Ocitli se v ložnici jeho rodičů, kam chodil opravdu nerad, ale ve svém rozpoložení, kdy hodlal Pansy vyhovět, se překonal a nechal je přemístit právě tam.

Ložnice byla stroze zařízená. Ze starého fotoalba našel jen pár fotografií, podle kterých se mohl řídit. Přesto se mu povedlo sehnat podobnou postel z dubového dřeva, jaká bývala i v původní ložnici a skříň se stejného materiálu, kam ukryl to málo, co mu po rodičích zbylo. Koberec i závěsy vybíral podle sebe, a jelikož byl srdcem i duší Nebelvír, musely být karmínově rudé. Podobně barevné měl i povlečení a přehoz přes židli u kosmetického stolku, který zachránil z původní ložnice. Sice si dal velkou práci s opravami a musel koupit nové sklo, ale za obnovu mu to stálo. Stejně tak mu po rodičích ještě zbylo zrcadlo se světle zeleným rámem, které se sice do místnosti vůbec nehodilo, ale bylo kouzlem přilepené ke zdi, proto ho tam nechal.

Pansy se rozhlížela kolem. Netipovala Harryho jako někoho, kdo by si načechrával polštáře tak, jak byly. Ani kosmetický stolek se k němu nehodil, ale nehodlala to komentovat, místo toho od něj jen odstoupila a přešla ke komodě vedle skříně. Byly na ní nánosy prachu a několik fotografií, na nichž byla buď čtyřčlenná skupinka chlapců s nebelvírskými kravatami nebo černovlasý mladík se zrzkou po boku.

„To není tvoje ložnice, že?" odtušila správně.

„Patřila rodičům, proto spím dole," vysvětlil krátce, načež Pansy s lehkým úsměvem přikývla. Už to celé chápala.

„V tom případě se ti omlouvám, že jsem trvala na tom, abys mi ukázal svoji postel," zkusila být tak vlídná, jak jen to šlo.

„Ale ne, to neřeš," uklidnil ji. „Moji postel ti můžu taky ukázat," navrhl. Pansy se mezi obočím objevila hluboká vráska, jak se okatě podivila. Vyvolený k ní však už natahoval ruku, aby se chytili a zavedl ji do další místnosti.

Moc tomu nerozuměla. Jestli měl vlastní postel, proč je přemisťoval do ložnice svých rodičů? Vážně jí to hlava nebrala, ale po cestě chodbou, která působila stísněně a chudě, raději nic neříkala. Někdy bylo lepší zkrátka jen mlčet a počkat si na výsledek.

„Tady," sáhl po klice. Dveře nepříjemně zavrzaly, když je otevíral a z místnosti se uvolnil pach zatuchliny. Pansy netušila, jestli se tam vůbec chce dívat. „To je moje postel," kývl hlavou do místnosti. Černovláska jen nahlédla dovnitř, aby vzápětí zvedla oči v sloup, když spatřila dětskou postýlku.

„Ty jsi vážně idiot," poznamenala pobaveně.

„Ty mi pořád jenom nadáváš," postěžoval si. Raději zavřel dveře, neboť ani jemu místnost nevoněla. Zapřísáhl se ale, že jakmile si uklidí šuplíky v kuchyni, vrhne se i na svůj starý dětský pokoj.

„Když to tvoje chování k tomu někdy vyloženě svádí," vysvětlila mu s pokrčením ramen. Nebyl by to Harry, kdyby se nechytil jejích slov.

„Tak svádí, jo? To tu dlouho nebylo."

Už potřetí toho večera musela protočit duhovkami. „Promerlina, ty jsi mi ale úkaz."

„Taky lichotka," poznamenal. „Tak co, spokojíš se nakonec s tím gaučem, nebo se na to vykašleme a budeme spát každý sám?"

Nad odpovědí nemusela přemýšlet dlouho, měla docela jasno.

„Přežiju to na té pohovce, když jinak nedáš. Měl bys s tím něco udělat, hrdino, takhle to nejde," hubovala. Harry se zasmál, chytil ji kolem pasu, ladně pootočil ke schodišti a nasměroval ji tam, kde sám trávil čas nejraději.

Do přízemí scházela Pansy s úsměvem na rtech. Netušila proč tomu tak bylo, ale v Potterově domě se cítila tak nějak příjemněji než v bytě, v němž žila už pátým rokem. Ačkoliv musela uznat, že si zrovna nepotrpěl na pořádek, něco v té budově ji hřálo a nutilo k pozitivním myšlenkám.

Jako předešlý večer i tentokrát Harry nalil každému z nich whisky – Pansy samozřejmě s ledem – a posadil se na pohovku, kam si k němu po chvíli přisedla i ona. Nejprve však sebrala ze země několik kusů oblečení, které ji vyloženě iritovaly a hodila je přes křeslo. Až poté se pohodlně usadila, když vtom její pohled padl na Řachavého Petra.

Začali hrát a trávili tak zbytek večera. Bylo to příjemné s někým trávit čas v přátelské rovině, komunikovat o všem možném a smát se z plna hrdla. Takové dny nezažívala často, alespoň ne během mládí.

S blížící se půlnocí vyměnili karty za skleničky a bok po boku popíjeli. Jelikož ta noc byla jedna z chladnějších, Harry přiložil v krbu a rozložil před něj kostkovanou deku, na níž se Pansy posadila a s nataženýma nohama k plápolajícím plamenům se vesele usmívala. Vyvolený, skolen únavou, si do jejího klína položil hlavu a nechal se od ní dlouhými nehty škrábat v husté kštici.

Po dlouhé době cítila, že je vážně spokojená. A i když se jí do mysli vetřela vzpomínka, kdy právě takhle ležel v jejím klíně Draco při cestě bradavickým expresem, než nastoupili do šestého ročníku, snažila se myslet jen na to hezké. Nevzpomínala na neopětovanou lásku, kterou ke svému tehdejšímu příteli chovala, nevzpomínala na temné časy plné slz a starostí. Teď si užívala příjemné okamžiky s Vyvoleným a v duchu přemýšlela nad tím, jaké měla vlastně štěstí.

Nemuseli si vyznávat city.

Stačilo, že se k sobě chovali s respektem a jeden druhému začínali ukazovat drobnými gesty, že jim na sobě záleží.

Letmými doteky se navzájem ujišťovali, že tohle není jen pomíjivé vzplanutí, ale něco zcela jiného. Něco, co mělo pokračovat mnohem déle.

Jen zbývalo se společně postavit překážkám, které jim měly stát v cestě.

⚡

Druhý večer se měli sejít v Děravém kotli. Pansy stále trvala, že spaní na pohovce není pro ni, proto ji Harry hodlal překvapit a svým způsobem také ukázat, že ne každá postel je to pravé ořechové, jak říkali mudlové. Ostatně právě proto zamluvil obyčejný pokoj v Děravém kotli, ale prozatím jí to neřekl, jen se zmínil, že ji tam bude čekat a dají si skleničku.

Vyrazil o něco dřív, aby pokoj zamluvil, zaplatil a pro jistotu ho zkontroloval. Přeci jen nepotřeboval, aby se v jejich pokoji na jednu noc nedalo dýchat.

Při vstupu do Děravého kotle zamířil rovnou k baru, odkud na něj mávala známá tvář. Susan Bonesová zrovna neměla do čeho píchnout, přestože byl pátek večer a hospodu měla z poloviny plnou. Při pohledu na plac Harry pochopil, že druhá servírka zrovna obsluhovala, proto měla Susan čas na něj zběsile mávat.

„Harry!" zvolala radostně. „To je mi překvapení!"

Beze studu oběhla bar a skočila mu kolem krku, aby se pořádně přivítali.

„Taky tě rád vidím, Susan," uznal s úsměvem na rtech. Bonesovou měl vždycky rád, většinou na něj byla hodná a vždycky mu poradila, kdykoliv měl nějaký problém. Hlavně při něm stála v doplňkovém ročníku, kdy se musel opravdu pečlivě učit, aby složil OVCE. Susan mu pomáhala tak moc, že sama ve svých zkouškách neuspěla a skončila tak jen s dokončenými NKÚ. Proto nenašla lepší práci.

Ale netrápilo ji to; milovala pracovat s lidmi a ráda poslouchala jejich historky. Navíc, jak už věděl od Ginny, prý v Děravém kotli potkala i svého partnera. Pořád však nevěděl, o koho se jednalo.

„Co tu děláš? Dáš si něco k pití?"

Harry přikývl. „Ohnivou whisky a nějaký slušný pokoj."

„Všechny jsou slušné," opáčila trochu dotčeně, ale vzápětí se široce usmála. „Trochu jsme investovali do úprav. Přes podlahy už neprofukuje, máme několik uklízeček, takže se nestane, že by zůstal pozvracený záchod a teplá voda teče dost dlouho na to, aby ses stihl vysprchovat."

„Páni," žasl. Když tam byl léto po Bitvě o Bradavice naposledy, pokoje v Děravém kotli ho doslova děsily. Nemohl ale spát nikde jinde, jelikož ještě neměl hotové ty nejzákladnější práce na svém domě a na Grimmauldovo náměstí už jen kvůli smrti svého kmotra nechodil. Doposud tam nevkročil a věděl, že to tam bude páchnout stejně jako v jeho dětském pokoji.

„Taky jsme ale museli zvednout ceny. Sice mám sponzora, ale nemůžu ho obírat o peníze věčně," pokračovala v rozhovoru převážně sama se sebou. „Takže tě pokoj bude stát o něco víc, ale máme tu skvělé snídaně v ceně!"

„Něco mi tam prostě najdi," pobídl ji s úsměvem. Susan radostně přikývla a vytáhla tmavě modré desky.

„Výhled na Příčnou nebo na město?" dala mu na výběr.

„Příčná zní kouzelně," zazubil se ještě víc. Jako by na něj zrzka přenášela svou pozitivní energii. Rychle obrátila stránku a cvakla propiskou. „Co máte ke snídani?" zajímal se, aby nestála řeč.

Susan v rychlosti něco naškrábala do knihy hostů, načež se na něj podívala. Propisku si přiložila k bradě, jako by přemýšlela nad celým jídelníčkem.

„Myslím, že na zítra tam jsou lívance s javorovým sirupem. A možná i něco slaného, jelikož pátky bývají dost... náročné," oznámila mu.

„Lívance zní dobře," uznal. Susan si to zapsala.

„Tak jo. Klíče ti donesu s pitím. Je to tedy druhé patro, čtvrté dveře nalevo," upřesnila. Harry jí ještě zběžně poděkoval, než se otočil na patě a zamířil k jednomu z vedlejších stolů. K tomu velkému, který byl uprostřed hospody, si rozhodně sedat nehodlal, když se měl vidět pouze s Pansy.

Vybral místo dál od ostatních, aby měli soukromí a mohli se nerušeně bavit o všem, co je napadlo. Po Susaniných slovech navíc necítil potřebu kontrolovat pokoj, neboť pevně věřil, že byly minimálně tak stejně kvalitní, jako když v nich přespával před svým třetím ročníkem.

Po pár minutách mu Susan donesla pití a po cestě zpět se ohlížela, neboť ji nejspíš zajímalo, na koho čekal. Pansy však stále nepřicházela. Harryho to ale neděsilo, měla ještě dost času.

Během čekání vypil první sklenku a tu druhou si šetřil. Zbývalo pouhých několik minut, které si zkrátil čtením Denního věštce. Toho po chvíli odložil, neboť byl plný nesmyslných žvástů. Aby se zabavil, zkoumal ostatní hosty, jako to dělával dříve.

Krom starých kouzelníků viděl i mladší. Kousek od něj seděla skupinka, kterou si matně pamatoval z Bradavic. Cormac McLaggen byl nejen vidět ale i slyšet, čemuž se popravdě nedivil. Seděl tam ještě se dvěma bývalými Mrzimory, jejichž jména si nepamatoval, ale věděl, že hráli famfrpál a Michaelem Cornerem, který během posledních let pracoval v Denním věstci. Právě jeho článek četl, když rozhodl, že takové hlouposti mu nestojí za jeho drahocenný čas.

Když už přemýšlel nad časem, uvědomil si, že Pansy měla zpoždění. Upřeně zíral na dveře, které se stále neotevíraly, ačkoliv si to přál.

Dočkal se až o dalších deset minut později.

Vběhla dovnitř celá udýchaná s neupravenými vlasy, které si už ve dveřích začala uhlazovat. Na sobě tentokrát neměla šaty ani sukni, ale volně střižené kalhoty s vysokým pasem a lehký svetřík šedé barvy. Pohledem přejela po celé hospodě, než se setkala s párem smaragdů a široce se usmála, zatímco si pospíšila jeho směrem.

„Hrozně se omlouvám," bylo první, co mu řekla. Harry pohotově vstal, aby jí odsunul židli, čímž si vysloužil zvídavé pohledy nejen od Susan, ale také od skupinky sedící opodál. „Parvati potřebovala podporu při učení a nějak se nám to protáhlo," vysvětlila mu svůj pozdní příchod.

„Nic se neděje," uklidnil ji, aby se vůbec stačila nadechnout. Pansy mu ještě věnovala omluvný úsměv, než se posadila a nechala ho, aby ji částečně přisunul ke stolu.

„Dneska za gentlemana?" podotkla nejen kvůli té židli, ale také proto, že na sobě měl vyžehlenou kostkovanou košili a tmavé kalhoty.

„Snažil jsem se," přiznal. I tentokrát to podle svého vlastního úsudku přehnal s kolínskou. Navíc našel ve skříni u rodičů v ložnici Rychlopomádu, která už sice byla třicet let po datu spotřeby, ale ve vší pravděpodobnosti fungovala správně. Alespoň měl jistotu, že nebude rozcuchaný jako Pansy.

Aby nedošlo k trapasu, pro jistotu se k ní natáhl a uhladil jí trčící vlasy. Zahanbeně se na něj podívala.

„Vážně nemám svůj den," přiznala. „Nic jsem nestíhala. Ani nemám náušnice, hele," odkryla si vlasy z tváří, aby mu ukázala malá ouška.

„To asi přežiju," ujistil ji. „Taky je nemám," napodobil ji, načež se rozesmála. V tu chvíli se u nich zastavila Susan s lístkem a propiskou.

„Ahoj," pozdravila ji vlídně, čímž Pansy víceméně rozhodila. Ale pak si uvědomila, že přeci jen studovala v koleji, v jaké studovala, proto ji pozdravila stejným tónem. „Dáš si něco k pití?"

„Skřítčí víno, děkuji."

Susan si zapsala objednávku, letmo shlédla k Harryho skleničce, která zůstávala stále plná, načež odešla připravit objednávku pro Pansy a ještě další stůl, který obešla před nimi.

Pansy se za ní chvíli dívala, než se otočila zpátky k Harrymu.

„Myslela jsem, že se dneska neuvidíme, když máš mít zítra tu váženou návštěvu," prohodila, aby nestála řeč. Předchozího večera jí totiž říkal, že nebude mít o víkendu čas a dělal kolem toho hrozné tajnosti, takže ji nejen zajímalo, kdo k němu přijde, ale především, proč kolem toho chodil jako kolem horké kaše.

„Takže jsi už měla jiné plány?" zajímal se.

„Neplánuju," přiznala. „Co se plánuje, to se pokazí."

„Není pravda," nesouhlasil.

„U tebe možná ne, ale u mě je to pravidlo."

Chtěl se jí zeptat na detaily, ale Susan se s vínem přiřítila tak rychle, že neměl šanci. Harry navíc zpozoroval, že se jejich směrem od baru díval muž, kterého taktéž znával ze školy. Měl pocit, že se na ně dívá Theodore Nott, ale nebyl si tím úplně jistý. Právě proto se na to zeptal Pansy, když Susan odešla.

Černovláska pohlédla k baru, přičemž se její tváří prohnal smutný výraz, jako by měla v mysli vzpomínku, která ji nepotěšila. Mnohem smutněji se tvářila, když se muž otočil, aniž by ji pozdravil.

„A takhle to prostě je," podotkla zklamaně. Nechtěla sice před Harrym zmiňovat, že právě Theo byl kdysi člověkem, na kterého se mohla spolehnout ze všech nejvíc, ale dle jejího výrazu to bylo docela dobře poznat.

„Třeba tě nepoznal," pokoušel se ji odvést od smutných myšlenek. Pansy se tiše uchechtla.

„Ale poznal, jen to nepotřebuje dávat najevo. Čas běží, vztahy vyprchávají," dodala zamyšleně. Musel uznat, že v tomhle měla pravdu. V hloubi duše věděl, že podobně to bude za čas i mezi ním a Ronem s Hermionou. Vzdalovali se a záleželo jen na nich, jestli udělají krok zpátky nebo budou pokračovat dál. Pořád se na ně navíc zlobil, že mu nedali vědět o uzlíčku štěstí, který Hermiona nosila pod srdcem.

Nechtěl, aby byla obklopena melancholií, proto v rychlosti zkoušel vymyslet, co říct. Pak si vzpomněl na jejich počty z předešlého večera.

„A že ty o tom čase něco víš, když už je ti skoro třicet, viď?" rýpl si, načež se lišácky usmál. Pansy k jeho úlevě neudržela emoce na uzdě a hlasitě se zasmála.

„Ty jsi fakt idiot, Pottere," vyhrkla s hlasitým smíchem, až si tím získala pozornost okolí. Muži u nejbližšího stolu se otočili jejich směrem.

Harry se setkal s pohledem Cormaca. Přemýšlel, že by na něj mávl na pozdrav, ale po následující situaci si to rychle rozmyslel.

Cormac držel podél svého stehna pod stolem hůlku. Právě ve chvíli, kdy se Pansy od srdce smála, s ní lehce mávnul a přesekl tak obě zadní nohy její židle. Ona, aniž by takový podraz čekala, se zrovna zaklonila a začala padat zády k zemi.

Harry se ze své židle v rychlosti vymrštil, u čehož nejenže mávl hůlkou k Pansy, aby zpomalil její pád a zabránil tak nárazu, ale vzápětí rovnou odzbrojil Cormaca a za letu chytil jeho hůlku.

„Co je, Harry? Ti pomáhám," křikl po něm opilý Cormac. Mrzimorští muži se přestali vybavovat a Michael se na své židli znatelně napjal.

„Připadá ti, že potřebuju pomáhat?" nechápal Harry. Rozhodně se mu nelíbilo, co Cormac udělal a měl sto chutí mu jednu ubalit.

„Vrať mu tu hůlku," oslovil ho Michael. To, že kdysi chodil s Ginny, Harryho nechávalo chladným a vlastně mu Corner nic neudělal, proto ho zdvořile ignoroval a podíval se zpět na Cormaca, který mířil k němu.

„Neslyšel jsi?"

„Až se jí omluvíš," kývl hlavou k Pansy, která se sebrala ze země a pro jistotu vytáhla vlastní hůlku. Nehodlala na sobě dát znát zklamání, které procházelo celým jejím tělem i srdcem. Asi to měla čekat.

Cormac se mu vysmál. „Proč bych se té zmiji měl omlouvat?"

Nikdy by ho nenapadlo, že Nebelvír bude plný zloby. Čekal by to od zmijozelských, ale po smrti Snapea to vlastně s jistotou nemohl říct ani o nich. Právě na něj si vzpomněl, když se McLaggen zachoval jako kretén a ukázal tím, že i Moudrý klobouk může zařadit do Nebelvíru někoho, kdo má škodolibou povahu.

„Okamžitě to odvolej!" pravil mu rázně, čímž však Cormaca akorát tak pobavil. Ten se totiž po jeho slovech zasmál a natáhl k němu ruku.

„Naval mi tu hůlku a přestaň se té krávy zastávat," naléhal. Harryho ani tak netrápila jeho drzost jako slovo, kterým Pansy nařknul. Jelikož měl ale za sebou nějaké potyčky, zachoval klid a natáhl levou ruku s hůlkou k němu.

Cormac se zlomyslně ušklíbl, když se pro hůlku natáhl. Pohled směřoval dolů, proto Harry neváhal využít situace a pravou rukou se napřáhl. Vzápětí mu uštědřil ránu tak tvrdou, až se dlouhán zapotácel a přepadl na dlouhý stůl za ním.

Pansy leknutím vyjekla, ale v duchu ji to samozřejmě potěšilo. Tohle pro ni ještě nikdo neudělal. Užasle sledovala Harryho, jak k McLaggenovi přešel, vzal ho za límec košile, kterou měl pod svetrem a vytáhl ho zpátky na nohy. Cormac byl rudý jako rajče a propaloval ho pohledem, z pusy mu tekly pramínky tmavě rudé krve.

„Řekni to ještě jednou a neznám se," pohrozil mu.

Cormac ho chytil za paže ve snaze se zapřít, ale oba byli silami vyrovnaní. Vycenil na něj zakrvácené zuby.

„Je to kráva," zopakoval a na důkaz toho, co si o ní myslí, odplivl krvavý hlen k jejím nohám. Harryho to rozzuřilo. Bez jediného zaváhání dal Cormacovi takovou hlavičku, že mohl slyšet křupnutí jeho nosu. On se ale nedal; tentokrát pohotově zareagoval a vrátil Harrymu dobře mířenou ránu, až mu odlétly brýle do rohu místnosti.

Nevšimla si, kdo to byl, ale brýle se kouzlem rázem přenesly na stůl, u nějž seděli. Nevěnovala tomu přílišnou pozornost, neboť se ti dva začali rvát a přivolali tím k sobě i zbytek skupinky. Muži, které si i ona pamatovala z mrzimorské koleje, se jali Harryho a Cormaca od sebe odtrhnout, ale ti dva se natolik poddávali své agresi, že to zkrátka nešlo.

„Biješ se za někoho, kdo tě chtěl vidět mrtvého, ty kreténe," zaslechla od Cormaca. Řekl toho ještě mnohem víc, ale s každou další zmínkou o ní mu Harry zasazoval více a více ran. Připadalo jí, že se neovládal. Jako by za něj konal nahromaděný vztek.

Věděla, že musí zakročit.

„Harry!" vykřikla ve stejnou chvíli, kdy k nim přiběhla i Susan. Jelikož obě vytáhly své hůlky a zamířily na ně, oba muži se rozletěli opačnými směry a rozbili tak několik stolů. Susan i Pansy běžely k Harrymu, zatímco skupina sbírala ze země Cormaca.

Pansy v kleku sjela po podlaze až k němu a málem na něj přepadla celou vahou. Susan, která věděla, že je tam navíc, se otočila a začala dávat svůj odkoupený majetek do původní podoby, zatímco se mračila směrem k McLaggenovi. Černovláska na druhé straně zkoumala, jak moc je Harry zraněný a jestli se nepraštil, když ho odmrštily.

Po krátkém prozkoumání zjistila jen to, že mu Cormac prstenem na malíčku roztrhl obočí a viděla, jak se mu kolem oka začínala rýsovat červená podlitina.

„Ty pitomče," zajíkala se slzami, když viděla, jak mu po levé tváři stékaly pramínky krve.

Harry se na ni podíval. Smaragdové oči působily bez brýlí jaksi naze, ale na tom jí sotva sešlo. Mávla hůlkou, aby si brýle přivolala do ruky, zatímco ho druhou rukou pohladila po tváři. Vyvolený se na ni křečovitě usmál.

„Pořád jsem pitomec?"

„Ne, ne," zamítla v slzách. Tohle pro ni ještě nikdo neudělal, neměla mu přeci nadávat.

„Takže to říkáš už ze zvyku?" vyzvídal, zatímco se vrchní částí těla nadzvedl a podepřel se lokty. Měl tak výhled i na skupinku, kterou Susan v asistenci Theodora Notta vyváděla z Děravého kotle ven.

„Jsi pitomec, že ses jím nechal tak snadno vytočit," vysvětlila mu, zatímco si rukávem svetru otřela oči, čímž na něm udělala černou čmouhu.

„Nadával ti," připomněl jí, zatímco se díval na její zničený svetřík. Krom čmouhy, kterou si sama právě udělala na rukávu, měla na rameni kapky krve. „A zničil ti svetr. Nebo jsem to byl možná já," zazubil se. Všimla si, že i jeho zuby byly zakrvácené.

„Vstávej," pokynula mu, aniž by reagovala na jeho slova. Ani ji netrápilo, že je všichni hosté sledovali a šuškali si o nich. „Půjdeme někam jinam."

„Druhé patro, čtvrtý pokoj nalevo," řekl, zatímco sahal do kapsy kalhot a vytahoval z ní klíč. Pansy nechápala, avšak posléze se pousmála a s přikývnutím si od něj převzala klíče. Harry se s její pomocí vyhoupl na nohy, omluvil se Susan a několikrát podotkl, aby mu ty škody naúčtovala, zatímco se za podpory Pansy raději přesunul nahoru.

⚡️

Já vím, asi je trochu klišé, když se chlap bije za ženskou, ale vzhledem k Harryho potlačovaným emocím a k tomu, že Cormac je prostě kretén, to ani jinak být nemohlo 😂