Parvati vyskočila od stolu a doběhla ke dveřím. Samozřejmě ji ani trochu nepřekvapila osoba, která se za nimi schovávala. Proto se na Harryho jen vševědoucně usmála a otevřela dokořán.

„Nula!" dokončila svůj odpočet a rozmáchla rukama, aby ukázala Pansy výsledek své věštby, avšak výsledek to mělo opačný.

Harry se nejprve podíval na Parvati, kterou vůbec nepochopil, načež pohlédl na Pansy, která si vložila obličej do dlaní. Až poté Parvati došlo, co právě řekla a jak to musel pochopit.

„Nemyslela jsem to tak, že jsi nula, Harry," začala ho ujišťovat, ale Potter nad tím jen mávl rukou.

„V pohodě. Je to docela zajímavá změna oproti Vyvolenému," musel uznat, ačkoliv pořád nechápal, proč to vlastně říkala.

Vysvětlení se naštěstí ujala Pansy, která si přestala schovávat obličej do dlaní a podívala se na něj.

„Parvati odpočítávala tvůj příchod, pravděpodobně," dodala směrem k Parvati, která přikývla na souhlas. Harry na Parvati užasle shlédl.

„Tak to gratuluju," podotkl vzhledem k jejím schopnostem. Parvati se zakřenila. „V tom případě pro tebe mám prosbu, pokud to nevadí. Vlastně jsem přišel převážně kvůli tomu," sdělil jí, čímž do mysli Pansy zasadil další hřebíček pochybností.

„Kvůli Nevillovi a Ginny? Víš, že ti nemůžu nic říct," řekla, když v rychlosti přikývl.

„Proto mám tohle," předal jí obálku nadepsanou Nevillovým písmem. „Neznám jeho otázku a nepotřebuju znát ani odpověď, dneska jsem tu pouze jako doručovatel."

Parvati si od něj obálku převzala. „To zní docela fér. Tak já jdu pracovat," mávla na ně dopisem, načež odběhla do svého pokoje.

Harry stále setrvával mezi dveřmi, jako by čekal na pozvání od druhé obyvatelky bytu. Ta ho sledovala se zkroušeným výrazem a nadějí, že to mezi nimi teď nezačne být zvláštní. Upírala na něj pohled a prohlížela si, jak mu to v bílém tričku a teplákách slušelo. Asi začínala mít slabost pro tepláky, jak se tak na něj dívala, ale nehodlala to dávat najevo. Nechtěla mu nadbíhat.

„Mám se pozvat sám?" optal se váhavě. Pansy pokrčila rameny a sklopila pohled k hrnku na stole. „Co s tebou je?" zeptal se vzápětí, když si všimnul, že něco není v pořádku.

„Proč jsi přišel?" zajímalo ji, ale stále se na něj nedívala.

„Kvůli Nevillovi," přiznal nejprve. Když viděl, jak se ještě více zakabonila, došlo mu, že tohle slyšet nechtěla. „To bylo samozřejmě jen záminkou, abych tě mohl vidět. Ale to jistě víš, ne?"

„Nevím," odsekla. „Nemůžu vědět něco, co se honí pouze v tvé hlavě, Pottere."

Zaskočila ho tím, jak s ním mluvila. Ačkoliv ho nepozvala dovnitř, vstoupil a zavřel za sebou dveře. Docela nejistým krokem překonal vzdálenost mezi nimi a zastavil se až u ní, kde se rukama zapřel o stůl. Na předloktích mu vystupovaly žíly, na které se odmítala podívat, neboť by nevydržela být uražená.

A ona chtěla být uražená, chtěla, aby o ni alespoň trochu zabojoval a ujistil ji, že to všechno nebylo jen náhlé pomatení smyslů.

„Provedl jsem ti něco?"

Zavrtěla hlavou.

„Tak proč se mnou mluvíš, jako bych něco udělal? Myslel jsem, že..."

„Že co?" zvedla k němu pohled. Byl plný zklamání a rozhořčení.

„Že to, co se včera stalo, něco znamená," zkusil znít tak mile, jak jen dokázal. Vážně nevěděl, jak s ní mluvit. Bylo to jako hrátky s ohněm.

„A znamená?" ptala se ostře. Každé její slovo se do něj zasekávalo jako nabroušená břitva a on netušil, kam jejich rozhovor spěje. Doufal však, že neudělal chybu, když za ní přišel bez ohlášení. Byla oblečená v županu, pravděpodobně nestála o návštěvu.

„Co chceš, abych řekl, Pansy? Myslím na tebe od rána, kdy jsi mě nechala s hlavou plnou otázek a bez odpovědí, abych si je domyslel, nebo já nevím," sdělil jí své pocity. Nereagovala, jen mu naslouchala. „Nepřišel jsem ti vyznat city nebo udělat něco, co by tě vyděsilo, jen jsem ti chtěl dát najevo, že jsem rád, kdykoliv tě vidím a milerád tě uvidím zase. Ale jak se tak dívám, ty máš asi jiný názor," odtušil.

Znovu zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu s tím, co říkal.

„Tak mi řekni, co se děje. Slibuju, že udělám všechno pro to, abych tě ujistil, že z mojí strany se nic nezměnilo tím, co se mezi námi stalo," dopověděl ještě. Byl k ní tak upřímný, jak jen to šlo, ale ona se tvářila, že pořád neřekl dost.

Sledovala ho, ale nic neříkala. Naslouchala mu, ale neodpovídala. Štvalo ho to, nevěděl, co chtěla ještě slyšet dalšího.

Silou stiskl desku stolu, až mu žíly vystoupaly na rukou ještě víc. Pansy se krátce podívala před sebe, než opět zvedla zrak a s pohledem upřeným do jeho očí vstala, aby mu byla blíž.

„Jaká byla tvoje první myšlenka dnes ráno?" zeptala se ho místo toho, aby mu dodala odpovědi, na které čekal. Věděl, že nesmí dlouho přemýšlet a mnohem lépe věděl, že teď nesmí říct nic, co by ji donutilo ho poslat k čertu. Musel svá slova zvážit a být s nimi nesmírně opatrný.

„Ptal jsem se sám sebe, proč jsi beze slova zmizela a jestli jsem třeba neudělal něco, co by tě vyděsilo," sdělil jí po chvíli zamyšlení. „Můžu mít taky otázku?" zkusil to.

Pansy opatrně přikývla, ale pohledem neuhýbala, stále se mu dívala přímo do očí.

„Odešla jsi kvůli mně nebo kvůli vlastním pochybnostem?"

„To druhé," přiznala neochotně a přesně v tu chvíli uhnula pohledem k zemi. Harry se přestal opírat o stůl a nahmatal její bradu, aby ji nadzvedl a donutil ji, aby se mu tak opět podívala do očí.

„A proč?" zajímalo ho.

Vyškubla se mu a opět odvrátila zrak. „Nevím."

„Pansy," oslovil ji opatrně a tentokrát použil obě ruce, aby ji k sobě otočil. Oči se jí leskly, ale za to mohlo ve vší pravděpodobnosti ostré světlo z kuchyně. Přeci nemohla mít důvod k pláči. „Řekni mi, co tě vedlo k těm pochybám. Třeba byly zbytečný."

Snažila se vymanit z jeho sevření, ale její snahy byly marné. Harry ji sice nedržel kdovíjak silně, avšak šikovně. To už uronila první slzu, proto ji pustil a sám sobě v duchu bědoval, jestli to nepřehnal.

Pansy se mu vytrhla úplně, neboť povolil stisk, a utekla do svého pokoje, kde za sebou zavřela dveře. Nechtěla, aby ji viděl takhle rozhozenou. Stačilo, že ji viděl nahou a bezbrannou, až takhle slabá před ním být nechtěla.

Následoval ji, ale nestihl proklouznout dveřmi. Pěstmi prudce narazil do dřeva a tiše zasyčel s hlavou opřenou o dveře.

„Pansy!"

„Nemůžu, Pottere. Já prostě nemůžu," promluvila z druhé strany. Harrymu docházelo, že pro ni možná bylo těžké mluvit s ním z očí do očí, proto ještě naposledy ustoupil a rozhodl, že to s ní zkusí po dobrém.

„A když mezi námi budou ty dveře, budeš se cítit líp?"

„Co na tom sejde, jak se cítím?" zamumlala na druhé straně. Nebo mu to alespoň jako nějaké mumlání znělo, jak ji slyšel tlumeně.

„Mně na tom záleží," přiznal.

„Ale proč?" nechápala. Tiskla záda na dveře z druhé strany a rukávem županu si otírala slzy, které si hledaly cestu ven.

„Je mi s tebou dobře, nevím, co víc chceš slyšet. Tak mě k sobě pusť a nebraň se tomu," nabádal ji.

„Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale byla jsem to já, kdo navrhoval, abys šel na jistou smrt," opáčila zlomeně. Jistěže si to uvědomoval, ale bylo to dlouhých šest let a on to po takové době nepokládal za důležité. Především ne poté, co ji poznal a zjistil, že se jen bála.

„Nezáleží mi na tom. Pokud si ovšem za tím názorem nestojíš i teď," nahodil ještě, aniž by věděl, proč to vlastně řekl.

Pansy se odmlčela. Trvalo dlouho, než opět promluvila.

„Nebuď idiot. Jak bych mohla chtít, aby zemřel někdo, koho..."

Nedopověděla to. Málem řekla další hloupost, které by mohla litovat. Ani nevěděla, jestli chtěla říct přesně to, co se jí honilo hlavou, ale myslela na to, což značilo, že to někde v hloubi duše cítila. Ale jak mohla něco takového cítit po pár dnech? Nebo to cítila celou dobu, jen se ten pocit právě před pár dny začal zhmotňovat?

„Koho co?" zajímalo ho. Zatímco čekal na odpověď, sáhl po klice, ale nedařilo se mu dveře otevřít.

„Pottere."

„Ano?"

Čekání na její reakci bylo dlouhé a mučivé. Myslel, že snad bude muset vyrazit dveře, aby se dozvěděl, co chtěla říct, ale nakonec to dělat nemusel. Hlasité cvaknutí zámku mu naznačilo, že může vstoupit mnohem slušnějším způsobem.

Opět sáhl po klice, aby otevřel. Váhavě nahlédl dovnitř, kde za dveřmi stála ona se slzami v očích a pohledem plným smutku.

Nepromluvil. Místo toho, aby zbytečně něco říkal, přešel k ní a konejšivě ji objal. Zabořila se do jeho hrudníku, aniž by si uvědomila, že ho pustila do svého teritoria. A v něm, tam na neustlané posteli, leželo její největší tajemství, které ledabyle odhodila, když odcházela s Parvati na čaj.

⚡

Vím, že o Pansy nikde není psáno, že je citlivá a má srdce, ale... no, je to člověk, takže srdce má a já si ji pro tento příběh přesně takhle představuju - zmatenou, že se pomalu ale jistě zamilovala do někoho, koho kdysi nenáviděla a komu přála smrt. Tuhle kapitolu, kde Harry konečně trochu ukazuje i svůj zájem a naznačuje, že to s ní myslí dobře, miluju a doufám, že vás alespoň trochu potěšila ❤️