Jak Pansy předpověděla, celou noc nespala. Ačkoliv se Harry ještě před půlnocí pustil do úprav ložnice, aby se tam dalo přežít celou noc, nezamhouřila oka a tupě zírala na vybílený strop, z nějž visel jednoduchý matný lustr.

Ve snaze připravit samu sebe na rozhovor s malým Teddym zavařila vlastní mozkové závity tak, až to kolem čtvrté hodiny ranní vzdala a raději odešla o patro níž, aby si udělala kávu. Nemělo cenu usínat, když každou chvílí mělo svítat.

Po první kávě prohlédla Harrymu lednici, kterou nejspíš kvůli Teddymu naplnil vším možným, a tak měla k dispozici suroviny téměř na vše. Jelikož ale chtěla potěšit především Teddyho, začala kolem půl šesté ráno připravovat lívance.

Přesně v šest hodin položila doprostřed jídelního stolu talíř, na němž se tyčilo asi dvanáct lívanců. Jedinému Teddymu nandala dva vlastní i na oddělený talíř. Udělala to proto, aby se mohla trochu vyřádit na detailech; do vrchní části položila dvě velké borůvky jako oči, nad ně vykrojila z kusu banánu dva půlměsíce, které měly působit jako obočí, místo nosu vložila další borůvku a z borůvkové marmelády udělala usměvavou linku místo pusy.

Na stůl ještě odložila javorový sirup a prosklený džbán s dýňovým džusem. Teď už byla spokojená a přestala litovat, že celou noc nespala. Určitě by se jí totiž nechtělo vstávat, aby něco takového skoro hodinu připravovala.

Harry její počin ocenil, jakmile přišel za vůní do kuchyně. Zrovna rovnala na stůl příbory, proto k ní tiše přišel a zezadu ji objal.

„Promerlina!" vyhrkla vyděšeně, až z toho upustila nůž na zem.

„Promiň," zašeptal jí do ucha, na které ji následně políbil. „Krásně to voní," podotkl, když se podíval na talíř s obrázkem na lívanci. „To je pro mě?"

„Vůbec na to nešahej, to je pro Teddyho!" pohrozila mu ukazováčkem. Ve stejnou chvíli do kuchyně napochodoval i jmenovaný.

„Lívance!" zajásal, přičemž zcela správně usedl na místo, kde na něj čekal usmívající se lívanec. „Jé, to je krásný!"

Pansy se spokojeně usmála. Dětská radost ji nabudila natolik, že rázem zapomněla, jak unavená vlastně je. Místo myšlenek na to špatné se s Harrym posadili bok po boku a sledovali roztomilého modrovláska, jak začal ochutnávat svou snídani.

„Lepší než od babičky," nechal se slyšet, čímž zapříčinil u dvou dospělých naproti sobě drsný střet s realitou. Původně bylo domluvené, že si ho Andromeda po snídani vyzvedne, ale to už neplatilo. A Pansy pocítila, že dřív nebo později mu to bude muset říct.

Nebyla ale hloupá. Nechala Teddyho nasnídat, přičemž největší počet lívanců snědl právě on, a poté se šli společně podívat, jak kvetou macešky před domem.

„Ty jsi taky maceška, viď?" poznamenal, když dřepěli nad podlouhlými záhonky.

Pansy se tiše zasmála. „V podstatě ano. Jenom nemám tak veselé barvy."

„Babička taky nenosí veselý barvičky. Černá je prý nejlepší," oznámil. Pansy úsměv opět sklouzl ze rtů, ale teď už neměla šanci ho znovu zvedat. Musela to udělat, nemohla ho tak trápit.

„Tvoje babička... Víš," pokusila se nějak začít, ale nezvládla to.

Teddy k ní upřel svá kulatá očka, jako by natěšeně čekal, co mu řekne. Pak si ale všiml, že se Pansy neusmívá, proto oči trochu přivřel a natáhl k ní ruku. Pansy drobnou ručku pevně stiskla dlouhými prsty.

„Musím ti něco říct, Teddy," zkusila to znovu. „Určitě z toho budeš smutný, ale někdy se něčemu takovému nedá vyhnout, jestli mi rozumíš..."

Teddy váhavě přikývl. Její slova chápal, ale nerozuměl, v jakém kontextu mu je říkala.

„Víš, co máš tady?" položila mu druhou ruku doprostřed hrudníku. Další váhavé přikývnutí. „A víš, co ta věc dělá?"

„Je to srdce, díky němu žijeme," vysvětlil jí stručně. Pansy přikývla, tohle jí jako odpověď bohatě stačilo.

„A co se může stát, když to srdce přestane fungovat?" zkoušela zjistit, jak na tom byl s všeobecnými znalostmi. Usoudila, že to bude nejsnazší cesta a doufala, že celou tuhle situaci oba zvládnou.

„Nebudeme žít?" hádal.

„Tak to máš pravdu," uznala smutně. Dlouze se na něj podívala, aby sebe samu připravila na nejhorší část jejich rozhovoru. „A jak jsem ti před chvílí říkala, že ti musím něco říct..."

„Někdo umřel?"

Svou otázkou jí vyrazil dech. Ten kluk byl tak chytrý, že si ani nemohla připravit žádné fráze, neboť ji neustále překvapoval. Složila si ruku, kterou mu držela na hrudi, do klína a tou druhou ho konejšivě pohladila po malé dlani.

Opatrně přikývla.

„Kdo umřel?" zajímalo ho. Volnou rukou přejížděl po květech macešek, jako by je hladil. Možná to ani sám nevnímal, jen vyčkával na Pansyinu odpověď.

„Tvoje babička, broučku," řekla pomalu a opatrně, aby ho tím nezaskočila víc, než bylo nutné.

Teddy ji chvíli jen beze slov sledoval, jako by trvalo nesmírně dlouho, než jeho sluchovody dovedly informaci tam, kam se měla dostat. Jakmile mu to došlo, několikrát zamrkal, semknul rty a začal zběsile dýchat nosem. Pansy se začínala bát a mnohem víc to pociťovala, když se oříškové oči začaly plnit slzami.

Netušila, co by měla udělat, proto zvedla ruku a naznačila mu, aby se k ní přitulil, pokud by potřeboval. Nechtěla ho umačkávat k objetí, kdyby o to nestál. Teddy to však uvítal; nechal se obejmout tak silně, až v něm umačkala emoce natolik, že se proudem rozplakal. Ten dětský pláč trhal srdce na míle daleko. A nejvíc trhal srdce tomu malému chlapci, který ztratil posledního pokrevního příbuzného, kterého miloval.

Setrvávali tam v objetí několik minut, během kterých Teddy zmáčel její pyžamo slzami. To ji téměř netrápilo, mnohem více jí totiž dělalo starosti, že se z toho úžasného chlapce stal sirotek a neměl krom Harryho nikoho, o koho by se mohl opřít. S tím, že mu to řekla ona, se dokonce obávala, aby si od ní teď nedržel odstup, ale tiskl se k ní tak silně, že to v duchu okamžitě sama sobě vyvrátila.

Byla jeho oporou.

A on ukazoval jí, že i mnohem mladší lidé mohou trpět a může se to na nich podepsat. Všimla si toho hned, jakmile se odtáhl. Jeho vlasy se zbarvily do tmavě hnědé, skoro až černé barvy, oči měl zarudlé od pláče a se slzami v nich sledoval macešky.

„Bude mít hrobeček vedle maminky a tatínka?" ptal se.

Netušila, jak ho napadla taková otázka a vůbec netušila, jak to mělo být, proto k němu také musela být upřímná.

„To nevím, Teddy," přiznala. Teddy utrhnul jednu žlutou macešku.

„A kdo se o mě bude starat?" pídil se dál po informacích, na tuhle naštěstí odpověď znala.

„Harry," odpověděla vzápětí. Teddy se smutně pousmál, jako by to víc už nešlo. Popravdě se mu nemohla divit, ani mu to neměla za zlé. Pak se ale zeptal na něco, co ji naprosto šokovalo.

„A můžeš se o mě starat i ty, teto Pansy?"

Velkýma uplakanýma očima se na ni prosebně zadíval. Pansy semkla rty a zkřivila obličej do nešťastné grimasy, neboť ji s tím doháněl k slzám. A jelikož on ukázal ty své, nemohla nosit svou masku. Nechala tak průchod emocím zcela volný, a zatímco jí po tvářích začaly stékat slzy, přikývla.

Když si všiml, že pláče, natáhl k ní drobnou ručku s maceškou.

„Nebuď smutná, teto. Na," pokynul, aby si od něj odtrženou květinu vzala. Pansy popotáhla, v rychlosti si macešku zapíchla do culíku a natáhla se pro něj, aby ho vzala do náruče.

„Už nebudu smutná, broučku, slibuju," zašeptala mu do ouška, zatímco jeho hlava klesla na její rameno. Nechal se od ní kolébat, než se rozešla směrem ke dveřím, mezi nimiž stál už notnou chvíli Harry a celé to sledoval.

Vzájemnými pohledy se ujistili, že je vše v rámci možností v pořádku, než Harry Pansy vpustil dovnitř. Byl by ji následoval, ale všiml si, že v dálce stála osoba s fotoaparátem v ruce.