Kdyby k jeho uším nedolehlo zamilované švitoření ptáků za okny, nejspíš by prospal celé dopoledne. Za jejich zpěvu však malátně vstal z postele, promnul si obličej a zadíval se skrze okenní tabuli ven, kde zářilo letní slunce a lechtalo ho svými paprsky na tváři.

S protažením vstal a přešel k oknu, na jehož parapetu posedával výr. Nespokojeně poklepával zobákem na sklo, aby ho Harry pustil dovnitř, což také udělal. Výr ho na důraz svého rozhořčení klovl do prstu, když si od něj bral dopis a otočil se. Rozespalý Harry sledoval, jak roztáhl velká křídla a vyletěl směrem k azurové obloze.

Jelikož Vyvolený ještě nebyl tolik při smyslech, vložil obálku do kapsy kalhot od pyžama a opustil ložnici, aby mohl seběhnout do přízemí, kde si nejprve udělal kávu a snídani.

Až s plným žaludkem sáhl do kapsy, odkud obálku vytáhl a opatrně ji rozdělal. Jakmile tak učinil a zběžně přelétl očima prvních pár řádků, musel se ujistit, kdo mu vlastně psal. Sjel pohledem až na spodní část papíru, kde stálo jméno, které by nemohl očekávat ani v těch nejbláznivějších snech.

„Parkinsonová?" podivil se nahlas. Naštěstí v domě po svých rodičích bydlel sám; nikdo tak nemohl slyšet jeho samomluvu. „Co po mně chce?"

Na svou otázku dostal odpověď už zhruba v polovině stránky. Málem u toho spolkl vlastní jazyk, jak ho zaskočilo, co mu vlastně Pansy psala. Nechápal, jestli je to nějaká její hra nebo jestli to myslí vážně, ale nepřepokládal, že by to mohlo být to druhé. Na to ji znal až moc dobře.

Během celého dopoledne přemýšlel, jestli by měl Zmijozelce odpovědět, nebo předstírat, že se k němu dopis nedostal. To by samozřejmě udělal nejraději, ale jestli se opravdu ze srdce omlouvala, měl by k tomu také přistupovat srdečně. Přeci jen jí to muselo stát hodně úsilí, aby něco takového napsala.

Jindy by se poradil s Hermionou, ale ta právě prožívala dovolenou snů s Ronem někde za oceánem. Rozhodli se, že spolu procestují svět a před třemi dny se ozvali z Mexika. Harry proto zazoufal, že se na svou nejlepší kamarádku nemůže obrátit a zamyslel se, jestli by alespoň nemohl zajít za Nevillem a Ginny pro přátelskou radu.

I to nakonec po obědě zavrhnul a se statečností sobě vlastní zasedl ke stolu, kam si připravil pergamen s brkem a inkoustem, aby Parkinsonové odepsal.

Zdravím Pansy,

marně si lámu hlavu s tím, jak vážně jsi svá slova myslela, přesto je fajn, že jsi ráda, že žiju. Upřímně jsem za to taky rád. Každopádně pokud jde o tvou omluvu, v podstatě ti nemám co odpouštět, protože sám nevím, jak bych se v tvé situaci zachoval. Ale vážím si toho, že sis dala tu práci mi napsat. Obsah balíčku ber jako pozornost.

Harry J. Potter

V rychlosti vložil do velké obálky dárek, zalepil ji a odběhl do podkroví, kde dřímala jeho sova pálená. Ač nikdy nebyla tak skvělá jako Hedvika, nakonec si na ni zvykl a za těch šest let se mu stala spolehlivou doručovatelkou.

„Dones to Pansy Parkinsonové," pokynul sově, která zakoulela očima, jako by ji to sdělení šokovalo. „Jo, já se taky divím. Tak leť," pobídl ji.

Pálená sova na nic dál nečekala a s obálkou proletěla otevřeným střešním oknem vzhůru k nebesům. Harry se za ní chvíli díval, než se otočil na patě a opustil podkroví. Myšlenkami byl ale zcela jinde; stále ho mátlo, proč mu vůbec Parkinsonová psala a která z jejích kamarádek jí poradila, aby mu poslala dopis. Jedna ze sester Greengrassových? Bulstrodeová? Tracey Davisová? Ani jednu z nich by to nenapadlo, tím si byl jistý.

S tím dopisem mu však připadalo, že se z jeho životní rutiny stalo rázem něco jiného. Než ho přečetl, měl docela jasný a pevný plán, ale od snídaně nebyl schopný přemýšlet o ničem jiném, než o omluvě, které stále nemohl uvěřit. Dokonce po obědě seděl skoro hodinu na verandě, odkud se díval na ulici a v tichosti přemýšlel.

Od války se jeho život razantně změnil.

Jakmile skončila Bitva o Bradavice, zúčastnil se desítek soudů, kde pomáhal rozhodovat o osudech smrtijedů. Dokonce měl v ruce i ten Dracův, ale jeho i Narcissu Malfoyovou nechal na svobodě, přičemž za Narcissu se dokonce přimluvil. To nikdo z jeho přátel nedokázal pochopit, ale Harry si byl na sto procent jistý, že kdyby nebylo jí, zemřel by v Zapovězeném lese.

Rok po válce to šlo z kopce nejen s jeho přáteli, ale především s jeho vztahem s Ginny. On měl moc práce s bystrozorským tréninkem, ona pro změnu usilovala o to, aby se stala profesionální hráčkou famfrpálu. Oba se rozhodli, že pro ně bude lepší, když zůstanou přáteli a Ginny dokonce po třech letech od jejich rozchodu přiznala city k Nevillovi, za což byl Harry docela rád. Vždycky tak nějak vnímal, že se k sobě nesmírně hodí.

Nakonec to byl Neville, za kým Harry chodíval nejčastěji. Jelikož Ron s Hermionou byli už přes půl roku mimo Anglii a cestovali do každého státu světa, neměl nikoho jiného. Seamus, Dean, Susan Bonesová ani ostatní členové Brumbálovy armády neměli tolik času, aby ho s ním trávili. Vlastně ani Neville, ale ten se v Godrikově dole zdržoval alespoň přes léto, když se vracel z Bradavic. Už druhým rokem totiž učil bylinkářství místo Pomony Prýtové, která odešla na zasloužený odpočinek.

Vyvolený a muž, který mohl být Vyvoleným, kdyby si jeho rodiče Voldemort vybral jako sobě rovné. Oba toho s Nevillem měli společného více, než je kdy mohlo napadnout. A teď, po smrti Augusty Longbottomové, byli dokonce posledními svého rodu. Ačkoliv u Nevilla to nemělo trvat dlouho – on a Ginny totiž na podzim očekávali příchod potomka.

Zatímco se všude kolem něj konaly svatby, rodily děti a život se vracel do normálu, Harry zůstával sám se svým celoživotním posláním bojovat proti zlu. To, že se stal bystrozorem, v jeho životě dávalo ten nejhlubší smysl a byl za to nesmírně rád, jenže mu chyběla ta všednost, kterou zažívali ostatní. Neville měl být otcem, Ron s Hermionou cestoval, Seamus s Deanem uzavřeli registrované partnerství a vyčkávali na schválení adopce, ale on byl stále sám se svým titulem Chlapce, který přežil.

A k čemu mu to bylo?

Nepřemýšlel by nad tím, kdyby mu Kingsley nenařídil povinnou dovolenou, kterou si po dvou letech musel vybrat. Nechtěl, ale ministrovi kouzel odporovat nemohl, proto se sklopenou hlavou předešlý večer opustil ministerstvo a měl se tam vrátit až za dva týdny.

Dva týdny, během kterých si měl nejspíš uvědomit, že pokud není bystrozorem, není nikým.

Nebo dva týdny, kdy se jeho život obrátí vzhůru nohama.