Hermiona Grangerová upřeně hleděla do tlusté knihy ležící na kuchyňském stole svého malého bytu v mudlovské části Londýna a snažila se přijít na rozdíly v právních řádech Británie a Ameriky.

„To byl zase nápad, studovat ještě i mudlovské právo,“ zabrblala vyčerpaně a tužkou si udělala na papír další poznámku, když ji ze soustředění vytrhl tichý zvuk, který zněl skoro jako přemístění. Zmateně se rozhlédla a zavrtěla hlavou. „Jako kdyby se sem dalo přemisťovat,“ zamumlala si sama pro sebe a chystala se otočit stránku, když se ozvalo zaťukání na dveře vedoucí na balkon.

Že by sova? pomyslela si ve chvíli, kdy se otáčela, aby se mohla s nezvaným návštěvníkem vypořádat. Co to – problesklo jí hlavou, když za prosklenými dveřmi spatřila stát Albuse Brumbála v tyrkysovém hábitu. „Merline,“ hlesla, když jí došlo, jaké pozdvižení by výskyt podivně oděného starého muže na jejím balkónu mohl vyvolat u sousedů, a vrhla se ke dveřím.

„Pane řediteli,“ uvítala ho a jen stěží se ovládla, aby se ho hned nezeptala, co tam dělá. Určitě se muselo něco stát, pomyslela si rozhodně, protože Albus Brumbál by přece nepřišel jen tak, navíc neohlášen a přes balkón.

„Slečno Grangerová, tak rád vás vidím,“ začal Brumbál tak zvesela, že Hermiona začala pochybovat o jeho příčetnosti. „Jak se vám daří? Vidím, že se věnujete studiu,“ pokračoval ve společenské konverzaci jako by se nedělo vůbec nic zvláštního.

Hermiona, která se marně snažila přijít na to, co může starý ředitel chtít, se na chvíli zarazila, než jí došlo, že naráží na knihy, sešity a listy papíru poházené všude okolo.

„Promiňte,“ vyhrkla a odsunula několik knih stranou, aby mohla řediteli nabídnout místo k posazení. „Dáte si čaj, pane řediteli?“ zeptala se jako slušně vychovaná hostitelka, i když by na toho muže nejraději pořádně uhodila, aby konečně řekl, proč přišel. Vážně nesnášela, když něčemu nerozuměla. A tomu, proč se Albus Brumbál objevil na jejím balkóně, nerozuměla ani trochu.

„Rád,“ usmál se Brumbál a v očích mu zajiskřilo, když dodával: „A kdybyste náhodou měla citronový…“

Hermiona se usmála. Ředitelova vášeň pro citrony byla zvláštně uklidňující.

Když na stole přistály dva hrnečky s čajem a talířek sušenek, zadívala se Hermiona vyčkávavě na Brumbála. Vážně doufala, že se konečně dozví, proč tu je.

„Asi byste chtěla vědět, co mě sem přivádí,“ začal Brumbál rozvážně a chvíli si zamyšleně hladil dlouhé vousy s pohledem upřeným někam do dáli, než se na Hermionu konečně podíval. „Víte, slečno Grangerová, včera se mi stala taková divná věc. V noci jsem se procházel po hradě a zahlédl jsem něco moc zvláštního.“

Hermiona nakrčila čelo v zamyšlení, jak by se jí mohlo týkat cokoliv, co ředitel v noci viděl v Bradavicích. Nebyla přece už dávno studentkou a kromě toho, že se pravidelně scházela s profesorkou McGonagallovou na oběd, neměla o dění na hradě žádné zprávy.

„Stál jsem zrovna u okna, když jsem zahlédl pohyb na pozemcích školy. Jistě chápete, že mne tato skutečnost zaujala,“ podotkl, jako by musel ospravedlnit, že tu osobu sledoval.

Hermiona pořád nechápala, jak by mu mohla pomoci. Předpokládala, že kdyby to byl nějaký cizinec, Brumbál by si s ním poradil. Sama by si spíš tipla, že to byl nějaký student. Koneckonců nebylo by to poprvé, kdy by se nějaký student toulal po večerce mimo kolej, pomyslela si a nebyla si jistá, jestli se kvůli tomu má cítit provinile nebo pobaveně.

„Jistě si dovedete představit, jaké bylo moje překvapení, když jsem ve světle lampy v té osobě poznal pana Pottera,“ prohlásil Brumbál a pečlivě sledoval její reakci.

Hermiona na ředitele chvíli nechápavě hleděla, pak se zamračila a vyhrkla: „Harryho? Ale co tam dělal? Stalo se něco? Je v pořádku?“

„Předpokládám, že ano,“ zamumlal Albus a raději vynechal, že se nikdo nezmínil, že by viděl Harryho opouštět hrad, a když Severuse se svým nočním pozorováním konfrontoval, ten to zapřel a obvinil ho z přílišné konzumace citronových bonbónů, které mu už zajisté poškodily mozek. Každopádně žádné tělo ani krev se nenašlo, takže se Albus rozhodl věřit, že Harry opustil Bradavice ve stejném stavu jako do nich přišel.

„Cože?“ vyhrkla Hermiona nechápavě. „Snad vám vysvětlil, co tam dělá, ne?“ vydechla a rozhodila rukama. Začínala mít pocit, že ředitel něco tají.

„Já jsem s ním vůbec nehovořil,“ vysvětlil ředitel obranně a v očích mu zajiskřilo, když se konečně dostal k tomu, proč sem přišel. „Ukázalo se, že jeho noční návštěva nebyla určena mně.“

Hermiona zmateně zamrkala. Harry šel v noci do Bradavic za… za kým? V duchu procházela jednoho člena učitelského sboru za druhým a nic ji nenapadalo. Za studentem by v noci určitě nešel, navíc bez povolení od Brumbála, pomyslela si a obočí se jí čím dál víc stahovalo zamračením.

„Také jsem předpokládal, že jde za mnou, tak jsem mu vyrazil naproti,“ skočil jí do přemýšlení Brumbál a oči mu divoce jiskřily.

V tu chvíli bylo Hermioně jasné, že Brumbál ví, za kým Harry v noci šel. Ale proč s tím jde za mnou? pomyslela si pořád ještě zmateně a zvědavě se na ředitele zadívala.

„Když jsem konečně sešel do Vstupní síně, to víte, nohy už mi neslouží jako dřív,“ posteskl si, „zahlédl jsem pana Pottera, jak mizí v chodbě vedoucí do sklepení.“

Hermiona vykulila oči, když jí došlo, kdo je jediným učitelem, který má pokoje v té části hradu. Harry šel za… Snapem? pomyslela si překvapeně a zatřásla hlavou, jak se snažila urovnat si myšlenky. Nevěděla o tom, že by se ti dva alespoň přestali nesnášet, natož, že by se přátelili. Harry má sice svá tajemství, ale tohle by mi určitě řekl. Nebo ne? problesklo jí v hlavě zmateně.

Albus spokojeně sledoval, jak jeho bývalá studentka dochází ke stejnému závěru, jako on.

„Chtěl jsem pana Pottera následovat, abych zjistil, co se děje, ale bohužel mě vyrušila profesorka McGonagallová,“ připustil a raději vynechal, že ho taky pořádně vyděsila, „a tak jsem byl nucen se spolehnout na to, že cokoliv se děje, zvládnou to pan Potter a profesor Snape vyřešit.“

Hermiona si byla jistá, že jí ředitel neříká tak úplně pravdu, ale nevyptávala se. Znala starého muže dost dlouho na to, aby věděla, že co nechce říct, to z něho nikdo nedostane. Čekala, až bude ředitel, který se právě napil čaje, pokračovat. Byla si jistá, že jeho pátrání v té chvíli neskončilo, protože kdyby ano, tak by teď nebyl tady.

„Jsem už starý muž a jak jistě chápete, byl jsem zvědavý, co Harryho za profesorem Snapem přivedlo, a tak jsem se dnes ráno u snídaně Severuse zeptal, jak dopadlo jejich noční setkání,“ připustil, „ale Severus tvrdil, že u něj pan Potter rozhodně nebyl, dokonce decentně naznačil, že trpím zvláštními výplody fantazie.“

Hermiona jen tak tak ovládla smích, který se jí dral z hrdla. Bylo jí jasné, že profesor Snape se rozhodně nevyjádřil tak distingovaně, jak se ředitel snažil tvrdit. Pravděpodobně mu vmetl do tváře něco jako že už se vážně úplně zbláznil.

„A co s tím mám společného já?“ zeptala se poněkud váhavě. Nechtěla ředitele urazit, ale vážně netušila, co po ní chce. „Mám se na to zeptat Harryho? Ale nevím, jestli mi něco řekne. V poslední době mám pocit, že má i přede mnou nějaké tajemství,“ připustila neochotně a sledovala, jak řediteli jiskří oči. Nebyla si jistá, jestli je to dobré znamení.

„Profesorka McGonagallová mi v noci svěřila jednu vaši zajímavou domněnku,“ pronesl rozvážně a pobaveně se usmál, když Hermiona zčervenala. Očividně se styděla, že se svojí bývalou vedoucí koleje rozebírá soukromí svých přátel, ale to teď nebylo důležité, podstatné bylo zjistit, co se tu děje a proč to Severus a Harry tají.

„Co přesně vám paní profesorka řekla?“ hlesla Hermiona, ačkoliv si byla poměrně jistá, o co jde, a přemýšlela, proč to McGonagallová udělala. Určitě musela mít nějaký důvod, pomyslela si zoufale, jen netuším jaký.

„Buďte klidná, slečno Grangerová, profesorka McGonagallová mi neprozradila nic víc, než že se domníváte, že by snad Harry mohl s někým udržovat tajný vztah. A tak mě napadlo –“

„Vy myslíte –“ skočila Hermiona Brumbálovi do řeči, ale nedokázala větu dokončit. Že by Harry chodil s… s ním? Vysvětlovalo by to, proč se tím nechlubí. Ale jak? Kdy? honilo se jí hlavou.

„Nejsem si jistý, slečno Grangerová, jen mě napadlo, že by tato možnost stála za zvážení. Pokud by tomu tak bylo, mohli bychom jim oběma dát najevo, že mají naši plnou podporu,“ začal Brumbál vysvětlovat, proč by měli pátrat dál. Byl si jistý, že slečna Grangerová by zvědavost za pádný důvod plést se někomu do soukromí nepovažovala. V tomhle je až moc podobná Minervě, pomyslel si, když viděl, jak se jeho bývalá studentka mračí, když o tom přemýšlí.

„Možná máte pravdu, pane,“ zamumlala po pár minutách, kdy hleděla do hrnku s čajem, jako by v něm hledala odpověď. „Zkusím něco vytáhnout z Harryho. Určitě bude sdílnější než profesor Snape,“ vyhodnotila a na tváři se jí mihlo pobavení.

Když o pár minut později sledovala ředitele, jak s hlasitým prásknutím mizí z jejího balkónu, nevěřícně nad celou návštěvou vrtěla hlavou.