Pokládal si otázku, proč se vrátila. Věděl, že se na to může klidně zeptat, ale bylo mu jasné, že Pansy neodpoví upřímně. V hlavě se mu ozývaly štiplavé poznámky, proto se raději nezeptal. Místo toho ji mlčky sledoval, zatímco si hrála s lemem své sukně. Vypadala tak neškodně, přitom v sobě měla jedovatou zmiji, kterou už měl tu čest poznat. Poslední dny ale přemítal nad tím, že je ve skutečnosti možná úplně jiná, než jak ji znal.

Už zase se díval na její dlouhé nohy. Až po první schůzce s ní pochopil, že jsou jeho skrytou vášní a tím, co na ženách miloval nejvíce. Její odhalené kotníky a vzpomínka na to, jak je obepínal svými prsty, ho dostávaly do varu.

„Na co zíráš, hrdino?" dolehl k němu její hlas. Zatřepotal hlavou, aby se probral ze svých neřestných myšlenek a představ, v nichž měla Pansy nohy omotané kolem jeho pasu.

„Přemýšlím," přiznal. To jí však jako odpověď nestačilo.

„Nad čím?" pídila se.

Podíval se jí do očí, aby se setkal se zvídavým pohledem.

„Co tady vlastně děláme?" položil otázku, která mu vrtala hlavou mnohem víc než nějaké bláhové představy. Netušil, jak se tohle celé mohlo stát, ale věděl, že proti tomu nic nemá.

Pansy však opět ukazovala svoji podlou povahu. „Ty tu bydlíš, Pottere. Zapomněl jsi snad?"

Musel se zasmát; bavily ho ty jejich slovní přestřelky a dobírání si jeden druhého. S žádnou ženou tohle nezažil, ale nutilo ho to o to víc bojovat.

„Moc dobře víš, kam tím mířím. Pojďme se pro jednou bavit vážně," navrhl k jejímu překvapení. Přestala si hrát s lemem své sukně a napřímila se.

Samým zoufalstvím dlouze vydechla. „Na vážnost zrovna moc nejsem, ale když na tom trváš... O čem se chceš bavit?"

Hop nebo trop. Tak to vnímal, jelikož opravdu nehodlal z Pansy dolovat informace. Věděl, že umí být přímá, proto ji hodlal konfrontovat.

„O tom, co tě sem dneska přivedlo," sdělil. Pansy semkla rudě namalované rty a laškovně si ho prohlédla.

„Upřímně?" povytáhla obočí. Harry přikývl.

„Ano."

Jen pokrčila rameny, jako by ji blízkost Harryho nijak neznervózňovala. Opak byl však pravdou, jenže to on nemohl vědět. Schovávala se za tajemnou maskou, a přestože to byla ona, kdo za ním přišel, nedávala příliš okatě najevo své zalíbení v něm.

„Zvědavost," oznámila prostě. To ho zrovna neohromilo, ale tak nějak mu připadalo, že byl na správné cestě k zjištění dalších podstatných informací, proto přešel k detailnější profilaci.

„Aha, a na co jsi zvědavá?" začal s otázkami. Nečekal však, že jak rychle začaly, tak stejně rychle skončí.

Pansy se hravě usmála. „Na tebe, Pottere. I já bych totiž ráda věděla, co tu děláme. Krom toho, že ty tu bydlíš a já jsem na návštěvě."

„Popíjíme," rýpl si na oplátku. Nechtěl tuhle slovní hru prohrát, na to byl až moc zvyklý na vítězství. I on se napřímil, jako by mu to snad mohlo pomoci ve větším nadhledu, a zcela nápadně si opět prohlédl její nohy.

Černovláska naklonila hlavu a se sevřenými rty se uculila jako měsíček na hnoji. I ji bavilo, jak se neustále škádlí, dodávalo to do jejího života maličkou dávku adrenalinu. Člověk nikdy nevěděl, kdy ten druhý řekne něco, co by mohlo mít katastrofální následky. Na ty dost možná dokonce čekala, jen prozatím nevěděla proč. Měla přeci chtít něco, co by bylo zalité sluncem a nutilo ji to k blaženému úsměvu, avšak ona si libovala spíše v neřestech a provokaci. Proto ostatně dál hrála jeho hru.

„A k čemu to spěje?" mykla pohledem k rozpité lahvi whisky, než se na něj znovu podívala. Oči za brýlemi ji toužebně sledovaly, až sama zatoužila trochu se k němu přiblížit. Nic takového ale neudělala.

„K opilosti?" odhadoval správně Harry. Přikývla, v tomhle měl zcela určitě pravdu.

Krátce se zamyslela, než odpověděla: „Myslím, že nechceš, abych byla opilá."

„Proč ne?" zajímalo ho. Konečně spolu vedli docela plnohodnotný rozhovor a on se mohl dostat zpět k otázkám, díky kterým by mohl zjistit, o co té ženské vlastně šlo.

Zahodila veškeré zábrany. Alespoň jednou mu mohla říct pravdu, tak to prostě zkusila. Za zkoušku přeci jen člověk nic nedá.

„Nejspíš bych se pak nechala unést," sdělila mu s hravým mrknutím. Překvapeně ji sjel pohledem, zatímco se snažil si udržet chladnou tvář, aby se neusmíval.

„Jak unést?" položil jí další otázku.

„Moc dobře víš, co tím myslím, tak ze sebe nedělej blbce," opáčila tvrdě. Harrymu opět v mysli zaznělo to známé stará dobrá Parkinsonová, ale raději už to neřekl nahlas. Místo toho se zaměřil na zcela jiný aspekt jejího oznámení.

„Takže jsi chtěla nalít, abys mě svedla?" zajímalo ho. Teď už se usmíval, protože mu to prostě nedalo. Když se dostali takhle daleko a došlo k tématu alkohol, zcela jasně a zřetelně mu docházelo, že by to mohl přenést právě ke svádění. Protože přesně na to myslel pokaždé, když ji viděl, psali si nebo jen mlčky přemýšlel o jejích krásných nohách.

Jakmile jí položil svou otázku, jejím obličejem se prohnal výraz, jaký ještě neviděl; nejistý a plný očekávání. Pansy najednou vypadala, jako by ji čekaly první Vánoce v životě a ji jen zajímalo, zda dostane vytoužený dárek. Avšak tento výraz se obličejem vážně pouze mihnul, krátce na to už se na něj škodolibě usmála.

„Ty se k tomu nemáš, tak co jiného," pokrčila rameny. To vážně nečekal. Věděl ale, že lepší šance už nebude. Když ji viděl nejistou, chtěl poznat i jiné reakce, proto se zapřel o pohovku mezi nimi a naklonil se k ní.

Byl k jejímu obličeji tak blízko, že by se mezi ně sotva vešel jeho Lotroskop. Mohl vidět, jak zmateně těkala mezi jeho očima a nejistě se napjala. Měl ji přesně tam, kde ji chtěl mít, proto se spokojeně usmál.

„To víš, jsem přeci opatrný bystrozor," poznamenal tiše.

Pansy se odtáhla a pohrdlivě si ho prohlédla. Nejspíš čekala něco jiného, ale také vypadala, že bojuje sama se sebou a svými pocity. Viděl to docela jasně, jelikož kmitala pohledem od jeho očí k rukám, ke svým nohám, zpátky k jeho očím a zase na ruce.

Aby si ještě trochu zlehčil práci, mohl už jedině pokračovat v téhle slovní hře. Moc dobře totiž věděl, co by měl říct, aby v ní vyvolal další emoce.

„A ty navíc zrovna nepůsobíš, že bys stála o něco víc. Jakmile se o něco pokusím, ztuhneš jako po zasažení kouzlem Petrificus Totalus," sdělil jí jedním dechem, čímž Pansy o ten její připravil. Ta po něm střelila pohoršeným pohledem.

„Možná proto, že mám ráda věci pod kontrolou," sykla nazpět. Rozhodně byla rozhozená; tohle ho tak moc bavilo!

„Ale mě kontrolovat nemůžeš," uvědomil ji.

„Vsaď se, hrdino," zavrčela. Harry se musel zasmát. Vážně se mu podařilo ji rozhodit, ale rozhodně v tom nehodlal přestat. Kdyby se teď vzdal, byla by jeho veškerá práce marná. Když se dostal tak daleko, musel to dokončit. Nalomené věci se musely buď zlomit úplně, nebo opravit.

„Vsadím se o cokoliv, že se opravdu nenechám kontrolovat. Už se nějaký ten pátek znám, má drahá Pansy," zmírnil ke konci. Záměrně poslední tři slova řekl pomalu a zřetelně, aby si toho všimla.

„Tvá drahá?" opakovala s neuvěřením. Další trefa do černého.

„Co je v domě, to je pro mě," nadhodil pobaveně, jelikož ona si ho prohlížela s pohoršeným výrazem. Chuděrka Pansy už z něj byla úplně na větvi, takže zprvu nevěděla, co mu na to odpovědět, ale stále byla duchem had a ten se musel bránit jedem.

„Takže když jsem přišla k tobě, hodláš si na mě dělat nároky?" zjišťovala. Nemohla mu nechat to pomyslné žezlo, musela si ho převzít a ukázat mu, že ani ona se nenechá někým ovládat. Na to mohl Vyvolený hodně rychle zapomenout.

„Nároky ne, ale není mi patnáct a nebudu chodit kolem horké kaše," oznámil jí vychytrale, čímž opět sebral vítr z jejích plachet. „Takže se tě zeptám znovu, Pansy... Proč jsi tady?"

Překvapila ji jeho ráznost. Už předtím v něm viděla dospělého muže, ale po tomto výroku z něj cítila i něco jiného. Ačkoliv chtěla mít navrch, tohle jí imponovalo. Jako by si oblíbila tu jeho dominanci, o které myslela, že ji nikdy přitahovat nebude. Jako by v něm viděla autoritu, o níž se domnívala, že k ní nikdy nebude vzhlížet.

Vzdala to. Proti Harrymu neměla šanci, tuhle hru vyhrával na plné čáře.

„Protože si prostě neumím pomoct, Pottere," osopila se na něj a sama svůj obličej přiblížila k tomu jeho. Byla naštvaná, že ji to donutil říct. „Jestli to potřebuješ slyšet, tak je to tak. Ano, toužím po tobě od chvíle, kdy jsme spolu tancovali u Tří košťat. Tak se tě zeptám, co s tím hodláš udělat, hm?" zamračila se.

Harry zvedl ruku, kterou se nepodpíral, a sáhl na její tvář. Přesně tohle potřeboval slyšet a byl rád, že to z ní nakonec vymámil, přestože už mu z toho mluvení vyschlo v krku. Neznatelně ucukla, když se jí dotkl. V očích se jí zablesklo a přerývaně se nadechla. Mýlil se; předtím ji neměl tam, kde chtěl, to až teď. Slabá a skoro nevinná Pansy Parkinsonová se před tím pokorně vzdávala a on ji měl zcela pod kontrolou.

Zneužívat toho však nehodlal.

„Děkuju, že jsi konečně upřímná," zašeptal, když se přiblížil k jejím rudým rtům a provokativně se o ně otřel těmi svými. Pansy pootevřela ústa, tělem jí procházelo příjemné šimrání.

Něco uvnitř ní křičelo radostí a rozplývalo se, zatímco ona se třásla a pevně věřila, že to Harry cítí. Nechápala, co se to s ní dělo, proč se klepala a proč se nedokázala ovládat. Toužila, aby ji dále netrápil a políbil ji, ale on se do jejích rtů pouze usmál.

Než však v jejím těle započaly ohňostroje, Harry se odtáhl a přeměřil si ji pohledem. Pansy, aniž by to jakkoliv ovládala, zmučeně zakňučela.

„Tak to bychom měli," protáhl se s úsměvem na rtech, u čehož ji nepřestával sledovat. V jejím výraze bylo znát, že ji dostal a že se na něj zlobí. Tak moc, že by ho na místě nejraději uškrtila a vysvětlila mu, že s ní si takhle zahrávat nebude. Harry však ani zdaleka nekončil. „Další meta bude, až mi uděláš večeři ty."

Pansy reagovala k jeho údivu docela pohotově. „Neříkal jsi, že nejíš nic, co si neuvaříš?"

Zasmál se. Byla silnou soupeřkou. Nevzdávala se po první prohře a docela dobře reagovala na to, že před chvíli mohl cítit třes jejího těla, který zcela jistě způsobovala nejistota.

„Pravidla se mají porušovat, ne?" ověřoval si. Zároveň ho však potěšilo, že si to pamatovala. I když to, co jí řekl, nebyla tak úplně pravda; od Molly a Ginny dokázal sníst všechno, ale zrovna to před ní zmiňovat nechtěl. Navíc za poslední dva roky opravdu nesnědl nic jiného, než co si sám uvařil.

„To asi ano," uznala, ale měla k jeho návrhu na večeři výtku. „Každopádně, co se týče té tvé mety, kdo říkal, že se ještě uvidíme? Třeba jsem si právě teď uvědomila, že už o to nestojím, když si se mnou jen pitomě hraješ."

Nepochopil, že už chtěla přestat s celou tou slovní přestřelkou. Neviděl hranici, kterou neměl překračovat, místo toho se hodlal dál hnát kupředu.

„V tom případě máš u mě doma dveře otevřené k odchodu," ukázal na zmiňovaný objekt.

Pansy překvapeně zamrkala. Tímhle ji tentokrát nepobavil, naopak ji urazil a došlo jí, že se mu doprošovat nebude. To ona za ním přišla, to ona mu přiznala, že po něm touží. A on? Právě ji poslal pryč. Už jen proto odložila sklenku, vstala a věnovala mu doslova vražedný pohled. Harry se k jejímu rozezlení navíc tvářil stále stejně sebejistě, jako by mu nedocházelo, co právě provedl.

„Fajn!" sykla naštvaně. Ráznými kroky se rozešla ke dveřím a v duchu sama sobě nadávala, že k němu vůbec lezla. Možná byla příliš citlivá, ale opravdu ji mrzelo, co řekl. Ve skutečnosti nechtěla odcházet a přála si, aby to nechtěl ani on.

Sáhla po klice, aby otevřela. I přes své rozrušení zaslechla blížící se kroky, jak za ní Harry vyběhl, když mu došlo, jak si jeho slova vyložila. Už to pro ni nebyla hra a on to měl poznat. Bylo na čase napravit svou chybu a ukázat jí, že o ni stojí. Nemohl ji nechat odejít, když už mu přiznala své touhy. To by byl naprostý idiot.

Natiskl se na její záda, když do ní neúmyslně prudce narazil. Nechtěl to udělat, avšak netušil, že se Pansy zastaví. Ta se samým štěstím chtěla otočit, ale Zmijozel v ní rozhodl, že mu nedá svou pozornost jen tak. Nehodlala mu ukázat, že si s ní může dělat, co se mu zachce. Pansy Parkinsonová není žádná panenka na hraní. Už jen proto pevně stiskla kliku, otevřela dveře a následně vyděšeně poskočila, jakmile na ně silou zatlačil a zavřel.

Druhou rukou ji obratně otočil čelem k sobě a setkal se tak s jiskřivým pohledem, který zkrátka nedokázala skrýt. Pravou ruku měl stále na dveřích jen kousek od její hlavy, tou druhou jí držel kolem pasu. Čím přerývaněji dýchala, tím silněji ji k sobě tisknul a měl co dělat, aby ji tentokrát vážně nepolíbil.

Pak se však stalo něco, co nečekal. Pansy pokrčila nohu a mírně ji nazvedla, dotýkala se tak v jeho rozkroku míst, se kterými už měla zkušenost od Tří košťat. Rázem se však v tom pohybu zastavila a s široce otevřenýma očima na něj pohlédla.

„To pořád nosíš v kapse ten svůj Lotroskop?" ptala se dotčeně, jelikož mu nehodlala zapomenout, jak se k ní zrovna zachoval. Byla připravena na něj rozčileně zaútočit s tím, že když jí nevěří, proč ji k sobě tedy vzal, ale Harry zakroutil hlavou, u čehož se začal mlčky smát.

Zmateně si ho prohlédla.

„To není Lotroskop," vysvětlil. V jeho tónu hlasu bylo znát pobavení. Brčálově zelené oči se rozzářily, avšak Harry se v tuto chvíli musel už hlasitě zasmát. Povolil stisk jejího štíhlého pasu a dokonce se vzdálil. Tohle potřeboval rozdýchat, ale neměl na to dostatek kyslíku.

„Teda Pottere," vydechla zaskočeně, přičemž se i ona uchechtla, avšak stále zůstávala opřená o dveře. Se zakloněnou hlavou pohlédla ke stropu. Harry se v předklonu s rukama zapřenýma o kolena smál, jako by se mu stalo to nejvtipnější v životě. Možná to měl na svědomí jeho útlum emocí během bystrozorských let, ale zkrátka si nemohl pomoci.

Bylo nesmírně příjemné se něčemu od srdce zasmát.

„Promiň, já si jen...," zkusil promluvit, ale ještě potřeboval chvíli na uklidnění. „Sakra Parkinsonová, tobě by měl občas někdo dát roubík," poznamenal pobaveně. I toto ji donutilo ke smíchu, který v této chvíli ocenila. Najednou se na něj zlobila o něco méně. Přemýšlela však nad tím, jak by situace dopadla, kdyby nemluvili.

„Tak já asi teda půjdu, abys tu měl ticho?" ptala se váhavě. Harrymu slezl úsměv tak rychle, jak před ním vždy zdrhala Zlatonka.

„Neodcházej," zvážněl. Opět se k ní přiblížil a už trochu přirozeněji zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. „Nechci čekat na příště," přiznal konečně, čímž Pansy potěšil. Ona mu ale nic nehodlala dát zadarmo, pořád se na něj trochu zlobila.

„Hoříš nedočkavostí se mi dostat pod sukni, hrdino?" rýpla si.

Kašlal na tuhle jejich hru, i on plánoval být konečně upřímný. Zasloužila si to, za to jak se k ní před chvílí zachoval.

Zavrtěl hlavou. „To ani ne, jen mám stejný problém jako ty."

Svraštila obočí. Měla tolik problémů, že mezi nimi neměla šanci najít totožný s tím jeho.

Harry bojoval sám se sebou. V porovnání s touto situací byla porážka Voldemorta hračka. Jemu mohl před tím osudným soubojem říct všechno, co měl na srdci a popisovat mu veškerá zákoutí jeho neúspěchu, ale říct Pansy, co momentálně cítí, to mu dělalo problém.

Sledoval její kulaté oči, jak vyčkávají na jeho další slova.

Sakra, holka, já z tebe zešílím, říkal si v duchu. Nevěděl, jestli to zvládne, ale ona ho tím pevným pohledem ujišťovala, že dovede i to nejnemožnější.

„Toužím po tobě, Pansy," přiznal polohlasně. Pansy nic neřekla, jen si ho prohlížela, jako by čekala, co ještě řekne. „Od té samé chvíle, kdy jsi to pocítila i ty. A promiň, ale už vážně nemůžu dál čekat."

Neptal se. Tentokrát se bez dalších slov naklonil, rukou ji zajel do vlasů, tou druhou nenasytně stiskl její pozadí a jal se ochutnat její rty. Pansy slastně vydechla, když se konečně odhodlal a oplácela mu polibek se stejnou vášní, s jakou k tomu přistupoval i on. Natlačil ji na dveře tak silně, až mohla na zádech cítit jejich vyřezávané ornamenty, ale to ji netrápilo. Dočkala se chvíle, kvůli které přišla.