Nehodlal jí říct, že si to stihl přečíst, zatímco ji utěšoval. Mohl tak konečně pochopit její pocity, aniž by mu to říkala a odhalil tak i důvod, proč se mu za celý den neozvala. Psala mu, ale neodeslala to, protože si připadala hloupě.

Chápal to.

Ale nerozuměl tomu, proč mu neřekla, jak se cítí. Docházelo mu, že by to mohlo být tou krátkou známostí, ale přeci jen se znali v podstatě od prvního ročníku, neznali se týden. Ostatně hlavně z toho důvodu ji nakonec pustil a vzal její obličej do dlaní.

„Řekneš mi, co tě tolik trápí? Třeba to společně vyřešíme," navrhoval.

Pansy však nevypadala, že by hodlala mluvit.

„Dobře, zkusíme to jinak," rozhodl a její obličej pustil. Aby se nemusel dívat na její utrápenou tvář, přešel k oknu, kde se opřel o vnitřní parapet a založil si ruce na hrudi. „Řeknu ti, jak to vidím já, a co si myslím, že pro tebe bude nejlepším řešením," oznámil, načež přešel k dalším slovům, jelikož se na něj Pansy zadívala s tázavým pohledem. „Podle mě se možná bojíš k někomu chovat city. Je to můj názor, můžeš mi ho kdykoliv vyvrátit," dodal ještě.

„Asi nevyvrátím," uznala. Harry chápavě přikývl.

„V tom případě mě rozhodně nesmíš chápat tak, že od tebe něco takového očekávám. Už dávno nejsme děti, kterým by dělalo problém se na něčem domluvit, ne?"

Tentokrát přikývla ona. Asi měl pravdu, alespoň s touto částí jeho proslovu souhlasila.

„Takže ti nechám prostor, abys mi řekla, jak to chceš, a já se pokusím ti ve všem vyhovět, pokud to bude v mých silách. Co ty na to?"

„Když já...," spustila, ale nedopověděla to.

„Nevíš, co chceš?" zjišťoval. Pansy pokrčila rameny. „Třeba to zjistíš. Každopádně na tebe nebudu tlačit a pochopím, když se budeš chtít přestat vídat do doby, než si to ujasníš."

Nechtěla se přestat vídat, to ani náhodou. Chtěla být s ním a užívat si společných chvil, avšak na druhou stranu se bála každé další chvíle, kdy spolu budou sami. Pořád totiž pochybovala o sobě samé, nikoliv o Potterovi.

„Řekni mi a odejdu. Řekni a zůstanu," navrhl obě varianty.

„Zůstaň," odpověděla pohotově. „Zůstaň tady a řekni mi, co je se mnou špatně."

Do očí se jí opět hrnuly slzy, které tentokrát neměla šanci potlačit. V této chvíli však cítila jeho oporu a z toho důvodu překonala krátkou vzdálenost mezi nimi a nechala se od něj sevřít v konejšivém objetí. Potřebovala to. Potřebovala ujistit, že má u sebe někoho, o koho se může opřít a komu může věřit.

Jistě, měla Parvati, avšak ta naivní dívka, kterou chovala kdesi v sobě, toužila po muži a jeho lásce. Ta dospělá žena ale věděla, že cesta k tomuto bývá často trnitá a plná zrádných odboček.

„Nic s tebou není špatně, Pansy," zašeptal do jejích vlasů a rukama jí přejel přes záda. „Jenom si to prostě děláš složitější, než to ve skutečnosti je. Ale abys byla klidnější, asi v tom nejsi sama."

Pansy se lehce odtáhla, aby mohla zvednout hlavu a prohlédnout si ho.

„Jak to myslíš?"

Harry se pousmál. „Tak jak to říkám. Někdy si taky pokládám otázku, co je se mnou špatně a proč se všem kolem daří, jen mně ne."

„Tobě, že se nedaří? Vždyť jsi hrdina celé kouzelnické populace a navíc ještě vedoucí ústředí bystrozorů," připomínala mu, jako by na to snad mohl zapomenout. Harry souhlasně přikývl.

„To sice ano, ale taky jsem pořád člověk, který po večerech usíná sám," přiznal. Pansy semkla rty, na tohle neměla v podstatě co říct. Nikdy ji totiž nenapadlo, že by někoho jako je Vyvolený mohl trápit zrovna takový problém. Jakmile to dořekl a ona si v hlavě jeho slova zopakovala, připadalo jí to však zcela logické.

„A myslíš...," chystala se promluvit, ale cosi v ní ji opět zastavilo. Zabrousila pohledem k jeho smaragdově zeleným očím a hledala v nich ujištění, že může mluvit dál. To sice neviděla, ale přeci jen ji něco v jejím pohledu popohnalo. „Myslíš, že nám pomůže, když budeme usínat společně?"

Mlčky se uchechtl a lehce přitom přikývl. Lépe by to sám nedokázal říct.

„Myslím si, že to můžeme zkusit a uvidíme," podotkl. Pansy se konečně spokojeně usmála, za což byl neskutečně rád. I jemu se díky tomu ulevilo a připadal si tak o dost klidnější.

„Ale další noc na tom tvém gauči mě asi zabije," poznamenala s přikrčením ramen a nevinným úsměvem. S tím Harry musel souhlasit, ve dvou se na pohovce spát zkrátka nedalo. Pohled mu sjel k její posteli, na což okamžitě musela reagovat. „Koukám, že neztrácíš čas."

Harry se zazubil. „Tak přece jenom už mi pomalu táhne na třicet."

„Je ti čtyřiadvacet, ne?"

„Dvacet tři," upřesnil. „A vím, že to je blíž k dvacítce, ale musíš k tomu přidat léta u bystorozorů," uvědomil ji. Pansy se zamračila, jak v duchu počítala, kolik mu tedy je údajných bystrozorských let. „Dvacet pět, když nebudu počítat bystrozorský výcvik. Dvacet šest, když připočtu dodatkový ročník..."

Zakroutila hlavou a rozjímala nad tím, jaký je Potter idiot, protože tohle by normální člověk nevymyslel. Nahlas to ale neřekla, neboť se k ní během večera choval vážně hezky a neztrácel s ní trpělivost. Vůbec by se nedivila, kdyby měl následujícího rána ve vlasech šediny z toho, jak mu dala zabrat. Krom toho také přemýšlela, jak mu odpovědět. Harry se totiž spokojeně culil a ona z toho usuzovala, že by potřeboval srazit hřebínek. Nic ji však nenapadalo.

„Těžká matematika?" rýpl si. Pansy ohrnula horní ret a vycenila na něj zuby, u čehož zatřepotala mírně hlavou. Vypadala jako malé dítě, ale jak musel uznat, roztomilé dítě.

„Ne, jenom přemýšlím, kolik je mně, když jsem se vrátila do Bradavic dostudovat OVCE, u čehož jsem celý rok umírala nudou, žalem, tím, že mě všichni nenáviděli, a pak jsem ještě skládala lékouzelnické zkoušky po dvou letech praxe u Svatého Munga," zamyslela se nahlas. Docela ji zajímala jeho reakce.

Ta byla vskutku zajímavá. Harry totiž vykulil své smaragdy a užasle si ji prohlédl.

„Ty máš složené lékouzelnické zkoušky?"

S hrdým výrazem přikývla.

„Jakto, že to nevím?"

„To víš," pousmála se, „v Denním věštci se o mých úspěších nepíše, na rozdíl od těch tvých," dloubla do něj loktem, aby pochopil, že si ho dobírala. Trochu ho to zabolelo, proto se předklonil, až jí málem dal hlavičku. Naštěstí se to nestalo.

„Mělo by. To je docela fascinující informace!" poznamenal s vážností. Opravdu ho to mile překvapilo, navíc byl rád, že něco takového Pansy dokázala. Jediný, o kom věděl, že složil lékouzelnické zkoušky, byla Hannah Abbottová, která mu už několikrát zachránila život.

Pansy začínala cítit, že se červená, proto nadhodila: „Tak kolik mi teda je?"

„Hmm," protáhl zamyšleně. „Co tak počítám, tak za ten hrozný rok v Bradavicích jsi o dva roky starší a za lékouzelnickou praxi po jednom roce za každé období."

„Roční?" ujišťovala se, aby si mohla spočítat, kolik jí dle jeho úvah vlastně mělo být. Salazar vem, že to byla nesmírná hloupost, alespoň se mohli bavit o něčem a ničem zároveň, což ji popravdě bavilo.

„Ne, prostě co rok, to rok," odpověděl rychle, načež mu došlo, že tím vlastně nic nevysvětlil. „Kolik že ti je?"

Obličejem se jí mihl šibalský úsměv. „Pottere, na tohle se žen neptá!"

Oslovený protočil očima.

„Dvacet čtyři," přiznala. Harry rychle spočítal, kolik jí tedy má být, ale říct to nestihl. Zmijozelka byla mnohem rychlejší. „Mně už je osmadvacet a ty si tady stěžuješ?!"

Musel se rozesmát nad tím, jak to podala. Skoro jako by ho za to chtěla přetáhnout Nimbusem po hlavě, kdyby však nějaký měla. Naštěstí byla docela bezbranná, proto se mohl nahlas zasmát a nebát se o vlastní zdraví.

„Dobře," uklidnil se, „s tímhle jsem si naběhl. Proč jsme to vůbec řešili?"

„Protože jsem říkala, že neztrácíš čas, když mi chceš ukrást soukromí vlastní postele," připomněla mu. Harry si skousl rty, pohlédl kamsi nad sebe a začal přikyvovat. Něco takového si rozhodně vybavoval, jen na to v rámci jejich rozhovoru zapomněl. „Ale co když ti řeknu, že je mi proti srsti, abys tu přespával, když je Parvati vedle?"

To ho nenapadlo, takže pochopitelně neměl žádnou odpověď. Pansy trpělivě vyčkávala, ale když si začal kousat vnitřek tváře, jak usilovně přemýšlel, usoudila, že tentokrát bude mozkem operace ona.

„Napovím ti, drahý Pottere," špitla. „Teď mě máš pozvat k sobě."

„Na gauč?"

Sklopila hlavu. Někdy byl opravdu nesnesitelný.

„Do postele, idiote! Nebo ji snad nemáš?" napadlo ji. Přeci jen na domě bylo vidět, že stále ještě procházel úpravami a vzhledem k tomu, kolik věcí měl v obývacím pokoji, bylo dost možné, že ložnici ještě neměl dodělanou.

Harry neodpověděl. Místo toho ji k sobě opět přitiskl a bez jediného varování ji přemístil k sobě. Netrápilo ho, že přišel kvůli něčemu jinému; věděl, že si Parvati poradí i bez jeho přítomnosti.

⚡

Dnes nemám poznámku, dnes mám jen radu: Neříkejte žádnému učiteli matematiky, že tahle kapitola existuje! 😂