Od večera u jezera se jejich život začal rovnat do zajetých kolejí. Teddy si postupně uvědomoval, že se jeho babička vážně nikdy nevrátí, proto se po nocích často budil s pláčem a hledal ji. Oporou mu byla Pansy, která k němu každou noc přiběhla a utěšovala ho.

Harrymu docházelo, že život kmotra nebude procházkou růžovým sadem. Docela jasně si dovedl představit, že kdyby u sebe neměl Pansy, která se role náhradní matky zhostila v plném rozsahu, nejspíš by už druhou noc vypověděl službu. Naštěstí měl ji a ona se snažila, aby byl spokojený nejen Teddy, ale i samotný Harry.

Často po nocích přemýšlel, jak by se jí mohl odvděčit za vše, co pro ně dělala. Kdyby o to stála, nechal by jí vytesat sochu, ale ona nic takového nepotřebovala. Pokud se o ní nepsalo v Denním věštci, proplouvala životem s úsměvem na rtech a svou náladu přesouvala i na něj. Kousek po kousku mu ukazovala, jak milující a veselá umí být, když je obklopena lidmi, kterým na ní záleželo. A on čím dál častěji přemýšlel nad tím, jak dobře udělal, když jí odpověděl na omluvný dopis a trval na tom, aby se sešli.

Měl však ještě jednu nevyřčenou myšlenku, o které se ani slůvkem nezmínil. V mysli mu totiž stále vlál popsaný pergamen, který onehdy spatřil v jejím pokoji.

Věděl, že jsou jejich city i po tak krátkém stýkání intenzivní, ale neříkali si to. Netušil, jestli něco takového Pansy potřebovala slyšet, jestli potřebovala ujistit i jinak, že mu na ní záleží. Nechtěl ji ztratit ani udělat chybu, proto nad touto věcí pouze přemýšlel a nevěděl, zda o tom s ní mluvit nebo ne.

Den před jeho narozeninami si nemohla nevšimnout, jak zamyšlený byl. A protože vstala s dobrou náladou, musela si pohotově rýpnout.

„Co je? Přemýšlíš, do koho si zítra praštíš?"

Harry odvrátil zrak od obsahu svého šálku, aby se na ni podíval. Podrbal se při tom na strništi, které už bylo potřeba oholit, ale nějak na to neměl čas s tím, že se teď stal kmotrem na plný úvazek. Už i ten ranní čaj na verandě pil vlažný, tak moc zaneprázdněný byl.

„Nechci nikoho mlátit," odpověděl s letmým úsměvem.

„Tak co se děje?" zajímalo ji. Přes stolek nahmatala jeho ruku.

„Musím ti něco přiznat," spustil, čímž ji pochopitelně vyděsil. Jakmile si dva mezi sebou musejí něco přiznat, nikdy to není příjemné téma. Tělem jí projel nepříjemný pocit.

„Hm?"

„Viděl jsem jeden dopis."

„Dopis?" nechápala. Ve snaze přemýšlet nad tím, o jaký dopis se mohlo jednat, svraštila obočí.

„Dopis, který jsi mi neposlala," doplnil. V jejím pohledu se mihlo jisté pochopení.

„Ten, v kterém jsem se sebe samé ptala, jestli jsem se zbláznila?" odhadovala. Harry přikývl. „Lezl jsi mi do věcí?" chtěla zjistit, zachovávala si však klidnou tvář i hlas.

„Ne, viděl jsem ho ten den, kdy jsem přišel za Parvati," upřesnil. Pansy si moc dobře pamatovala, že přesně ten den si počínala jako náctileté děvče, které prožívalo svou první lásku. Možná tomu tak skutečně bylo, těžko říct, každopádně už chápala, o čem Harry mluví a nemusela ho podezřívat, protože neměl šanci si tohle vymyslet.

„A co s tím?" nechápala.

„Vím, že jsem si nedávno musel kleknout, abych tě požádal, abys byla mojí přítelkyní," začal odpovídat, ale Pansy se tiše zasmála.

„Nemusel," řekla popravdě. „Nečekala jsem, že to uděláš. Samotnou mě to překvapilo, myslela jsem, že mi třeba dáš pusu, řekneš, ať tě neštvu a bylo by to, ale ty jsi to posunul o dost výš," uznala pobaveně.

„Takže takhle?" zasmál se. „Ty jsi taková potvora, Parkinsonová!"

„Ale tvoje potvora," zazubila se hravě, načež Harry přikývl.

„A tím se vracíme k tomu dopisu. Psala jsi tam o tom, co sis na mě zamilovala a mě sis zamilovala," pokračoval v cestě k výslednému pochopení. Pansy naslouchala, zatímco přikyvovala. To vskutku psala, ano. „Takže se musím zeptat, jestli to bylo nějaké chvilkové pobláznění a teď to vidíš o něco střízlivěji, nebo se pořád cítíš tak bláznivě, jak jsi onehdy psala?"

Překvapeně zamrkala. „Ptáš se, jestli jsem do tebe zamilovaná? Nebo jestli mě to přešlo?" přimhouřila oči, jako by jí to snad mohlo pomoci se mu podívat až do duše.

„Ach jo, Pansy, s tebou se nedá mluvit," zabědoval nad ní, přičemž se plácl do stehen a pohlédl ke stříšce verandy.

„To víš, že jsem do tebe zamilovaná, Harry," oznámila mu se smíchem, až ho to donutilo sklopit pohled zpět k ní a překvapeně zamrkat. Vážně to právě řekla bez jakékoliv vedlejší poznámky, která by ho snesla z pomyslného obláčku? Nemohl uvěřit vlastním uším.

„Vážně jsem," pokračovala dál. „Vím, že jsem někdy na facku, protože nevím, kdy bych si měla přestat utahovat z téhle naší situace, ale i já si prošla tou nejistotou, akorát o něco dřív než ty. Ale když jsi mě ujistil, že ti na mně záleží a začal dělat ta gesta, která mě v tom utvrzovala, došlo mi, že jsem se asi vážně nezbláznila. A jestli jsi teď nejistý, přece tě v tom nebudu podporovat, naopak je teď na mě, abych tě ujistila, že tohle celé pro mě má smysl a jen tak mě to neomrzí."

Žasl, že mu to říkala s vážnou tváří a ani v jedné poznámce ho nenazvala pitomcem. Skoro jako by vážně chtěla, aby se ničeho nebál a vydal se s ní dál po té cestě za štěstím. Hodlal to udělat, jen to už poslední dny nebylo pouze o nich, teď s nimi kráčel i Teddy a na něj musel brát ohledy.

„A protože vím, že zítra budeš mít hromadu práce, musím udělat ještě jednu věc," pověděla mu, zatímco vybíhala z verandy a uháněla do domu, odkud na něj po chvíli hlasitě zavolala. Teddy naštěstí spal v horním pokoji, tak ho nemohla vzbudit.

Harry vstal a pospíšil si dovnitř, aby se hned ve dveřích začal smát.

„Tadá," naklonila obrovský kožený pytel ve tvaru válce tak, aby na Harryho přes něj vůbec viděla.

„Koupila jsi mi boxovací pytel, abych už nikoho nemlátil?" ptal se pobaveně, ale ve skutečnosti za něj byl docela rád. Člověk někde musel zadržovaný vztek vybíjet.

Pansy horlivě přikývla. „Super, ne?"

„Já tě žeru, Parkinsonová, to není možný," oznámil, načež překonal vzdálenost mezi nimi. Jednou rukou odsunul pytel a druhou chytil černovlásku kolem pasu, aby si od ní ukradl zasloužený polibek.

Chvíli mu ho oplácela, než se odtáhla. „A jak chutnám, když mě žereš, hm?"

„Mermomocí chceš zkrátka slyšet něco jiného," odtušil. Pansy s úsměvem pokrčila rameny. „Ale to bych nebyl já, kdybych to nehodlal nějak pokazit, ne? Takže ti řeknu, že tě zbožňuju, abys měla důvod ke stížnostem."

„Čím dál slabší kousky, Pottere," přimhouřila oči, u čehož se ušklíbla.

„Už jsem zase Potter?" povzdechl si na oko nešťastně. „Dobře, Parkinsonová, máš to mít."

Než se stihla zeptat, co má vlastně mít, vyhoupl si ji přes rameno jako pytel brambor a zamířil s ní do horního patra. Celou dobu ho poplácávala po zádech, aby ji pustil, ale když se blížili k Teddyho pokojíčku, raději zmlkla.

Harry ji v ložnici vhodil do postele a lišácky se usmál.

„Co hodláš dělat, hrdino?" rýpla si. Přeci jen kolem sebe celý týden jen chodili, jako by měli po svatbě, a kvůli Teddymu jim nezbýval čas na jisté příjemnosti.

„Jdu ti ukázat, jak tě dokážu milovat duší i tělem, má drahá Pansy," oznámil s vážnou tváří, než se k ní přidal a hodlal konat přesně tak, jak řekl.

Čím více splývala jejich těla i duše v jedno, tím silnější se jejich spojení stávalo. Nezáleželo na tom, jak a kdy, zkrátka stačilo, aby se na sebe jen podívali a ten druhý věděl, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Harry tak mohl vstát druhý den s velice dobrou náladou, zatímco Pansy mělo čekat první samostatné hlídání Teddyho.

Nebála se, že by to nezvládla, ale chyběl jí Harry. Chyběl jí jeho smích, když dělala s Teddym hlouposti, u kterých se náramně bavil a jeho potrhlé nápady, jak Teddyho zabavit. Jistě, sama si s ním dokázala také hravě poradit, ale Harry byl zkrátka perfektní kmotr, který věděl, jak chlapci plnit dětské sny jeden po druhém. Přeci jen byl kdysi také malým klukem, který nemohl mít nic z toho, co měl Teddy i přesto, že je potkaly stejné životní tragédie.

Na konci dne, když už byl Teddy vykoupaný a spokojeně ležel ve své posteli, ji chytil za ruku. Zrovna mu dala pusu na čelo, aby už konečně usnul, ale on měl ještě něco málo na srdci.

„Mám tě rád, Pansy," řekl tak upřímně a sladce, jak to dokázaly jen děti.

Pansy se po rtech rozlil úsměv. „Vždyť to i já tebe, broučku," pohladila ho po modrých vláskách, načež se zvedla a popřála mu dobrou noc.

Na chodbě za dveřmi se musela usmát. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že ji těch několik slov tak povznese na duchu. Vážně za to byla neskutečně vděčná a pevně věřila, že se její život dává do pořádku. To ale ještě netušila, co si pro ni osud připravil na následující den.