Stručný vzkaz od bradavického profesora lektvarů zastihl Harryho Pottera přesně ve chvíli, kdy se chystal opustit dům a vydat se do baru na skleničku s Remusem Lupinem, který mu byl po Siriusově smrti jakýmsi náhradním kmotrem. Zamračil se. Bylo mu jasné, že se něco muselo stát, jinak by Severus vyčkal do příští soboty tak, jak se včera domluvili. Nedá se nic dělat, pomyslel si a zase odložil hábit, který si zrovna oblékal.

Rychle načmáral na kousek pergamenu omluvu a zavolal drobnou sovu, kterou si nedávno koupil. Žádná sova nemohla nahradit Hedviku, ale dopisy nějak prostě posílat potřeboval. Povzdechl si. Neměl vůbec radost, že musí schůzku s Remusem zrušit, a už vůbec nebyl rád, že musí svému náhradnímu kmotrovi lhát. Ale pravdu říct nemohl, Remuse by určitě zajímalo, jak se stalo, že se s profesorem Snapem najednou nechtějí zabít, ale jsou, dá-li se to tak nazvat, dokonce přátelé. A to nehodlal vysvětlovat. Ještě ne.

Harry zatřásl hlavou, aby vyhnal dotěrné myšlenky, na které teď neměl čas, a vyrazil ke krbu, aby se dostal do soukromých komnat profesora lektvarů, na místo, o kterém by ještě před několika měsíci nevěřil, že ho někdy navštíví.

„Severusi?“ zavolal do prázdné místnosti a znovu si pomyslel, jak je zvláštní toho děsivého muže oslovovat křestním jménem.

„Pottere,“ ozvalo se zavrčení a ze dveří, za kterými se nacházela soukromá laboratoř, se vyřítil rozzuřený mistr lektvarů. „Dost, že jsi tady,“ vyštěkl.

Harry polkl poznámku, že přišel téměř okamžitě po tom, co vzkaz obdržel. Věděl, že když se Severus Snape dostane do téhle zuřivé nálady, je lepší ho neprovokovat.

„Musíme to udělat hned,“ oznámil profesor Harrymu a hlavou kývl k několika věcem pečlivě uspořádaným na stole.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry opatrně. Nebyl z téhle změny ani trochu nadšený. Vážně si nebyl jistý, jestli to bude fungovat. A pokud to fungovat nebude, tak to bude zlé. Moc zlé.

„Včera, když jsi nutně musel přijít přes pozemky, jsi byl tak hrozně nenápadný, že si tě všiml ředitel. A vzhledem k tomu, že se mě u snídaně na tvou přítomnost vyptával, je jen otázkou času, kdy Minervě dojde, že máme něco v plánu. A já tu sázku rozhodně prohrát nehodlám,“ zavrčel Severus a pečlivě kontroloval jednotlivé lahvičky.

Harry si vážně nemyslel, že by si Minerva spojila jeho přítomnost s tou sázkou, kterou se Severusem před několika měsíci uzavřela, ale nehodlal se hádat. Vlastně ani nevěděl, o co se vsadili. Severus mu to odmítal říct dřív, než bude po všem, a Harry se rozhodl, že bude pravděpodobně lepší, když to nebude vědět. Koneckonců Severusovi stejně hodně dlužil za to, co pro něj během války a i po ní udělal, takže považoval za svou povinnost mu pomoci, když o to druhý muž požádal. Teda, pokud se za žádost o pomoc dá považovat prohlášení: „Pottere, zítra přijď ke mně, mám plán, jak bys mohl být pro jednou užitečný.“

Zatřepal hlavou, aby se vrátil zpět do přítomnosti, a znovu se zadíval na zamračeného mistra lektvarů, který právě ukládal připravené lahvičky do obyčejné dřevěné kazety.

„Jestli to nebude fungovat,“ začal Harry opatrně, ale nedostal šanci to doříct.

„Bude! Celé odpoledne jsem to testoval a upravoval kouzlo. Je to naprosto funkční,“ vyprskl Severus a zatvářil se nadmíru spokojeně. „Jediné, co musíš udělat, je donutit toho otravného ducha, aby se na to podíval.“

„Jmenuje se Uršula,“ zamumlal Harry, který to druhému muži opakoval tak často, že už přemýšlel o pořízení nahrávky, kterou by používal, aby zbytečně nenamáhal hlasivky. „Jestli se o ní budeš takhle vyjadřovat až tam budeme, tak Filch tu potopu v životě nevytře.“

Odpovědí mu byl jen opovržlivý úšklebek a cvaknutí víka, následované zmenšovacím kouzlem.

„Za chvíli je večerka,“ prohlásil Severus a vsunul všechny věci, které za poslední týdny připravili, do kapsy svého pláště.

Když o pár minut později procházeli pustými chodbami, měl Harry co dělat, aby se nerozesmál při vzpomínce, jak se po večerce plížil po chodbách za svých školních let a doufal, že ho nechytí přesně ten muž, který teď rázoval pár kroků před ním, snad aby zahnal případné opozdivší se studenty. Když konečně dorazili do cíle, Harry to nevydržel a vyprskl smíchy. Ten zvuk na tomto místě zněl i jemu nějak nepatřičně.

„Co tady děláte?“ ozval se okamžitě řezavý hlas a z kabinky nejbližšího záchodu vystřelila průhledná osoba přímo skrz zavřené dveře. „Kdo vůbec jste? Co tady chcete?“ pištěla a Severusovým zamračeným pohledem se vůbec nenechala rozhodit.

„Ahoj Uršulo,“ zavolal Harry rychle a doufal, že se pozornost ducha mladé dívky upne na něho. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se s ní pokusil promluvit Severus. „Pamatuješ si mě? Já jsem Harry Potter, občas jsme se potkávali, když jsem zde studoval.“

„Harry Potter?“ zašeptala Uršula a přiletěla tak těsně k jeho obličeji, že si Harry jen stěží zabránil v ucuknutí. „Ty už zde ale nestuduješ. Co zde děláš?“ vyzvídala Uršula tentokrát zvědavě. „Přišel jsi za mnou?“

Harry slyšel naději v jejím hlase. Vlastně mu jí bylo líto. Nikdo za ní nechodil, nikdo si s ní nikdy jen tak nepovídal. Chápal to, bylo to s ní těžké, ale co by kdo mohl čekat od ducha, který byl stále v pubertě.

„Ano, Uršulo,“ usmál se Harry a usilovně se snažil věřit, že to bude fungovat, „přišli jsme ti něco ukázat.“ Střelil pohledem po Severusovi, který chystal věci a tvářil se, že konverzaci Pottera s duchem vůbec nevnímá. Asi je to lepší, pomyslel si Harry a rychle se otočil zpět k Uršule.

„Profesor Snape a já jsme si mysleli, že bys chtěla vidět, jak dopadli ti, co tě… Eee… Co ti tohle udělali,“ zakoktal se a mávl rukou kolem sebe, ignoruje odfrknutí, které se mu ozvalo za zády.

Uršula se divoce prohnala místností a znovu prudce zastavila před Harrym.

„A jak to chcete udělat?“ vyhrkla a zněla dílem natěšeně, jako malé dítě, které se nemůže dočkat, až si rozbalí narozeninový dárek, a dílem pochybovačně, jako by se jí nic dobrého nikdy nemohlo stát.

„Nooo,“ začal Harry a podrbal se za uchem. Jak to mám vysvětlit čtrnáctileté holce? pomyslel si zoufale a pohlédl na Severuse, který právě dokončil přípravy, s prosbou o pomoc vepsanou ve tváři.

„Slečno Warrenová,“ pronesl Severus klidně svým hlubokým hlasem a pohled upíral na Uršulu, která sebou při zaznění toho jména nepatrně trhla.

„Jakže?“ vypískla a zvědavě se otočila od Harryho k Severusovi. „Tak mi dlouho nikdo neřekl,“ zabrblala a zněla dojatě. „Pro všechny jsem jen Ufňukaná Uršula,“ popotáhla.

Harry sledoval, jak se na Severusově tváři mihlo pochopení, a v ten moment mu došlo, že Severus přesně ví, o čem Uršula mluví. Že byl taky většinu svého života titulován nejrůznějšími přezdívkami a žádná z nich nebyla zrovna milá. Než si stihl začít vyčítat, že i on byl původcem některých z nich, Severus začal klidným hlasem vysvětlovat, co mají v plánu.

„Víme, že duchové nemohou vstoupit do něčí mysli, stejně, jako že nemohou vstoupit do myslánky. Dospěli jsme k závěru, že pokud se nelze dostat ke vzpomínkám dovnitř, je třeba dostat vzpomínky ven. Za použití určitých lektvarů a kouzel se nám povedlo zajistit, aby se vzpomínky vložené do myslánky neobjevily uvnitř této nádoby, ale nad ní.“

„Jů,“ vypískla Uršula a vypadala nadšeně. „A vy máte vzpomínky na smrt těch, těch…“

„Ano,“ přerušil ji Harry dřív, než by propadla záchvatu vzteku a zmizela někde v potrubí. „Byl jsem u toho,“ prohlásil a ignoroval další odfrknutí, „takže uvidíš moje vzpomínky na jejich smrt.“

„To je úžasné,“ zachichotala se Uršula a udělala ve vzduchu několik přemetů. „A kdy? Kdy to uvidím? Hned? Můžeme hned teď, prosím?“ štěbetala a nakonec zatleskala svýma průsvitnýma rukama. Harry si čím dál víc uvědomoval, že je to malá holka, uvězněná ve světě, kam už dávno nepatří, sžírající se touhou po spravedlnosti. Ať už byl motiv profesora Snapea jakýkoliv, Harry si byl v tuhle chvíli jistý, že bez ohledu na následky dělá správnou věc. Podíval se na Severuse a lehce přikývl.

„Jistě, slečno Warrenová,“ potvrdil Severus a otočil se k myslánce, aby do ní mohl spolu s Harryho vzpomínkami vlít i speciální lektvar, který sám vymyslel. Nakonec pronesl kouzlo a ustoupil.

Oba muži tyhle vzpomínky znali nazpaměť, jeden je prožil a druhý s nimi několik týdnů pracoval, nesledovali tedy mlžné postavy, které se vynořili nad hladinu tekutiny v kamenné míse, ale Uršulu, která nehybně visela ve vzduchu a upřeně sledovala, jak Harry běhá po Tajemné komnatě, utíká před baziliškem a téměř přichází o život, když tu najednou získá meč Godrika z Nebelvíru a zarazí ho netvorovi do těla. V tu chvíli vydala dívka radostný výkřik a po tvářích se jí začaly kutálet slzy štěstí.

„Konečně, konečně je pryč,“ mumlala a vůbec ji netrápilo, že se to stalo již před několika lety. Konečně to viděla na vlastní oči a mohla uvěřit.

Obraz před nimi se náhle zavlnil a vzpomínka se změnila v jinou.

Harry na chvíli pevně zavřel oči. Nechtěl na to vzpomínat. Ten den byl hrozný. Poslední bitva zuřila všude okolo a on musel zabít. Musel se z něho stát vrah, aby byl svět v bezpečí. A tak to udělal.

Uršula jakoby zapomněla na svět okolo. Zírala na miniaturního Harryho, který útočil na stejně miniaturního Lorda Voldemorta.

„To je on,“ huhlala a nespouštěla pohled z odporné kreatury, která se stala z toho hezkého mladíka, který způsobil její smrt. „Jen mu dej! Nakopej mu zadek!“ povzbuzovala mlžnou postavu Harryho Pottera, která právě sesílala kletby na svého protivníka.

Harry se podíval na Severuse a věděl, že druhý muž myslí na to samé. Oba doufali, že to zabere a Uršulin duch konečně dojde klidu.

Když představení před nimi skončilo a obraz se rozplynul, bylo chvíli naprosté ticho, rušené jen tichými vzlyky přízračné postavy.

„Uršulo?“ hlesl Harry a natáhl ruku, aby vzal dívku za rameno, když si uvědomil, že to není možné, a nechal ji klesnout zpět k boku. „Jsi v pořádku?“ ujišťoval se.

Ticho náhle rozřízl veselý smích a Uršula se rozletěla po místnosti. Smála se a dělala přemety. Harry to nevydržel a rozesmál se taky. Dokonce Severusovy rysy na chvíli trošku zjemněly.

„Děkuji vám!“ vyhrkla Uršula, sotva se dostatečně vyřádila, a zastavila se před nimi, vysoko ve vzduchu. „Díky vám vím, že spravedlnosti bylo učiněno za dost a já konečně můžu být šťastná!“

Při posledních slovech se Uršula začala otáčet kolem své osy a její obraz bledl a bledl, až v místnosti zůstala jen ozvěna jejího smíchu. Její duše mohla konečně odejít pryč ze světa, který už dávno nebyl jejím domovem.