat nemusel. Jednak byl dospělý a jednak byl sirotek, takže byl v tomhle z obliga. Přesto k nim přišel a už tam seděl dost dlouho na to, aby pochopil, že udělal chybu. Nejistě se podíval na hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Měl zatraceně málo času, který nemohl ztrácet dohadováním s Ginny.

„Nikdy," uznal Neville se znatelným zoufalstvím v hlase. Ginny se vítězně usmála, než se obrátila zpět k Harrymu. Její výraz se během vteřiny změnil na zamračení.

„Nic mi do toho samozřejmě není, Harry, ale zrovna ona není tvůj typ," nadhodila, což Harryho donutilo povytáhnout obočí.

„A kdo je můj typ? Prosím, prozraď mi to, ať jsem moudřejší."

„Co třeba Susan?"

Neville zakroutil hlavou. „Ta prý někoho má."

„Tak Hannah?"

„Ernie," oznámil pohotově Harry, čímž zrzce k náladě moc nepřidal.

„Hm," zamručela a rychle přemýšlela. „Parvati!"

Harry se musel zasmát. „Po tom, co jsem se k ní choval tehdy na plese jako blbec? Ginny, prosím tě, vykašli se na to."

„Nechci, aby ses spálil," přiznala konečně něco, co se nejspíš bála říct před svým snoubencem.

„Teď zníš jako Hermiona," oznámil docela otráveně Harry, u čehož přelétl pohledem k Nevillovi. Ten vypadal, že už by byl také raději, kdyby jejich návštěva odešla. „Víte co, já už raději půjdu. Máme se sejít u Tří košťat, kdybyste mě chtěli vytáhnout ze spárů ďábla."

Ginny se nadechovala, aby něco řekla, ale to už Harry raději vstal a otočil se na patě. Sám tušil, že se opravdu může potýkat s nepříjemnostmi, proto se nepřemístil, naopak zamířil zpět k sobě domů, kde si do kapsy schoval Lotroskop.

Pět minut před smluveným časem se přemístil do Prasinek a intuitivně se ohlížel přes rameno. Po rozhovoru s Ginny měl vážně špatný pocit, ale snažil se ho potlačit. Místo toho odvrátil pohled k vzdáleným Bradavicím. Hrad z té dálky vůbec nevypadal tak velký, jak ve skutečnosti byl. Pocítil jakýsi stesk kdesi uvnitř sebe, jelikož mu popravdě ta léta strávená na hradě chyběla.

Hlavou se mu proháněla jedna vzpomínka za druhou. Nad tím dobrým se pousmál, nad tím zlým mávl rukou. Časy, kdy býval studentem, byly nenávratně pryč. Nedalo se nic dělat.

S úsměvem na rtech došel až ke Třem košťatům, na jejichž dveře silou zatlačil a nahlédl dovnitř. Několik známých tváří sice zahlédl – třeba takovou Rosmertu a Abefortha, který nadobro zavřel svůj hostinec –, ale Pansy nikde neviděl. Proto zamířil k baru, aby krátce promluvil se starými známými.

Trávil tam s nimi skoro čtvrt hodiny, během které neustále sledoval čas na hodinkách. Nejspíš Parkinsonové naletěl, což ho naštvalo, ale nehodlal odejít. Místo toho požádal Rosmertu o lahev medoviny a odešel s ní ke stolu u okna, aby měl dobrý výhled ven.

Upíral pohled na Chroptící chýši v dáli. I na ni měl spousty vzpomínek, avšak jen jedna mezi nimi převládala – ta, kdy zjistil, že je Sirius jeho kmotrem a že vlastně není tak úplně sám. V jednu noc našel a málem pozbyl člena rodiny.

Při vzpomínce na Siriuse se mu do očí hnaly slzy. Tolik ho mrzelo, že spolu nemohli trávit více času, tolikrát přemýšlel nad tím, že by našel Kámen vzkříšení a vrátil alespoň jeho mezi živé, ale věděl, že by to nepřineslo žádný užitek. Mrtví měli zůstat mrtvými, třebaže je nadevše milujeme. Uvědomoval si to, ale nebyl jediný den, kdy by nepřemýšlel nad tím, co mohl udělat jinak. Možná kdyby nebyl tak posedlý Voldemortem, Sirius by ještě žil.

„Omlouvám se, trochu mi – snad nebrečíš kvůli mně, Pottere?"

Kdyby dokončila tu omluvu, vážně by nevěřil tomu, že je to ona, avšak ta provokativní otázka, kterou mu nakonec položila, ho ujistila, že není třeba se obávat. Vážně před ním stála Pansy Parkinsonová v celé své kráse. To by samozřejmě neřekl nahlas, ale přeci jen si to pomyslel.

Jen krátce se podíval na její obličej, než mu pohled sjel k odhaleným nohám pod černými šaty. Rázem neměl na Siriuse ani pomyšlení, místo toho pokynul rukou k volnému místu, aby se posadila.

„To je z toho kouře," vymlouval se na kouzelníka, který u vedlejšího stolu kouřil dýmku. Pansy mu to nejspíš nevěřila, ale nic na to neřekla. Nastalo mezi nimi trapné ticho, které nehodlala přerušit. Místo toho mávla na Rosmertu, aby si mohla objednat.

Až když od nich hostinská s bujarým poprsím odcházela, odkašlal si a pohlédl na Pansy.

„Nedá mi to –"

„Jsou pravý," skočila mu do řeči, když se i ona přestala dívat na Rosmertu.

„Cože?"

„Aha. Tak ne," napřímila se. „Na co ses chtěl zeptat?"

Zaskočila ho, to nemusel ani říkat. Byl si stoprocentně jistý, o čem tvrdila, že jsou pravé, ale netušil, jak na to reagovat. Raději se napil, aby mu nevyschlo v puse ještě víc.

„Nebuď nervózní, Pottere," oslovila ho opět. „Jestli ti stačilo mě vidět, máme to z krku a můžeme jít domů."

Zavrtěl hlavou. „Ne!"

Černovláska povytáhla obočí.

„Ne? A pročpak?"

„Protože...," rozhlédl se kolem ve snaze chytit se nějaké pomůcky. Plakát na zdi jako by mu seslal sám Merlin, „...protože je tu dneska zábava!"

„Zatím se moc nebavím, hrdino," oznámila mu. Harry zvedl ruku a ukázal na zeď opodál. Pansy se tím směrem otočila, načež s pochopením přikývla. Už si myslel, že situaci zachránil, ale když se k němu obrátila zpátky s šibalským úšklebkem, trochu znejistěl. „Co jsem tak slyšela a viděla, tancování s tebou zrovna zábava není."

To byla rána pod pás. Kdyby nebyl tak zaskočený tím, že tam spolu vůbec sedí, možná by se zeptal na detaily, ale tohle mu sebralo veškerá slova z úst.

Cítil na sobě, že je s ní nervózní. Navíc měl v hlavě slova Ginny, která jejich schůzku vnímala jako rande. Tohle ale přeci nebylo rande, jen ověřovací schůzka. Jak to ale vnímala Pansy? A proč se mu začínají potit ruce?

„Je ti dobře?"

A je to venku. Už i ona si všimla, jak je nesvůj. Netušil, jak to zachránit, ale musel zareagovat. To přeci nebyl on, sám uměl být občas stejně drzý jako ona, tak proč to najednou nešlo tak snadno?

„Je mi skvěle. Jen si musím najít novou společnost na večer, když tanec se mnou není zábava," zkusil to. Pansy přimhouřila oči, jako by na něj na tu vzdálenost přes stůl špatně viděla.

„Ještě mě o tom můžeš přesvědčit," navrhla. To nečekal, ale nehodlal se nechat rozhodit. Už těch zmatků bylo dost.

„Bude mi potěšením."

„Jestli mi pošlapeš lodičky, věř, že to bude mít dohru," pohrozila mu ještě.

„Stará dobrá Parkinsonová," zkonstatoval pobaveně.

„Stará?"

„V tvém případě by ses měla divit spíš tomu dobrá," rýpl si, jako by se mu navrátila ztracená odvaha. Nebelvír i ta část Zmijozelu v něm začala šlapat na plyn.

„Pottere," oslovila ho a krátce se odmlčela. Harry vyčkával, ale to co udělala následně, bylo vskutku nečekané. Jednu z jejích nablýskaných lodiček totiž cítil na svém stehně v přílišné blízkosti části těla, kterou ještě hodlal v budoucnu používat. Vytřeštil oči, zatímco ona ho zkoumala pohledem jako dravá zvěř svou kořist. „Nikdo tě neučil, že se ženy neuráží?"

„Ehm... já...."

„Ty ses to učil sám?" vyzvídala, u čehož se špičkou boty přesunula k jeho poklopci.

„Ne," zamumlal a hlasitě polkl. Pansy se tvářila, jako by vyhrála soudní spor o majetek zámožného exmanžela. Věděla, že má vyhráno.

„Takže... V mém případě bych se měla divit čemu?"

Takhle blízko smrti se cítil naposledy v Zapovězeném lese, kde poprvé zemřel. Rozhodně si takovou zkušenost nechtěl zopakovat, proto přistoupil na její hru a stáhl ruku ze stolu. Poslepu, aby neuhýbal pohledem, nahmatal její nohu a prsty obmotal hubený kotník.

„Možná by ses měla divit tomu, že tu spolu vůbec sedíme, ne?" zkoušel změnit téma, jelikož mu nebylo jasné, jak odpovědět na její otázku, aby byla spokojená. Pro jistotu její kotník stiskl silněji, aby mu náhodou nezpůsobila újmu na zdraví.

Pokrčila rameny. „To ty jsi mě pozval."

„Abych věděl, kdo mi napsal."

„Podpis nestačí?" vysmívala se mu. Možná pro ni byl vážně paranoik.

„Neměla bys zapomínat na dvě skutečnosti. Jedna je, že jsem tím, kým jsem a musím si na poštu dávat větší pozor," upozornil ji. Už se nadechovala k odpovědi, ale on ji ke slovu nepustil. „Druhá věc se má tak, že jsem bystrozor a nehodlám komunikovat s nikým pomocí soví pošty."

Až když se odmlčel, Pansy opět promluvila. „Takže přiznáváš, že jsi mě pozval proto, abychom si nepsali? Chtěl sis povídat, cukrouši?"

Nevěděl, jestli ho to oslovení mělo naštvat nebo nabudit. Proto jen povytáhl obočí a nechal její otázku nezodpovězenou. Nedávala najevo, že by na odpověď čekala, místo toho vzala do ruky svou skleničku skřítčího vína a pozvedla ji.

„Tak na ty taneční kreace, které mi dneska předvedeš," nadhodila, než se napila.

⚡️

Máme tu další kapitolu, kde se tentokrát ti dva setkali tváří v tvář. Zeptám se, čekali jste něco jiného, než rýpání? Jestli ano, tak je to chyba, protože tihle dva do sebe budou rýpat navždy 😂